vydavatel:
Národopisná revue 4/2012 je v tematických studiích věnována otázkám spojeným s estetikou folkloru. Problematiku estetických kategorií a folkloru shrnuje ve svém příspěvku Juraj Hamar (Folklór z hľadiska estetických kategórií). Marta Ulrychová se zaměřuje na analýzu démonologických pověstí ze Šumavy ve vybraných dílech německých autorů 20. let 20. století (Démonologické pověsti ze severní části Královského hvozdu/Waldhwozdu), Miroslava Záhumenská přibližuje sběr lidové slovesnosti na Slovensku v druhé polovině 19. století (Rukopisná zbierka ľudových piesní Jána Klempu Jacovského vo vzťahu k literárno-estetickým kritériám poslednej tretiny 19. storočia). V rubrice ostatních studií a materiálových příspěvků představuje Eva Románková nový projekt Národního ústavu lidové kultury (K otázkám etnologické terminologie a metodiky tvorby dvojjazyčného etnologického slovníku) a Jarmila Teturová přináší poznatky z terénního výzkumu zaměřeného na vývoj lidových tradic (Verbuňk v Žatčanech na Brněnsku v současném kulturně-společenském kontextu).
Rubrika Proměny tradice uveřejňuje fejeton Josefa Holcmana, který se na pozadí vybraných letošních folklorních festivalů i lokálních etnokulturních tradic zamýšlí nad současnou společenskou krizí a článek Aleny Schauerové, věnovaný ohlédnutí do historie folklorního festivalu Dětská Strážnice. Společenská kronika přináší příspěvky věnované životním jubileím spisovatele Josefa Holcmana (nar. 1952), odborníka na ochranu lidového stavitelství Luďka Štěpána (nar. 1932) a romistky Evy Davidové (nar. 1932). Součástí čísla jsou rovněž pravidelné zprávy z dění v oboru, z konferencí, výstav a recenze nových knih a zvukových nosičů.
V posledných desaťročiach sa viaceré vedecké disciplíny zaoberali skôr poetikou folklóru ako estetikou folklóru. Tieto myšlienky reprezentovali najmä literárni vedci, etnológovia, lingvisti a filozofi z prostredia Pražského lingvistického krúžku, ruských formalistov a Tartuskej školy. Vo folklóre je dodnes evidentná prítomnosť antickej estetickej tradície. Estetika folklóru vychádza z archetypálnej podstaty ľudového umenia ktoré sú príznačné najmä pre slovesný folklór. Napríklad priestor, postavy, deje majú a pod. majú predurčené trajektórie ktoré modelujú celý sujet a dianie, topiku a metaforiku príbehu, miesta i postáv a ich konania. Podobne je to so základnými estetickými kategóriami vo folklóre. V ľudovom prostredí zohráva estetická funkcia dôležitú úlohu pri osvojovaní si skutočnosti prostredníctvom poznávania a prežívania krásy. V súčasnosti folklór stráca prirodzené podmienky pre svoju existenciu čo priamo ohrozuje synkretickú povahu ľudového umenia.
Autorka se zabývá pověstmi pocházejícími z Královského hvozdu, rozkládajícího se v nejsevernější části Šumavy. Ve 20. letech 20. století byly publikovány Gustavem Jungbauerem a Hansem Watzlikem – německy píšícími autory z Čech. V geografickém vymezení zvoleného regionu autorka vychází z publikace Josefa Blaua Geschichte der künnischen Freibauern im Böhmerwalde z roku 1934. V typologii pověsťového materiálu se opírá o katalog démonologických pověstí, jenž je součástí disertační práce, kterou na katedře etnologie Fakulty filozofické Univerzity Karlovy obhájil v roce 2011 Jan Luffer. Hlavní část studie je tak strukturována do šesti Lufferem stanovených skupin. Sebraný materiál se autorka snaží porovnat s jednotlivými typy, které jsou v katalogu označeny názvem a trojmístným kódem. Stejným způsobem pokračuje při analýze Watzlikova díla Stilzel der Kobold des Böhmerwaldes. Dochází k názoru, že valná většina typů stanovených Lufferem je v pověstech z Královského hvozdu zastoupena. Pověsti v této části Šumavy jsou spjaty se zemědělskou kulturou a vyjadřují hodnotový systém potomků někdejších bavorských kolonistů. Hojně jsou zastoupeny motivy spjaté s hlubokými lesy (pytláctví, odlévání čarovných kulí, setkání s nebezpečným zvířetem, bouře, polomy), jakož i se zemskou hranicí mezi Čechy a Bavorskem.
Text štúdie sa zaberá rukopisnou zbierkou Jána Klempu Jacovského, ktorá vznikla v poslednej tretine 19. storočia a skladá sa z dvoch dielov, z ktorých prvý obsahuje 95 textov piesní a druhý až 127 textov piesní. Časť Jacovského zápisov vyšla knižne roku 1880 v publikácií Písně slovenské, ktorú redakčne pripravil Andrej Halaša. Rukopisná zbierka ako celok je dôležitým dokladom súdobej práce zberateľov a zapisovateľov textov slovenských ľudových piesní. Rovnako dokladá i stav repertoáru z okolia Trnavy, ktorý je dodnes mál spracovaný. Ján Klempa Jacovský v rukopise na viacerých miestach odkazuje na staršiu zbierku Jána Kollára. Z jeho poznámok je zrejmé, že Kollárovo dielo dobre poznal, resp. že s ním priamo pracoval a porovnával zaznamenané texty piesní. Napriek tomu, že Ján Klempa Jacovský zaznamenal texty ľudových piesní bez nápevov, jeho zbierka má dnes pre nás neoceniteľnú historickú hodnotu. Hoci je ľudová pieseň zaznamenaná iba prostredníctvom textu, len fragmentom svojej pôvodnej existencie, aj takýto zápis vypovedá o súdobom vzťahu k ľudovej piesni a jej estetickej a umeleckej hodnote.
S rozvojem vědění a formováním specializovaných vědních oborů se začala utvářet speciální názvosloví neboli terminologie, která mají za úkol ohraničit a standardizovat pojmenovávání věcí, činností a procesů v jednotlivých odvětvích. V dnešní době se již téměř neobejdeme při studiu i při publikaci vlastních děl bez angličtiny, téměř každý odborný časopis obsahuje anglická resumé. Etnologie je velmi specifický obor, jelikož pokrývá všechny oblasti lidského života a její terminologie je do velké míry kulturně vázaná. Při překladu odborných textů do angličtiny se setkáváme s mnoha problémy. Výrazy pro prvky tradiční materiální, duchovní a sociální kultury v různých zemích se liší v závislosti na jejich kulturním a společenském pozadí. Do dnešní doby nebyl vydán žádný specializovaný česko-anglický slovník etnologie. Národní ústav lidové kultury plánuje vytvořit takovou příručku ve formě online databáze, jež bude obsahovat širokou škálu lingvistických, sémantických a encyklopedických dat. Tato studie, jež by měla položit základ slovníkovému projektu, shrnuje analýzu východisek, dostupnou literaturu, prezentaci pracovních metod a vytvoření metodiky zahrnující strukturu plánovaného slovníku, selekci hesel a problematické oblasti překladu v etnologii.
Studie vznikla v souvislosti s letošním terénním výzkumným projektem Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici zaměřeným na rozšíření tance slovácký verbuňk mimo jeho původní teritorium výskytu. Ve studii jsou popsány jednotlivé okrsky výskytu verbuňku se zvláštním zřetelem na oblast jižního Brněnska. Pozornost je věnována obci Žatčany a popisu výskytu verbuňku v této lokalitě v kontextu kulturního i společenského vývoje. Je zde zachycen význam folklorního hnutí pro zachování, obnovu a rozvoj lidové kultury. Verbuňk je sledován jako kulturní fenomén s ohledem na stav tanečnosti, taneční příležitosti, proměny tanečního pořádku a rekonstrukci krojových kompletů v období od poloviny 20. století do současnosti.
Národopisná revue 3/2012 se jako ústředním tématem zabývá mariánským kultem ve světle etnologických výzkumů. Věra Frolcová se zaměřuje na jeden z etnomuzikologických aspektů této tematiky (Legenda o putování Panny Marie, zázračném uzdravení dítěte a kajícícím kováři v obřadním zpěvu 19.–21. století jako fenomén středoevropského kulturního společenství). Monika Kropej představuje mariánskou problematiku v širším záběru lidové kultury ve Slovinsku (Panna Maria ve slovinské lidové tradici). Materiálový příspěvek Evy Krekovičové přináší problematiku mariánských písní Slováků v Maďarsku (K duchovným piesňam v ústnom repertoári slovenskej minority v Maďarsku /Predbežné výsledky výskumov na prelome tisícročia/). Mimo hlavní téma je zařazen příspěvek Jiřího Höhna, který se věnuje lidovému výrobci nástrojů z moravských Kopanic (Smyčcové nástroje Štěpána Šopíka ve sbírkách Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici).
V rubrice Fotografická zastavení prezentuje Helena Beránková příspěvek Pouť k Panně Marii Žarošské ve fotografiích Jaroslava Pulicara. Společenská kronika připomíná jubilea etnoložek Jany Pospíšilová (nar. 1952) a Jiřiny Kosíkové (nar. 1952) a nekrology choreografky Libuše Hynkové (1923–2012), hudebníka a rozhlasového redaktora Jana Rokyty (1938–2012) a sociologa Miloslava Petruska (1936–2012). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny zprávy z konferencí, výstav, festivalů, recenze nových knih a zprávy oborové.
Legendická píseň o Panně Marii a kováři se rozvíjí v kontextu hledání noclehu a narození Ježíše v Betlémě. Je doložena v ústní tradici od roku 1843 a představuje středoevropský písňový typ, který se vyskytuje v českých, slezských, polských, slovenských, maďarských a ukrajinských variantách. Studie přináší první výsledky komparace písní z rukopisných a tištěných pramenů, a to z hledisek textů a nápěvů. Píseň není spojena s poutním místem. Její životnost nese obyčej (jesličkové hry, vánoční a velikonoční koleda, mariánská pobožnost) a tištěná média (školní čítanka, kramářské tisky). Legenda v úloze kolední písně prezentuje žánr západoslovanského folkloru zvaný mariánská koleda. Píseň má několik nápěvů. Notová příloha ukazuje společný česko-moravsko-slezsko-polsko-slovenský písňový typ, který je nositelem tradice od roku 1845 dodnes. Autorka dokládá také vztahy duchovní písně a světské taneční melodie. Legenda jako písňový typ pokrývá určitý terén křesťanského Západu a dotýká se řeckokatolické oblasti Ukrajiny. Přestože nese fragmenty pozdně středověkých pašijí (Maria a kovář) a apokryfů Ježíšova dětství (ruka uzdravená), české znění písně lze prozatím doložit k přelomu 18. a 19. století. Středoevropský námět „Maria a kovář“ má myšlenkovou paralelu v námětu „Maria a převozník“, který rozvíjejí slovinské a chorvatské písně. Oba typy obsahují motiv obrácení hříšníka skrze zázračnou záchranu dítěte, zprostředkovanou Pannou Marií. Je to jeden z obrazů úlohy Matky Boží pomocnice v lidových písních.
Studie se věnuje různým formám uctívání Panny Marie ve slovinské lidové tradici. Lidové tradice a zvyky ukazují, že personifikace dní Pátku, Soboty a Neděle – St. Paraskeva/Sv. Petka, Santa Sabida/ Sv. Sobota a Santa Domenica/Sv. Nedelja našly své místo v křesťanství, jsou jim zasvěceny některé kostely nebo se objevují ve výmalbách kostelů. Uctívání „Svaté Neděle“ nebo „Nedělní církve“ se v lidové tradici silně prolíná s uctíváním Panny Marie a místy v něj dokonce přechází. V křesťanské ikonografii často vyobrazení znázorňují Pannu Marii s jednorožcem, Madonu s ochranným pláštěm, Pannu Marii v uzavřené zahradě / Hortus conclusus a mystické zasnoubení Panny Marie. Panně Marii jsou zasvěceny četné svátky stejně jako celý měsíc květen s májovými pobožnostmi. Uctívání Panny Marie bylo obzvláště silné v katolickém prostředí a je tomu tak zřejmě zejména ve Slovinsku. Svědčí o tom mnoho kostelů, kapliček, soch a početné legendy, písně, zjevení a zázraky spojované s Pannou Marií. Většina slovinských poutních kostelů je zasvěcených Panně Marii, mezi nimi rovněž nejznámější slovinský poutní kostel v Brezji. To vše přispělo ke skutečnosti, že uctívání Madony se stále odráží v bohatém duchovním životě, lidových zvycích, svátích, lidové slovesnosti a písňové tradici slovinského lidu.
Príspevok je sondou do materiálu zo širšie koncipovaného výskumu piesní spätých s ľudovou religiozitou v lokalitách s obyvateľstvom katolíckeho vierovyznania. Výskum sa realizuje v bilingvnom prostredí príslušníkov slovenských jazykových ostrovov v Maďarsku (1991–2011) a u Slovákov žijúcich na Slovensku. Autorka vychádza v prvom rade z materiálov získaných jej vlastným terénnym výskumom piesňového repertoáru v slovenskom jazyku u príslušníkov slovenskej diaspory v Maďarsku, ktorá vykazuje hybridný charakter. Duchovné piesne boli zaznamenané v ústnom podaní priamych nositeľov, prípadne miestnych pamätníkov ako aj v podobe zapísaných textov používaných i pri interpretácii piesní. V príspevku sa sledujú: a) problémy súvislosti duchovných piesní z ústneho podania s pilgrimsongs; b) zastúpenosť mariánskych piesní v získanom fonde; c) frekventované tematické okruhy duchovných piesní a ich kontextové väzby.
Studie se zabývá produkcí lidového houslaře a hudebníka Štěpána Šopíka z oblasti moravských Kopanic. Analýzou jeho výrobků dochovaných ve sbírkách Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici se autor příspěvků snaží charakterizovat Šopíkovu tvorbu, kterou staví v určitých směrech do kontrastu vůči jinému lidovému houslaři, Martinu Kučovi ze Strážnice. Kvalita provedení jednotlivých exemplářů smyčcových nástrojů z dílny S. Šopíka dokládá zaměření především na funkčnost instrumentu, estetická stránka je naopak upozaděna. Z dochovaných Šopíkových nástrojů jsou čtyři uloženy ve sbírkách Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici (troje housle a baset/vilonocello), několik dalších instrumentů je v majetku muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě.
Národopisná revue 2/2012 si jako hlavní téma zvolila Výzkum lidového oděvu. Petra Mertová se věnuje druhům textilnímu materiálu (Přehled druhů vlněných tkanin na mužském lidovém oděvu z prostředí Moravy z let 1850–1950), Klára Binderová se zabývá modrotiskem a jeho využitím (Proměny produkce modrotiskové dílny Jochových ve Strážnici mezi léty 1906–1993), Lenka Drápalová představuje mužskou vestu u kroje z okolí Rožnova pod Radhoštěm (Mužský brunclek na Rožnovsku – identifikace specifické varianty oděvní součástky), Daniel Dědovský přibližuje symbol českého národního oděvu roku 1848 (Čamara v evropské kultuře /entolingvistická studie). V oddíle ostatních studií se Martin Novotný věnuje dominantnímu stavivu na Hané (Hlína jako stavební materiál /na příkladu středomoravské Hané/).
V rubrice Fotozastavení uveřejňuje Alena Křížová svérázové pohlednice z dvacátých let 20. století. Barbora Machová vede rozhovor s bulharským etnologem Zorančem Malinovem. Ve Společenské kronice jsou připomenuta jubilea hudebního redaktora Jaromíra Nečase (nar. 1922), etnoložky a muzikoložky Marty Ulrychové (nar. 1952) a etnoložek Heleny Bočkové (nar. 1952) a Heleny Mevaldové (nar. 1952); uveřejněn je nekrolog slovesné folkloristky Dagmar Klímové (1926–2012). V dalších pravidelných rubrikách jsou prezentovány zprávy z konferencí, výstav, recenze nových knih a aktuality oboru.
Tradiční oděv obyvatel moravského venkova je předmětem zájmu etnologů již více než sto let. V odborné literatuře jsou popsány technologie spojené s předením, tkaním, pletením, valchováním a dalšími textilními technikami. Zaznamenány byly také způsoby získávání a zpracování přírodních surovin používaných ke zhotovení tradičních textilních materiálů, tedy lněných, konopných, bavlněných, hedvábných a vlněných přízí. Historické pozadí textilní výroby, právní i sociální rámec, zpracovali ve svých statích a monografiích nejen etnologové, ale i historici a regionální badatelé. Zpráv o textilní výrobě je poměrně hojné množství, stejně jako popisů oděvu venkovského obyvatelstva Moravy a sumarizace užívaných tkanin v lidovém oděvu na Moravě v časovém rozmezí od druhé poloviny 19. století až po konec první poloviny 20. století by neměla být problémem. Předložený text představuje přehled prozatím pouze vlněných tkanin doložených v literatuře ve spojitosti s mužským lidovým oděvem z prostředí Moravy z let 1850–1950. Soupis doprovází charakteristika tkanin, sestavená s pomocí dobových i novodobých encyklopedických příruček a etnografických textů. Soupis tkanin bude v budoucnu doplněn o fotografickou dokumentaci konkrétních tkanin spolu s konstrukčně-technologickým rozborem. Taková dokumentace by mohla následně pomoci badatelům identifikovat textilie, zejména v případě muzejních exponátů.
Studie pojednávající o téměř devadesátileté historii modrotiskové dílny Jochových z moravského města Strážnice. Podává stručné informace o modrotiskařské tradici v regionu a o podmínkách práce dílny, zabývá se také specifiky modrotiskové produkce této barvírny v letech 1906–1951 a srovnává je s produkcí následujícího období (1954–1993). Modrotisková dílna Jochových prošla v těchto dvou etapách zásadními proměnami. Ve své původní podobě zhotovovala modrotisk pouze pro úzký okruh uživatelů žijících zemědělským způsobem života a pocházejících z okolí Strážnice. Ti zakoupenou modrotiskovou metráž užívali jakožto běžný spotřební materiál pro své oděvy. Těmto účelům byly přizpůsobeny i modrotiskové motivy. Změnou politického režimu se dílna v roce 1954 stala součástí centralizované organizace pečující o tzv. lidovou uměleckou výrobu. Pod jejím vedením dostal modrotisk podobu produktů, které si uchovaly tradiční základ, avšak zároveň reagovaly na moderní požadavky kladené na oblast textilní tvorby. Určeny byly pro všechny zájemce oceňující především kulturní hodnotu vzniklého díla.
Působením vlivů geografických, historických, ekonomických, sociálních a kulturních se v Rožnově a jeho blízkém okolí v minulosti vyvinul tradiční oděv ve svébytnou formu ošacení, lišící se od dalších typů valašského kroje. Jeho podobu dokladují písemné, obrazové i hmotné prameny od konce osmnáctého století a také odborná literatura. Přesto pozornosti informátorů i badatelů unikla varianta mužského bruncleku rožnovského typu s jiným řešením zádové části, který autorka studie nově identifikuje jako brunclek rožnovského typu s dvojitým princesovým střihem zad. Studie nabízí pohled na okolnosti zhotovení a užívání této odlišné formy bruncleku včetně úpravy střihu na pozadí srovnávacích prací v depozitářích muzeí.
Výskyt oděvní součást známé v českém prostředí pod názvem čamara je v evropské oděvní kultuře doložen již od vrcholného středověku; její kořeny přitom sahají do kultur Orientu. V evropských jazycích a jejich nářečích existuje množství názvoslovnů příbuzných variant vztahujících se ke zkoumané oděvní součásti. Ta přitom postupně pronikla do oděvní kultury několika kontinentů a nalezneme ji u všech sociálních vrstev od lidových krojů přes oděv velmožů až po róby a kabátce církevních hodnostářů v katolickém i protestantském prostředí; mnohde se v různých podobách udržela do dnešních dnů. Ačkoliv se čamara v jednotlivých kulturách a časových obdobích liší střihem i aplikacemi, zachovává si téměř vždy svojí funkci svrchního kabátu či pláštů. Rovněž výrobní materiál vykazuje pozoruhodných shod. Většinou se jedná o látky živočišného původu – hedvábí, vlnu, srst či kožešinu. Název „čamara“ je ostatně nejspíše odvozen právě od pojmenování pro ovčí či kozí kožešinu, které nalezneme v blízkovýchodních, severoafrických i jihoevropských jazycích. Polské czamary přelomu 18. a 19. století, ze kterých v roce 1848 nejvíce čerpali čeští tvůrci národního společenského oděvu, pak vykazují ovlivnění zejména maďarským, ale i přímo orientálním prostředím. Kontinuitu oděvní součásti zde však lze vysledovat až k renesanční módě Itálie a Španělska.
Studie pojednává o některých aspektech těžby a přípravy staviva pro budování hliněných staveb na střední Moravě, v etnografickém regionu Haná. Na základě analýzy pramenů narativní povahy a literatury je rekonstruován obraz již zaniklé tradice v této oblasti. Pozornost je věnována získávání výchozí suroviny a jejímu zpracování v návaznosti na zamýšlený postup zdění; na Hané se uplatnila stavba především pomocí předem formovaných stavebních dílů – hliněných válků a nepálených cihel. Zohledněny jsou i specifické role cihlářů a stavitelů hliněných staveb a jejich postavení v rámci venkovské komunity. Stranou nezůstala ani důležitá otázka údržby těchto objektů, jež byla založena na několika úkonech, které se pravidelně opakovaly v určitých periodických intervalech.
Národopisná revue 1/2012 je věnována cestovatelství a kulturnímu kontaktu. Barbora Půtová se ve své studii zaměřuje na osudy a dílo tří významných českých cestovatelů – E. S. Vráze, A. V. Friče a J. Kořenského (Čeští cestovatelé a etnografové na hranici kultur: Vráz, Frič a Kořenský). Jana Jiroušková přibližuje osobnost M. B. Lányho (1876–1941), který strávil život jako evangelický misionář ve východní Africe a svá pozorování a poznatky vtělil do korespondence a sbírek, jež posílal do čech (Hrdý bojovník, líná služka a pověrčivý domorodec. Jeden z evropských pohledů na mimoevropskou kulturu). Stanislav Brouček představuje osud Heleny Šťastné-Bübelové (nar. 1920), která formovala svůj vztah k Africe v letech 1946–1947 jako cestovatelka a v letech 1948–1964 jako exulantka (Afrika jako cestovatelský zážitek a místo pro život Evropana /Případ Heleny Šťastné-Bübelové/). Kateřina Štěpánová se věnuje vztahu cestovatelů a budování exotických sbírek v českém prostředí (Vliv českých cestovatelů na sbírky exotických artefaktů /od počátku českých sbírek do druhé světové války/).
V rubrice Fotografická zastavení představuje Hana Dvořáková výběr z fotografických alb lodního lékaře, botanika a donátora Moravského zemského muzea Jindřicha Vávry, rytíře Fernsee (1831–1887). Rubrika Proměny tradice obsahuje příspěvek Terezy Indrákové o současném izraelském tanci (Tančící Izrael), Evy Šipöczové o aktuální politické anekdotě na Slovensku (Vláda padla! Vláda padla! Ktože novú postaví) a Evy Večerkové o tradiční výrobkyni kraslic (Kraslice Anny Rusové). Společenská kronika připomíná jubilea slovenské etnoložky Oľgy Danglové (nar. 1941) a českého etnologa Miloše Tomandla (nar. 1952), přináší také nekrology etnoložky Olgy Skalníkové (1922–2012), slovenského folkloristy a osvětového pracovníka Klimenta Ondrejky (1929–2011) a hudebního skladatele Blahoslava Smišovského (1931–2011). V dalších pravidelných rubrikách jsou otištěny zprávy z konferencí, recenze nových knih a aktuality z oboru.
Předmětem studie je analýza životů a děl tří českých cestovatelů ? Enrique Stanko Vráze, Alberta Vojtěcha Friče a Josefa Kořenského. Tito průkopníci rodící se sociální a kulturní antropologie se ocitli na hranici různých kultur a jako jedni z prvních bělochů vstoupili do exotického světa „těch druhých. Prostřednictvím cest, které sugestivně popsali ve svých literárních pracích, se zasloužili nejenom o zprostředkování autentického etnografického materiálu, fotografií i cizokrajných artefaktů v českém kulturním kontextu, ale také o dekonstrukci doktríny evropocentrismu. Studie se zaměřuje zejména na literární odkaz těchto osobností a jejich touhu popsat, pochopit a interpretovat odlišnou kulturní realitu. Díla těchto cestovatelů představují originální pokus o integraci sběratelského, pozorovatelského a vědecko-výzkumného záměru. Jejich cestopisy jsou ve studii prezentovány jako specifický gnoseologický nástroj umožňující analyzovat jejich terénní poznatky od deskripce přes komparaci až k interpretaci exotiky a neznáme sociokulturní neznámé reality. Studie také poukazuje na skutečnost, že odlišné je v knihách cestovatelů transformováno v kulturní konstrukci vytvořenou v intencích autorovy osobnosti a jeho vlastní kultury. Prostřednictvím cizího a jiného tak v dílech těchto cestovatelů vznikl autentický a komplexní obraz odlišného a neznámého světa, jehož součástí je ale také jejich vlastní deskripce a interpretace různých podob kulturní reality. Aspirací studie je prokázat, že díla těchto cestovatelů reprezentují jejich odlišné osobnostní přístupy ke vnímání kulturních hranic a studiu odlišných etnik a národů.
Článek se zaměřuje na historickou rekonstrukci představ o „exotické“ skutečnosti. Jako příklad je uveden bývalý misionář Martin Bohdan Lány (1876–1941), člověk, jehož postavení je doloženo prostředím a dobou, v níž žil. M. B. Lány byl dlouholetým spolupracovníkem Náprstkova muzea, jemuž v letech 1903 až 1911 zaslal několik set předmětů z Východní Afriky, z oblasti kolem hory Kilimandžáro. Jeho výběr předmětů ovlivnil vnímání východoafrické kultury v čechách a přispěl k vytvoření několika stereotypů spojených s místními obyvateli: hrdý válečník nebo trpělivá guvernantka s nižší inteligencí. Studie se opírá o hodnocení primárních zdrojů uložených v archivech Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur.
Studie vychází z teze, že cestovatelství se stalo součástí procesů globalizace. Na jedné straně se jedná o bezbřehý cestovní ruch a na druhé straně stojí cestovatelství jako stav duše. Text se věnuje této druhé poloze a sleduje osudy významné české cestovatelky Heleny Šťastné-Bübelové, která v letech 1946–1947 cestovala po střední Africe, po únoru 1948 se stala exulantkou, pracovala v Keni, provdala se a se svým druhým manželem žila dlouhá léta na Madagaskaru (1953–1964), než se natrvalo usadila na jihu Francie nad Cap Feratem u Nice (1965). Studie vychází z osobních zkušeností cestovatelky v rozličných kulturách a civilizacích. Kromě materiálů získaných od Heleny Šťastné-Bübelové (korespondence, zápisky a její africký deník, který vyšel knižně) se studie opírá také o postřehy jejích přátel, kromě jiných také jejího cestovatele Miroslava Zikmunda.
Studie představuje osobností českých cestovatelů, které významně přispěly k utváření sbírek exotického umění v České republice, a tím i ke vztahu české kultury a mimoevropských národů. Autorka se věnuje terminologii a prvotním sbírkám exotického umění na území České republiky. Poukazuje nejen na význam exotického umění, ale i na zajímavé cesty artefaktů, které se v našich sbírkách ocitly. V další části studie následuje prezentace českých cestovatelů, kteří k tématu nejvýrazněji přispěli (Vojtěch Náprstek, Emil Holub, Enrike Stanko Vráz, Alberto Vojtěch Frič, Josef Kořenský, Joe Hloucha, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, Miloslav Stingl ad.), nechybí ani výčet institucí vystavujících exotické sbírky – jejich vývoj a dnešní stav. Autorka klade důraz na etnografické, antropologické i umělecké aspekty tématu, které, ač není v dnešní společnosti upřednostňováno, mělo zásadní vliv na utváření postojů české kultury ke kulturám vzdáleným. Cestovatelé hrají v tomto tématu jednu z nejvýznamnějších rolí.
