vydavatel:
Národopisná revue 4/2011 je věnována tématu Vánoce a současnost. Alena Křížová přináší ve své studii přehledný vývoj fenoménu vánočního stromku a jeho zdobení (Dvě století „Kristova strůmku“), Marta Ulrychová a Šárka Ladýřová se věnují současné obyčejové tradici vztahující se ke svátku sv. Lucie (Obchůzky o svátku sv. Lucie v Pošumaví) a Ludmila Tarcalová představuje vznik a vývoj tzv. živých betlémů na Moravě (Živý betlém – nový fenomén současnosti). V rubrice Ostatní studie a materiály jsou uveřejněny osobní vzpomínky na Vánoce v německých rodinách, které byly násilně vyhnány z českého území po 2. světové válce (autorka Ulrike Zischka), terénní materiál z výzkumu slováckého tance verbuňk rozšířeného mimo tento region (autorka Jarmila Vrtalová) a příspěvek o užití hlíny v lidovém stavitelství (autor Martin Novotný).
V Proměnách tradice je představen příběh betlémáře Siegfrieda Zabela, vysídleného Němce ze Šluknova (autorka Eva Habel). Další pravidelné rubriky se věnují zprávám z konferencí, výstav, festivalů a přehlídek, recenzím nových knih a jiným oborovým aktivitám.
Příspěvek se zabývá výtvarnou a estetickou podobou vánočního stromku od jeho počátků v raném novověku, v českém prostředí od 19. století až po současnost. Zabývá se funkcí vánočního stromu v měšťanské společnosti, kde plnil roli sociální i reprezentativní, jeho významem v armádě, kde se stal symbolem a připomínkou rodiny. Výběr druhu stromu byl dán geografickými a klimatickými podmínkami, kromě tradičních jehličnanů (jedle, smrk, borovice) se objevovaly i další stálezelené rostliny (buxus, cesmína). Výzdobu tvořily až do poloviny 19. století jedlé potraviny, pochutiny a ovoce (oplatky, perníky, datle, fíky, jablka) a také drobné hračky. Od poloviny 19. století se v saských městech začala rozvíjet výroba vánočních ozdob ze skla, kartonu a plechu, v českých zemích o půlstoletí později. Novým fenoménem téže doby byly čokoládové figurky, záhy sestavované do ozdobných kolekcí. Podstatnou součástí výzdoby bylo osvětlení, nejdříve olejovými lampičkami, voskovými, lojovými a parafinovými svíčkami, od 30. let 20. století se prodávala elektrická světýlka. I když ozdoby procházely po celé 20. století módními změnami, jak ukázal třígenerační dotazníkový výzkum u 183 respondentů z rodin studentů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a pedagogů Agronomické fakulty Mendlovy univerzity v Brně, výzdoba vánočního stromu je vnímána jako velmi tradiční záležitost, která nepodléhá aktuálním trendům.
Studie pojednává o obchůzkách pořádaných 12. prosince – v předvečer svátku sv. Lucie. Je výsledkem terénního výzkumu z let 2007–2011 prováděného ve třech obcích v jižní části Pošumaví v okresu Prachatice (Svatá Maří, Zdíkovec a Zálesí). Zároveň sumarizuje zprávy o stavu obchůzky z 80. let 20. století, tedy z doby, kdy zvyk nebyl aktérkami záměrně prezentován. Bylo rovněž přihlédnuto k informacím uveřejněným na počátku 20. století v časopise Český lid. Na základě srovnání podob obchůzek zaznamenaných v různých časových rovinách autorky došly k hypotéze o možném vlivu jezuitského kněze Vojtěcha Chanovského (1581–1643), který byl vyslán na misii do svého rodného kraje, aby zde mimo jiné umravňoval průběh přástek. Jako specifická v celé oblasti Šumavy se ve zdejších obchůzkách jeví jednak přítomnost černé lucie odříkávající motlitbu a vystupující jako vůdčí osoba, jíž se ostatní bílé lucie podřizují, jednak doprovodná píseň s textem naučného a mravokárného charakteru a nápěvem, který nevybočuje z písňového fondu daného regionu.
Ztvárnění biblické látky o narození Krista ve vánočních hrách se od poloviny devadesátých let 20. století stalo pro mnohé obce a města aktuální vánoční akcí. Na Moravě má více podob a mezi nimi vystupuje zvláštť forma tzv. živého betlému, v jehož středu účinkuje živá rodina farníků, zastupující Svatou rodinu. Spoluúčast na vánočním tajemství mají herci i diváci: obec se dočasně stává Betlémem a lidé společně putují k jeslím. Pro iniciátory je to příležitost vytvořit hru se zpěvy a výstupy. Vznik a vývoj pořádání současných živých betlémů byl zkoumán v oblasti Slovácka – na Uherskohradišťsku, Uherskobrodsku a Strážnicku, kde se od roku 1994 začaly předvádět živé betlémy na otevřeném prostoru. Dotazníky, videozáznamy a zprávy z internetu byly doplněny poznatky o živých betlémech ve vytipovaných lokalitách na Moravě o další formy: živé betlémy v uzavřeném prostoru, vánoční koledování u jesliček, v kostele a u vánočního stromu, a vánoční pořad zvykoslovného charakteru na jevišti. Studie přináší doklady o současné životnosti vánočních her ve specifických formách lokální kultury.
Podnětem k napsání těchto vánočních impresí z „dvojjediného světa Vánoc“ byl rozhovor autorky s její moravskou kamarádkou o jejich dětství. Rodiče obou žen zřejmě vybavili svoje děti do života stejnými zvyklostmi, obyčeji, stejnými věcmi, stejnou módou i životním stylem. V prvním případě se v jejich duchu dál žilo na Moravě, ve druhém případě si je z Chebska v severozápadních Čechách odnesli s sebou do Bavorska. Ve spoustě každodenních drobných i velkých vzorů chování, ve „stylu přežití” poválečné doby se obě ženy chovaly téměř stejně nebo alespoň velmi podobně. Autorka zjišťovala, že se v lecčems shoduje více se svou kamarádkou z Moravy než s kamarádkami v Bavorsku. Vánoce z doby před rokem 1945 oběma ženám připomínali jejich rodiče, ale také připomínají věci, dopisy a fotografie. Autorčin svět Vánoc vznikl v Čechách. Vánoce mívají na vzpomínky dětí narozených za války, dětí uprchlíků nebo vyhnanců významný vliv. Jejich vlastní zážitky z Vánoc, vzpomínky na vánoční čas i to, jak znaly Vánoce z vyprávění ostatních, jim zůstanou v paměti po celý život. Nosívají si s sebou jakoby dvojí vánoční svět. Tím prvním jsou vyprávění a vzpomínky rodičů, tím druhým jsou vlastní zážitky a zkušenosti z poválečného Německa. Vánoce „tam doma v Čechách“ a Vánoce v novém „domově v Bavorsku“ – dny dětství na sklonku čtyřicátých a v padesátých letech 20. století zformovaly životní styl a tradice přinesené z Čech do zajímavé směsi, o které vypráví i tento materiálový příspěvek.
Studie je zaměřena na prezentaci výsledků první etapy terénního výzkumu rozšíření mužského tance slovácký verbuňk v obci Moravské Knínice na Brněnsku. Zabývá se popisem kulturně-společenského vývoje od poloviny 19. století po současnost v dané lokalitě, kterým byly dány podmínky přejímání některých kulturních znaků (kroj, lidové písně a tance, dialekt), původně se vyskytujících pouze na území etnografické oblasti Slovácko. Tanec verbuňk se v obci Moravské Knínice vyskytuje téměř dvacet let a jeho podoba prochází změnami, jejichž průběh a význam autor zachycuje. Popisuje rovněž proměny hodové tradice, tanečního pořádku i hudebního doprovodu při hodových zábavách od počátku 20. století do současnosti. Zmíněna je i úloha Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici jakožto garanta výzkumných, dokumentačních, vzdělávacích, popularizačních a propagačních aktivit spojených se slováckým verbuňkem jako kulturním fenoménem. Uvedené výsledky výzkumu slouží jako východisko pro další plánované terénní výzkumy i audiovizuální dokumentaci výskytu a rozšíření slováckého verbuňku v oblasti Brněnska, které budou realizovány v příštích letech.
Studie pojednává o hliněných stavbách v oblasti v Pomoraví a ve středním Podunají. Přibližuje některé archeologické nálezy a hledá jejich etnologické analogie. Stavební postupy s použitím hlíny jsou podrobněji analyzovány, jsou sledovány jejich genetické souvislosti. Dosud nejstarší zjištěnou technikou konstrukce hliněných stěn ve zkoumané oblasti je kolová kostra eneolitického objektu s vyplétanými stěnami, jež byla z obou stran nahozena silnou vrstvou mazaniny. Podle některých autorů se jedná o výchozí konstrukční řešení, ze kterého se postupně vyvinuly základní stavební postupy pracující s nepálenou hlínou v použití pro nosné zdivo. Prvním z nich je technika tzv. nabíjení, jež má mít původ v kolové konstrukci opatřené dvěma souběžnými „ploty“. Souhlasně s tímto tvrzením se domníváme, že základem tohoto způsobu může být i pěchování hliněné směsi do volného prostoru mezi dvojitou stěnou z kamene či palisád. Další konstrukcí je vrstvení, jež nahradilo pletené výplně vrstveným hliněným materiálem, který podobně jako pletivo, neměl nosnou funkci. Studie dále popisuje stavění z různých druhů tzv. válků. Posledním stavebním způsobem, kterému je věnována pozornost, je zdění pomocí nepálených cihel, které jsou kladeny v suchém stavu na hliněnou maltu – na rozdíl od výše popsaných stavebních postupě pracujících s vlhkým materiálem, který vysychá až dodatečně ve zdivu. Použití vlhké hlíny se do určité míry ve smyslu technických možností jeví jako limitující. Naproti tomu zdění z cihel, tedy přesně formovaného staviva, nabízí větší množství variant konečného upotřebení ve stavbě.
Národopisná revue 3/2011 je věnována československým legionářům, kteří v době 1. světové války bojovali jako dobrovolnické vojsko Čechů a Slováků v zahraničí. Ferdinand Vrábel přibližuje ve své studii základní fakta o tomto fenoménu (Príbeh československých légií), o vlastním bádání nad touto problematikou je pak příspěvek Jana Rychlíka (Legie a legionáři v české a slovenské tradici a historiografii). Dalibor Vácha ve svém článku nastiňuje téma z interdisciplinárních pozic a všímá si konkrétních životních příběhů československých legionářů (Na Dálném východě. Sonda do každodennosti československých legií v Rusku). Legionářské osudy na základě osobních deníků a korespondence přibližují autoři Jan Kincl, Svatopluk Valníček a Ferdinand Vrábel (Legionárske spomienky, zápisníky a denníky). Materiálovou část čísla doplňuje příspěvek Lidový houslař Martin Kuča ze Strážnice (1888-1967) od Jiřího Höhna. Legionářskou tematikou se zabývá i rubrika Fotozastavení (autor Martin Šimša). V rubrice Rozhovor se vzájemně zpovídají dva etnologové, letošní jubilanti Miroslav Válka (nar. 1951) a Miloš Melzer (nar. 1941). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny zprávy z konferencí, výstav, festivalů a recenze nových publikací.
Štúdia je stručným zhrňujúcim prehľadom o vzniku a dejinách československého zahraničného vojska v rokoch prvej svetovej vojny, úvodom do problematiky vzniku a pôsobenia ozbrojených jednotiek, ktoré sa účasťou v bojoch po boku armád Dohody (Rusko, Francúzsko, Veľká Británia a Taliansko) pričinili o vznik samostatnej československej republiky v roku 1918. Autor podáva nástin vzniku myšlienky odboja Čechov a Slovákov, ktorá viedla k vytvoreniu politického ústredia českej (neskôr československej) národnej rady so sídlom v Paríži a pod vedením Tomáša Garrigue Masaryka, Edvarda Beneša a Milana Rastislava Štefánika. Venuje sa vzniku prvých jednotiek bojujúcich na strane Dohody po vytvorenie československej brigády bojujúcej pri Zborove 2. 7. 1917 a potom jednotlivých divízií v Rusku, Francúzsku, Taliansku a napokon aj armádneho zboru v Rusku, zmietanom revolučnými zmätkami. V článku je spomenutá aj anabáza ruských légií z Ukrajiny cez Sibír až do Vladivostoku a návrat do vlasti v roku 1920. Záver štúdie informuje o dalších osudoch legionárov doma, legionárskych organizáciách, význame legionárskej tradície pri budovaní ozbrojených síl ČSR, účasti legionárov v druhom odboji (1938–1945), komunistickej perzekúcii legionárov a o obnovení a pôsobení československej obce legionárskej po roku 1989 s dôrazom na potrebu pripomínať dejiny légií pre výchovu k vlastenectvu a posilňovanie národnej identity.
Historie boje československých legií za první světové války za vznik samostatného československého státu se stala v československu součástí zakladatelského příběhu nového státu. Legionář se stává symbolem uvědomělého československého občana, který nikdy neváhá nasadit vlastního života v boji československou samostatnost. Pro menšinové německé a maďarské obyvatelstvo ovšem nebyla legionářská tradice použitelná. Předmětem diskusí se za první republiky stala otázka role legií v občanské válce v Rusku na straně „bílých“ sil a především jejich nepřímá podpora „bílé“ diktatuře admirála Alexandra Kolčaka. Podpora Kolčakovi byla předmětem kritika z levicových pozic, zatímco pravice naopak kritizovala legionáře za uzavření příměří s bolševiky na konci války. Za nacistické německé okupace (1939–1945) a potom v období komunistického režimu (1948–1989) byla legionářská tradice potlačována jako politicky nežádoucí. Po roce 1989 dochází k pokusům o její obnovu, je ovšem otázka, zda mohou být tyto pokusy úspěšné, když československý stát již neexistuje.
Studie je soustředěna na československé dobrovolnické vojsko v Rusku v období po skončení první světové války. Hlavním cílem textu bylo poukázat na to, jak vojáci vnímali ruský Dálný východ. Úvodní část analyzuje prameny k tématu a jednotlivé oblasti spojené s každodenním životem vojáků. Hlavní část textu načrtává několik prvků spojených s pobytem na ruském Dálném východě: architekturu, jazyky, každodenní život městské i vesnické populace (oblečení, stravování, hygiena, svátky atd.) nebo styky českých vojáků s místními ženami (včetně japonských prostitutek ve Vladivostoku). Obchodníci, rikšové, kejklíři a prostitutky byli ti (a ty), s kterými se čechoslováci setkávali, tato zaměstnání jsou proto v denících a pamětech brána jako typická pro daný region. Čechoslováci se také setkali s japonskými vojáky, jejichž jednotky byly umístěny ve Vladivostoku a bajkalské oblasti. Některé záznamy ukazují velký zájem pisatelů o exotická místa, kulturu a zvyky. Ale nelze zapomenout, že po celou dobu jejich poznávání Dálného východu zuřila okolo těchto svérázných vojáků-turistů občanská válka.
Autori materiálového príspevku sa zamerali na ukážky z denníkov a spomienok príslušníkov rakúsko-uhorskej armády, ktorí sa dostali na rôznych frontoch prvej svetovej vojny (v Srbsku, Rusku a Taliansku) do zajatia a potom vstúpili do jednotiek československého zahraničného vojska – légií. Na príkladoch záznamov spomienok francúzskeho legionára A. Šímu, talianskeho legionára V. Valníčka a ruského legionára A. Šikuru približujú pomery v čase vypuknutia vojny, nálady a názory obyvateľstva, mobilizáciu a odchod na front, krst v ohni na bojových líniách, útrapy a hrôzy vojny. Z ich denníkov je veľmi názorne vidieť ako prežívali apokalyptické zážitky, ktoré pre prostých vojakov a aj civilné obyvateľstvo v blízkosti frontov aj v zázemí priniesol svetový konflikt, aký bol ich každodenný život a čo pre nich znamenali spomienky na blízkych doma a sporadická korešpondencia s nimi. Ako priami účastníci významných politických a vojenských udalostí z rokov 1914–1918, keď sa rozhodovalo aj o ďalších osudoch Čechov a Slovákov a o vzniku ich samostatného štátu – československej republiky – podávajú presvedčivé výpovede o tých neľahkých dobách. Ich záznamy z rokov vojny, neskôr rôzne dopľňané a vydávané aj tlačou, pomohli zachovať v individuálnej pamäti ich blízkych ale aj kolektívnej pamäti národného spoločenstva významné i menej významné zážitky z tohto obdobia a veľmi často poskytujú veľmi podrobné a z iných zdrojov neznáme informácie aj pre historikov, vojenských historikov, etnografov i odborníkov iných špecializácií.
Materiálový příspěvek věnovaný problematice lidových houslařů se snaží vytvořit určitý model pro přístup k této specifické části české hudební kultury pomocí podrobné organologické analýzy dochovaných nástrojů jednoho z výrobců. Jako příklad byl vybrán Martin Kuča ze Strážnice, zemědělec a vinař, který smyčcové hudební nástroje stavěl pro svou zábavu. Z jeho dochovaných nástrojů jsou tři uloženy ve sbírkách Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici (housle, viola a baset/vilonocello), další nástroje jsou v majetku rodiny. Čistota zpracování jednotlivých smyčcových instrumentů i jejich konstrukční propracovanost svědčí o relativně vysoké úrovni lidového houslařství na území Moravy a snad vyvrací u laické veřejnosti zažité teze o nedokonalosti hudebních nástrojů lidových tvůrců. O propracovanosti technologických postupů svědčí mimo samotné nástroje i stav pomůcek (forem) a nářadí, jež houslař Martin Kuča při stavbě používal.
Národopisná revue 2011/2 je zaměřena na proměny venkova v druhé polovině 20. století. Daniel Drápala se věnuje oblasti moravského Záhoří (Kulturní konstanty a inovace v životě obcí moravského Záhoří v éře socializace venkova), slovenská etnoložka Oľga Danglová se soustřeďuje obecnčji na venkovskou lokalitu jako na symbolický prostor a na jeho identitu (Vidiecke sídlo jako prostor identity. Výber z prípadových štúdií štyroch slovenských obcí), problematiku kolektivizace českého venkova v době komunistické diktatury přibližuje Ingrid Pauknerová (Zemědělské družstevnictví a deformace jeho myšlenky v období kolektivizace na příkladu jihočeských Hrejkovic), výzkum proměn rukodělné kožedělné výroby v obci Metylovice prezentuje Václav Michalička (Řemenářský fenomén v Metylovicích v druhé polovině 20. století).
Rubrika Fotografická zastavení s názvem „Etnografická dokumentace revoluční přeměny venkova“ (autorka Helena Beránková) přináší diskutabilní tvorbu fotografa Viléma Hanka (1910–1994) a doplňuje téma celého čísla, podobně jako rubrika Proměny tradice, která obsahuje příspěvek Tradičné tanečné príležitosti na Zemplíne a ich premeny v druhej polovici 20. storočia (autorka Dana Kľučárová). V rubrice Ohlédnutí je zařazena Vzpomínka na Horymíra Sušila (1928–2010), kterou její autor Antonín Bařinka přibližuje výraznou osobnost folklorního hnutí na Moravě. Rubrika Rozhovor představuje etnologa Josefa Jančáře, emeritního ředitele Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Pravidelná rubrika Personalia připomíná výročí zmíněného etnologa Josefa Jančáře (nar. 1931), etnoložky Mirjam Moravcové (nar. 1931), etnoložky Lydie Petráňové (nar. 1941) a etnoložky Gabriely Kiliánové (nar. 1951), přináší zastavení nad nedožitým jubileem etnologa Richarda Jeřábka (1931–2006) a nekrolog muzikanta a zpěváka Luboše Holého (1930–2011). V dalších rubrikách jsou zařazeny diskusní příspěvky (téma etika v etnologii), recenze a zprávy.
Společenské procesy vyvolané politickým vývojem v československu po II. světové válce přinášely do života jedince, menších sociálních skupin i větších societ řadu nových podnětů. Na příkladu regionu moravské Záhoří se autor studie snaží poukázat na prolínání prvků vycházejících z etnokulturní tradice regionu s kulturními inovacemi. Analýza funkcí, obsahu i formy vybraných jevů i sledování jejich životnosti v průběhu druhé poloviny 20. století přináší zajímavé poznání o roli vybraných jevů v lokálním společenství. Mezi tradiční události vycházející z výročního obyčejového cyklu můžeme řadit masopustní obchůzku (tzv. vodění medvěda), které se udrželo v živé podobě po celé 20. století. Do podoby příležitostné a scénické se přesunula obřadní obchůzka královnček či tzv. záhorské právo. Naopak mezi inovace náležely např. předvánoční besídky, které v padesátých a šedesátých letech 20. století obohatila ideologicky zneužitá postava Dědy Mráze, či lampiónové průvody pořádané u příležitosti oslav osvobození nebo Velké říjnové socialistické revoluce.
Príspevok vychádzajúci z terénneho materiálu zozbieraného v štyroch slovenských obciach analyzuje spôsoby akými sa ich obyvatelia stotožňujú s vlastnou lokalitou ako špecifickým priestorom sociálneho bytia. Zo širokej palety kolektívnych „ľudských“ identít, ukotvených v rozličných lokálnych priestoroch sa zameriava na tie, v ktorých obsahovom profile dominujú znaky súvisiace so socioekonomickým charakterom obce. Orientuje sa na ukazovatele, ktoré v pozitívnom či negatívnom zmysle vyzdvihovali prináležitosť k priestoru lokality na báze zamestnania a existenčných modelov jej obyvateľov. Konštatuje, že význam „komunity“ a úsilie o kvalitu sociálnych vzťahov, založených na dôvere a územnej blízkosti sa ani v situácii „moderného života“ na vidieku nevytráca a miestne dianie si aj v súčasnosti uchovalo niektoré stmeľujúce rysy aj napriek tomu, že je v súčasnosti silne ovplyvňované a konštruované dynamickými, protichodnými a premenlivými vonkajšími silami, rozleptávajúcimi väzby na lokálnu kultúru a krajinu.
Zemědělské družstevnictví představovalo fenomén, který byl českému venkovu vlastní od konce 19. století a jehož tradice byla v období kolektivizace účelově zneužita. Myšlenka družstevnictví se ujala také v jihočeské obci Hrejkovice, kde v průběhu první poloviny 20. století nabyla několikrát konkrétní podoby. Naopak na tvrdý odpor narazila po roce 1948 snaha úředních orgánů založit v obci jednotné zemědělské družstvo (JZD). Jak dokazují kronikářské zápisy z padesátých let 20. století a potvrzují výpovědi pamětníků, většina zemědělců trvala na tradičním soukromém způsobu hospodaření a své stanovisko neměla v úmyslu měnit. Ani založení JZD v obci po dlouhých sedmi letech přesvědčování, které vyústilo v tvrdý ekonomický nátlak a mnohé sankce vůči vzdorujícím rolníkům, nezajistilo novému družstvu dostatečný počet členů. S největší pravděpodobností však zapříčinilo vystěhování čtyř místních rodin – tří selských a jedné mlynářské, jejichž pozemky a budovy následně družstvo při své činnosti využívalo. Problém s nedostatkem členů vyřešila další nátlaková vlna v roce 1957, po jejímž odeznění hospodařilo v Hrejkovicích soukromě pouze několik jednotlivců. Založením JZD se změnil nejenom tradiční způsob zemědělské produkce, ale také životy všech obyvatel obce, zásadní proměnu zaznamenala i okolní krajina.
Metylovice byly obcí, kde již od 17. století postupně převládla kožedělná rukodělná výroba a naprosto přetvořila charakter lokality. Náhlý a vlastně nečekaný zánik řemenářské produkce i řemenářské vrstvy představoval velkou změnu pro celkovou podobu a strukturu obce. Došlo ke ztrátě regionální výlučnosti Metylovic a k jejich určitému splynutí s rázem okolních obcí. Na základě zaniklého jevu místního řemenářství se začal postupně proces sebeidentifikace venkovské komunity. Výsledkem bylo nalezení pevného vztahu k minulé realitě v rámci složitého procesu zapomínání a rozpomínání během uplynulých padesáti až šedesáti let. Specifický zaniklý fenomén kožedělné výroby s produkcí bičů získal v kulturotvorném procesu posilování kolektivní paměti nové kvality. V tomto případě transformovaný ideál řemenářských Metylovic sehrál velkou úlohu při vzniku silné lokální identifikace obyvatel s obcí i její historií.
Národopisná revue 1/2011 je věnována problematice hudebních nástrojů spjatých s lidovou hudební tradicí. Jan Blahůšek se věnuje ikonografickým dokladům v širším hudebně folkloristickém kontextu (Kresby a malby jako ikonografický pramen pro studium lidové hudby českých zemí), terminologické úvahy nastiňuje ve svém příspěvku Jiří Höhn (Termín „lidový hudební nástroj“ a funkce hudebních instrumentů v oblasti etnokulturních tradic). Petr Ch. Kalina se zaměřuje na unikátní lužickosrbský smyčcový chordofon (Velké housle lidového instrumentáže Lužických Srbů) a mladý americký etnomuzikolog Jesse A. Johnston na výskyt cimbálu u čechů v americkém Texasu („Neroztavili se“: cimbál a asimilace české minority v Texasu). Miroslava Sandtnerová přináší pohled na proměny využití i funkce některých hudebních nástrojů v malých dechových hudbách na Slovensku (K súčasnému stavu využitia inštrumentára malých dychových hudieb na Slovensku).
Do rubriky Proměny tradice jsou zařazeny výsledky terénního výzkumu Barbory Jarošové (Minulost a současnost výroby tradičních dechových nástrojů Valašsku), Aleny Schauerové a Magdaleny Maňákové (Generační proměny dětské hry). Rubrika Ohlédnutí přináší připomenutí výročí Josefa Blaua (1872–1960), jenž se zabýval lidovými tradicemi a kulturní historií severní Šumavy (autorka Marta Ulrychová), a etnochoreoložky Zdenky Jelínkové (1920–2005) a jejího vztahu k regionu Malá Haná (autorka Věra Kovářů). Ve Společenské kronice jsou uveřejněny jubilejní příspěvky k výročím českého etnologa Karla Pavlištíka (nar. 1931), slovenských etnologů Petera Salnera (nar. 1951) a Mikuláše Mušinky (nar. 1936) a také nekrolog slovenského etnologa Ladislava Mlynky (1954–2010). Další pravidelné rubriky přinášejí aktuální zprávy z konferencí, festivalů a recenze nových oborových publikací.
Obrazové dokumentační prameny týkající se tradiční lidové kultury jsou na území našeho státu systematicky shromažďovány již od 19. století. Především díky péči akademických, muzejních a jiných vědeckých či kulturních institucí se tak děje dodnes a badatel proto může využít jedinečný ikonografický materiál pro studium konkrétní problematiky. Přesto se až do současnosti nikdo ikonografickým pramenům s hudebněfolklorní tematikou souhrnně nevěnoval a také provedený výzkum Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici dokládá, že shromáždění rozsáhlé pramenné základy je úkol velmi náročný. Předložená studie výběrově poukazuje na nejdůležitější ikonografické prameny české hudební folkloristiky a otevírá prostor pro další zpracování tématu, kterým musí být v první řadě důsledné a pečlivé shromáždění ikonografického materiálu a jeho evidence, následně pak jeho analýza a interpretace.
Studie zachycuje stav problematiky chápání pojmu „lidový hudební nástroj“ v kontextu české muzikologické a etnomuzikologické literatury a jeho vztahu ke společenským proměnám, jež proběhly na území dnešní České republiky v průběhu 20. století. Jako určité východisko z nejednotnosti definic nabízí autor užití opisného tvaru „hudební nástroje lidové kultury“, či spíše „hudební nástroje etnokulturních tradic“. Dochází tedy k vypuštění pojmu „lid“ („lidový“), který prošel v evropském kontextu za poslední dvě století širokými významovými proměnami a je obtížné vztáhnou jej na společenskou situaci, která vznikla ve druhé polovině 20. století. Obsahem hudebně instrumentální kultury spojené s promněnou společnosti a udržovanými etnokulturními tradicemi (původními lidovými, transformovanými i novodobými) se pak stávají ty hudební nástroje, které se ve vyznačeném prostoru užívají. Hlavním ukazatelem se tak stává funkční hledisko.
Studie nabízí etnoorganologický obraz velkých lužickosrbských houslí – unikátního smyčcového chordofonu z lidového instrumentáře nejmenšího slovanského národa. Z konstrukčního hlediska se jedná o třístrunný smyčcový chordofon, jenž vývojově náleží do rodiny fidul. Jeho celková délka se pohybuje okolo 640 mm, má plochou spodní desku a vysoce klenutou horní desku. Struny nástroje byly laděny na tóny d1–a1–e2. Velké lužickosrbské housle se vyskytovaly výhradně v katolické oblasti na západě Horní Lužice a jejich nejstarší podobu známe až z 19. století. Repertoár nástroje je zachycen zejména v tzv. Kralově houslistickém zpěvníku z konce 18. století a o sto let mladších sbírkách Ludvíka Kuby a Adolfa Černého. Studie rovněž mapuje folklorní revival nástroje spojený s hudebníkem Jurijem Menclem, který dal první popud ke stavbě kopií velkých lužickosrbských houslí i k zakládání ansámblů, v nichž se dále pěstovala hra na tento nástroj. V první polovině 19. století ovlivnily velké lužickosrbské housle konstrukci tzv. skřipek, na něž se hrálo v na převážně německém Jihlavsku.
Etnomuzikologové často nahlíželi na hudbu jako na projev kulturní identity. Hudba v rukou hudebníků, posluchačů a tanečníků však může hrát také aktivnější úlohu při obnovení, novém definování a utváření prvků nových identit. Tento příspěvek zkoumá takovou tenzi představením cimbálu – nástroje, který je znám mnohým (minimálně ve střední Evropě), – v neznámém prostředí. Článek předkládá historický a archivní výzkum týkající se zachování cimbálu a jeho použití mezi českými imigranty v Texasu. Zde je nástroj obecně označován jako „dulcimer“ a jeho použití v Texasu je obsáhle zmiňováno v texaských muzejních a pozůstalostních dokumentech, není však běžně znám mimo malé české tradiční komunity v Texasu. Mimořádná pozornost je věnována odkazu skupiny „Baca Band“, rodinné hudební skupiny, která po dlouhou dobu stavěla a uchovávala cimbály ve městě Fayetteville v Texasu. Příspěvek se soustředí na dva hlavní aspekty kulturních tradic, na vytváření nových tradic a na úlohu nástroje při obnově etnického povědomí ve Spojených státech v druhé polovině dvacátého století. Kromě toho článek přispívá k výzkumu starodávné etnické hudby, historii zápisů etnické hudby ve Spojených státech amerických a použití archivních zdrojů ke zkoumání hudby v životě komunity.
Napriek absencií bližšieho spracovania etablovania dychových hudieb v ľudovej nástrojovej tradícií Slovenska, je nesporné, že sa na jej formovaní nemalou mierou podieľali. Ansámblové účinkovanie dychových nástrojov prešlo najmä v posledných tridsiatich rokoch niekoľkými zmenami. Tie sa týkajú jednak tendencie profesionalizácie dychových hudieb, a jednak nových postupov aranžérskej a skladateľskej práce pre tento žáner. Napriek prevažujúcim interpretačným obmedzeniam, s ktorými sa harmonická a metro-rytmická štruktúra dychových hudieb vysporadúva, sme v súčasnosti svedkami premiešania žánrov v ich podaní. Do popredia tak vstupuje nie len moment tanečno-zábavnej funkcie malých dychových hudieb, ale čím viac sa zvyšujú nároky na hráčov v súvislosti s koncertným repertoárom písaným pre sólové nástroje, ako aj s interpretáciou tanečnej populárnej hudby a filmových melódií. Ako hovoria mnohí nadšenci dychovej hudby, súčasná devíza tohto žánru je najmä v tom, že zahrá takmer všetko.
