vydavatel:
Národopisná revue 4/2010 je zaměřena na tanec v genderových a politických kontextech. Daniela Stavělová teoreticky vymezuje antropologické studium tance v souvislosti s vybranými sociálními aspekty (K některým otázkám etnochoreologického studia: tanec, gender a politika). Anca Giurchescu se věnuje rumunskému svatodušnímu rituálu Căluş, jeho současné podobě a úloze, kterou sehrál v době komunistického režimu (Přežití rituálu v současných společenských kontextech: Căluş – mezi rituálem a národním symbolem). Kateřina Černíčková přibližuje region Horňácko a tanec sedlácká (Horňácká sedlácká v politickém rytmu. Hudebně – taneční tradice ve světle společensko – politických aktivit od konce 19. století do konce roku 1945). Tereza Nováková sleduje ve svém příspěvku paralelu genderových vztahů ve společnosti a v tanci (Argentinské tango: genderový obraz společnosti), Kristýna Slezáková analyzuje na příkladu pohybové aktivity capoeira její proměny ve vztahu k měnícím se politickým režimům v Brazílii (Capoeira jako politicky funkční fenomén).
Proměny tradice přinášejí tematiku ženských tanečních pojevů při mužském tanci verbuňk (autorka Jarmila Vrtalová) a příspěvek k problematice barokních vánočních her (autorka Ludmila Sochorová). Rubrika Materiály přináší studii věnovanou digitální konverzi fotografických dokumentů a etickým otázkám na příkladu zpracování fotografické archivní sbírky Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici (autor Michal Škopík). Společenská kronika připomíná jubilea etnoložky Marty Šrámkové (*1935), kulturního antropologa Zdeňka Salzmanna (*1925) a etnologa Milana Lešňáka (*1940) a přináší dva nekrology: zpěváka a hudebníka Jiřího Kapice (1931–2010) a etnologa Jaroslava Štiky (1931–2010). V dalších pravidelných rubrikách se objevují zprávy z konferencí, výstav, festivalů, recenze nových knih a aktuální informace z oboru.
Příspěvek je teoretickým vymezením antropologického studia tance se zaměřením na problematiku genderu a sociopolitických aspektů. Východiskem jsou poststrukturalistické tendence a zejména možnosti sémiotické analýzy. Důležitým bodem studia se stalo chápání tanečního projevu jako symbolu (kterému lze porozumět pouze tehdy, pokud je součástí tzv. performance) a poukázání na jeho multidimenzionalitu. Tanec jako vizuální projev významně přispívá ke studiu genderových vztahů, a to vzhledem k performativnosti genderu, jehož esence je utvářena prostřednictvím opakovaných a ritualizovaných aktů a genderových stylizací těla. Zdůrazněna je skutečnost, že tanec má jedinečnou moc, díky které může současně podepírat i měnit existující sociopolitické struktury. V tomto smyslu je pak dále rozvedena možnost užití tance jako symbolu národní identity, kde podstatným prvkem je vědomá manipulace s tímto symbolem. Ta se pak stává účinnou zbraní k dosažení politických cílů. Důležitá přitom zůstává skutečnost, že tanec jako dobře viditelný (i slyšitelný) znak vylepšený zábavním prožitkem je v tomto případě vhodným vyjadřovacím prostředkem, jemuž jsou schopny v dané kultuře porozumět ty nejširší vrstvy obyvatel.
Căluş je svatodušní (letnicový) rituál, který je stále živý v jižních oblastech Rumunska. Pokud se na něj díváme dnešním pohledem, pak odhaluje různorodé struktury a významy, které představují různé stupně přeměny. Studie je primárně založena na dlouhodobých terénních zkušenostech a informacích získaných při rozhovorech s nositeli tradice, při přímém sledování a z analýz i interpretace vizuálních a psaných dokumentů. Záměrem je představit rituál căluş v jeho současné podobě a pokusit se odhalit důvody, proč byl uchován. Druhým cílem je komentovat úlohu, která byla rituálu căluş přisouzena jako rumunskému národnímu symbolu, a také manipulaci s ním, jejímž cílem bylo legitimizovat politickou moc v dobách komunistické diktatury. V závěru příspěvku autorka polemizuje o budoucí existenci rituálu căluş ve světle programu UNESCO k zachování nehmotného kulturního dědictví. V úvodu je proto căluş zařazen do rozsáhlého evropského kulturního kontextu a popsán obecnějšími termíny, tak aby byla osvětlena kompletní struktura rituálu a spletitý vztah, který se vytvořil mezi jeho prvky a jednotlivými komponenty.
Studie přibližuje konkrétní společensko-politické aktivity, které významným způsobem ovlivňovaly existenční podmínky a procesy tradování hudebního a tanečního folkloru, konkrétně tance sedlácká z moravského regionu Horňácko. Historická sonda se ve zvoleném regionálním a časovém vymezení zaměřuje na dokumentaci společensko-politických okolností využívání projevů tradiční lidové kultury. Ve sledovaném časovém úseku se do popředí dostávají otázky spojené s procesem českého národního hnutí a politické emancipace stejně jako otázky pojící se k budování a potvrzování pocitu česko-slovenské vzájemnosti. Pozornost je věnována různým politickým mítinkům, manifestacím, slavnostem, stranou nezůstávají ani tělovýchovné slavnosti, jejichž hlavním cílem byla demonstrace podpory a síly národního hnutí. Důraz byl kladen především na zjištění role, kterou zde sehrál konkrétní hudebně taneční projev úzce spjatý s lokální tradicí a jak se jeho uplatnění v rámci společensko-politických událostí následně odrazilo v jeho další životaschopnosti.
Příspěvek pojednává o paralele mezi vývojem genderových vztahů ve společnosti a v tanci. Cílem je ověřit hypotézu, že reflexe společenských změn v kulturních fenoménech se v případě argentinského tanga projevuje proměnou tradičních rolí prostřednictvím narušování dosud pevně dané paralely tělo – pohlaví – gender – genderová taneční role – performance genderu. V úvodu autorka představuje fenomén argentinského tanga a sociologicko-antropologické pozadí svého výzkumu, které umožňuje analyzovat lidské tělo a jeho pohyb jako text v kontextu. V první části článku uvádí čtenáře do historie, vývoje, struktury a etikety argentinského tanga. Jádrem práce je závěrečná část, analýza genderové struktury tanga a jejích proměn v čase prostřednictvím analýzy konstrukce, performance, narušování a dekonstrukce genderových stereotypů a archetypů v tangu. Autorka poukazuje na zdánlivou hierarchii těchto konceptů a na jejich postmoderní charakteristiky.
Capoeira je brazilský kulturní fenomén. Jde o pohybovou aktivitu na pomezí boje, tance a hry doprovázenou specifickou hudbou a písněmi a vyznačující se i jedinečným vůdčím hudebním nástrojem. V dnešní době funguje capoeira především jako odkaz na dobu otroctví, neboť vzešla z mísení kultur dovlečených Afričanů s novým prostředím potlačujícím veškeré lidské svobody. Studie se zabývá vývojem capoeiry v politických souvislostech země. Sleduje, jak se v ní odrážejí proměny politických režimů Brazílie a poukazuje na to, že i fenomén sám svým charakterem do politického dění přímo vstupoval a stal se nositelem určitých myšlenek. Autorka dochází k závěru, že politický význam sledovaného jevu se v současné době proměnil a capoeira se stává spíš nástrojem sociálních mechanismů. Otázka, zda ještě dnes tento fenomén ovlivňuje politické dění, či zda může být součástí politických programů, zůstává otevřena a nechává prostor dalšímu zkoumání.
Národopisná revue 3/2010 je věnována tématu člověk a hra. Obecný vstup do problematiky a přehled základních prací i otázek vztahujících se k tomuto fenoménu přináší příspěvek Petra Janečka (Game over? Aktuální témata domácího etnologického studia dětské hry). Dana Bittnerová se zaměřuje na srovnání první publikované sbírky dětských her v českých zemích od sběratele Štěpána Bačkory z poloviny 19. století a souboru her pražských dětí z let 1992–2004 (Tendence ve vývoji dětských her divadelního charakteru). Studie Jany Polákové je věnována minoritnímu romskému prostředí (Hry a hračky romských dětí), psychologové Miroslav Klusák a Miloš Kučera se pak zabývají teoretickým problémem klasifikace (Ke klasifikaci dětských her). Jana Moravcová nastiňuje fenomén RPG hry (role playing games) a LARPu (live-action role playing) mezi dnešní mládeží na příkladu jedné z her (Bitva pěti armád. Tzv. dřevárny a příbuzné volnočasové aktivity mládeže v české republice).
Rubrika Fotografická zastavení snázvem Svět zanikajících her – hry s textilními vlákny představuje tzv. hry s provázky (Hana Dvořáková). Proměny tradice pak přinášejí příspěvky Proměny her strážnických dětí v uplynulém čtvrtstoletí (Petr Horehleď) a Pokus o návrat regionálního folkloru do školní praxe (Alena Schauerová). Společenská kronika připomíná jubilem etnoložky Barbory Čumpelíkové (nar. 1930) a zveřejňuje nekrology hudebníka a muzikologa Vladimíra Baiera (1932–2010) a zpěvačky a choreografky Věry Rozsypalové-Bláhové (1941–2010). Další pravidelné rubriky se věnují zprávám zkonferencí, výstav a zaktuálního dění v oboru.
Zakladatelskou roli v oblasti studia her a hraní sehrála v odborném diskurzu především etnologie, obor, který se historicky jako jeden z prvních začal zabývat ludickými aktivitami – zprvu samozřejmě především sběrem a klasifikací dětských formalizovaných her. K odbornému studiu her a hraní může etnologie významně přispívat i dnes, kdy se tímto tématem úspěšně zabývají i další humanitní a společenské vědy jako psychologie či pedagogika. Etnologické studium hry by se mělo zaměřit především na sběr, popis, klasifikaci a interpretaci lokálních kulturních projevů herního chování. K nejaktuálnějším tématům domácího etnologického studia hry patří vytvoření katalogu a syntetické interpretace historické vrstvy dětských her, sběr, klasifikace a analýza současných dětských her a v neposlední řadě i sběr, klasifikace a analýza současných synkretických her, včetně výzkumu jejich vztahu k zábavnímu a hernímu průmyslu a populární a masové kultuře.
Studie věnovaná dětským hrám divadelního charakteru si klade otázku podoby obsahu dramatické zápletky a jejího ztvárnění v minulosti a současnosti. Při uvažování o vývojových tendencích repertoáru pramenů vychází ze sběrů Štěpána Bačkory pro deskripci stavu v polovině 19. století, pro analýzu současných dětských her využívá výzkumu u žáků prvního stupně ZŠ v Praze. Na základě komparace dvou obsahových rovin her (1. tematická oblast, v jejímž rámci hráč přijímá novou herní identitu, 2. strukturální motivy podílející se na výstavbě příběhu dramatické zápletky) studie dospívá k několika zjištěním. Z hlediska tematického z repertoáru zmizely hry odkazující na agrární kulturu a na křesťanskou víru, transformací procházejí hry volby partnera, posíleno bylo naopak téma sociální šikany. Zmíněné tendence jsou podmíněny vývojem v oblasti ekonomické, proměnou sociálních vztahů v rámci lokálních společností a samozřejmě i médii. Z hlediska strukturálních motivů dochází k redukcím, a to jak na úrovni jejich počtu, který se uplatňuje při výstavbě konkrétní dramatické zápletky, tak na úrovni jejich podoby. Řazení a podoba strukturálních motivů ovlivňují současné hry divadelního charakteru. Prosadily se hry s jednoduchou a předjímatelnou výstavbou, snadno zapamatovatelnou slovesnou a pohybovou složkou, kterou by zvládl větší počet „nesehraných“ hráčů. Tyto tendence jsou podmíněny omezováním příležitostí vhodných pro realizaci hry, nestabilitou hráčských skupin, jejich věkovou homogenitou a s ní související absencí relevantních „expertů“, zejména teenagerů.
Příspěvek se zabývá výzkumem dětského folkloru mezi Romy. Autorka vychází z vlastních zkušeností z terénních výzkumů, písemných vzpomínkových pramenů i literatury. Podklady pro studii získala v letech 2005–2010 v různých typech sídlištních lokalit. Každá přináší specifika v herních projevech, ve znalosti a variabilitě her i postoji vůči hračkám. Děti v romských osadách využívají hračky kolektivně. Hry mají jednoduchá pravidla, nemají příliš dlouhé trvání, záleží na okamžité situaci, počasí a také na možnosti využít okolní prostor a nabízený materiál. Velkou variabilitu a možnosti jim poskytuje příroda v nejbližším okolí. V prostředí romských osad je dodnes možné zaznamenat novodobé varianty tradičních dětských her. Děti z nesegregovaného prostředí malého města mají větší vztah k hračkám a také „hraní si“ chápou ve smyslu, jaký se blíží běžnému pojetí. Dětem z městských aglomerací chybí nejvíce samotný prostor ke hrám. Bližší kontakt s denní realitou i okolním majoritním obyvatelstvem se odráží na různorodosti her (karty, čára), používaných hraček (hračky na písek) a např. i na používání dětských rozpočitadel implikovaných z českého kulturního prostředí.
Příspěvek se věnuje otázce klasifikace na materiálu sbírky her současných školních dětí od 1. do 9. třídy (celkem asi 1600 případů v 81 třídách od 1. do 9. ročníku). Na sbírku (vytvořenou za pomoci studentů v terénu) byly dvakrát použity postupy inspirované manžely Opieovými z Oxfordu. Jednak přepracovaný systém tzv. základních motivů (1. honičky, 2. chytačky, 3. schovky, 4. lovy, 5. závody, 6. souboje, 7. výdrže, 7*. školky, 8. bravura, 8* lekačky, 9. hádanky, 10. horory, 11. nápodoby, 12. trefování, 13. gender), jednak pro třídění „zezdola“ – idea tzv. základní hry (1. dotknout se, 2. v dotyku na tělo, 3. vrh objektu – s dotykem na tělo, 4. vrh objektem – na dráze, 5. běh – s dotykem na tělo, 6. b?h – na dráze, 7. kompozice pohybu – žonglování a rytmika, 8. kompozice objektu, 9. hádání, 10. fiktivní identity a příběhy). V obou klasifikacích autoři narazili na možnost v budoucnosti uvažovat o dvou kombinujících se rovinách, o rovině činnosti tělesných subjektů a o rovině rolí ve hře. Ta první obsahuje poetiku pudů (orálního, análního, zíracího aj. v jejich nejrůznějších transformacích), ta druhá kulturní a morální vztahy („oidipské“ či od oidipských odvozené vztahy), s těmito pudy zacházející, jako soutěž, „šikana“, „demokratické“ distribuce.
Příspěvek se zabývá tématem her na hraní rolí na živo (Live-Action Role Playing) v české republice v současnosti. Obecná část zahrnuje vysvětlení používaných pojmů LARP a dřevárna, stručnou historii těchto her ve světě a u nás, popis jednotlivých typů dřeváren včetně stručného přehledu nejznámějších akcí tohoto druhu a zmiňuje také komunitu hráčů, její složení a vztah k dalším podobným volnočasovým aktivitám. Druhá část příspěvku je věnována jedné z největších fantasy dřeváren v české republice – Bitvě pěti armád. Autorka v ní popisuje vznik této akce v roce 2000 a její vývoj až do současnosti, herní pravidla pro výrobu zbraní a kostýmů a soubojový systém, používané herní předměty, průběh příprav na hru ze strany hráčů i organizátorů a průběh vlastní hry s přihlédnutím k ročníku 2010. Text je doplněn mapou herního světa a několika fotografiemi hráčů v kostýmech.
Národopisná revue 2/2010 je věnována především návratům a obnovování tradičních stavebních materiálů a stavebních technik v současném životním stylu. Václav Michalička se zamýšlí nad smyslem revitalizace, jeho výslednými podobami a jejich funkcemi (Některé aspekty revitalizace tradičních technologií lidového stavitelství). Alena Dunajová a Ivana Žabičková odkrývají v těchto souvislostech problematiku hlíny (Revitalizace hliněných staveb na přelomu tisíciletí), Marie Baďuříková se zabývá dřevem jako základním stavebním materiálem zejména venkovských oblastí (Dřevostavby – tradice a současnost). Statisticky zaměřený příspěvek pojednávající o využití krbů, krbových kamen a kachlových kamen v současném systému vytápění obydlí přináší Martin Šimša (Lokální vytápění – nové návraty starých témat).
Fotografické zastavení je věnováno snímkům K. O. Hrubého (1916–1998) dokumentujících výrobu nepálených cihel na jihovýchodní Moravě. Proměny tradice přinášejí příspěvky Kořeny folklorismu a jeho současný význam (Josef Jančář) a Proměny lidové písně (Marta Toncrová). Rozhovor ve stejnojmenné rubrice je veden s etnologem Janem Kristem při příležitosti jeho životního jubilea (*1950). Další dvě jubilea přináší Společenská kronika: choreografka Jiřina Mlíkovská (*1925) a muzikolog Bruno Nettl (*1930). Nekrolog připomíná osobnost spisovatelky Heleny Lisické (1930–2009). Další informace jsou obsaženy v pravidelných rubrikách zpráv z konferencí, výstav, z vydavatelských a jiných odborných aktivit.
V tradičních stavebních technologiích je zakódováno značné množství informací a výpovědí, které lze účelně využít v procesu budování a zdokonalování kulturní paměti společnosti. V případě revitalizace tradičních technologií lidového stavitelství se jedná o znovuoživení historických výrobních postupů. V praxi se k nim přistupuje z různých příčin a potřeb, primární je snaha o uchování znalostí před definitivním zapomněním. Skutečnou revitalizaci znamená teprve až nalezení opětovné společenské opodstatněnosti tradičních technologií a aktivní sociální uplatnění. Nezbytnou podmínkou opodstatněné revitalizace je funkčnost obnovených technologií. O úspěšnou revitalizaci historických jevů se mohou pokusit především paměťové instituce muzejní a památkové péče. Ty totiž mají možnosti zkoumat originální a autentické prvky, vyčíst z nich potřebné informace, ty pak vědecky vyhodnotit, následně ověřovat a aplikovat. Především muzea v přírodě svým charakterem přímo splňují podmínky experimentálních center, která jsou jedinečnou šancí, jak revitalizovat tradiční technologie lidového stavitelství v co nejreálnější a historicky identické podobě.
Autorky se zabývají fenoménem návratu hlíny jako stavebního materiálu pro novostavby a opravy tradičních hliněných staveb. V první části je po historickém exkursu podána charakteristika užívání hliněné technologie ve vesnickém prostředí na střední a jižní Moravě, kde od 18. století a zvláště v 19. století převažovaly hliněné konstrukce při stavbě selských usedlostí. V posledních deseti letech se tu hlína opět uplatňuje při opravách památkově chráněných objektů, což je doloženo konkrétními případy. Druhá část příspěvku mapuje situaci v zahraničí, kde zvláště Francie patří v oblasti výzkumu staveb z nepálené hlíny k evropské špičce. Poblíž Lyonu stojí experimentálního sídliště z nepálené hlíny a výzkumu hliněných stavebních technologií se věnují speciální vysokoškolské programy (středisko CRATerre, projekty GAIA, TERRA 2000). Dalšími evropskými zeměmi, v nichž se věnuje velká pozornost uplatnění hlíny ve stavitelství, je Německo s universitním výzkumem a centrální organizací (Dachverband Lehm) a Rakousko, kde se významně experimentuje v oboru ekologické architektury. V příspěvku jsou dále analyzovány nejčastější poruchy stávajících hliněných staveb (především vlhkost a její příčiny), přestavby těchto objektů a způsoby užití hliněného materiálu v novostavbách.
Dřevo je prvotním a základním stavebním materiálem pro stavbu lidských obydlí v české republice. Používalo se jako masiv v podobě kulatiny, hranolů, prken a střešní krytiny. Stavby ze dřeva se zachovaly především ve vesnickém osídlení. V současné době zemědělské usedlosti i samostatně stojící roubené domy slouží převážně k rekreačním účelům. Stavby ze dřeva ovlivňoval dlouhodobý vývoj a regionální zvyklosti. Velikost domu a půdorysné členění závisely vždy na ekonomických možnostech majitelů a na měnících se předpisech. V současné době nelze domy k bydlení stavět stejným způsobem. Porovnáním jednotlivých konstrukcí, použitých materiálů a jejich opracování získáme přehled o zásadních rozdílech mezi dřevěnými roubenými stavbami z minulého období a stavbami současnými. K památkovým objektům, jejich opravám nebo rekonstrukcím musíme přistupovat odlišně. Měly by být opravovány formou vědecké rekonstrukce s ohledem na jejich využití. Nové roubené domy by měly architektonickým výrazem, hmotou, detailem i opracováním materiálů odpovídat okolní zástavbě a přírodnímu prostředí.
Moderní technologie přinesly v posledních dvou desetiletích do našich domácností řadu nových možností, jak zajistit jejich vytápění. Některé, jako například krby, jsou v u nás zcela nové, bez delší tradice. Oproti tomu kachlová kamna navazují na osvědčené, avšak opomíjené technické řešení. S ohledem na trendy posledních let, zdůrazňující šetření energií a využití obnovitelných zdrojů, se zvláštní oblibě těší především topidla spalující biomasu, jako je dřevo, štěpky, pilinové peletky či brikety. Z šetření statistické analýzy ENERGO 2004 je zřejmé, že využití těchto paliv je vzhledem k ostatním energiím spíše okrajové. V městských lokalitách se pohybuje okolo 2,5 %, kdežto u venkovských sídel běžně překračuje 10 %. Zastoupení jednotlivých spotřebičů na palivové dřevo v domácnostech pak vykazuje určitou konzervativnost Morava, kde se většina dřeva stopí v kotlích ústředního topení, případně kuchyňských sporácích. V čechách je oproti tomu větší zastoupení krbů a lokálních topidel, což koresponduje s údaji z městských lokalit, kde podíl krbů mezi ostatními spotřebiči, v některých krajích přesahuje 25 %. Nakolik se jedná o dlouhodobější trend nebo jen módní tendenci ukáže další vývoj.
Národopisná revue 1/2010 je zaměřena především na problematiku českých menšin v zahraničí, přináší ale také poznatky z výzkumů Slováků v Maďarsku. Formování českého osídlení na území dnešního srbského Banátu se věnoval Michal Pavlásek (Česká menšina v jihobanátské obci Veliké Srediště. Její počátky a etnické procesy). Úlohu kolektivní a individuální paměti u české diaspory zkoumal Stanislav Brouček (Historie a vzpomínky na vlastní minulost /s ohledem na výpovědi českých přesídlenců v Jihoafrické republice/). Ústní slovesností české menšiny v Texasu se zabýval Petr Janeček (Slovesný folklor texaských čechů. K vypravěčskému repertoáru českých vystěhovaleckých skupin v první polovině 20. století). Působení krajanských spolků se věnovali Markéta Janková a Tomáš Čech (Češi v zahraničí – mezigenerační přenos české lidové kultury u členů krajanských spolků), sebeidentifikaci slovenské menšiny v Maďarsku zkoumala Eva Krekovičová (Nie je hymna ako hymna. Hymny v procesoch transformácie na prelome tisícročia).
Rubrika Fotografická zastavení přináší snímky rodinných událostí českých emigrantů v USA, rubrika Ohlédnutí příspěvek Magdaleny Rychlíkové o Ludvíku Feiglovi (1861–1942), významném českém podnikateli, sběrateli a organizátorovi kulturního života působícím padesát let ve Lvově ve východní Haliči a připomenutí díla spisovatelky Marie Damborské (1895–1990) z pera literárního vědce Františka Všetička. Společenská kronika připomíná jubilea slovenského etnologa Daniela Luthera (nar. 1950) a maďarské etnoložky slovenského původu Anny Divičanové (nar. 1940), uveřejňuje také nekrology slovenské etnoložky Soni Kovačevičové (1921–2009) a českého etnomuzikologa Ivo Stolaříka (1923–2010). Další pravidelné rubriky se věnují konferencím, výstavám, festivalům, recenzím a zprávám z oboru.
Veliké Srediště je osada ležící v srbském Banátu ve Vojvodině nedaleko města Vršac. Tento příspěvek se snaží nalézt odpověď na otázky etnogeneze česky hovořících obyvatel, kteří byli badateli z řad etnologů, antropologů či historiků česky hovořících společenství v zahraničí, dosud opomíjeni. Příspěvek se opírá o novou, dosud nevyužitou pramennou základnu, jakou naskýtá archiv Synodní rady v Praze a Oblastní historický archív v obci Bela Crkva. Další důležité prameny autor objevil v samotné lokalitě, kde provedl rozsáhlý terénní výzkum. S oporou těchto pramenů je možné vyvrátit teze týkající se etnogeneze čechů ve Velikém Središti. Ty tvrdí, že prvními českými kolonisty jsou evangelíci ze Svaté Heleny, české vesnice v Rumunsku založené po roce 1820. V příspěvku autor interpretuje transmigraci česky hovořícího obyvatelstva jako migrační proces sestávající se ze tří kompaktních kolonizačních vln, vrcholící početnou „moravskou“ kolonizační vlnou v padesátých letech 19. století. Mapuje historický vývoj evangelíků do konce první světové války a pokouší se osvětlit proces asimilace českých katolíků v rámci početnější skupiny německých katolíků.
Paměť lze přirovnat k funkci setrvačníku vytvářejícího kontinuitu v různých oblastech společnosti. Historie a paměť jsou dvě odlišné kategorie. Historie může vstupovat do paměti, naopak vstup paměti do historie je pro některé historiky nepřípustnou záležitostí, pro další odborníky jsou vzpomínky adekvátním historickým pramenem. Základem paměti zůstává subjektivní manipulační rovina. Naopak historie je v co možná nejvyšší míře objektivizovaný pohled na minulost. Paměť registruje minulost přes individuální prožitky a v procesu vzpomínání lze zaznamenat několik úrovní. Především: paměť má fázi za prvé záznamníku a za druhé subjektivní interpretace, odvislé od celé řady individualizovaných faktorů, včetně momentální nálady vypravěče. Přitom obě úrovně (záznamník a interpretace) podléhají autorské licenci s tím, že dominuje účel tohoto sdělení. Na druhé straně účel nelze spojovat jen s profitem jednotlivce. Příspěvek shrnuje některé poznatky autora učiněné při sbírání životních příběhů příslušníků českého etnika v zahraničí s konkrétními příklady z Jihoafrické republiky.
Slovesný folklor – tradiční, ústně přenášená část expresivní kultury – se obecně považuje za významnou součást kultury všech etnických skupin, včetně evropských přistěhovalců do USA. Předkládaná studie zkoumá folklorní rovinu kultury každodenního života texaských čechů v první polovině 20. století. Od doby imigrace prvních českých rodin do Texasu koncem 2. světové války měli texaští češi životaschopnou etnickou ústně přenášenou kulturu s mnoha folklorními specifiky. Ačkoliv většina jejich ústně předávaných příběhů té doby byla přenesena ještě ze staré vlasti, některé z nich byly ovlivněny imigrační či průkopnickou zkušeností, rozdílnými společenskými a kulturními podmínkami v Texasu a kontakty s ostatními texaskými etnickými skupinami. Přizpůsobování se specifickému americkému geografickému, společenskému a kulturnímu prostředí přežily pouze ty evropské tradice, které byly nejvíce životaschopné a které bylo možné adaptovat na nový životní styl. Předkládaná první část studie, která využívá především dosud nepublikovanou diplomovou práci Olgy Pazdralové „Český folklor v Texasu“ z roku 1942 ze středního Texasu, se pokouší ukázat některé obecné rysy slovesného folkloru texaských čechů té doby a zaměřuje se především na lidové vyprávění. Plánovaná druhá a třetí část nastíní další slovesné typy (lidové pohádky, krátké folklorní žánry, jako jsou vtipy a přísloví, dětský folklor a vyprávění o osobních zkušenostech). Folklor texaských čechů té doby lze charakterizovat nejen jeho návazností na tradice Starého světa, ale také začleněním typicky amerických lidových vyprávění, pocházejících z jedinečné zkušenosti imigrantů.
Článek se zabývá otázkou specifik emigrace českých krajanů do zahraničí v různých migračních vlnách, mapuje roli krajanských spolků, mezigenerační přenos českých tradic a udržování české kultury mezi členy krajanských spolků a jejich potomky ve světě. Autoři přinášejí deskriptivní výsledky dotazníkového šetření, které probíhalo v letech 2007 a 2008 (důraz byl kladen zejm. na formy mezigeneračního přenosu a vliv původní kultury na sebepojetí respondentů). To potvrdilo vysoký vliv původních kulturních kořenů na sebepojetí českých krajanů a jejich potomků, kteří se výzkumného šetření zúčastnili. Současně ale také upozornilo na přirozený proces asimilace mající za následek postupné opouštění od praktického udržování českých tradičních zvyků a prvků české lidové kultury. Spolu s „úpadkem“ denního praktikování ztrácí postupně svůj vliv na předávání tradičních komponent mezigenerační přenos v rodinách, který je nahrazován krajanskými spolky. Ty poskytují „výchovu“ a informace pro zájemce (jde tedy o jakousi formu zájmového sdružení), ale také zde krajané nalézají alternativní místo k již zmíněnému praktikování českých tradic. Vzhledem k tomu, že etnická identita je důležitou součástí osobní identity jedince, mají spolky hned po rodinném prostředí význam nejen pro celé komunity, ale stejně tak pro jednotlivce. Podpora spolků českou vládou je tedy v současné době podstatným přínosem pro jejich fungování.
