Národopisná revue 4/2009

Národopisná revue 4/2009 je věnována problematice slovesné folkloristiky, textu a transdisciplinaritě. Marta Šrámková se ve své studii věnuje transdisciplinaritě jako metodologickému konceptu (Transdisciplinarita a vzpomínková vyprávění). Petr Janeček se zabývá vývojem slovesné folkloristiky v kontextu dalších vědeckých disciplín (Texty a kontexty. Několik poznámek k postavení slovesné folkloristiky mezi evropskou etnologií a kulturní antropologií). Slovenská etnoložka Tatiana Bužeková se zaměřuje na uplatnění kognitivní antropologie při zkoumání folklorního materiálu, zejm. žánru pověrečných vyprávění (Rarášok a zmok ako kultúrne reprezentácie alebo prečo prežitky prežívajú?). Polská folkloristka Dorota Simonides hledá paralelu mezi středověkými prameny a současnou orální slovesností (Středověké exemplum a současný folklor).

V rubrice Proměny tradice se Eva Večerková zabývá současnou obyčejovou tradicí (Mikulášská obchůzka na Znojemsku). Rubrika Rozhovor je věnována slovenské etnoložce Evě Krekovičové (*1949), Společenská kronika připomíná jubilea etnoložky Aleny Prudké (*1949), hudebníka Zdeňka Bláhy (*1929) a uveřejňuje nekrolog etnologa Zdeňka Mišurce (1925–2009). Další pravidelné rubriky obsahují diskusní příspěvky, zprávy z konferencí, festivalů, oborové činnosti, recenze nových publikací a zprávy o činnosti Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici.


​Transdisciplinarita a vzpomínkové vyprávění

Na příkladě jednoho folklorního druhu – vzpomínkového vyprávění – je stať míněna jako úvaha nad vztahem folkloristiky k metodologii multidisciplinarity, interdisciplinarity a zejména k novému metodologickému proudy – k transdisciplinaritě. Prokazuje se, že folklor vždy odráží společenské, kulturní, historické, etnografické a jiné „nefolklorní“ jevy, v nichž se realizuje, plní své funkce a je aktualizován. Proto je (a musí být) vztah folkloristiky k jiným disciplinám otevřený a její metodologie nutně interdisciplinární, ale hlavní a určující kritéria analýzy a interpretace folkloru nemohou být metodami „nefolklorních“ disciplín suplovány. Metodologie transdisciplinarity předpokládá mezioborové uplatnění takového vyabstrahovaného folklorního jevu (faktu, znaku), který se stane součástí problematiky stojící nad interdisciplinárním přístupem a představující jeho obecný „svorník“. Uplatňují se pak prvky antropologie, kulturologie, sociologie, komunikační aj. V analýze se využívá a komentuje nová odborná literatura. Pozorování obecné povahy jsou demonstrována na různých variantách vzpomínkového vyprávění. Zdůrazňují se také tradice a poznatky české folkloristiky.

Texty a kontexty. Několik poznámek k postavení slovesné folkloristiky mezi evropskou etnologií a kulturní antropologií

Studie je stručným zamyšlením nad aktuálním postavením slovesné folkloristiky (nejen) v domácím akademickém diskurzu. Ačkoli v samotných počátcích etnologických bádání stála v popředí studia folklorních textů a výraznější zájem o artefakty materiální kultury či lidovou kulturu jako celek se objevil až daleko později, v současnosti se studium folkloru ocitá v určité marginální pozici, mimo jiné i v rétorice proponentů nejrůznějších směrů kulturní a sociální antropologie. Příspěvek se zamýšlí nad příčinami tohoto soudobého jevu, stručně uvažuje o inherentních charakteristikách folkloristické disciplíny, a zároveň nastiňuje podněty k jejímu dalšímu rozvíjení. Hlavní smysl a význam slovesné folkloristiky, disciplíny stojící ve zdánlivě „schizofrenní“ pozici na pomezí humanitních a společenských věd, vidí nikoli v přejímání dobově konjunkturálních témat, teorie či metodologie jiných oborů, ale v důrazu na sběr a analýzu samotných ústně šířených textů, které by měly stát v popředí folkloristických výzkumů především.

Rarášok a zmok ako kultúrne reprezentácie alebo Prečo prežitky prežívajú?

Témou príspevku je uplatnenie perspektívy kognitívnej antropológie pri skúmaní folklórneho materiálu. Cieľom je ukázať, že používané vo folkloristike termíny „povery“ a „ľudová viera“ sú poplatné chápaniu folklóru ako prežitku dávnej minulosti charakteristickému pre staršiu antropologickú teóriu kultúrnej evolúcie. Kognitívna antropológia ponúka alternatívny prístup k skúmaniu kultúrnych javov. Z kognitívnej perspektívy sú takzvané poverové predstavy reprezentáciami obsahujúcimi anti-intuitívne koncepty. Aj keď niektoré z nich môžu mať pôvod v pohanských predstavách, táto skutočnosť nie je určujúcim prvkom ich transmisie: šírenie anti-intuitívnych konceptov je podmienené konkrétnymi vlastnosťami ľudského myslenia. Narácie, ktoré ich obsahujú, súvisia s konkrétnym sociálnym kontextom; môžu, ale nemusia byť spojené s náboženským cítením a náboženskými predstavami. Na konkrétnom príklade reprezentácií raráška a zmoka autorka ukazuje, že hypotetický náboženský pôvod folklórnych obrazov nevysvetľuje ich „prežívanie“ v súčasnosti. Distribúcia reprezentácií raráška a zmoka sa môže vysvetliť v termínoch Boyerovej teórie šírenia anti-intuitívnych predstáv. Rarášok a zmok sa objavujú v naráciách spojených s interpretáciou negatívnych udalostí prostredníctvom nadprirodzeného pôsobenia. Dlhodobá reprodukcia zodpovedajúcich naratívnych schém sa vysvetľuje ďalšími kognitívnymi teóriami vzťahujúcimi sa na aspekty myslenia súvisiacimi s konkrétnymi sociálnymi situáciami.

Středověké exemplum a současný folklor

Ve studii je uplatněn jak pohled na význam exempel, tak řídce uplatněný metodologický postuip, tj. Interpretace současných vyprávění senzací jako paralela k vyprávění středověkých exempel. Velký význam se přitom připisuje zasazení exempel a vůbec folklorního vyprávění do širších souvislostí kultury, vzdělanosti a „každodenního života“, pro který je – na rozdíl od středověku – v současnosti charakteristické rychlé tempo a nové způsoby šíření informací. Důležitou roli přitom hraje koexistence různých společenských vrstev, tradic a kultur. Exempla se chápou jako určitý druh přemostění folkloru a literatury, realizovaný v činnosti středověkých kazatelů. Zdůrazňuje se jak etická funkce exempel, tak jejich podíl na vytváření kulturněhistoprického povědomí. Četná exempla se vývojově transformují v jiné folklorní druhy. V interpretaci exempel i současných vyprávění senzací je nutný zřetel k vyprávěcí situaci i k příjemci. Variabilita vyprávění je vyvolávána aktualizací místa, času a okolností, za nichž se vyprávění realizuje. Folklorista musí tento proces sledovat.

Národopisná revue 3/2009 je zaměřena na problematiku stravy jako identifikačního faktoru. Elizabeth Fendl a Jana Nosková se věnovaly popisu české kuchyně v německém prostředí („V čechách se opět vaří česky!“ Obrazy české kuchyně v německy publikovaných kuchařkách a turistických materiálech po roce 1989), Rastislava Stoličná poukázala na stravu menšin na Slovensku (Tradičná kulinárna kultúra etnických menšín na Slovensku), Ivan Hlavatý se v této souvislosti věnoval řekům v českém prostředí (Kuchyně a strava řecké menšiny v České republice jako faktor etnické identity) a Marta Toncrová menšině ukrajinské (Poznámky ke stravovacím zvyklostem Ukrajinců žijících v České republice – na příkladu Brna a okolí). Stravu u obyvatel v deltě Visly v oblasti Východopomorského pobřeží v Polsku zkoumala Anna Drożdż (Proměny ve stravovacích zvyklostech na území Velkých Żuław).

Rubrika Proměny tradice přináší článek Recepty Liebigs Fleischextrakt (Magdalena Rychlíková) o sbírce reklamních kuchařských receptů z let 1890–1904 z fondů Náprstkova muzea v Praze, materiálový příspěvek Jak se jedlo na Velehradě aneb Lidová strava před sto lety (Petr Horehleď) a studii Beskydský řezbář ptáčků Josef Maceček – proces seberealizace neprofesionálního tvůrce (Václav Michalička). Rubrika Ohlédnutí je věnována nedožitým 75. narozeninám etnologa Václava Frolce (1934–1992). Ve Společenské kronice jsou připomenuta životní jubilea etnoložek Evy Urbachové (*1924) a Lenky Novákové (*1949) a nekrology hudebníků Vladimíra Melouna (1926–2009) a Jaromíra Bažanta (1926–2009). Další pravidelné rubriky přinášejí zprávy z konferencí, výstav, festivalů a koncertů, dále také recenze nových knih a zprávy z oboru.


​„V čechách se opět vaří česky!“ Obrazy české kuchyně v německy publikovaných kuchařkách a turistických materiálech po roce 1989

Studie popisuje obraz české národní kuchyně a jeho charakteristické znaky, a to na základě rozboru předmluv kuchařek, turistických průvodců a internetových stránek, které dokumentují konstruování obrazu české kuchyně především po roce 1989. Analyzován je obraz české kuchyně pouze v německy publikovaných materiálech, tedy způsob vytváření tohoto obrazu v cizině a pro cizí publikum. Studie ukazuje, jak je obraz české kuchyně konstruován pomocí zdůrazňování vlivu krajiny, klimatu a tradice, původnosti, zakotvení v kuchyni nižších a středních vrstev, negativního vlivu socialistického období, věnuje se částečně i výběru národních specialit a zprávám o stravovacích návycích čechů, které obraz české kuchyně doplňují. Analýza vytváření obrazu české kuchyně je šířeji zasazena do problematiky jeho využití v turistickém průmyslu a do debat o globalizaci a regionalismu. Český příklad je srovnán s příklady z německy hovořících oblastí. O konstruktu české národní kuchyně studie diskutuje také ve vztahu k vytváření identity – v souvislosti s tezí, že mediálně zprostředkovávané obrazy mohou být zdrojem vytváření identity, mohou sloužit jako zprostředkovatelé identity. Předmětem studie není sledování procesů vytváření identit u čtenářů, uživatelů zmíněných pramenů.

Tradičná kulinárna kultúra etnických menšín na Slovensku

Jedlo a spôsoby jedenia patria k najvýraznejším identifikačným kódom ľudských spoločenstiev. Kulinárna kultúra je zaraďovaná do štruktúr tzv. dlhého trvania a stravovacie modely patria k najstabilnejším hodnotám ľudských spoločenstiev. Je súčasťou kultúrnej výbavy každého človeka, v rudimentárnej podobe sa zachovávajú dlho a často aj v zmenených podmienkach. Etnologické výskumy dokazujú, že obyvateľstvo hlásiace sa k rôznymi etnickým minoritám žijúcim na Slovensku si dokázalo uchovať svoju kultúrnu identitu až do súčasnosti. Popri hlavných etnických znakoch, ako sú jazyk a etnické vedomie, k najvýraznejším identifikačným symbolom patrí ich tradičná kultúra. To sa vzťahuje aj na oblasť tradičných stravovacích návykov, ktorými tiež demonštrujú svoju osobitosť a odlišnosť od slovenskej majority a iných etnických menšín. Príspevok predstavuje tradičnú kulinárnu kultúru troch etnických minorít žijúcich na Slovensku: Maďarov, Rómov a Rusínov – Ukrajincov, ktorí patria k najpo?etnejším menšinám a vo svojej tradičnej kulinárnej kultúre vykazujú aj v súčasnosti zreteľné etnoidentifikačné znaky.

Kuchyně a strava řecké menšiny v České republice jako faktor etnické identity

Studie se zabývá půlstoletím existence řecké menšiny v České republice z hlediska stravy a jejích generačních proměn jako faktoru etnické identity. Autor mapuje používání řecké kuchyně historicky od příchodu řecké komunity až po současnost, její zastoupení a proměny v rodinné kuchyni, ve výroční a v rodinné obřadnosti a sleduje roli i význam řecké gastronomie jako prvku živé tradice a etnické autoreflexe. Z hlediska etnické identifikace podává studie přehled řeckého jídelníčku všedního i svátečního. Zaznamenává rovněž problémy, které měla řecká komunita v minulosti se získáváním některých viktuálií a které vedly k domácímu chovu zvířat a zelinářství. Na výše uvedených faktorech se autor snaží ukázat míru zastoupení řeckého kulinářství v kuchyni této menšiny a řeckou stravu jako významný faktor identifikace a vyjádření etnické příslušnosti v rámci materiální kultury.

Poznámky ke stravovacím zvyklostem Ukrajinců žijících v České republice (na příkladu Brna a okolí)

Výzkumná sonda proběhla u Ukrajinců žijících poslední dvě desetiletí v Brně a okolí a sledovala jejich způsob stravování. Tradiční ukrajinské pokrmy se připravují ve všední dny i o svátcích. S Velikonocemi souvisí paska, pečivo, které se s dalšími pokrmy světí v chrámě. Tento obřad stále dodržují všichni dotazovaní, výběr jídel k tomuto účelu je dnes poměrně volný. O Vánocích se v různé míře udržuje tradice sedm, devět nebo dvanáct postních chodů. Připravuje se např. kutja (pokrm z obilí, medu a máku) a vedle toho se v některých rodinách konzumuje smažený kapr s bramborovým salátem. Ukrajinci zcela neodmítají česká jídla, jejich jídelníček však sestává hlavně z ukrajinských, jako je boršť, nudlové taštičky, plněné zelné závitky, různé saláty, ryby a masové šašliky. Některé suroviny vozí stále z Ukrajiny, např. salo (solí konzervované kusy syrového vepřového sádla), pohanku, kamennou sůl, kaviár, med, vodku, kysané zelí, čokoládu, popř. i chléb. Nejmladší generace využívá bez problémů nabídky stravovacích zařízení a podniků s rychlým občerstvením.

Proměny ve stravovacích zvyklostech na území Velkých Żuław ve 20. století

Studie je věnovaná problematice boje s hladem, hlavně se strachem z hladovění, a také tomu, jak se lidé učili žít na cizím území, jakou roli mělo jídlo při adaptaci na nové životní situace a jak stravovací tradice determinovaly regionální identitu. Terénní výzkum proběhl v oblasti regionu Velkých Żuław (Polsko) na základě dotazníku věnovanému otázkám z oblasti kulinářské tradice a zvyků souvisejících s jídlem a stolováním. Získaný materiál ukázal, jaký byl význam stravy v době sžívaní se s cizím územím, a rozlišil jsem dvě etapy: 1. význam stravy v době neobvyklé, to znamená v prvních letech po příjezdu na nové místo; 2. význam stravy v době obvyklé, to znamená v letech stabilizace (přibližně od padesátých let 20. století do roku 2008). Potvrdilo se, že kulinářské tradice a stravovací normy nelze analyzovat odtrženě od celku (tedy dalších složek kultury). Změny ve společenské struktuře, nebo konfrontace s novými vzorci chování a s jinými tradicemi se odrážejí i ve stravovacích normách. Projevují se nejčastěji jako změna a zánik. Tyto procesy jsou zvláště patrné při konfrontaci odlišných kultur a také ve výjimečných situacích – např. ve válce.

Národopisná revue 2/2009 je tematicky zaměřená na oblast sociální kultury, zejména na současné obřady, obyčeje a zvyky. Dorota Simonides nasměrovala svou studii k teoretickém úvahám o podstatě a smyslu obyčejů v lidském životě ve srovnání tradiční a současné kultury (Obyčej v životě člověka v minulosti a dnes). Daniel Drápala se věnuje dokumentaci jarních dívčích a chlapeckých obchůzek v přechodné oblasti mezi národopisnými regiony Valašsko a Haná (K sociálním a ekonomickým funkcím jarních dětských obchůzek na Záhoří). Lenka Polaková a Marta Ulrychová zkoumají současnou podobu rituálu vycházejícího z hornické tradice, jehož kořeny jsou v uvedeném socioprofesním prostředí doloženy již v 18. století (Skok přes kůži na Karvinsku. Příspěvek k současnému stavu hornických rituálů). Gabriela Kiliánová seznamuje s poznatky o pohřebních obřadech na základů dlouhodobého návratného výzkumu v oblasti západního Slovenska (Odísť v pokoji. Dva prípady súčasných pohrebných obradov na západnom Slovensku). Masopustní promluvy a výrazné nositele tradice v obci Postřekov přibližuje Marta Ulrychová (Postava soudce v postřekovském masopustu).

Rubrika Proměny tradice přináší příspěvky Evy Večerkové (Kraslice Josefa Vavroše ze Studénky) a Petry Košlíkové (Magie všedního dne. Na příkladu doteku „vošahlíka“ u chrámu sv. Bartoloměje v Plzni), rubrika Rozhovor představuje bulharského etnologa Račko Popova. Ve Společenské kronice jsou zařazeny nekrology muzikologa Rudolfa Pečmana (1931–2008), houslisty Bohumila Smejkala (1935–2009) a choreografa Luboše Ogouna (1924–2009). Další pravidelné rubriky jsou věnovány archivním fotografiím, výstavám, festivalům a přehlídkám, recenzím nových knih a zprávám z oboru. V rubrice Diskuse je nastoleno téma o etice v etnologii, které bude pokračovat i v dalších číslech periodika.


Obyčej v životě člověka v minulosti a dnes

Termín obyčej není ve vědě vždy užíván jednoznačně. Významy jsou nejméně tři. První je způsob chování, druhý označuje zvyky a obřady se směřováním k estetickým potřebám společnosti, třetí souvisí s nepsaným zvykovým právem. Zároveň se v životě nesetkáváme s těmito významy odděleně, ale prostupují se navzájem. Vždy také musíme přihlížet k dobové a společenské podmíněnosti analyzovaných jevů. Nositelem obyčejů je společenství (např. rodinné, pracovní, lokální). Současná společenství se od těch tradičních často liší. Dnešní člověk se již tak nepodrobuje tlaku prostředí, ve kterém žije. Vede k tomu prom?na světového názoru a také proměna systému hodnot. Důsledkem zániku tradičních obyčejů, které vycházely z většinově přijímaného systému hodnot, je však většinou labilita morálních norem a relativizace etického jednání. 

K sociálním a ekonomickým funkcím jarních dětských obchůzek na Záhoří

Oblast Záhoří se rozkládá mezi etnografickými regiony Valašsko a Haná. Specifický sociální a ekonomický vývoj posledních dvou století zde umožnil přetrvání řady událostí výročního obyčejového cyklu. K nejvýraznějším patří jarní obchůzky dívek a chlapců. Na Smrtnou neděli připadá obchůzka se smrtí (obce Býškovice, Libosváry, Žákovice), pouze v jedné lokalitě je doloženo nepřerušené konání obchůzky se stromkem na Květnou neděli (Libosváry). Typickou jarní obchůzkou chlapeckých kolektivů je tzv. klapotání od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty (koná se téměř ve všech vesnicích regionu). Přes odlišnou genezi můžeme u těchto obřadních obchůzek identifikovat mnohé společné rysy. Sehrávají důležitou funkci předávání sociálních návyků a zkušeností mezi různě starými členy dětských kolektivů. Řídícím prvkem u chlapců i děvčat je vedoucí, který v této funkci fakticky završuje svůj podíl na aktivitách společenství školou povinných dětí. V důsledku společenských změn posledních dvou století došlo k proměnám a posunům v obsahu a formě obchůzek, vytratily se mnohé obřadní prvky, naopak dominuje společensko-zábavní funkce. Důležitým motivačním faktorem pro účast dětí na obchůzkách je ekonomický zřetel – podíl na získané koledě (peníze, sladkosti).

Skok přes kůži na Karvinsku. Příspěvek k současnému stavu hornických rituálů

Na báňských akademiích se vyskytovala celá řada rituálů, doprovázejících život jejich studentů. Jedním z nich je i skok přes kůži – přechodový rituál, po jehož absolvování byl adept přijat do stavu hornického. Tato tradice se na našem území udržovala po celou dobu existence báňské akademie v Příbrami, tedy do roku 1939, kdy byla tato vysoká školy zrušena. K obnovení „skoku“ došlo až v roce 1946, tedy rok po přenesení vysokého školství báňského do Ostravy. Zde jako součást imatrikulace plní svoji prvotní funkci dodnes. Uvedený příspěvek zachycuje jednu z dalších současných podob rituálu na Karvinsku, které je jednou z oblastí, kde dosud fungují hlubinné doly. Účastníci rituálu se rekrutují z řad jejich zaměstnanců. Obřad se pořádá jednou do roka v rámci společných setkání havířů zvaných „šachťáky“. Tento název se také přenesl na pojmenování celé akce. Rituál tak funguje pouze jako jeden z druhů zábavy, jeho prvotní funkce ustoupila ve prospěch funkce zábavné a relaxační. Autorky zdůrazňují potřebu studia hornických rituálů včetně „skoku“, který se v současné době provozuje i na dalšíh místech České republiky.

Odísť v pokoji. Dva prípady súčasných pohrebných obradov na západnom Slovensku

Príspevok prináša podrobné empirické dáta o pohrebných obradoch pre starú a mladú ženu v jednej dedine na západnom Slovensku v roku 2003 a 2004. Autorka pri terénnom výskume mala možnosť sledovať pohreb ako rituálnu aktivitu vo verejnom priestore. V príspevku popisuje detailne aktivity a správanie aktérov rituálu tak, ako nasledovali za sebou v čase a ako ich mohla pozorovať v kostole, na cintoríne alebo na ulici. Uvádza komentáre ku konaniu a správaniu aktérov rituálu, ktoré následne získala od respondentov výskumu. V popise venuje tiež pozornosť rituálnym predmetom. Zaoberá sa špeciálne kvetinovou výzdobou a kvetinovými darmi pri pohrebe. Vybrané prípady diskutuje v závislosti na sociálnych vzťahoch v lokálnej komunite. Sleduje zmeny rituálu v čase tak, že porovnáva vybrané prípady s inými podobnými pohrebmi v lokalite v časovom období troch desaťročí.

Postava soudce v postřekovském masopustu

Masopust v Postřekově má podobně jako v mnoha dalších chodských vesnicích dlouholetou tradici, nicméně obnova jeho současné podoby spadá teprve do 60. let 20. století. Za jeden z převzatých prvků můžeme považovat i postavu soudce, která zřejmě navazuje na postavu biskupa, zachyceného na obrazu Jaroslava Špillara z 90. let 19. století. Odsouzení postavy tzv. Masopusta je jedním z kulminačních bodů masopustního úterý. Předchází mu soudcova řeč, která satirickým způsobem hodnotí významné události, jež se seběhly v průběhu kalendářního roku. Po sedmadvacet let tuto roli v Postřekově zastával místní rodák Stanislav Vogeltanz. Autorka se opírá o strojopisný komplet jeho textů z let 1976–2002, jež sloužily jako podklad pro Vogeltanzova vystoupení před celou vesnickou komunitou. Analyzuje jejich obsah a strukturu, upozorňuje na konstantní a proměnlivé prvky. Část textu pak věnuje Vogeltancovu nástupci Ladislavu Foistovi. U něho si všímá změn, jež tento poběžovický pedagog do svých promluv vnáší, a snaží se navíc určit, nakolik je jeho vystoupení ovlivněno vztahem k jeho předchůdci a cenzurou kolektivu.

Národopisná revue 2009/1 zpracovává téma „my a ti druzí“, a to především z etnického pohledu. Michaela Ferencová se zaměřila na vztah Slováků a Maďarů v Nových Zámcích na Slovensku; její dvě případové studie mapují situaci kolem místních pomníků, které jsou nejenom prvkem soupeření mezi slovenskou majoritou a maďarskou menšinou, ale mohou být zároveň i nástrojem interetnických vztahů ve městě (Pomníky v slovensko-maďarských vzťahoch: etnické zápasy a ich regulácia na južnom Slovensku). Irena Jenčová se zabývá životními podmínkami Čechů a Slováků v Londýne a vzájemnými vztahy migrantů z těchto zemí (Inštitúcie a vzťahy Slovákov a Čechov v Londýně). Ivan Hlavatý prezentuje výzkum řecké menšiny na severní Moravě s důrazem na pozici pravoslavných kněží (Ortodoxní kněží v řecké emigraci na severní Moravě) a Jarmila Pechová přináší historické poznatky o životě dětí v německém osídlení na Vyškovsku (Život dětí v obcích bývalého jazykového ostrůvku na Vyškovsku).

Rubrika Fotografické zastavení (Hana Dvořáková) představuje fotografii z amerického pobytu národopisce Františka Pospíšila v roce 1930, na které je zachycen mj. s náčelníkem kmene Osejdžů z Oklahomy. Rubrika Proměny tradice přináší příspěvky Ctibora Nečase (Z dějin romského divadla na Strážnicku), Terezy Vrbové (Flamenco a jeho cesta z Andalusie /nejen/ na Moravu) a Heleny Beránkové (My a ti staří. Bydlení staršcíh generací na moravské vesnici na začátku třetího tisíciletí). Společenská kronika připomíná jubileum etnologa Jana Pargače (*1949) a uveřejňuje nekrolog folkloristy Antonína Satka (1920–2008) s dodatkem jeho bibliografie. V dalších pravidelných rubrikách jsou obsaženy zprávy z konferencí, výstav, festivalů, koncertů a recenze nových knih.


​Pomníky v slovensko-maďarských vzťahoch: Etnické zápasy a ich regulácia na južnom Slovensku

Príspevok sa venuje problematike interetnických vzťahov v národnom štáte v súvislosti s problematikou verejného spomínania. Na dvoch prípadových štúdiách budovania pomníkov v meste Nové Zámky na južnom Slovensku autorka ukazuje, ako lokálne autority využívajú pomníky na súčasné politické účely: 1. ako prostriedok etnického súperenia medzi štátnym národom Slovákov a maďarskou menšinu, 2. ako nástroj regulácie interetnických vzťahov. Prvá prípadová štúdia popisuje úsilie predstaviteľov Slovákov obnoviť pomník československých legionárov z medzivojnového obdobia a snahy zástupcov maďarskej menšiny tomu zabrániť. Tento prípad zároveň dokumentuje boj spomínaných etnických skupín o status v rámci štátu ako aj snahy primátora zabrániť etnickým konfrontáciám. Druhá prípadová štúdia opisuje slávnosť odhalenia sochy katolíckeho kňaza a autora prvej verzie spisovnej Antona Bernoláka spolu so sochou niekdajšieho ostrihomského arcibiskupa Györgya Széchényiho v centre mesta. Autorka pritom poukazuje na snahy predstaviteľov mestskej samosprávy propagovať etnickú toleranciu a vytvoriť etnickú rovnováhu v meste.

Inštitúcie a vzťahy Slovákov a Čechov v Londýne

Teórie transnacionálnej migrácie ponúkajú takú podobu skúseností a identít, ktorá nie je zakotvená v ideologicky podfarbenom predpoklade jednoty miesta, kultúry a identity. V tomto zmysle sú identity migrantov obvykle formované v diskurze nacionalizmu, ich vzťahy príslušnosti sa okolo loajality k národnému štátu a imaginárnej komunite národa. Štúdia poukadzuje na to, akým spôsobom vplývajú inštitúcie a spôsob bývania na vytváranie povedomia „československej komunity“. Autorka sa sústredí na vplyv konkrétnych inštitúcií (ubytovacie a pracovné agentúry, webowská stránka), v dôsledku ktorých sa v konkrétnom prostredí etnické schémy „ja som Slovák“ „ja som čech“ aktivizujú zriedka. Pri nadväzovaní priate?stiev a partnerských vzťahov je viac než národná príslušnosť dôležité faktory vyplývajúce z praktického života vo veľkomeste.

Ortodoxní kněží v řecké emigraci na severní Moravě

Problematika řecké menšiny v České republice, její příchod a vývoj je předmětem stále rostoucího počtu odborných textů, přičemž většina z nich prezentuje výsledky historického bádání. Jen malá část je zaměřena etnologicky. Příspěvek o řeckých kněžích v emigraci obrazně řečeno „zvedl pokličku“ nad tématem spíše historickým, jeho protagonisté však měli poměrně značný vliv na život a tradice řecké komunity koncem čtyřicátých let, po celá léta padesátá a místy ještě v první polovině let šedesátých 20. století. Práce analyzuje strukturu řecké emigrace z let 1948–1949 z hlediska religiozity a dále roli nevelkého počtu řeckých ortodoxních kněží v životě uprchlíků. Vzhledem k jejich převážně neoficiálnímu kněžskému působení v řadách komunity se zachovalo málo pramenů písemné povahy, většina údajů se proto zakládá na vzpomínkách a materiálech pamětníků a rodinných příslušníků. Také z nich však vyplývá poměrně plastický obraz toho, jak byla u první generace uprchlíků za působení řeckých kněží živá nejen víra a ortodoxní tradice, ale skrze ně také lidové tradice vlasti, a jak jsou spojité lidové a ortodoxní tradice znovu oživovány u souěasné řecké menšiny. Jde o dosud málo probádané téma a stále probíhající výzkum, avšak přes ztenčující se počet pamětníků a chudé archivní prameny lze předpokládat další doplnění znalostí o historii a životě řecké minority v ČR.

Život dětí v obcích bývalého jazykového ostrůvku na Vyškovsku

Studie se zabývá životem dětí v osmi bývalých německých obcích na Vyškovsku od konce 19. století do odsunu v roce 1946. Děti vyrůstaly v prostředí, které kladlo velký důraz na tradice, na katolické náboženství a na vymezení a udržení své německé identity vůči českému okolí, což se navenek projevovalo nošením místního kroje, přežíváním starobylého dialektu a řady obyčejů. Rodinná, školní i spolková výchova směřovala k podpoře německého národního cítění. Kontakty s českými dětmi byly v tzv. horním jazykovém ostrůvku minimální, ěeské rodiny buď asimilovaly, nebo nebyly do venkovského kolektivu přijaty. České menšinové školy, zakládané v německých obcích po roce 1918, zejména měšťanská škola v Kučerově (1926) byly přijímány s nelibostí a stávaly se zdrojem svárů. Častější kontakty českých a německých dětí lze zaznamenat v etnicky smíšeném a bilingvním prostředí tzv. dolního jazykového ostrůvku.