Národopisná revue 1/2010 je zaměřena především na problematiku českých menšin v zahraničí, přináší ale také poznatky z výzkumů Slováků v Maďarsku. Formování českého osídlení na území dnešního srbského Banátu se věnoval Michal Pavlásek (Česká menšina v jihobanátské obci Veliké Srediště. Její počátky a etnické procesy). Úlohu kolektivní a individuální paměti u české diaspory zkoumal Stanislav Brouček (Historie a vzpomínky na vlastní minulost /s ohledem na výpovědi českých přesídlenců v Jihoafrické republice/). Ústní slovesností české menšiny v Texasu se zabýval Petr Janeček (Slovesný folklor texaských čechů. K vypravěčskému repertoáru českých vystěhovaleckých skupin v první polovině 20. století). Působení krajanských spolků se věnovali Markéta Janková a Tomáš Čech (Češi v zahraničí – mezigenerační přenos české lidové kultury u členů krajanských spolků), sebeidentifikaci slovenské menšiny v Maďarsku zkoumala Eva Krekovičová (Nie je hymna ako hymna. Hymny v procesoch transformácie na prelome tisícročia).
Rubrika Fotografická zastavení přináší snímky rodinných událostí českých emigrantů v USA, rubrika Ohlédnutí příspěvek Magdaleny Rychlíkové o Ludvíku Feiglovi (1861–1942), významném českém podnikateli, sběrateli a organizátorovi kulturního života působícím padesát let ve Lvově ve východní Haliči a připomenutí díla spisovatelky Marie Damborské (1895–1990) z pera literárního vědce Františka Všetička. Společenská kronika připomíná jubilea slovenského etnologa Daniela Luthera (nar. 1950) a maďarské etnoložky slovenského původu Anny Divičanové (nar. 1940), uveřejňuje také nekrology slovenské etnoložky Soni Kovačevičové (1921–2009) a českého etnomuzikologa Ivo Stolaříka (1923–2010). Další pravidelné rubriky se věnují konferencím, výstavám, festivalům, recenzím a zprávám z oboru.
Česká menšina v jihobanátské obci Veliké Srediště. Její počátky a etnické procesy
Veliké Srediště je osada ležící v srbském Banátu ve Vojvodině nedaleko města Vršac. Tento příspěvek se snaží nalézt odpověď na otázky etnogeneze česky hovořících obyvatel, kteří byli badateli z řad etnologů, antropologů či historiků česky hovořících společenství v zahraničí, dosud opomíjeni. Příspěvek se opírá o novou, dosud nevyužitou pramennou základnu, jakou naskýtá archiv Synodní rady v Praze a Oblastní historický archív v obci Bela Crkva. Další důležité prameny autor objevil v samotné lokalitě, kde provedl rozsáhlý terénní výzkum. S oporou těchto pramenů je možné vyvrátit teze týkající se etnogeneze čechů ve Velikém Središti. Ty tvrdí, že prvními českými kolonisty jsou evangelíci ze Svaté Heleny, české vesnice v Rumunsku založené po roce 1820. V příspěvku autor interpretuje transmigraci česky hovořícího obyvatelstva jako migrační proces sestávající se ze tří kompaktních kolonizačních vln, vrcholící početnou „moravskou“ kolonizační vlnou v padesátých letech 19. století. Mapuje historický vývoj evangelíků do konce první světové války a pokouší se osvětlit proces asimilace českých katolíků v rámci početnější skupiny německých katolíků.
Historie a vzpomínky na vlastní minulost (s ohledem na výpovědi českých přesídlenců v Jihoafrické republice)
Paměť lze přirovnat k funkci setrvačníku vytvářejícího kontinuitu v různých oblastech společnosti. Historie a paměť jsou dvě odlišné kategorie. Historie může vstupovat do paměti, naopak vstup paměti do historie je pro některé historiky nepřípustnou záležitostí, pro další odborníky jsou vzpomínky adekvátním historickým pramenem. Základem paměti zůstává subjektivní manipulační rovina. Naopak historie je v co možná nejvyšší míře objektivizovaný pohled na minulost. Paměť registruje minulost přes individuální prožitky a v procesu vzpomínání lze zaznamenat několik úrovní. Především: paměť má fázi za prvé záznamníku a za druhé subjektivní interpretace, odvislé od celé řady individualizovaných faktorů, včetně momentální nálady vypravěče. Přitom obě úrovně (záznamník a interpretace) podléhají autorské licenci s tím, že dominuje účel tohoto sdělení. Na druhé straně účel nelze spojovat jen s profitem jednotlivce. Příspěvek shrnuje některé poznatky autora učiněné při sbírání životních příběhů příslušníků českého etnika v zahraničí s konkrétními příklady z Jihoafrické republiky.
Slovesný folklor texaských čechů. K vypravěčskému repertoáru českých vystěhovaleckých skupin v první polovině 20. století
Slovesný folklor – tradiční, ústně přenášená část expresivní kultury – se obecně považuje za významnou součást kultury všech etnických skupin, včetně evropských přistěhovalců do USA. Předkládaná studie zkoumá folklorní rovinu kultury každodenního života texaských čechů v první polovině 20. století. Od doby imigrace prvních českých rodin do Texasu koncem 2. světové války měli texaští češi životaschopnou etnickou ústně přenášenou kulturu s mnoha folklorními specifiky. Ačkoliv většina jejich ústně předávaných příběhů té doby byla přenesena ještě ze staré vlasti, některé z nich byly ovlivněny imigrační či průkopnickou zkušeností, rozdílnými společenskými a kulturními podmínkami v Texasu a kontakty s ostatními texaskými etnickými skupinami. Přizpůsobování se specifickému americkému geografickému, společenskému a kulturnímu prostředí přežily pouze ty evropské tradice, které byly nejvíce životaschopné a které bylo možné adaptovat na nový životní styl. Předkládaná první část studie, která využívá především dosud nepublikovanou diplomovou práci Olgy Pazdralové „Český folklor v Texasu“ z roku 1942 ze středního Texasu, se pokouší ukázat některé obecné rysy slovesného folkloru texaských čechů té doby a zaměřuje se především na lidové vyprávění. Plánovaná druhá a třetí část nastíní další slovesné typy (lidové pohádky, krátké folklorní žánry, jako jsou vtipy a přísloví, dětský folklor a vyprávění o osobních zkušenostech). Folklor texaských čechů té doby lze charakterizovat nejen jeho návazností na tradice Starého světa, ale také začleněním typicky amerických lidových vyprávění, pocházejících z jedinečné zkušenosti imigrantů.
Češi v zahraničí – mezigenerační přenos české lidové kultury u členů krajanských spolků
Článek se zabývá otázkou specifik emigrace českých krajanů do zahraničí v různých migračních vlnách, mapuje roli krajanských spolků, mezigenerační přenos českých tradic a udržování české kultury mezi členy krajanských spolků a jejich potomky ve světě. Autoři přinášejí deskriptivní výsledky dotazníkového šetření, které probíhalo v letech 2007 a 2008 (důraz byl kladen zejm. na formy mezigeneračního přenosu a vliv původní kultury na sebepojetí respondentů). To potvrdilo vysoký vliv původních kulturních kořenů na sebepojetí českých krajanů a jejich potomků, kteří se výzkumného šetření zúčastnili. Současně ale také upozornilo na přirozený proces asimilace mající za následek postupné opouštění od praktického udržování českých tradičních zvyků a prvků české lidové kultury. Spolu s „úpadkem“ denního praktikování ztrácí postupně svůj vliv na předávání tradičních komponent mezigenerační přenos v rodinách, který je nahrazován krajanskými spolky. Ty poskytují „výchovu“ a informace pro zájemce (jde tedy o jakousi formu zájmového sdružení), ale také zde krajané nalézají alternativní místo k již zmíněnému praktikování českých tradic. Vzhledem k tomu, že etnická identita je důležitou součástí osobní identity jedince, mají spolky hned po rodinném prostředí význam nejen pro celé komunity, ale stejně tak pro jednotlivce. Podpora spolků českou vládou je tedy v současné době podstatným přínosem pro jejich fungování.