Národopisná revue 4/2008

Národopisná revue 2008/4 je věnována folklorismu a využívání lidových tradic ve společensko-politických kontextech. Martina Pavlicová a Lucie Uhlíková si ve své studii všímají zejména českého folklorního hnutí v období reálného socialismu (Folklorismus v historických souvislostech let 1945–1989 /na příkladu folklorního hnutí v České republice/). Klára Davidová se věnuje konkrétnímu souboru a studuje jej jako alternativní dobovou společenskou komunitu (Chorea Bohemica – folklorní soubor jako místo pro vnitřní emigraci). Oľga Danglová se zaměřuje na slovenské prostředí a odraz lidových tradic v politice (Ľudové tradície a politika). Juraj Hamar analyzuje vývoj scénického folklorismu na Slovensku v posledních dvaceti letech (Folklór v tieni scénického folklorizmu. Na margo folklórneho hnutia po roku 1988). Jan Blahůšek zhodnocuje působení jedné výrazné osobnosti na poli využívání a rozvíjení hudebních tradic (Osobnost Jaromíra Nečase v zorném úhlu hudební folkloristiky).

Rubrika Fotografická zastavení připomíná osobnost Josefa Šímy, který se zabýval lidovou kulturou na přelomu 19. a 20. století (autorka Helena Beránková).Proměny tradice uveřejňují příspěvek Evy Večerkové Vánoční strom republiky. Poznámky k novodobé tradici, úvahu Barbory Čumpelíkové o tanci verbuňk nazvanou Nehmotné kulturní dědictví a příspěvek Václava Štěpánka Zamyšlení ke stému výročí Slováckého krúžku v Brně.Rubrika Ohlédnutí přináší vzpomínku na s folklorismem úzce spojeného hudebního skladatele, dramaturga a pedagoga Emanuela Kuksu (1932–2003).Rubrika Rozhovor představuje etnologa Bohuslava Šalandu (*1948) u příležitosti jeho životního jubilea.Společenská kronika připomíná jubilea etnologů Jiřího Pajera (*1948) a Vlasty Ondrušové(*1948).V dalších pravidelných rubrikách jsou otištěny recenze nových publikací, zprávy z festivalů, konferencí a aktivit Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici.


​Folklorismus v historických souvislostech let 1945–1989 (na příkladu folklorního hnutí v České republice)

Folklorismus jako jev i hnutí byl v etnologické literatuře definován a studován mnohokrát, např. vzhledem k úloze, kterou sehrál v kulturním a historickém vývoji společnosti, v procesu národní, regionální i lokální identifikace, nebo vzhledem k jeho roli při výchově nejmladší generace. Předkládaný příspěvek nahlíží na folklorismus v konkrétní výseči folklorního hnutí a pokládá otázku, jak funguje jako součást soudobé kultury a jakou roli může sehrávat v životě jednotlivce. Hledání odpovědi je složitější v minulých obdobích. Tato oblast kultury byly totiž od svého vzniku spojena a nahlížena v souvislostech s dobovým politickým kontextem. Specifický rámec rámec se pak vytvořil zejména v letech 1945–1989. Dopad společenských procesů této doby v jiných kulturních sférách byl již mnohokrát reflektován (např. literatura, film, náboženský život), oblast folklorního hnutí však na objektivní zhodnocení teprve čeká. Neměl by se však zkoumat jen vliv společnosti na toto hnutí, ale i osobní východiska jeho aktérů, která doplňují studium života v období reálného socialismu.

Chorea Bohemica – folklorní soubor jako místo vnitřní emigrace

Studie se zabývá souborem Chorea Bohemica z tanečně antropologické perspektivy. Cílem je popis sociokulturních aspektů souboru a vztahu mezi významem, který svému působení v něm připisovali jeho členové a tehdejší politickou situací v socialistickém československu. Předpokladem je, že soubor sloužil jako místo vnitřní emigrace (tedy jaké místo určitého úniku z tehdejší každodenní reality). Výzkum ukázal, že Chorea Bohemica poskytovala prostor pro vnitřní emigraci. Navíc také transcendovala její obvyklý privátní charakter do veřejné sféry, a umožnila tak svobodné a kreativní sebevyjádření, které v určitých situacích nabíralo významu až aktivní rezistence proti režimu. Kvalitativní výzkum faktorů, které tvořily sociokulturní prostředí souboru, byl zásadní pro porozumění jak tvorby souboru Chorea Bohemica, tak významu, který měla pro své členy.

Ľudové tradície a politika

Príspevok poukazuje na premenlivý vzťah kultúrneho dedičstva a politiky v historickej retrospektíve. Upozorňuje na to, ako sa v nárotvornom myslení 19. storočia stala estetizácia ľudových tradícií súčasťou inštitucionalizácie slovenského národa v kultúrnom i politickom zmysle. Ako sa v medzivojnovom období a v období vojnového slovenského štátu niektoré ľudové tradície stali žriedlom konštruovania národnej kultúry a prostriedkom politickej propagácie a manipulácie a ako ho štátna politika v období socializmu silne podporovala uctievala ako prejav pracujúceho ľudu. Aj preto v postsocialistickom období folklór stratil u časti mienkotvornej slovenskej verejnosti svoj kredit. Na druhej strane slovenskí politici aj s súčasnosti s obľubou siahajú po folklórnom dedičstve v snahe využiť ho pri presadzovaní svojich politických projektov.

Folklór v tieni scénického folklorizmu. Na margo folklórneho hnutia na Slovensku po roku 1988

Po 2. svetovej vojne na Slovensku folklór stráca funkcie, ktoré vychádzajú z pôvodného prostredia a z pôvodných príležitostí. Čoraz viac je aktuálna jeho tzv. druhá existencia v podobe scénického folklorizmu. Na konci štyridsiatich rokov vznikajú dva významné folklórne súbory, ktoré sa venovali scénickému spracovaniu a interpretácii folklóru na profesionálnej úrovni – Lúčnica (1948) a Slovenský ľudový umelecký kolektív (SĽUK, 1949). Obidve telesá ovplyvňovali po celé desaťročia vznik a tvorbu amatérskych folklórnych súborov po celom Slovensku. V roku 1988 predstavuje folklórne hnutie na Slovensku dobre fungujúci organizmus s inštitucionálnym zázemím a s prepracovanou metodikou starostlivosti, ochrany, výchovy a vzdelávania v oblasti scénického folklorizmu. Celospoločenské zmeny na konci roka 1989 prinášajú do folklórneho hnutia na Slovensku aj množstvo negatívnych skúseností. Okrem problémov s financovaním súborov a festivalov to boli negatívne stereotypy zamerané na diskreditáciu folklóru. Tie našli živnú pôdu najmä v médiách. Ďalší problém predstavuje aj samotná folklórna tvorba, v ktorej zaznamenávame tendencie smerujúce k nevkusu a gýču. Napokon je to aj inštitucionálne zlyhanie metodického centra pre scénický folklorizmus na Slovensku.

Osobnost Jaromíra Nečase v zorném úhlu hudební folkloristiky

Studie je věnována úloze jednotlivce ve vývoji folklorismu v České republice, konkrétně výrazné osobnost poválečného kulturního života na Moravě – Jaromíru Nečasovi. Jako hudební redaktor Československého (dnes Českého) rozhlasu se od roku 1952 podílel na dokumentaci i na novodobém procesu tradování hudebního folkloru a projevů folklorismu, jejich prezentaci a popularizaci. Významně spolupracoval s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, kde působil jako cimbalista, upravovatel a člen umělecké rady. Nečasova činnost ovšem instituci rozhlasu přesáhla – přednášel o etnomuzikologii a lidové hudební kultuře na významných brněnských hudebních školách, vyučoval hře na cimbál, spolupracoval jako konzultant s řadou cimbálových muzik, byl iniciátorem, dramaturgem nebo spoluvydavatelem hudebních nosičů se zvukovými záznamy lidové hudby. Znalost folklorního materiálu, jeho interpretů a stále fungující intuice hudebního redaktora, který se snaží vtáhnout diváka a posluchače přímo do pomyslného centra hudebního dění, učinila z Jaromíra Nečase také významného spolupracovníka folklorních festivalů. Studie je zamýšlena jako folkloristické zhodnocení celoživotního směřování a přínosu této osobnosti.

Národopisná revue 3/2008 je věnována aktivitám instituce Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), která byla od dvacátých 20. století až do roku 1995 nositelem odkazu rukodělných tradic, jejich udržování i transformace do nových soudobých tvarů a funkcí. Autorka Lenka Žižková se věnuje ve svém příspěvku dějinám této instituce (Slavné počátky a neslavné konce Krásné jizby a Ústředí lidové umělecké výroby), Alena Křížová pak glosuje obsah její výtvarné činnosti (Výtvarné invence a ambice Ústředí lidové umělecké výroby). Osobností Vladimíra Boučka ve vztahu k Ústředí lidové umělecké výroby se zabývá Daniel Drápala (Lidová kultura v kontextu odborných aktivit Vladimíra Boučka), úlohu instituce při zachování zanikajících rukodělných technologií, problematiku jejího zániku i následující snahy o pokračování činnosti v této oblasti popisuje Josef Jančář (Dokumentace Ústředí umělecké výroby a její pokračování).

Proměny tradice jsou věnovány jednomu z velikonočních zvyků (tzv. hrkání) na Uherskohradišťsku (autor Petr Číhal), rubrika Ohlédnutí připomíná významného výročí českého badatele a cestovatele Aloise Musila (1868–1944). Společenská kronika připomíná jubilea etnologů Hany Dvořákové (*1948) a Josefa Kanderta (*1943) a přináší nekrolog etnologa Josefa Vařeky(1927–2008). Další pravidelné rubriky jsou věnovány zprávám z konferencí, folklorních festivalů a recenzím nových knih.


​Slavné počátky a neslavné konce Krásné jizby a ÚLUV

Příspěvek je věnován historii dvou designérských institucí spojených s lidovou kulturou. První z nich, tzv. Krásná jizba, byla založena Svazem československého díla v roce 1927 a od roku 1936 až do své likvidace fungovala v Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě. Pracovali pro ni tehdejší nejlepší čeští architekti, výtvarníci a designéři. Od roku 1929 byl jejím poradcem výtvarník, architekt a teoretik Ladislav Sutnar. V roce 1945 byla péče o lidovou uměleckou výrobu podpořena zákonem a zřízena veřejnoprávní korporace – Ústředí lidové a umělecké výroby – pod níž přešla také Krásná jizba. Po zestátnění v roce 1948 se Ústředí stalo jedinou institucí, která se snažila zachránit řemesla a výrobce prostřednictvím vzorkových dílen. V roce 1956 byla působnost zúžena pouze na ochranu a rozvoj tzv. lidové umělecké výroby. Spoluprací mezi etnografy, designéry, výrobou a obchodem se však podařilo udržet vysokou úroveň všech lidových a rukodělných výrobků, rozvíjela se i designérská tvorba. Po změně politického režimu v roce 1989 byly některé dílny restituovány nebo privatizovány. Dva privatizační projekty podané na záchranu Krásné jizby, designérského studia a zbývajících vzorkových dílem byly zamítnuty a ÚLUV i Krásná jizba byly privatizovány formou likvidace.

Výtvarné invence a ambice Ústředí lidové umělecké výroby

Ústředí lidové umělecké výroby vzniklo na podzim 1945 za účelem podpory tradiční lidové výroby. V prvních letech své existence usilovalo o zachování původní náplně jednotlivých dílen. V roce 1954 se jeho zřizovatelem stalo ministerstvo kultury, v roce 1957 byl vydán nový zákon a koncepce výroby se změnila ve prospěch výtvarně kvalitních předmětů zhotovených z přírodních materiálů a starými technikami, které byly lidovým výtvarným projevem pouze inspirovány. Zakladatel této instituce Vladimír Bouček vyhlásil jako výrobní program tzv. režný styl, který se měl stát obecnou normou společenského vkusu. Na návrzích výrobků se podíleli etnografové, výtvarníci a technologové, kteří ve spolupráci s řemeslníky vyvíjeli svébytný styl předmětů bytové kultury, nápojových souprav, módních oděvů, dekorativních a upomínkových předmětů, které se nabízely v prodejnách Krásná jizba. Tento styl získal velkou oblibu v městském prostředí, zvláště v intelektuálních kruzích, protože nabízel alternativu k tehdejší nedostatečně invenční a řemeslně nekvalitní průmyslové produkci v socialistickém československu.

Lidová kultura v kontextu odborných aktivit Vladimíra Boučka

Studie je věnována Vladimíru Boučkovi, jedné z nejvýznamnějších osobností prvních let existence Ústředí lidové umělecké výroby. Ačkoliv Bouček nebyl etnograf (vystudoval architekturu na VUT v Brně), významnou měrou se především od poloviny 40. do počátku 70. let 20. století podílel na formování Ústředí lidové umělecké výroby jako organizace propojující složku výzkumně-dokumentační, vývojovou a výrobní. Aktivně se zapojoval do terénní dokumentace hmotné kultury na území československa. Získané poznatky zužitkoval jednak pro materiálové i teoretické statě publikované v odborných časopisech, jednak jako podklady při tvorbě návrhů výrobků vycházejících z principů tradiční rukodělné výroby. V rámci sledovaných jevů se zaměřoval především na identifikaci třech základních prvků – materiálu, technologie a ornamentu. Při dalším rozvíjení rukodělné práce klad největší důraz na zachování technologické stránky. Veškeré odborné aktivity V. Boučka byly ovšem determinovány jeho motivací studia lidové kultury – získané poznatky aplikovat při tvorbě a rozvíjení systému účinné podpory rukodělné výroby, která má mimo jiné sloužit k uspokojení soudobých potřeb moderní společnosti.

Dokumentace Ústředí umělecké výroby a její pokračování

O vzniku Ústředí lidové umělecké výroby a o jeho úloze při zachovávání zanikajících technologií při hotovení předmětů jako doplňků pro moderní bydlení a odívání, pojednávají zaniklé časopisy Tvar, Věci a lidé a zejména významná revue Umění a řemesla. Poznatky o přírodních materiálech a o technologických principech jejich zpracování pro potřeby současného životního prostředí přivedly k unikátní spolupráci výrobce, národopisce a výtvarníky. V roce 1992 byla tato organizace zrušena. Národní ústav lidové kultury ve Strážnici podal podrobný návrh na převzetí a další využití dokumentace této organizace, ale z rozhodnutí ministerstva kultury byly dokumentační fondy předány do Národního muzea v Praze a do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Národní ústav lidové kultury začal vytvářet vlastní dokumentaci lidové výroby v České republice a podílí se na její novodobé podpoře formou přípravy podkladů pro oceňování práce lidových výrobců. Toto ocenění od roku 2000 předává každoročně ministerstvo kultury udělením titulu Nositel tradice lidového ?emesla.

Národopisná revue 2/2008 je věnována problematice lidového oděvu. Martin Šimša předkládá historický exkurz k vývoji důležité součásti mužského oděvu – nohavicím (Soukenné nohavice – dědictví středověku, či přínos karpatské pastevecké kultury?). Petra Mertová podává ve svém příspěvku přehled tkanin užívaných v tradičním oděvu v 19. a 20. století (Poznámky ke tkaninám v českých zemích /s přihlédnutím k území západních a východních Slovanů/). Marta Ulrychová se zaměřuje na současnou formu ženského kroje v jedné konkrétní lokalitě Domažlicka (Ženský kroj masopustního období v Postřekově na Chodsku). Nedílné součásti ženského kroje na Valašsku – punčochám – se věnuje Lenka Drápalová (Ubírané punčochy jako součást tradičního oděvu v Rožnově pod Radhoštěm). Informace o skladbě šatníku současné nositelky tradičního oděvu z konkrétní slovácké lokality přináší Helena Beránková (Tradiční oděv v současnosti /Na příkladu jedné z jeho posledních nositelek z Uherského Ostrohu/).

Fotografická zastavení jsou věnována diapozitivům Franze Stödnera (1870–1944) z prostředí německé textilní továrny (autorka Helena Beránková).
V rubrice Proměny tradice jsou uveřejněny výsledky pětiletého výzkumu mezi školními dětmi pod názvem Je folklor umění? Z výpovědi dětí nejen z folklorních souborů (autorka Alena Schauerová).
Společenská kronika připomíná jubilea etnologů Leopolda Pospíšila (1923), Viery Gašparíkové (1928) a Dušana Holého (*1933).
V dalších pravidelných rubrikách jsou zařazeny zprávy z konferencí a dalších odborných aktivit, z folklorních festivalů a recenze nových knih.


​Soukenné nohavice – dědictví středověku, či přínos karpatské pastevecké kultury?

Výzkum lidového oděvu patřil po řadu let mezi frekventovaná témata domácí etnologie. Studie z této oblasti se však zabývaly více výzkumem ženských oděvních součástek a s nimi související problematikou a mužský oděv byl spíše na okraji zájmu. Autor se částečně snaží vzniklou mezeru zaplnit studií zaměřenou na charakteristickou mužskou oděvní součástku – soukenné nohavice, které patřily v minulosti k typickým znakům tradičního mužského odčvu na východní a jihovýchodní Moravě. Současná etnologie spatřuje jejich původ ve vrcholném středověku, kdy předchozí vývoj vyústil ve vznik celistvých uzavřených kalhot. Přestože vědci předpokládají, že právě v nich mají nohavice tradičního oděvu svůj základ, dosud se žádná studie nepokusila toto spojení blíže prozkoumat a analyzovat. Základem tohoto příspěvku je konfrontace střihů středověkých a novověkých typů nohavic, s následným přihlédnutím k jejich územnímu rozšíření.

Poznámky ke tkaninám v českých zemích (s přihlédnutím k území západních a východních Slovanů)

Příspěvek se zabývá tradičním tkalcovstvím ve střední a východní Evropě. Toto odvětví zde mělo velkou tradici, jeho možnosti byly ovlivněny používanými textilními surovinami, lnem, konopím a vlnou. Bavlna a hedvábí byly zpracovávány zřídka a spíše až od poloviny 19. století. Další skutečností, která ovlivnila podobu tkalcovských výrobků, bylo rozšíření horizontálního stavu s rámovou konstrukcí, který se v Evropě užíval již od 11. století. Mezi základní tradiční výrobky patřily plátěné, konopné, vlněné valchované a polovlněné nevalchované tkaniny. V tradičním tkalcovství střední, východní a části severní Evropy měly velký význam vlněné pruhované a kostkované tkaniny, které byly charakteristickým výrobkem venkovských tkalců a jejich vzory byly typické pro určité oblasti. Užívaly se nejčastěji na ženské sukně, barevnost měly spíše tmavou, s převládající červenou, hnědou, modrou a černou barvou. V tradičním tkalcovství v Čechách a na Moravě se okrajově udrželo také vzorování pomocí dodatečného útku, které mají v lidovém prostředí různé názvy. Tato technika vytvářela na tkanině charakteristické vzory a uplatnila se hlavně v ženském oděvu na rukávcích a zástěrách, na zdobných dílech spodních ženských oděvů a v bytovém textilu v celém slovanském prostředí.

Ženský kroj masopustního období v Postřekově na Chodsku

Příspěvek se zabývá třemi současnými variantami svátečního kroje, který oblékají ženy v období masopustu v Postřekově na tzv. horním Chodsku. Autorřin zájem o ženský oděv je podmíněn tím, že muži v této lokalitě – vyjma mládenců ve věku 18 let a chlapců předškolního věku – kroj zásadně neoblékají. Zaznamenané varianty potvrzují životnost ženského kroje, jenž v Postřekově plní především funkci lokálně reprezentativní a estetickou. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by jeho obliba klesala. Naopak lze zaznamenat opačné tendence, projevující se množstvím nově zhotovovaných exemplářů, a to nejen na přání místních obyvatel, ale i těch, kteří do obce zavítají jako hosté a rádi se účastní masopustních bálů. Studie popisuje, při jaké příležitosti se daná varianta kroje obléká, uvádí také přehled barevných kombinací podle kánonu, jenž se ženy snaží striktně dodržovat. Při stanovení funkcí se autorka inspirovala publikací Petra Bogatyreva z roku 1937 o analýze krojů na opačném konci České republiky (na Moravském Slovensku), která se aplikací funkčně strukturální analýzy vymyká předcházejícím i pozdějším prací, upřednostňujícím převážně diachronní hledisko a podrobný popis krojových typů a variant.

Ubírané punčochy jako součást tradičního oděvu v Rožnově pod Radhoštěm

Písemné, ikonografické a hmotné prameny, ne vždy početně zachované, dokládají existenci mnohých součástí tradičního lidového oděvu žen na Valašsku, které však vymizely z užívání již v průběhu 2. poloviny 19. století. Patří mezi ně i ubírané punčochy, vyráběné z tradičního materiálu – ovčí vlny a sukna – nošené každodenně i jako doplněk ke svátečnímu oděvu. Ač byly z estetického hlediska dle soudobých pozorovatelů nevzhledné, nositelky je považovaly za nedílnou součást svého oděvu nejen pro jejich dobré vlastnosti – hřejivost a mírnou voděodolnost. V současné době se s nimi laická i odborná veřejnost může setkat v omezené míře v muzejních expozicích. V roce 2007 řešilo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm grantový projekt Zaniklý svět tradičních technologií, jehož dílčím úkolem bylo shromáždit dokumentaci o podobě a rozšíření ubíraných punčoch na Rožnovsku a ověřit technologii jejich výroby pokusem zhotovit tuto oděvní součástku.

Tradiční oděv v současnosti (na příkladu jedné z jeho posledních nositelek z Uherského Ostrohu)

Jihovýchodní Morava je region, ve kterém i na počátku třetího tisíciletí nalezneme některé projevy tradiční lidové kultury, přestože jde o oblast komunikačně a informačně dokonale dostupnou a v mnoha ohledech přijímající globalizační trendy. Příkladem je tradiční oděv. Autorka ve vybrané lokalitě (Uherský Ostroh) zaznamenala posledních pět žen (narozených ve dvacátých letech 20. století), které dosud běžně oblékají všední, sváteční i obřadní variantu tradičního oděvu. Příspěvek se soustřeďuje na vztah jedné z nositelek takto vymezeného tradičního oděvu k jejímu vlastnímu oblečení. Kvantitativně i kvalitativně její individuální šatník hodnotí a sleduje faktory, které životnost tradice ovlivňují a umožňují. Okrajově příspěvek srovnává fungování sváteční a obřadní varianty tradičního oděvu v současném kulturním životě lokality (při svátcích světských i církevních a při vystoupení folklorních souborů) a upozorňuje na odborně dosud nereflektovanou problematiku vytváření krojových stylizací v lokalitách, kde je tradiční oděv živou a vyvíjející se součástí místní tradice.

Alexandra Bitušíková si jako téma vybrala transnárodní migraci (Transnárodná migrácia: možnosti  výskumu v podmienkách stredoeurópskeho priestoru). Historickou perspektivu zvolili Pavel Havránek (Češi na Kavkaze. Stručná historie osídlované oblasti) a Miloš Luković (Lékařská mise Bohumila Boučka v Černé Hoře v letech 1875–1876 z hlediska etnologického a kulturně-historického). Zdeněk Uherek a Tereza Pojarová představili část rozsáhlého výzkumu ze současné romské problematiky (Postoje a názory romských společenských představitelů k vybraným otázkám týkajícím se komunitních konfliktů).

Proměny tradice (autorka Alena Dunajová) jsou věnovány každodennímu životu rumunských Slováků v bývalém Sedmihradsku. Rubrika Ohlédnutí připomíná osobnost etnologa Karla Fojtíka (1918–1999). Společenská kronika přináší jubilea slovenské folkloristky Soni Burlasové (*1927), etnoložky Aleny Plessingerové (*1928) a muzikanta, sběratele folkloru a významného organizátora folklorního hnutí na Horácku Miloslava Brtníka (*1928). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny zprávy z konferencí, výstav či dalších odborných aktivit a recenze nových knih.