vydavatel:
Speciální číslo odborného etnologického časopisu Národopisná revue vychází v anglickém jazyce poprvé v historii tohoto periodika. Snahou daného záměru je přiblížit zahraničnímu čtenáři etnologickou produkci v České republice, která se v posledních dvaceti letech otevřela směrem od tradičních oborových témat k reflexi kulturně-historické problematiky společnosti v širokém záběru. Právě v protnutní výzkumných otázek a metodologických přístupů, které vycházejí jak z poznání života tradičních vrstev společnosti, tak z nových teoretických proudů, se ukazuje význam etnologie v současném badatelském diskurzu. Z tohoto hlediska byly vybrány také příspěvky do speciálního čísla. Námětově se dotýkají již otištěných studií v Národopisné revue v uplynulých pěti letech, byly však nově zpracovány. Nejenom proto, aby aktualizovaly zkoumanou problematiku, ale zároveň aby co nejvíce přiblížily dané téma odborné veřejnosti z odlišného kulturního prostředí.
Kromě studií obsahuje speciální číslo také fotografickou dokumentaci vybraných tradičních jevů. Představena je také struktura oboru na poli institucionálním, jeho univerzitní výuka i některé zajímavé publikační projekty. Zprávy vybrané do speciálního anglického čísla Národopisné revue byly vybrány s jediným cílem: Podávají přehled o dnešní pozici české etnologie jako dynamické disciplíny, jež propojuje minulost se současností.
Národopisná revue 4/2013 je věnována problematice krajanů. Zdeněk Uherek nastiňuje dané téma z pohledu teorie migrace a zabývá se faktory podmiňujícími vznik krajanských komunit v Evropě (Krajané a současné migrační procesy). Stanislav Brouček zaměřuje pozornost na české a slovenské imigranty, kteří se usadili na australském ostrově Tasmánie („Českoslovenství“ na konci světa: Krajané na Tasmánii). Veronika Beranská se věnuje systému léčitelských praktik v kultuře ukrajinských a kazachstánských Čechů (Krajanská lidová léčba a ritualizované praktiky u Čechů z Ukrajiny a Kazachstánu přesídlených do České republiky). Barbora Kučerová připomíná enklávu českého přistěhovalectví ve středním Polsku (Současný stav evangelického reformovaného sboru v Zelově na příkladu smíšených manželství) a Dagmar Petišková mapuje ukrajinské imigranty v USA a v Kanadě (Ukrajinská diaspora v Severní Americe, její kultura a etnografické publikace). V Proměnách tradice je uveřejněn příspěvek autorů Lucie Šilerové a Franka Trnky České, moravské a slovenské tradice krajanů v oblasti Minneapolis (St. Paul, MN, USA). Rubrika Ohlédnutí připomíná osobnost Jaroslava Mackerleho (1913–1964) a jeho národopisné dílo o Malé Hané (autor Lukáš F. Peluněk), rubrika Rozhovor je věnována hudebníkovi Jiřímu Pavlicovi (nar. 1953). Společenská kronika připomíná životní jubilea etnoložek Jitky Matuszkové (nar. 1953) a Jiřiny Veselské (nar. 1943). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny zprávy z konferencí, výstav, recenze nových knih a další informace z oboru, včetně návrhu Etického kodexu České národopisné společnosti.20
Text je úvodní statí k monotematickému číslu o krajanech Národopisné revue. Jeho cílem je zařadit krajanskou problematiku do širšího kontextu, ukázat, že se vztah ke krajanům v jednotlivých státech liší, demonstrovat, že v řadě zemí jsou vystěhovalectví a vztahy s krajany podstatnou složkou dějin a součástí národně identifikačních procesů. Text se zabývá též faktory, které utužují vztah mezi zdrojovou a cílovou zemí migrace. Zároveň ukazuje, že problematika krajanů nezahrnuje jen téma emigrace, ale též návratových migrací a z tohoto hlediska krajanská problematika v Evropě a v České republice v posledních letech spíše nabývala, než ztrácela na aktuálnosti. Příklady jednotlivých krajanských komunit jsou především evropské. Autor se zaměřil na příklady českých krajanů, okrajově též hovoří o německých, polských, irských a arménských komunitách. V závěru též zmiňuje současný trend dvojí rezidence a transnacionálního životního stylu.
Studie odhaluje na základě písemných materiálů, rozhovorů a dosavadní literatury proces „prožívaného českoslovenství“ u českých a slovenských imigrantů od 50. let 20. století do současnosti na Tasmánii. Studie vychází ze dvou faktorů, ovlivňujících jejich adaptaci. Prvním byl prožitek ze specifického transferu, vlastně opakovaného útěku (hlavně u exulantů po roce 1948). Druhým faktorem byla proměňující se australská migrační politika. Časový i problémový záběr se dotýká základních parametrů jejich nové existence, kterou vnímají jako prostor k sebevyjádření. Prožívané českoslovenství se uskutečňovalo ve smyslu státní příslušnosti, která jim byla emigrací odňata, avšak k níž se nadále vědomě hlásili, což představuje mírný paradox: tj. co už fakticky neměli (československé občanství), se stávalo pro ně vzájemným poutem. Při návratech do svého původního domova (po roce 1989) však zjišťovali, že kvalita především mezilidských vztahů se v českých zemích i na Slovensku neslučuje s normami, které si navykli vnímat a praktikovat v tasmánském prostředí. To je většinově vedlo k uvědomělejšímu ztotožnění se s novým domovem na Tasmánii a odvádělo od záměrů reemigrovat zpět do Čech, na Moravu či Slovensko.
Studie pojednává o lidové léčbě a praktikách s ní spojených tak, jak se uchovaly v paměti přesídlených českých krajanů z oblasti bývalého Sovětského Svazu, jmenovitě z Ukrajiny a Kazachstánu, na území České republiky. Zvláštní pozornost je věnována ritualizovaným praktikám a lidové magii slova, jako jsou léčebné postupy, zaříkání a zažehnávání. Pojednání o prostředcích a přístupech lidové léčby je v textu nahlíženo optikou etnomedicíny a medicínské antropologie. Prezentované poznatky byly získány terénním výzkumem mezi krajany přesídlenými do České republiky v rozmezí let 1991–1993 převážně z dnešní Žitomirské a Kyjevské oblasti Ukrajiny a 1994–2001 z Kazachstánu. Terénní výzkum se uskutečnil v letech 2009–2012 v rámci celé České republiky. Zmínky o lidovém léčení a praktikách s ním spojených byly zaznamenány v 9 lokalitách. Na lidovou léčbu bylo dotazováno celkem 50 osob. Terénní šetření potvrdilo, že přesídlení krajané používali při lidovém léčení ritualizované praktiky a aplikovali zaříkání. Některé praktiky spolu s recepty na léčebné prostředky uchovávají v paměti dodnes, ještě po dvaceti letech od přesídlení do ČR.
Příspěvek založený na terénním výzkumu se věnuje proměnám ve vnímání etnicity a náboženské příslušnosti u lidí českého původu v polském Zelově. Původní koncept propojující tyto dva prvky identity přetrvává už jen u lidí narozených před druhou reemigrací uskutečněnou v roce 1945. Mladší členové evangelického reformovaného sboru s českými předky se považují za Poláky českého původu. Soudržnost původních českých obyvatel se postupně uvolňovala od 60. let 20. století, kdy se začala uzavírat smíšená manželství, s nimiž byl spojený jazykový posun směrem k používání polštiny jako mateřského jazyka. Na český původ jednotlivců v poslední době poukázala nově založená Společnost Čechů v Polsku a její Český klub prezentující české tradice Zelova. Nejdůležitějším prvkem v životě Poláků českého původu však zůstává náboženská příslušnost. Konverze i smíšená manželství, v současnosti převládající, lze vnímat jako prvky oživující evangelický reformovaný sbor a zajišťující jeho kontinuitu.
Masová emigrace Ukrajinců do Spojených států a Kanady probíhala ve čtyřech hlavních proudech, a to z důvodů nejprve sociálně-ekonomických, později i politických. Zdejší ukrajinskou komunitu, identifikující se silně se svými kořeny, po celou dobu její existence provázejí snahy o uchování národních tradic. Zvláštní pozornost je zaměřena na nejdůležitější, třetí vlnu ukrajinské emigrace do Severní Ameriky, jejíž součástí byla ukrajinská politická, umělecká a vědecká komunita, která v meziválečném období našla svůj domov v Československu. Příspěvek seznamuje s nejcennějšími sbírkami ukrajinských muzeí v USA a Kanadě a s významnými společenskými a vědeckými institucemi, jakož i s etnografickými studiemi ukrajinské diaspory.
Národopisná revue 3/2013 je zaměřena na téma Využití hlíny v tradiční kultuře. Uvedené problematice z různých úhlů pohledu je věnována pozornost ve studiích Barbory Půtové (Ideqqi: keramika kabylských žen), Jany Polákové (Využití a zpracování hlíny u Romů na území bývalého Československa), Miroslava Války (Historické okolnosti zániku archaických stavebních projevů u pomoravsko-panonského typu lidového domu) a Martina Novotného (K některým archaickým konstrukčním technologiím hliněných staveb na Hané). V oddílu ostatních studií představuje Eva Šipöczová politickou anekdotu jako žánr slovesného folkloru (O zajkovi a medveďovi: k problematike tematického vymedzenia politickej anekdoty). K hlavnímu tématu čísla se vztahuje i rubrika Fotozastavení (autorka Helena Beránková), která připomíná fenomén tzv. habánské keramiky. Společenská kronika obsahuje jubilejní články věnované etnologům Josefu Kandertovi (nar. 1943), Mnislavu Zelenému (nar. 1943), Pavlu Burešovi (nar. 1953) a Vandě Jiřikovské (nar. 1933) a uveřejňuje nekrology tanečních folkloristů Petra Nováka (1936–2013) a Barbory Čumpelíkové (1930–2013). Další rubriky přinášejí zprávy z oborových konferencí, výstav, festivalů a recenze nových knih.
Předmětem studie je kabylská keramika, která představuje ukázku tradiční berberské řemeslné a umělecké tvořivosti, rozvíjející se po staletí na území dnešního Alžírska. Studie se zaměřuje jak na kabylskou keramiku jako specifický typ artefaktů, tak na jejich tvůrce, jimiž jsou kabylské ženy. Výroba kabylské keramiky je v řadě aspektů tabuizovaná, řemeslná a výtvarná činnost, která je předávána z matky na dceru. Technologické znalosti a praktické dovednosti svázané s výrobou keramiky si ženy osvojovaly prostřednictvím orální tradice a také každodenní zkušeností. Kabylská keramika vykazuje specifický ženský rukopis, odhaluje mentalitu kabylských žen a tajné vědění, uchované uvnitř tradiční společnosti. Ve studii jsou popsány a analyzovány fáze výroby, typologie i motivy kabylské keramiky, které jsou prezentovány jako svébytný sémiotický systém. Původ kabylské keramiky je dosud zahalen tajemstvím. Kabylská keramika na jedné straně vykazuje rysy autochtonní kultury, na straně druhé vstřebala také cizí kulturní vlivy. V současné době si prostřednictvím výroby tradiční kabylské keramiky kabylské kmeny potvrzují svoji kulturní identitu a revitalizují své kulturní kořeny. Motivy kabylské keramiky navíc inspirují současnou uměleckou tvorbu. Cílem této studie je popsat, analyzovat a interpretovat kabylskou keramiku jako unikátní projev berberské kultury, který je nedílnou součástí světa kabylských žen.
Studie si klade za cíl shrnout co nejvíce dostupných informací o zpracování a využití hlíny u Romů žijících dříve i dnes na území bývalého Československa, zaměřuje se především na subetnickou skupinu slovenských Romů. Přístup Romů k hlíně můžeme rozdělit na dvě roviny – je považována za rituálně nečistou, ale zároveň dává lidem energii. Hlínu jako stavební materiál využívali Romové obdobným způsobem, jako majoritní obyvatelstvo. Některé skupiny Romů na Slovensku se zabývaly výrobou a dodáváním nepálených cihel sušených na slunci nebo v polních pecích. O romských výrobcích keramiky máme pouze sporadické informace. Dnešní ekonomická krize nutí Romy v segregovaných slovenských osídlení opětovně využívat znalosti práce s hlínou a nám tak přináší nové možnosti terénních výzkumů.
V evropském prostoru se nepálená hlína jako stavební materiál spojuje také s panonským lidovým domem ve středním Podunají. Tento kulturní areál zasahoval svým severozápadním okrajem do prostoru historických českých zemí, na střední a jihovýchodní Moravu (tzv. pomoravsko-panonský typ domu). Nepálená hlína zde představuje základní stavební materiál lidového domu patrně až od 18. století, a to mj. na základě dobové protipožární a stavební legislativy, zakazující užívání dřeva. Ve 20. století dochází k nahrazení průmyslově vyráběnými stavebními materiály, k čemuž přispěl jednak technický pokrok, jednak stavební legislativa, která užití nepálené hlíny omezovala, až ji úplně zakázala (1914). Proces zániku byl nerovnoměrný a souvisel se sociálně-ekonomickou situací vesnické populace v jednotlivých regionech Moravy. V druhé polovině 20. století hliněné domy zestárly nejen fyzicky – dům z nepálených cihel s hliněnými podlahami v obytných prostorech, nejdéle ve vstupní síni, byl symbolem zastaralé a překonané bytové kultury. Určité satisfakce se nepálené hlíně v České republice dostává od konce 20. století coby alternativě šetrné k životnímu prostředí, která stojí v opozici ke konvenčnímu průmyslovému stavebnictví.
Středomoravská Haná je oblastí, pro kterou byla v minulosti charakteristická převaha hliněných staveb. Za nejstarší konstrukční řešení je možné považovat hloubené konstrukce, které využívaly kompaktnosti tamního sprašového podloží – to umožnilo budovat objekty bez dodatečných podpůrných konstrukcí. Hloubení podzemních chodeb, jam nebo prostorů sloužících jako skrýše k uschovávání zásob (lochy) se v regionu stalo charakteristickým jevem. Pouze ve výjimečných případech byly později zahloubené prostory užívány i k obytným účelům. Jedinečný doklad monolitického hliněného zdiva na Hané se podařilo zjistit v komorové části bývalého selského stavení v Dobrčicích na Přerovsku v roce 2011. Analýzou bylo zjištěno, že stavba byla pravděpodobně postavena v regionu doposud nepopsanou technikou tzv. vrstvení (slovensky vykládání/nakládaní, německy Wellerbauweise, anglicky cob).
Príspevok je venovaný problematike vymedzenia politickej anekdoty a vtipu. V úvode poskytuje prehľad slovenskej a českej literatúry a stručný prehľad svetovej. Na základe konceptu nadinterpretácie Umberta Eca ukazuje, že obsahová zložka ako základný identifikačný znak je často nedostačujúcim kritériom. Hranice politickej anekdoty sú preto hľadané v ďalších vlastnostiach slovesného prozaického folklóru a anekdoty ako samostatného žánru. Autorka ich vymedzuje na základe politickej a spoločenskej podmienenosti období, v ktorých politická anekdota žila a žije, na základe nositeľa, performácie, funkcie a ďalších charakteristík. Poukazuje na problematické, či nejasné hranice vymedzenia sledovaného javu vzhľadom na dobu a jej charakter. Ako príklad používa materiál z obdobia reálneho socializmu v Československu a zo súčasnosti, ktorý bol nazbieraný v priebehu terénneho výskumu k dizertačnej práci. Anekdoty stavia vedľa seba, upozorňuje na ich spoločné a rozdielne vlastnosti, miesto v spoločnosti a na ich rozdielne alebo rovnaké vnímanie.
Národopisná revue 2/2013 je věnována 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. Jan Rychlík a Magdaléna Rychlíková se v úvodní studii věnují základním historickým faktům provázejícím tuto událost a vztahu dalších slovanských národů k těmto osobnostem (Kult sv.Cyrila a Metoděje a jeho nacionalizace v moderní době). Marta Šrámková a Rudolf Šrámek se zaměřili na zkoumanou problematiku pohledem folkloristiky a jazykovědy (Po stopách cyrilometodějské tradice v prozaickém folkloru a v některých vlastních jménech Moravy a Slezska), Karel Altman připomněl oslavy milénia příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu v roce 1863 (Cyrilometodějské milénium a českoněmecké vztahy v Brně). Vývojovými kontexty cyrilometodějského svátku na území Bulharska se zabývala bulharská etnoložka Katja Michajlova (Svátek sv. Cyrila a Metoděje v Bulharsku – historie, tradice, politika, současnost / na příkladu města Plovdiv/). Aleš Filip, Jana Osolsobě a Jan Osolsobě zpracovali téma výtvarných projevů vztahujících se ke sv. Cyrilu a Metodějovi (Kult sv. Cyrila a Metoděje ve výtvarném umění /Klíč k jejich ikonografii/). Obrazovou přílohu Cyril a Metoděj na svatých obrázcích připravila Alena Křížová.
V rubrice Ohlédnutí je otištěna Vzpomínka na loutkářku a sběratelku pověstí Alžbětu Čihařovou-Odehnalovou (autor Leoš Vašek). Společenská kronika jednak připomíná životní jubileum etnoložky Jany Hrabětové (nar. 1943), etnomuzikologa Dušana Holého (nar. 1934) a etnologa Františka Vrhela (nar. 1943), jednak uveřejňuje nekrolog choreografky Jiřiny Mlíkovské (1925–2013) a etnochoreologa Cyrila Zálešáka (1920–2013). V dalších pravidelných rubrikách jsou obsaženy oborové zprávy a recenze nových knih.
Příspěvek vysvětluje, jak se v průběhu staletí měnil náboženský kult sv. Cyrila a Metoděje. Po Velkém schismatu v roce 1054 po Kr. byli oba světci považováni za světce především ve východních ortodoxních církvích, zatímco katolická církev je formálně uznala za svaté teprve v roce 1880. Kult postupně získal rovněž národní charakter. V 19. století byli sv. Cyril a Metoděj považováni hlavně za slovanské světce, protože přinesli křesťanství Slovanům, a podle tradice tedy částečně byli slovanské krve. Kromě toho je jednotlivé slovanské národy začaly považovat za světce národní. Oba bratři tedy posloužili jako faktor, který formoval národní identitu různých slovanských národů na Balkáně a ve střední Evropě. Kult vedl mezi jednotlivými národy ke sporům o „národnost“ obou bratří a zejména o národnost těch Slovanů, jimž kázali. Protože se oba svatí bratři narodili v Makedonii, Řekové, Bulhaři a – ve druhé polovině 20. století – také nově zformovaní Makedoňané začali požadovat, aby se sv. Cyril a Metoděj stali symboly jejich národní historie a kulturního dědictví.
Cílem stati je vysledovat základní obsahové rysy, které charakterizují cyrilometodějskou tradici v prozaickém folkloru a které i v podobě pouhé zprávy (regestu) jsou součástí kulturního a historického povědomí. Cyrilometodějský cyklus má ve folklorním vyprávění Moravy a Slezska stabilní postavení. Zájmem o něho se zvyšuje v závislosti na vývoji společenských a kulturních podmínek, např. v druhé polovině 19. století ve spojitosti s posílením národní identity (což se v Čechách projevilo cyklem svatováclavským), nebo s formováním historického povědomí o tzv. moravské identitě Ta zdůrazňuje význam christianizační a kulturní. O tom svědčí oživování cyklu v současnosti. Ten je rozšířen především v regionech od jihu Moravy přes východní Moravu až do Slezska (zvl. širší Opavsko) a na přilehlé oblasti Hané (až po Litovelsko). Na západní Moravě se vyskytuje vždy poukaz na putování věrozvěstů do Čech. Stať je uzavřena rozborem vlastních jmen vyskytujících v etymologických pověstech a poznámkami k lidové etymologii.
Jedním z vyvrcholení tzv. cyrilometodějství se staly oslavy milénia, výročí tisíce let od příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu, jež se uskutečnily v roce 1863. Byly spjaty nejvíce s Velehradem jako kultovním poutním místem a s Brnem, moravskou metropolí. Právě život tohoto města, v mnohém určujícím společenské a kulturní, ale také politické a národnostní poměry v celé zemi, tyto slavnosti do značné míry poznamenaly. Konaly se ve dnech 25. a 26. srpna a jejich pestrý program se odvíjel nejen v samém středu města, ale také v tradičních letoviscích, Lužánkách a Pisárkách, celkem vystoupilo 61 pěveckých spolků o celkovém počtu 940 pěvců. Slavnosti se tak staly největší událostí tehdejší doby v Brně, jejich význam kulturní a umělecký však byl v mnohém překonán významem společenským a politickým, vlasteneckým. Od této události se počaly zásadně měnit vztahy mezi Čechy a Němci v Brně i na celé Moravě, neboť dojem ze slavnosti měl na straně Němců zásadní důsledky. Období nekonfliktního soužití, charakteristické vzájemnou tolerancí v každodenním životě a společnou účastí na rozmanitých formách společenského života, bylo vystřídáno důsledným oddělováním německých a českých institucí a obdobným rozdělením společenských aktivit. Důsledkem cyrilometodějských slavností však byla i vnitřní diferenciace uvnitř českého národního hnutí na Moravě, neboť prohloubily rozpory mezi proudem církevním a světským.
Článek popisuje tradici oslav svátku sv. Cyrila a Metoděje v Bulharsku a sleduje jeho vývoj od převážně náboženského svátku ke svátku státnímu. Autorka poukazuje na to, že první oslavy svátku sv. Cyrila a Metoděje v 50. až 70. letech 19. století byly spojeny s odporem Bulharů vůči ortodoxnímu patriarchovi v Cařihradě (Istanbul), který v té době spravoval také bulharskou ortodoxní církev. Tyto oslavy vyjadřovaly touhu po nezávislé církvi a bohoslužbách vedených v bulharštině, tedy i po vzdělání v bulharském jazyce. Článek sleduje historii oslav na známé základní (posléze střední) škole „Sv. Cyrila a Metoděje“ v Plovdivu. Autorka zmiňuje, že před osvobozením Bulharska z turecké nadvlády v roce 1878 byl svátek slovanských věrozvěstů chápán jako symbol touhy Bulharů po nezávislosti církve, jeho oslavy tedy měly revoluční nádech. Po osvobození se svátek stal symbolem kulturního a politického sjednocení Bulharů (z osvobozených bulharských zemích a těch, kteří žili v zahraničí). Příspěvek zdůrazňuje začlenění svátku do vzdělávacího procesu za 2. světové války. Věnuje se rovněž změněnému významu svátku za komunistické éry. Text rovněž osvětluje obnovení dřívějších rituálů v dnešní době.
Příspěvek je věnován ikonografii sv. Cyrila a Metoděje v okruhu západní křesťanské kultury. Podrobněji jsou analyzována vyobrazení obou bratří ve středověku, a to jak v Římě (bazilika San Clemente), tak i v zemích Koruny české. Vyobrazení z doby novověku jsou omezena už jen na české země, přičemž se již nejedná o chronologický sled, nýbrž o vystižení podstatných znaků ikonografie obou světců, doložených na konkrétních příkladech. Sledovány jsou jak narativní cykly, tak i tzv. ikonická zobrazení, u nichž je definováno sedm typů zobrazení sv. Cyrila a Metoděje, jež bývají vzájemně kombinovány: 1) rodní bratři, 2) Soluňané, 3) mnich a biskup, 4) slovanští věrozvěsti, 5) naši otcové, 6) přemožitelé pohanství, 7) patroni moravského lidu.
Národopisná revue 2013/1 prezentuje téma Vlčnovská jízda králů – metody současného výzkumu. Na jeho naplnění se podíleli členové Study Group on Ethnochoreology ICTM a její podskupiny SubStudy Group on Field Research Theory and Methods, kteří v květnu 2012 uskutečnili terénní výzkum jízdy králů, tradičního obyčeje udržovaného dodnes v několika lokalitách na Moravě, mezi nimi i ve Vlčnově. Specifikace výzkumu byla podnícena také zápisem uvedeného jízdy králů na Representative List of the Intangible Cultural Heritage of Humanity UNESCO v roce 2011. Výzkum byl zaměřen především na současnou podobu jízdy králů. Byl vnímán jako experiment, který může pomoci odhalit nové souvislosti, podstatu transmise a existenci jevu v odlišných společenských kontextech. Jednotliví autoři přispěli těmito statěmi: Vlčnovská jízda králů pohledem současného výzkumu (Daniela Stavělová), Jízda králů ve Vlčnově z pozice outsidera (Lise Andersen – Heino Wessel Hansen), Průběh a hlavní témata jízdy králů ve Vlčnově (Petra Dotlačilová, Petra Slavíková, Kateřina Syslová, Daniela Zilvarová), Čím žil Vlčnov? Mediální zprávy o konání jízdy králů ve Vlčnově (Dorota Gremlicová – Daniela Zilvarová), Mezi rituálem a festivalem (na příkladu vlčnovské jízdy králů) (Anca Giurchescu), Jízda králů zapsaná na seznam UNESCO a otázka vlastnictví, dohledu a rozhodování: Čí tradice, čí dědictví? (László Fölfeldi).
V rubrice Proměny tradice je uveřejněn příspěvek Street verbuňk (autor Jiří Plocek). Společenská kronika připomíná jubileum etnoložek Ludmily Sochorové (*1927) a Aleny Plessingerové (nar. 1928), přináší také nekrolog hudebníka, sběratele a etnoorganologa Josefa Režného (1924–2012). Další pravidelné rubriky přinášejí zprávy o výstavách, folklorních festivalech a recenze nových knih.
Teoretická studie uvádí sérii článků, které se staly výstupem mezinárodního terénního výzkumu, jenž byl uskutečněn z podnětu Etnochoreologické studijní skupiny ICTM. Ta se problematikou terénního šetření zabývá systematicky v rámci úžeji zaměřené studijní podskupiny ICTM Sub-Study Group of Field Research Theory and Method. Předmětem zkoumání se stal tradiční obyčej jízdy králů na Slovácku, který byl vybrán se zvláštním zřetelem k souvislostem, které nabízí jeho zapsání na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Tato otázka se promítá do vnímání obyčeje okolním světem, odráží se ve způsobu jeho dalšího sdílení místní komunitou a nabízí pole pro zkoumání jeho viability a procesu proměn v soudobé společnosti. Jde o pilotní výzkum, který byl koncipován jako experiment vzhledem ke specifickému kolektivnímu, nadnárodnímu i mezigeneračnímu přístupu a v užití některých nestandardních postupů spočívajících v kombinování technik pozorování a vedení rozhovorů. Sledován byl jeden konkrétní ročník jízdy králů ve Vlčnově (2012). Data, soustředěná kvalitativním výzkumem v rámci vymezeného času a prostoru, mají posloužit především k formulování dalších postupů, hypotéz a otázek směřujících ke zkoumání významu zmiňovaného tradičního letničního obyčeje v dnešní společnosti.
Tento článek vznikl na základě poznámek zapsaných během mezinárodního terénního výzkumu, který ve Vlčnově v roce 2012 zorganizovala podskupina ICTM pro teorii a metody terénního výzkumu (ICTM Sub-Study Group on Field Research Theory and Methods). Je psán z pozice outsidera. Zohlednili jsme fakt, že pokud provádíte terénní výzkum ve společnosti, jejímž jazykem nehovoříte, musíte si svůj úkol zvolit v souladu s vašimi jazykovými omezeními, která vám umožní sledovat nonverbální komunikaci mezi různými „herci“ a analyzovat různé role, které tito herci hrají. Dokonce i pro nás jako pro cizince (Dánové) bylo jednoduché vysledovat, že během víkendu jízdy králů probíhalo ve Vlčnově více slavností. Před našima očima se tradiční jarní rituál odehrával bok po boku komerčnějších prvků a folklorního minifestivalu. Pořídili jsme fotodokumentaci různých druhů zábavy, která probíhala ve vesnici, ale soustředili jsme se především na vlastní jízdu králů. Podstata obyčeje – jízda mladých mužů na vyzdobených koních po vesnici v době jara – je něco, co je v mnoha evropských kulturách dobře známo, v dánské rovněž. Jízda králů by tedy měla být srovnána s dánským obyčejem, jenž má kořeny v předkřesťanských rituálech plodnosti, které mají dvě podoby – masopustní jízdu a „jezdecké léto ve městě“ o svatodušních svátcích – a které obsahují více prvků sociální kontroly: Největší ostudou pro obyvatele vesnice bylo, když se jezdci u nich nezastavili.
Příspěvek se zabývá zachycením průběhu vlčnovské jízdy králů ve vztahu k jejím aktérům, kterými je zejména ročník osmnáctiletých Vlčnovanů, tzv. legrútů, mladý král a jeho rodina. Autorky vycházejí především z terénního výzkumu, který realizovaly v obci Vlčnov během čtyř dnů od 24. do 27. května 2012, tedy den před začátkem festivalu a během celého jeho průběhu. Kromě zúčastněného pozorování byly zdrojem informací rozhovory s účastníky jízdy králů, jejich rodinnými příslušníky a dalšími obyvateli obce. Další informace poskytly internetové stránky a sociální sítě. Jízda králů v roce 2012 byla první po zapsání tohoto obyčeje na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Při výzkumu byl kladen velký důraz na pochopení vnitřních mechanismů komunity mladých chlapců a jejich rodin, kterých se jízda králů týká nejvíce. Bylo sledováno, do jaké míry je obyčej pouhou podívanou pro diváky a do jaké míry je důležitý pro své nositele i přes to, že je kolem této tradice vystavěn třídenní folklorní festival.
Studie se zabývá kvalitativní obsahovou analýzou publikovaných textů, které se objevily krátce před, během a po konání jízdy králů ve Vlčnově v květnu 2012. Jednalo se o regionální i celostátní tištěná média i internetové zpravodajství České televize a Českého rozhlasu. Autorky vycházely z otázky, jak ovlivnil způsob informování o události fakt zápisu jízdy králů na jihovýchodní Moravě do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Dále sledovaly témata komercionalizace, aktéry události a jejich místo v ní a hodnocení kulturního významu obyčeje. Samostatně byly analyzovány obrazové materiály. Analýza poukázala na určité diskrepance mezi aspekty jízdy králů zdůrazněnými ve slovních komentářích a výběrem fotografických dokumentů, a také v chápání významu jednotlivých aktérů a jejich jednání v průběhu jízdy.
Článek je pokusem analyzovat vztah mezi rituální událostí – jízdou králů – a slavností organizovanou kolem něj. Jízda králů je považována za rituál, ačkoliv jejím poselstvím a symbolům komunita plně nerozumí. Zatímco rituál jízdy králů dává cenný důvod k existenci slavnosti, slavnost naopak přispívá k propagaci a přeměně rituální události. Diskutují se tři modality přeměny rituálu na divadelní představení: 1. metaforická interpretace „průvodu jezdců“ dětmi na jevišti; 2. přeměna na podívanou v nejdůležitějším rituálním okamžiku: oblékání krále do ženských šatů; 3. vytvoření závěrečního fragmentu, který byl předváděn na jevišti a prezentován jako nedílná součást tradičního průvodu. Koexistence a interakce mezi kulturními tradicemi rituálu jízdy králů a svévolně připojenou slavností má ambivalentní následky: Na jedné straně tradice jízdy králů funguje jako podpora a legitimnost existence turistické slavnosti. Na straně druhé, protože rostoucí počet příchozích zvenčí si žádá více podívané, se jízda králů může rychle stát kulturní komoditou a nedílnou součástí slavnosti tím, že se bude přesouvat ze svých tradičních fyzických a společenských lokací na jeviště, nebo tím, že bude transformována na standardizované divadelní představení.
Pojednání je osobní zprávou z terénního výzkumu jízdy králů ve Vlčnově v květnu 2012. Na základě svých poznámek z tohoto výzkumu autor navrhuje takový přístup k události, který bude založen na metodologiích politické antropologie s důrazem na pojmy vlastnictví, dohledu, rozhodování. Přichází s vysvětlením, že takový přístup může odkrýt motivaci a dynamiku změn, které provádí účastníci události. Zdá se, že tradiční popisný pohled nestačí k tomu, aby odhalil podněty ke změnám, které se dějí z roku na rok. Zřejmě by pro badatele bylo užitečnější, kdyby vnímali (a byli vnímáni) jízdu králů v „silovém poli“ různých osob s rozhodovacími pravomocemi, které mají vztah k události, a to nejen na místní, nýbrž také na regionální, státní a mezinárodní úrovni. Může to pomoci zodpovědět otázky, jako na příklad: Kdo rozhoduje o osobě krále a dalších „herců“, o trase a zastaveních průvodu (jízdy), o účastnících slavností a jarmarku? Kdo rozhodl o změně původního data a času rituálu, o věku krále, o přeměně dřívější intimních prvků rituálu na veřejná „představení“, např. příprava jízdy králů v domě jeho rodiny? Kdo rozhodl o nominaci jízdy králů na Seznam UNESCO, aby se více zviditelnila jako symbol identity? Co motivovalo osoby s rozhodovací pravomocí k jejich rozhodnutí? Autor se domnívá, že odhalení pocitu a povědomí o různých typech vlastnictví může rozkrýt systém dohledu a záměrů při přebírání pravomocí.
