vydavatel:
Národopisná revue 2014/4 je věnována interdisciplinárně problematice první světové války. Slovenský historik Ferdinand Vrábel se ve své studii věnuje prvním historickým a filozofickým rozborům této dějinné události (Prvé české a slovenské analýzy „Veľkej vojny z rokov 1914–1915: Tomáš Garrigue Masaryk a Fedor Ruppeldt). Kulturní historikové Jiří Hanuš a Petr Husák se zabývají společenským významem vzpomínání na danou válečnou skutečnost (Obraz Velké války: výročí jako příležitost k revizi historického vědomí?). Rakouské badatelky Verena Moritz a Julia Walleczek-Fritz otevírají tematiku válečných zajatců (Váleční zajatci v Rakousku-Uhersku v letech 1914–1918). Etnolog Petr Janeček se zabývá folkloristickým bádáním, které reflektuje válečnou tematiku, ale i dobovou žánrovou strukturu slovesného folkloru (Prozaická folkloristika a fenomén první světové války). Dialektoložka Marie Krčmová se dotýká společenských přelomových aspektů v propojení s vývojem jazyka (České, moravské a slezské dialekty v proměnách doby).
Rubrika Fotozastavení připomíná masovou produkci pohlednic s válečnou tematikou a estetizaci fenoménu války (Propagační grafika ve službách války, autorka Hana Dvořáková). Rubrika Ohlédnutí přináší příspěvek Velká válka v hledáčku národopisu (autorka Hana Dvořáková), medailon Horňácký muzikant Jan Tomešek (autorka Judita Kučerová) a esej spisovatele Josefa Holcmana zaměřenou na oblast folklorního hnutí na Moravě – Začátek nekonečna (nejen o letošních jízdách králů, Strážnici, Horňáckých slavnostech a skoronických hodech). Ve Společenské kronice jsou připomenuta jubilea slovenské etnoložky Kornélie Jakubíkové (nar. 1944), české etnografky Zuzany Malcové (nar. 1954), historika Jana Rychlíka (nar. 1954) a filologa Rudolfa Šrámka (nar. 1934). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny oborové zprávy z výstav, konferencí, festivalů a recenze nových knih.
Autor sa v štúdii zaoberá dvoma rozbormi z prvého obdobia vojny – českým, ktorého autorom je T. G. Masaryk, a slovenským, ktorý napísal Fedor Ruppeldt. Obidve analýzy sú významným historickým dokladom o tom, ako súčasníci vnímali počiatočnú fázu vojny a vykazujú mnohé podobnosti ale aj rozdiely. Autori sa čiastočne vo svojich pohľadoch, hodnoteniach a záveroch zhodujú, čiastočne rozchádzajú. Analyzujú otázku vzniku vojny a – pokiaľ im to obmedzené možnosti dané opatrnosťou pred vojnovou cenzúrou dovolili – zamýšľajú sa čiastočne aj nad zodpovednosťou za rozpútanie vojny a skúšajú robiť aj závery, pokiaľ ide o jej ďalší priebeh. Rozdiely medzi Masarykovým a Ruppeldtovým pohľadom na vojnu vyplývajú jednak z odlišnosti ich vedeckej špecializácie, životnej praxe a možností styku s politikmi a predstaviteľmi cudzích krajín, a jednak z možností cestovania a u Ruppeldta nedostatku dlhodobejšieho pobytu v zahraničí.
Výročí zahájení první světové války v létě roku 1914 přineslo množství článků, knih, rozhlasových a televizních pořadů, odborných i popularizačních akcí, světských i církevních shromáždění. Není možné si v té záplavě nepoložit otázku, proč se tak mohutným mnohohlasem připomínalo a stále připomíná právě toto výročí, ba zda „znamením našeho času“ není určitá historizace našeho vědomí, jež má příčiny, které stojí za prozkoumání. Autoři po stručném uvedení do teoretického rámce problému tuto otázku zkoumají na těchto úrovních: evropská diskuse a její ozvuky v českém prostředí (román Náměsíčníci), nové české interpretace a porušení „tabu témat“ (myšlení a činy Tomáše Garrigua Masaryka), návrat „starého Rakouska“ s jeho institucemi do veřejné debaty (fenomén Jiřího Raka), aktivizace široké veřejnosti prostřednictvím akcí, včetně církevních, vznik nových kolektivních identit. V závěru vyjadřují na závěr tezi o propojení historiografické, mediální a politické produkce a o reálném posunu historické paměti u české veřejnosti vzhledem k dějinám habsburské říše.
Následující článek nabízí přehled o hlavních oblastech výzkumu, který se týká situace zajatců v Rakousku-Uhersku za první světové války a zabývá se jejich životními podmínkami v táborech, propagandou mezi nimi nebo tématy, jako jsou nucené práce a repatriace. Text kromě jiného předkládá rozpor mezi nároky rakousko-uherské zajatecké politiky a často hořčí skutečností: tisíce zajatců zemřely na epidemie, vyčerpání a podvýživu. Kromě toho byly brzy po zajetí konfrontovány s novou dimenzí zajatectví: s nucenou prací. Velká část zajatců byla odváděna na různé práce do zázemí, za frontovou linii nebo také do oblasti bojů. Článek také ukazuje, jak ruské revoluce 1917 ovlivnily osud zajatců.
Příspěvek se zabývá přehledem významnějších slovesně folkloristických studií, které se zaměřily na analýzu prozaických folklorních projevů vzniklých a/nebo šířených v období první světové války jak na bojištích, tak v zázemí. Zatímco některé texty folklorní povahy zaujaly pozornost badatelů takřka okamžitě (proroctví, pověrečné představy), jiné začaly být analyzovány s několikaletým odstupem (démonologické pověsti, anekdoty, nápisový folklor); část z nich se důkladnější analýzy dočkala až na přelomu 20. a 21. století (fámy a současné pověsti). První světová válka se ukazuje být v evropské folkloristice obdobím, které zaujalo badatele především neočekávaným nárůstem „iracionality“ jak ve venkovském, tak městském prostředí. Tento fenomén byl dobově nejčastěji interpretován jako „oživení tradice“ a vítán jako prostředek k revitalizaci a legitimizaci disciplíny zaměřené na dokumentaci domněle mizející lidové kultury spjaté s tradičním venkovem. Ačkoli se ve většině případů jednalo o relativně izolované dílčí studie, jako celek přesto posloužily k zvýšení zájmu evropské folkloristiky o texty kolující v aktuální ústní tradici. Dobové texty věnované podáním první světové války také do jisté míry připravily cestu pozdějším výzkumům současného folkloru. Tato badatelské orientace byla v západní folkloristice znovu aktualizována na konci 20. století, kdy posloužila jako inspirace pro soudobé studium folkloru první světové války, založené na využití více typů pramenného materiálu.
Historické mezníky se nepromítají bezprostředně do souboru jazykových prostředků, jež jsou pro jednotlivý dialekt typické, protože dialekt je mluvou soukromou, která se osvojuje aktivně v dětství a předává se přirozenou cestou mezi generacemi, mezi nimiž trvá kontinuita. Příčiny proměn dialektu je třeba hledat nikoli v jazyce samém, ale ve změnách podmínek, v nichž se dialekt jako komunikační prostředek uplatňuje. Ty ovlivňuje na našem území především industrializace, která vede k migraci obyvatelstva a vytváří dík tomu nová komunikační společenství, v nichž se utváří i společný běžný jazyk. Tento proces probíhal ve vlastních Čechách již po celé 19. století a vyústil do poměrně stabilizované obecné češtiny, ale na Moravě a Slezsku jej zaznamenáváme mnohem později a tradiční dialekty se do nedávna udržely. Konkrétní údaje o rychlosti proměn bohužel nedovedeme pro nedostatek staršího relevantního autentického jazykového materiálu ukázat a výsledky současného vývoje běžné mluvy budou patrny až za desetiletí.
Národopisná revue 3/2014 je věnována tématu Prostorové proměny kulturních jevů. Daniel Drápala a Martina Pavlicová se ve své studii zamýšlejí nad pojmem etnografický region a jeho formováním (Etnografická rajonizace: úvahy nad jejím historickým vývojem a smyslem současné existence). Jiří Bláha a Alena Dunajová se zabývají jedním z typů krovové konstrukce u venkovských staveb (K původu a rozšíření nůžkových krovů ve střední Evropě). Tereza Zíková a Gabriela Fatková se věnují interakci člověka a krajiny (Lokální identita a paměť krajiny: významné krajinné komponenty v perspektivě aktérů). V rubrice materiálových příspěvků představuje Martin Šimša aplikaci geografického informačního systému na problematiku lidového oděvu (Mapová aplikace Lidový oděv na Moravě) a Jarmila Teturová problematiku současného výzkumu etnokulturních tradic na Moravě (Novodobá hodová tradice v Dobročkovicích na Bučovicku).
Rubrika Ohlédnutí připomíná významné osobnosti z historiografie oboru – sté výročí narození etnografa a etnoorganologa Ludvíka Kunze (1914–2005) a sběratele lidových písní Václava Stuchlého (1914–2000) a nedožité osmdesátiny etnologa Václava Frolce (1934–1992). Společenská kronika přináší jubilea etnoložek Evy Urbachové (*1924) a Zory Vanovičové (*1944) a nekrolog slovesného folkloristy Bohuslava Beneše (1927–2014). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny zprávy z výstav, konferencí, festivalů a recenze nových knih.
Lokální kultura je dnes vnímána jako důležitý fenomén kultury společnosti, jako identifikační faktor místních obyvatel, jako důležitá součást místa k životu. V řadě případů je zde spojitost, přímá či nepřímá, s tradiční lidovou kulturou. S tím je zároveň spojena problematika etnografické rajonizacea vymezení etnografických regionů, tak jak se zformovaly především v 19. a na počátku 20. století a jak jsou deklarovány jako odkaz tradice až do současnosti. Podstatná je otázka zformování těchto regionů a vývoj kulturního prostředí k nim náležejícího, což je základem úvah předložené studie: nakolik jsou obecná tvrzení o kulturní rajonizaci platná a co je hlavním impulsem pro jejich vývoj. Ke konkrétnímu náhledu na danou problematiku byly vybrány dva moravské etnografické regiony (Slovácko a moravské Záhoří), které jsou dnes pevnou součástí mapy národopisných oblastí. Jejich geneze a vývoj však nejsou totožné. Liší se teritoriálním rozsahem, vyhraněností, vnitřní diferenciací, ale i sílou regionálního povědomí. Obě sondy se snaží ukázat, že vnímání etnografického regionu může být často iodborným stereotypem a že k problematice etnografických regionů je potřeba se vracet v nových kontextech a významech.
Krovy venkovských staveb s krokvemi překříženými pod vrcholem střechy, aby nesly hřebenovou vaznici, jsou v středoevropských jazycích označovány jako nůžkové. Autoři se zabývají jejich původem, statickou funkcí a konstrukčním uspořádáním ve vztahu k dalším typům krovových konstrukcí, které se nejčastěji objevují ve venkovském stavitelství, a to především krovům sochovým, vaznicovým a krokevním. Srovnání výsledků plošného terénního výzkumu (doprovázeného archivními rešeršemi a dendrochronologickým datováním dochovaných staveb) provedeného v regionech Znojemska a Vranovska s oblastí slovenského Podunají ukazuje, že geografické rozšíření nůžkového krovu neznamená vždy šíření geneticky totožného jevu. Nůžkové krovy na obou sledovaných územích mají svá specifika a jejich geneze se neshoduje. Zatímco u podunajských střech šlo o postupné zdokonalování, nahrazování sloupcových (sochových) podpor hřebenové vaznice nůžkovými vzpěrami, které nabízejí větší variabilitu v uložení na obvodové stěny, u konstrukcí rozšířených v oblasti Podyjí se jednalo nejspíše o recepci hotového konstrukčního typu uplatněného nejprve na stavbách nobility a následně přizpůsobeného parametrům vesnických obytných a hospodářských staveb.
Příspěvek představuje za pomoci analýzy sémantických domén, Geografického informačního systému (GIS) a interpretačního přístupu významná místa v krajině v mikroperspektivě obyvatel vybraných lokalit plzeňského regionu. Lokality prezentované v příspěvku jsou zástupci různých populačních i krajinných konfigurací. Obec Bušovice je typická populační stabilitou a zemědělským charakterem krajiny, obec Lesná se nachází v pohraniční oblasti, kde se po 2. světové válce zcela vyměnilo obyvatelstvo a dodnes je zde hlavním zdrojem obživy práce v lese; les je zároveň výraznou dominantou zdejší krajiny. V rámci příspěvku je představena mapa krajinných komponent s kulturně-historickou hodnotou stanovenou na základě výpovědí místních obyvatel. Prostřednictvím GIS je možné modelovat, jaká místa v krajině jsou v kolektivní paměti obyvatel vnímána jako významná, a jak se výběr jednotlivých krajinných komponent proměňuje v návaznosti na další charakteristiky informátorů (gender ad.). Kulturní doména sdílených významných míst je dále v textu interpretována, přičemž je kladen důraz na kolektivně sdílené představy aktérů, které se manifestují v prostoru (vytvářejí tzv. místa paměti) a stávají se polem k symbolizaci lokální identity.
V roce 2011 se Národní ústav lidové kultury ve Strážnici stal řešitelem projektu s názvem Tradiční lidový oděv na Moravě, identifikace, analýza, konzervace a trvale udržitelný stav sbírkového materiálu z let 1850–1950. V rámci tohoto úkolu vznikla celá řada odborných výstupů identifikačního či analytického charakteru. Řada z nich byla odborné i laické veřejnosti prezentována formou odborných studií či publikací. Informace o dokumentovaných oděvních součástech se však podařilo zpřístupnit teprve díky GIS mapovému webu Lidový oděv na Moravě. V něm budou pro badatele zpřístupněny zdrojové informace o součástech lidového oděvu uložených ve sbírkových fondech českých a moravských muzeí. Jednotlivé typy oděvních součástí, jako jsou kalhoty, vesty, kabátky, kabáty, košile, rukávce, sukně a ženské vesty či živůtky atd., jsou identifikovány podle jednotné systematiky a získané informace vloženy do databáze. Ta umožňuje vzájemné porovnávání a vytvoření skupiny se shodnými vlastnostmi. Na jejich základě jsou jednotlivé typy a jejich varianty prezentovány na mapě. Zobrazené piktogramy oděvních součástí umožňují přechod do databázové karty, v níž jsou obsaženy nejen zdrojové informace, ale též kresby a střihový nákres.
Studie se zabývá novodobou hodovou tradicí v obci Dobročkovice na Bučovicku, která leží v jižní části etnografického regionu Haná. Ve studii jsou shrnuty dostupné prameny dokládající zánik původních projevů lidové kultury v této lokalitě, k němuž došlo již v polovině 19. století. Stěžejní část textu tvoří zhodnocení výsledků terénního výzkumu současné podoby hodů. Výzkum byl proveden v roce 2013. Hody jsou v Dobročkovicích nejvýznamnější folklorní událostí a hlavní taneční příležitostí. Pozornost je věnována přenosu hodových zvyků, tanců, písní a krojů z oblasti Kyjovska s ohledem na jejich funkci v rámci hodové obchůzky a taneční zábavy. V tomto kontextu je popsán význam slováckého tance verbuňk, který se zde také vyskytuje. U verbuňku došlo k proměně tanečních figur, a tím k odklonu od kyjovského regionálního typu. Studie poskytuje základní východiska pro další badatele a zájemce o problematiku novodobých tradic v lokalitách, kde byl v minulosti přerušen a již neobnoven původní proces tradování.
Národopisná revue 2/2014 je věnována tématu Heuristika, kritika a interpretace etnografických pramenů. Daniela Stavělová přináší příspěvek k historickému studiu lidové taneční kultury (Tanec v denících, pamětech a memoárové literatuře: interpretační dilema), József Liszka se zaměřuje na problematiku ovlivňování ústní slovesnosti tištěnou produkcí, konkrétně kramářskými tisky (Na hraniciach populárnej literatúry a ľudovej slovesnosti /k jednej maďarsko-slovensko-českej pútnickej legende a k jej medzižánrovým súvislostiam/). Školními kronikami se zabývají Barbora Machová a Eva Šipöczová (Reflexe vztahu venkovského učitele a lokálního společenství na pozadí událostí zaznamenaných ve školních kronikách na Moravě na přelomu 19. a 20. století), zápisky z četnických stanic přibližuje Libor Svoboda (Památníky četnických stanic – jeden z málo známých historicko-etnologických pramenů). Juraj Hamar přináší praktické zkušenosti z přepisu zvukových záznamů textů her loutkového divadla (Transkripcia a rekonštrukcia audiozáznamov hier ľudového bábkára Bohuslava Anderleho).
V rubrice Ohlédnutí uveřejňuje Petr Spielmann příspěvek Tvorba inspirovaná lidovou písní a lidovými obyčeji. (Ke stému výročí narození Vladislava Vaculky) a Jan Krist příspěvek k nedožitým narozeninám slovenského etnologa Adama Prandy (1924–1984). Společenská kronika připomíná jubilea výtvarnice a spisovatelky Kamily Skopové (*1944), etnoložek Aleny Jeřábkové (*1934) a Olgy Kandertové (*1944) a přináší nekrolog etnologa Jana Součka (1946–2014). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny recenze nových knih a zprávy z oboru.
Studie představuje etnologií dosud málo využívané prameny lidové provenience, které přinášejí cenné doklady o žité podobě lidové taneční kultury. Vznik těchto pramenů souvisí s obdobím, kdy se z řad venkovského obyvatelstva rekrutuje jakýsi druh písmáků, kteří se orientují na hospodářské záležitosti selského stavu, jejich zájem se obrací i k projevům společenského a kulturního života a ve druhé polovině 19. století pak k vlasteneckým akcím. Zvláštní pozornost je tu věnována líčení tanečních zábav v kontextu dobových událostí. Interpretace těchto zdrojů vyžaduje kombinování různých metod a přístupů: etnochoreologie tu nalézá oporu jednak v přístupu tzv. nové kulturní historie zaměřené na studium mentalit, stejně tak jako v narativním přístupu. Pramenný materiál je vnímán jako vyprávění ze života, která jsou zároveň výrazem situace a kontextu, v němž je produkováno. Základními interpretačními dilematy jsou tu otázky, zda akcentovat strukturu interpretovaného (text) nebo jeho funkci (kontext), jestli se při tom zaměřit na obsah či formu; zda vycházet z části či celku a jestli směřovat interpretací k jedinci nebo ke kultuře.
Autor štúdie sa zaoberá problematikou vzájomných vzťahov a interetnických procesov medzi písomnou a ľudovou kultúrou. Na konkrétnom príklade legendárnej balady o pútničke, ktorá doniesla do Mariazellu svoje srdce vyrvané zbojníkmi, predstavuje prenos textu v rámci písomníctva (v interetnických súvislostiach), ako i z písomníctva do ústnej slovesnosti. Tematika sa vyskytuje v jarmočných (púťových) tlačiach, a to v ich maďarskej, slovenskej i českej podobe. Predpokladá sa, že existovali/existujú aj nemecké varianty, no tieto sa konkrétnym materiálom zatiaľ nepodarilo doložiť. Varianty známe z písomníctva sa vyskytujú ojedinelo aj v maďarskej a slovenskej ústnej slovesnosti, nie je však doložený ich organický život vo folklóre: nepoznáme ďalšie varianty, pravdepodobne sa prednášali z rukopisných materiálov, a to bez melódie atď. Proces folklorizácie sa v tomto prípade nezavŕšil, texty prevzaté z písomníctva sa nestali organickou súčasťou ani maďarskej, ani slovenskej ústnej slovesnosti. Na základe našich súčasných poznatkov môžeme konštatovať, že ostali niekde na polceste folklorizácie.
Předkládaná studie se věnuje problematice sociálního postavení venkovského učitele a jeho vztahům s vesnickým lokálním společenstvím na konci 19. a začátku 20. století. Vychází z rozsáhlého pramenného studia školních kronik z pěti moravských okresů (Vsetín, Zlín, Uherské Hradiště, Znojmo, Žďár nad Sázavou). Na základě analýzy zápisů z kronik autorky definují autoobraz učitele a rekonstruují hetereobraz: učitelovo nazírání společenství a vzájemných vztahů. Analyzuje situace, které bývaly předmětem častých neshod učitele na jedné straně a církevní správy, obecního zastupitelství a místního obyvatelstva na straně druhé (vyplácení učitele, školní docházka, stavba nové školy, vztah s místním duchovním). Učitel, který vstupoval do místní komunity jako cizí element, stál na pomezí světa vnitřního a vnějšího (byl představitelem státu) a svou pozici si musel vybudovat a obhájit. Pomocí vymezených situací autorky hledají hlubší faktory ovlivňující vztahy učitele s ostatními zainteresovanými stranami. Studie zdůrazňuje význam školních kronik pro studium sociální kultury venkova a jejich přínos pro etnologii vesnice konce 19. a počátku 20. století.
Studie pojednává o tzv. památnících četnických stanic, prameni, který byl dosud využíván nejvíce zájemci o moderní vojenskou historii (v mnoha památnících jsou barvitě popsány události let 1937 až 1939 a května 1945), o historii bezpečnostních sborů a regionální dějiny. Možnosti využití památníků pro sociální dějiny, dějiny každodennosti a dějiny kriminality zůstávala zatím stranou. Památníky četnických stanic byly jedním z plodů nebývalého rozmachu kronikářství v tehdejším Rakousko-Uhersku a později v Československu v první polovině 20. století. Jako úřední dokument existovaly sice jen necelých čtyřicet let, za to však v jedné z nejdynamičtějších a nejdramatičtějších etap české moderní historie ohraničené z jedné strany první světovou válkou, z druhé strany nástupem komunistické totality. Všechny společenské zvraty našly odraz i v četnických pamětních knihách, které se tak staly jedním z důležitých pramenů moderní české historie.
Anton Anderle (1944–2008) bol pokračovateľom tretej generácie ľudových bábkarov Anderlovcov z Radvane. Napriek tomu, že v päťdesiatich rokoch 20. storočia bola vtedajšími štátnymi organmi v Československu činnosť ľudových bábkarov najskôr obmedzená a neskôr úplne zakázaná, ale časť ich repertoáru zostala stále živá v ich pamäti. V roku 1972 Anton nahral na cievkový magnetofón svojho otca Bohuslava Anderleho (1913–1976), ktorý mu spamäti, bez bábok a mimo scénu, nahovoril takmer tridsať bábkových hier z tradičného Anderlovského repertoáru. Príspevok hovorí o transkripcii a rekonštrukcii týchto audiozáznamov, heuristike, autopsii a ďalších metódach s ktorými autor pri prepisoch pracoval. Konečnú podobu transkribovaných a rekonštruovaných textov autor publikoval v monografii Hry ľudových bábkarov Anderlovcov z Radvane (2010), ktorá okrem iného obsahuje aj dvadsaťosem hier, komentáre k repertoáru i k typológii postáv a napokon aj transkripciu piesní ktoré Bohuslav Anderle zaradil do niektorých hier.
Národopisná revue 1/2014 je věnována problematice vizuální antropologie. Martin Soukup přibližuje vývojové proměny vizuální antropologie a její vymezení (Kresba a malba v antropologii), Tomáš Petráň se věnuje vztahu profese etnologa a filmaře (Etnografický film: průnik vědeckého a uměleckého zakoušení světa). Na projevy vizualizace afrického Beninu se zaměřuje Barbora Půtová (Vizuální prezentace království Benin a jeho vládce: od období britské koloniální vlády až po současnost), dekorativnímu koberci jako vizuálnímu symbolu sovětské estetiky se věnuje Jaroslava Panáková (Vec, fotografia a socializmus: príbeh koberca).
Rubrika Proměny tradice přináší odborný článek Od karikatúry po rage faces – príspevok k súčasnej vizuálnej komike (autorka Eva Šipöczová) a esej o loňské jízdě králů ve Skoronicích (autor Josef Holcman). V rozhovoru s etnochoreoložkou Danielou Stavělovou je připomenuto její životní jubileum (*1954), v rubrice Společenská kronika jsou vzpomenuta jubilea etnologů Nadi Valáškové (*1944) a Leoše Šatavy (*1954) a úmrtí národopisné pracovnice Věry Haluzové (1924–2013). Další pravidelné rubriky přinášejí zprávy z oboru, zejména přehledy konferencí, výstav a recenze nových knih. 201
Předmětem studie je analýza nativních kreseb jako gnozeologického nástroje kulturní a sociální antropologie. V první části článku se autor zaměřuje na historii používání kreseb v antropologickém výzkumu. Zabývá se rovněž vztahem mezi kresbou a fotografií v historii antropologie. Zvláštní pozornost je věnována vztahům mezi fotografií a kresbami v historii vizuální antropologie. Autor se zabývá úskalími, která se objevují při sběru kreseb v rámci antropologického výzkumu, a také obtížemi při analýze údajů. Článek částečně vychází z výzkumu, který autor realizoval u etnické skupiny Nungon v provincii Morobe (Papua Nová Guinea), kde sbíral nativní kresby s cílem probádat zobrazování a vizualizaci kultury. Cílem studie je posoudit možnosti používání a analyzování nativních kreseb v antropologickém výzkumu.
Tato studie se zaměřuje na oblast etnografického filmu a videa v procesu interdisciplinární vzájemné komunikace mezi etnografy a filmovými tvůrci. V minulosti vyžadovalo vytvoření snímku značné úsilí podmíněné zvládnutím vizuální techniky a individuálními schopnostmi filmaře. To se spolu s industrializací výroby a distribucí spotřebních snímků dramaticky změnilo. Objem snímků neustále roste, jsou všudypřítomné a bezprostřední. V prvním desetiletí nového milénia je redefinována role filmu v rámci antropologického výzkumu. Spolu s rozvojem experimentálních metod v sociálních vědách a nově uznanou úlohou Umění ve výzkumu samotném se objevují nové úlohy vizuální antropologie. Požadavky na profesionalitu audiovizuálního záznamu, které zatížily etnografický film zavedenými vizuálními procesy a konvencemi, mizí pod vlivem masivního přenosu osobních a soukromých snímků. Demokratizace tvůrčího procesu a téměř neomezené možnosti distribuce kladou nové otázky na definici žánru.
Studie prezentuje obraz afrického království Benin a jeho vládce prostřednictvím fotografií a uměleckých děl, které se podílí na konstrukci sociální reality a vyznačují schopností vizuálně zachytit kulturní změnu. Vizuální reprezentace království Benin prezentované v této studii postihují zejména období britské koloniální nadvlády až po současnost. Zobrazení vládce Beninu bylo motivem jak tradiční, tak současné umělecké tvorby (bronzové plastiky, desky nebo olejomalby). Ve studii jsou také analyzovány fotografie, které vytvořili kolonizátoři, dvorní fotografové a antropologové během svých výzkumů na královském dvoře. Zvláštní pozornost je věnována kontinuitě výroby beninských bronzových artefaktů a vývoji současného nigerijského umění – dílům a umělcům, jež ve své výtvarné tvorbě navazují na tradiční zobrazení vládce království Benin, ale ozvláštňují je o specifika svého uměleckého vidění světa. Předmět analýzy představují i fotografie jako znakové systémy, zachycující koloniální a postkoloniální situaci − historické událostí související s britskou invazí, evropskou koloniální dominancí, mocenskými vztahy asymetrie, bezpráví i každodenního života. Fotografii je ve studii představena nejen jako dobový dokument, artefakt a historický pramen, jenž slouží k vědecké analýze a interpretaci, ale také za účelem inspirace současné umělecké tvorby.
Každý politický, ekonomický a sociálny kontext naplňujú spôsob(y), akým(i) sa pozeráme, istým vizuálnym materiálom, pravidlami a kánonmi zobrazovania, vizuálnym štýlom a estetikou. Socializmus ponúka celý rad príkladov, ako konvencia „slušného života“ prenikla do fotografického videnia. Jedným z nich je séria domácich skupinových či individuálnych portrétov pred kobercom „perzského typu“ zaveseným na stene. Tento koberec je symbolom všezahrňujúcej identity sovietskeho občana, socialistického blaha, útulneho socialistického príbytku a je častým prvkom domácej sovietskej fotografie. Kým popredie sa menilo podľa toho, ako jeden vodca striedal druhého a takisto sa s politikmi menili aj gigantické agitujúce mozaiky či tapisérie určené pre interiér či exteriér, koberec zostával. Hoci v súčasnosti túto konvenciu v Moskve či Petrohrade potláča iná a „sovok“ – kultúra socialistickej domácnosti a každodennosti sa vníma negatívne, v Sibíri konvencia i naďalej pretrváva. Otázkou je, prečo ľudia stále trvajú na tom, aby boli fotografovaní pred kobercom. Táto štúdia predstavuje hĺbkovú analýzu pôvodu, vývinu a premien tejto špecifickej vizuálnej praktiky. Ukážem, ako socialistický Alltagswelt a predstava o správnom sovietskom občanovi” boli prepojené s osobitým spôsobom (fotografického) videnia a ako tento vizionársky projekt zlyhal, kým vizuálny – stále žije.
