Národopisná revue 3/2009 je zaměřena na problematiku stravy jako identifikačního faktoru. Elizabeth Fendl a Jana Nosková se věnovaly popisu české kuchyně v německém prostředí („V čechách se opět vaří česky!“ Obrazy české kuchyně v německy publikovaných kuchařkách a turistických materiálech po roce 1989), Rastislava Stoličná poukázala na stravu menšin na Slovensku (Tradičná kulinárna kultúra etnických menšín na Slovensku), Ivan Hlavatý se v této souvislosti věnoval řekům v českém prostředí (Kuchyně a strava řecké menšiny v České republice jako faktor etnické identity) a Marta Toncrová menšině ukrajinské (Poznámky ke stravovacím zvyklostem Ukrajinců žijících v České republice – na příkladu Brna a okolí). Stravu u obyvatel v deltě Visly v oblasti Východopomorského pobřeží v Polsku zkoumala Anna Drożdż (Proměny ve stravovacích zvyklostech na území Velkých Żuław).
Rubrika Proměny tradice přináší článek Recepty Liebigs Fleischextrakt (Magdalena Rychlíková) o sbírce reklamních kuchařských receptů z let 1890–1904 z fondů Náprstkova muzea v Praze, materiálový příspěvek Jak se jedlo na Velehradě aneb Lidová strava před sto lety (Petr Horehleď) a studii Beskydský řezbář ptáčků Josef Maceček – proces seberealizace neprofesionálního tvůrce (Václav Michalička). Rubrika Ohlédnutí je věnována nedožitým 75. narozeninám etnologa Václava Frolce (1934–1992). Ve Společenské kronice jsou připomenuta životní jubilea etnoložek Evy Urbachové (*1924) a Lenky Novákové (*1949) a nekrology hudebníků Vladimíra Melouna (1926–2009) a Jaromíra Bažanta (1926–2009). Další pravidelné rubriky přinášejí zprávy z konferencí, výstav, festivalů a koncertů, dále také recenze nových knih a zprávy z oboru.
„V čechách se opět vaří česky!“ Obrazy české kuchyně v německy publikovaných kuchařkách a turistických materiálech po roce 1989
Studie popisuje obraz české národní kuchyně a jeho charakteristické znaky, a to na základě rozboru předmluv kuchařek, turistických průvodců a internetových stránek, které dokumentují konstruování obrazu české kuchyně především po roce 1989. Analyzován je obraz české kuchyně pouze v německy publikovaných materiálech, tedy způsob vytváření tohoto obrazu v cizině a pro cizí publikum. Studie ukazuje, jak je obraz české kuchyně konstruován pomocí zdůrazňování vlivu krajiny, klimatu a tradice, původnosti, zakotvení v kuchyni nižších a středních vrstev, negativního vlivu socialistického období, věnuje se částečně i výběru národních specialit a zprávám o stravovacích návycích čechů, které obraz české kuchyně doplňují. Analýza vytváření obrazu české kuchyně je šířeji zasazena do problematiky jeho využití v turistickém průmyslu a do debat o globalizaci a regionalismu. Český příklad je srovnán s příklady z německy hovořících oblastí. O konstruktu české národní kuchyně studie diskutuje také ve vztahu k vytváření identity – v souvislosti s tezí, že mediálně zprostředkovávané obrazy mohou být zdrojem vytváření identity, mohou sloužit jako zprostředkovatelé identity. Předmětem studie není sledování procesů vytváření identit u čtenářů, uživatelů zmíněných pramenů.
Tradičná kulinárna kultúra etnických menšín na Slovensku
Jedlo a spôsoby jedenia patria k najvýraznejším identifikačným kódom ľudských spoločenstiev. Kulinárna kultúra je zaraďovaná do štruktúr tzv. dlhého trvania a stravovacie modely patria k najstabilnejším hodnotám ľudských spoločenstiev. Je súčasťou kultúrnej výbavy každého človeka, v rudimentárnej podobe sa zachovávajú dlho a často aj v zmenených podmienkach. Etnologické výskumy dokazujú, že obyvateľstvo hlásiace sa k rôznymi etnickým minoritám žijúcim na Slovensku si dokázalo uchovať svoju kultúrnu identitu až do súčasnosti. Popri hlavných etnických znakoch, ako sú jazyk a etnické vedomie, k najvýraznejším identifikačným symbolom patrí ich tradičná kultúra. To sa vzťahuje aj na oblasť tradičných stravovacích návykov, ktorými tiež demonštrujú svoju osobitosť a odlišnosť od slovenskej majority a iných etnických menšín. Príspevok predstavuje tradičnú kulinárnu kultúru troch etnických minorít žijúcich na Slovensku: Maďarov, Rómov a Rusínov – Ukrajincov, ktorí patria k najpo?etnejším menšinám a vo svojej tradičnej kulinárnej kultúre vykazujú aj v súčasnosti zreteľné etnoidentifikačné znaky.
Kuchyně a strava řecké menšiny v České republice jako faktor etnické identity
Studie se zabývá půlstoletím existence řecké menšiny v České republice z hlediska stravy a jejích generačních proměn jako faktoru etnické identity. Autor mapuje používání řecké kuchyně historicky od příchodu řecké komunity až po současnost, její zastoupení a proměny v rodinné kuchyni, ve výroční a v rodinné obřadnosti a sleduje roli i význam řecké gastronomie jako prvku živé tradice a etnické autoreflexe. Z hlediska etnické identifikace podává studie přehled řeckého jídelníčku všedního i svátečního. Zaznamenává rovněž problémy, které měla řecká komunita v minulosti se získáváním některých viktuálií a které vedly k domácímu chovu zvířat a zelinářství. Na výše uvedených faktorech se autor snaží ukázat míru zastoupení řeckého kulinářství v kuchyni této menšiny a řeckou stravu jako významný faktor identifikace a vyjádření etnické příslušnosti v rámci materiální kultury.
Poznámky ke stravovacím zvyklostem Ukrajinců žijících v České republice (na příkladu Brna a okolí)
Výzkumná sonda proběhla u Ukrajinců žijících poslední dvě desetiletí v Brně a okolí a sledovala jejich způsob stravování. Tradiční ukrajinské pokrmy se připravují ve všední dny i o svátcích. S Velikonocemi souvisí paska, pečivo, které se s dalšími pokrmy světí v chrámě. Tento obřad stále dodržují všichni dotazovaní, výběr jídel k tomuto účelu je dnes poměrně volný. O Vánocích se v různé míře udržuje tradice sedm, devět nebo dvanáct postních chodů. Připravuje se např. kutja (pokrm z obilí, medu a máku) a vedle toho se v některých rodinách konzumuje smažený kapr s bramborovým salátem. Ukrajinci zcela neodmítají česká jídla, jejich jídelníček však sestává hlavně z ukrajinských, jako je boršť, nudlové taštičky, plněné zelné závitky, různé saláty, ryby a masové šašliky. Některé suroviny vozí stále z Ukrajiny, např. salo (solí konzervované kusy syrového vepřového sádla), pohanku, kamennou sůl, kaviár, med, vodku, kysané zelí, čokoládu, popř. i chléb. Nejmladší generace využívá bez problémů nabídky stravovacích zařízení a podniků s rychlým občerstvením.
Proměny ve stravovacích zvyklostech na území Velkých Żuław ve 20. století
Studie je věnovaná problematice boje s hladem, hlavně se strachem z hladovění, a také tomu, jak se lidé učili žít na cizím území, jakou roli mělo jídlo při adaptaci na nové životní situace a jak stravovací tradice determinovaly regionální identitu. Terénní výzkum proběhl v oblasti regionu Velkých Żuław (Polsko) na základě dotazníku věnovanému otázkám z oblasti kulinářské tradice a zvyků souvisejících s jídlem a stolováním. Získaný materiál ukázal, jaký byl význam stravy v době sžívaní se s cizím územím, a rozlišil jsem dvě etapy: 1. význam stravy v době neobvyklé, to znamená v prvních letech po příjezdu na nové místo; 2. význam stravy v době obvyklé, to znamená v letech stabilizace (přibližně od padesátých let 20. století do roku 2008). Potvrdilo se, že kulinářské tradice a stravovací normy nelze analyzovat odtrženě od celku (tedy dalších složek kultury). Změny ve společenské struktuře, nebo konfrontace s novými vzorci chování a s jinými tradicemi se odrážejí i ve stravovacích normách. Projevují se nejčastěji jako změna a zánik. Tyto procesy jsou zvláště patrné při konfrontaci odlišných kultur a také ve výjimečných situacích – např. ve válce.