Národopisná revue 5/2015

Zvláštní číslo etnologického časopisu Národopisné revue v angličtině vychází již podruhé. Snahou vydavatele a redakce je přiblížit na vybrané tematice českou a slovenskou etnologii především zahraničním čtenářům, pro které jsou jinak její výsledky kvůli jazykové bariéře hůře dostupné. Tentokrát byla zvolena problematika, jež je aktuální i na mezinárodní scéně – kulturní dědictví a jeho konsekvence nejen v kulturních projevech, ale i v rovině etnických procesů a sociálních kontextů. Kulturní dědictví je z etnologického hlediska pojmem, který na jedné straně pomáhá zastřešovat široké spektrum konkrétních projevů nejen tradiční lidové kultury, ale i těch, které z ní vycházejí nebo na ni navazují, na druhé straně ve filozofickém pohledu směřuje k vyjádření kulturní identity. V tomto rámci se pohybují etnologické výzkumy, ale i mezinárodní kulturně-politické proudy, které z nich čerpají a zpětně ovlivňují mnohá dění a vývoj v kulturních sférách společnosti. Výběr studií a zpráv uveřejněných v tomto čísle Národopisné revue je skutečně jen velmi malou výsečí uvedené problematiky, nastiňuje ale různorodé snahy, které lze zaznamenat v české a slovenské vědě jak v teoretické rovině, tak v jejích praktických realizacích.
Problematika kulturního dědictví je v NR 5/2015 pojednána v nejširším chápání etnologické akademické obce i odborné veřejnosti. Andrej Sulitka a Zdeněk Uherek se zaměřují na národnostní menšiny a jejich organizace v Praze (Studies National Minority Organisations in Prague: structure, competence and social activities). Jana Pospíšilová, Jana Poláková a Klára Brožovičová se věnují národnostním menšinám v Brně se zdůrazněním romské komunity (National Minorities in Brno. The Cultural Heritage of Roma in Excluded Locations). Juraj Hamar a Ľubica Voľanská přibližují problematiku dokumentů UNESCO o nehmotném kulturním dědictví a jejich praktickou realizaci (Between Politics, Science and Bearers. Implementation of the UNESCO-Convention for the Safeguarding of the Intangible Cultural Heritage). Daniela Stavělová shrnuje fenomén jízdy králů (jeden ze zápisů České republiky na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva) a jeho současné výzkumy v lokalitě Vlčnov (The Ride of the Kings in Vlčnov from the Perspective of Contemporary Research). Oľga Danglová se věnuje z pohledu kulturního dědictví lidovým výtvarným tradicím na Slovensku (Folk Art and Craft and Cultural Heritage. Ethnological Perspective and Practice on an Example of Slovakia).
Zprávy z oboru přinášejí tematiku, jejímž svorníkem je aplikovaná etnologie. Přibližují problematiku muzejnictví v České republice (včetně skanzenů a využívání tradičních technik při jejich budování) a projekty, jež jsou řešeny na odborných pracovištích právě v intencích aplikované etnologie. V závěru čísla jsou představeny výrazné publikační aktivity českých etnologů.

Národopisná revue 4/2015 je věnována tematice Folklorismus a jeho institucionální podpora. Josef Jančár zaměřuje svůj text na vývoj zájmu o lidovou kulturu a její ochranu (Institucionaliazace folklorismu v českých zemích). Jan Krist a Martina Pavlicová připomínají význam výrazné odborné instituce pro studium lidové kultury a folklorismu v České republice – Národního ústavu lidové kultury – a zároveň její propojení s nejvýznamnějším moravským folklorním festivalem v současnosti (Národní ústav lidové kultury a Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici /K 60. výročí založení ústavu a 70. výročí konání festivalu/). Daniela Stavělová se zabývá scénickou prezentací lidového tance ve vztahu k činnosti dnešního Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu s jeho útvarem pro neprofesionální aktivity ARTAMA (Lidový hudebně-taneční projev jako scénický tvar – folklorní soubory v českých zemích v péči jedné instituce). Ján Blaho reflektuje aktuální stav lidového tance na slovenské scéně (Súčasné problémy scénickej tvorby amatérských folklórnych súborov na Slovensku v kontexte inštitucionálnej starostlivosti o ľudový tanec). V netematických příspěvcích Kateřina Dobrovolná předkládá výzkum narativů se zaměřením na problematiku etnických menšin v českém prostředí (Současné narativy o „těch druhých“ aneb Verbalizace ohrožení ve veřejném prostoru).
Nerecenzované rubriky otevírá Jiří Vaníček prezentací výzkumu dětských folklorních souborů (Činnost vybraných dětských folklorních souborů – sociologický výzkum). Rubrika Ohlédnutí je věnována osobnosti historika Josefa Polišenského (1915–2001) (autor Oldřich Kašpar), rubrika Rozhovor představuje kulturního antropologa Zdeňka Salzmanna (*1925) (autorka Daniela Mosaad Pěničková). Společenská kronika připomíná životní jubilea českých a slovenských etnologů Marie Brandstettrové (*1945), Marty Botikové (*1955), Ilony Vojancové (nar. 1955) a Andreje Sulitky (*1945) a přináší také nekrolog spisovatele Ludvíka Vaculíka (1926–2015). V dalších pravidelných rubrikách jsou publikovány zprávy z výstav, festivalů a recenze nových knih.


Institucionaliazace folklorismu v českých zemích

Pod termín folklorismus patří celé spektrum tzv. druhé existence lidové kultury od hotovení krojů přes oživování folklorních projevů, zvyků a obyčejů až po obnovu tradičních rukodělných technologií. I když mnohé folklorní projevy k zábavně společenským aktivitám byly využívány už od konce 18. století, k prvním pokusům o institucionalizaci takto zaměřeného zájmu docházelo až s rozvojem spolkové činnosti na konci 19. století. Folklorismem a proměnami tradičních lidových projevů se zabývají od konce 20. století pracovníci univerzitních i akademických ústavů. Folklorismu věnoval u nás velkou pozornost Oldřich Sirovátka, který upozornil, že jej lze sledovat a posuzovat jedině jako složku a součást veškerého kulturního a společenského života. Pro bádání na tomto poli byl v roce 1990 důležitý vznik Ústavu lidové kultury ve Strážnici, přímo řízený Ministerstvem kultury. Podnětem byl dokument UNESCO, známý jako Doporučení k ochraně tradiční a lidové kultury. Výsledky vědeckého bádání o lidových tradicích budí zájem také široké veřejnosti, která si z kontextuálních a komplexně vázaných jevů lidové kultury vybírá a upřednostňuje prvky podle své záliby, jejichž výsledkem jsou aktivity, jež s ohledem na jejich vazbu k lidové tradici nazýváme folklorismem.

Národní ústav lidové kultury a Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici /K 60. výročí založení ústavu a 70. výročí konání festivalu/

Od roku 1946 se v jihomoravské Strážnici pořádá největší folklorní festival v České republice a od roku 1956 zde působí profesionální instituce, zabývající se výzkumem lidové kultury a její ochranou. Dnes nese jméno Národní ústav lidové kultury a spadá pod Ministerstvo kultury. Ústav vznikl na základě činnosti kanceláře, která organizovala folklorní festival, a rozrostl se do současných úctyhodných rozměrů s přesahy na kulturně-politickou scénu domácí i zahraniční. V obecném slova smyslu je předmětem jeho zájmu nehmotné kulturní dědictví, a to jak v praktické, tak teoretické rovině. Mezinárodní folklorní festival Strážnice se rovněž vyvinul, a to z původních československých slavností lidových písní a tanců do rozměrů, které jej řadí k velkým evropským festivalům s nejrůznějšími způsoby prezentace tradiční lidové kultury. Právě součinnost Národního ústavu lidové kultury a Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice a výročí jejich založení vedla ke vzniku uvedené studie. Zároveň autoři osvětlují společenské kontexty, které v Československu a později v České republice vedly k zájmu o lidovou kulturu a její prezentaci.

Lidový hudebně-taneční projev jako scénický tvar – folklorní soubory v českých zemích v péči jedné instituce

Studie je sondou do světa současné folklorní tvorby v českých zemích – do prostředí poměrně mladého jevištního žánru, jakým je scénické rozvíjení lidové písně, instrumentální hudby a tance, a jejich převádění do jazyka divadelního prostředí. Prostředkem k tomu se stalo zhodnocení šesti ročníků bienální přehlídky folklorních souborů pomocí analýzy obsahu videozáznamů, programových brožur z pozice účastníka i hodnotitele jednotlivých ročníků. Zajímalo nás, kterými směry se dnes v České republice ubírá souborová tvorba inspirovaná folklorem, jaké lze vysledovat proměny v rámci tohoto dvanáctiletého období a které otázky zůstávají stále aktuální od doby prvních pokusů předvést lidovou hudebně taneční kulturu na jevišti. Studie nesměřuje k jednoznačnému třídění všech zmíněných způsobů scénické práce a námětových okruhů do nějakých kategorií. Autorka se naopak snaží poukázat na prostupnost různorodých pohledů na věc, na kombinování vícero přístupů, které se mohou potkávat i v rámci jednoho tvůrčího úsilí. Pokouší se zachytit tendence, které se v rámci tohoto tvůrčího prostředí uchovávají, proměňují, či nově objevují. Zdůrazněna je tu přitom role patřičné instituce (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu NIPOS-ARTAMA), která účastníkům poskytuje vnímavé prostředí pro jejich výpověď, nabízí rozmanitou zpětnou vazbu a motivuje je k dalším počinům.

Súčasné problémy scénickej tvorby amatérských folklórnych súborov na Slovensku v kontexte inštitucionálnej starostlivosti o ľudový tanec

Príspevok sa zaoberá aktuálnymi problémami scénickej tvorby amatérskych folklórnych súborov na Slovensku v kontexte inštitucionálnej starostlivosti o ľudový tanec. Predstavuje kritickú reflexiu inštitucionálnej metodickej starostlivosti a usmerňovania tvorby scénických programov v prostredí slovenského amatérskeho folklórneho hnutia s dôrazom na aktuálne témy využívania archívnych dokumentárnych filmových záznamov ľudového tanca a ich využitia v autorskej scénickej tvorbe. Analyzuje zákonitosti autorskej javiskovej tvorby inšpirovanej folklórom, poukazuje na princíp napodobňovania i plagiátorstva a vysvetľuje ich pozitívne a negatívne konotácie. Samostatnú problematiku tvorí tvorba pre detské folklórne súbory. K ďalším dominantným problémom príspevku patrí téma tzv. autentickosti a štylizácie pri interpretácii a umeleckom (najmä choreografickom, dramaturgickom a režijnom) spracovaní pôvodného materiálu – tradičného ľudového tanca v súvislostiach jeho uvedenia na scéne.

Současné narativy o „těch druhých“ aneb Verbalizace ohrožení ve veřejném prostoru

Studie představuje výsledky výzkumu provedeného v oblasti části západních Čech, v němž byla zkoumána verbalizace ohrožení ve veřejném prostoru skrze neformálně transmitované, kolektivně sdílené texty, konkrétně pak současné pověsti, fámy a biografická vyprávění, jež zdůrazňují fenomén etnicity vnímané jejich nositeli jako ohrožení veřejného prostoru. Výzkum se týkal především tří hlavních tematických okruhů, které úzce souvisejí s lidovými modely ohrožení tohoto prostoru: 1) narace, jež souvisejí s konstruováním „ohrožujících“ etnik, které žijí na území České republiky; 2) narace týkající se strachu z kontaminace jídla v restauracích či ve stáncích s rychlým občerstvením, ve kterých pracují zástupci určitého „nečeského“ etnika; 3) narace související s obavami z veřejného prostoru obecně (démonizace určitých lokalit ve spojení s výskytem právě takto kulturně konstruovaného etnika).

Národopisná revue 3/2015 je zaměřena na fenomén nehmotného kulturního dědictví. Petr Janeček se zamýšlí nad převzetím konceptu nehmotného kulturního dědictví z politického prostředí a jeho začleněním do odborného rámce etnologie v souvztažnosti s již existujícími předměty etnologického bádání (Evropská etnologie a koncept nehmotného kulturního dědictví). Rebeka Kunej přináší úvahu nad slovinským Národním seznamem nehmotného kulturního dědictví z pohledu taneční kultury (Tanec a klobása – hmotná forma nehmotného kulturního dědictví, nebo naopak /slovinské zkušenosti/). Mats Nilsson se věnuje teoretickému uchopení obsahu pojmů kulturní dědictví a tradice mj. na příkladu švédského tance polska (Udržte tancování při životě. Několik osobních postřehů o tanci jako tradici a kulturním dědictví). Dragana Radojičić a Miroslava Lukić Krstanović představují konkrétní zkušenosti s problematikou nehmotného kulturního dědictví v Srbsku, včetně institucionální podpory. Damir Demonja a Tatjana Gredičak se věnují kulturnímu dědictví v Chorvatsku z pohledu turismu (Kulturní dědictví a cestovní ruch: chorvatské zkušenosti). Netematická studie Daniely Machové je zaměřena na fenomén společenských kurzů tance (Proměny kurzů tance a společenské výchovy pro mládež v Čechách od poloviny 19. století po současnost). Rubrika Fotozastavení je věnována „starobavorskému“ pašijovému divadlu. V rubrice Ohlédnutí jsou připomenuty nedožité devadesátiny literárního vědce a folkloristy Oldřicha Sirovátky (1925–1992). K životnímu jubileu folkloristky Marty Šrámkové (nar. 1935) je zaměřena rubrika Rozhovor. Další jubilea přináší také Společenská kronika – etnolog Peter Skalník (nar. 1945), etnomuzikoložka Marta Toncrová (nar. 1945), etnoložka Hana Hlošková (nar. 1955), etnoložka Eva Večerková (nar. 1945), uveřejněny jsou i nekrology hudebníka Vlastimila Dřímala (1961–2014, výtvarnice Olgy Vlasákové (1934–2015) a rozhlasového redaktora Jaromíra Nečase (1922–2015). V dalších pravidelných rubrikách jsou publikovány zprávy z konferencí, festivalů, koncertů a recenze nových knih.


Evropská etnologie a koncept nehmotného kulturního dědictví

Studie se zabývá kritickou analýzou současného přijetí konceptu nehmotného kulturního dědictví ze strany evropské etnologie. Evropská etnologie má výraznou historickou zkušenost s problematizováním klíčových analytických termínů svého studia (lid, tradiční lidová kultura, folklor, tradice), které byly v jejích dlouhých dějinách mnohokrát redefinovány, dekonstruovány či dokonce zcela opuštěny. Vnější i vnitřní kritika tradiční etnologické terminologie vedla v posledních letech k rychlému přijetí aplikovaného, původně politického a konsensuálního termínu nehmotné kulturní dědictví, vytvořeného primárně pro mezinárodní agendu UNESCO. Tento pojem disponuje oproti výše zmíněným tradičním etnologickým termínům celou řadou nesporných výhod (moderní chápání kultury jako procesu a praktiky, nikoli pouze jako produktu, sociální konstrukce jejího významu, zohlednění rozhodnutí společností a komunit o jejím předávání z generace na generaci, mezinárodní konsensus nad jeho významem), na druhou stranu s sebou ale přináší i celou řadu problematických skutečností (odvozenost z nejasně definovaného aplikovaného pojmu dědictví, povaha pouhého výčtu designátů, slabá teoretická reflexe pojmu v kontrastu s jeho silným politickým a ideologickým pozadím). Na pozadí nástinu přehledových Begriffgeschichte, tedy stručných dějin terminologie evropské etnologie, se studie snaží najít pro tento pojem adekvátní pozici a zamyslet se nad jeho rolí pro tuto nesamozřejmou disciplínu, stojící na rozhraní historických, společenských a humanitních věd.

Tanec a klobásky. Hmotná forma nehmotného kulturního dědictví, či naopak? (slovinské zkušenosti)

Cílem příspěvku je představit zavedení slovinského Národního seznamu nehmotného kulturního dědictví s důrazem na kulturu tance. Slovinský seznam v současné době obsahuje pouze jeden prvek spojený s taneční tradicí. Cílem příspěvku je představit realizaci Úmluvy UNESCO o ochraně nehmotného kulturního dědictví z roku 2003 ve Slovinsku, nastínit heslo Vuzemski plesi in igre v Metliki (Velikonoční tance a hry v Metlice) a analyzovat diskuse a dilemata, které se objevily v souvislosti s tímto prvním zápisem kulturního dědictví vztahujícího se k tanci. Článek dále představuje dvě ze tří tanečních praktik, které dosud nebyly uznány a zapsány na slovinský Národní seznam nehmotného kulturního dědictví; první je půlnoční tanec novomanželů, druhou pak vesnická slavnost veselica. Srovnáváním tanečních praktik s výrobou klobásek (které již byly zapsány do národního seznamu) dochází autorka k závěru, že pro určité (živé) tance je důležitější být praktikován než zapsán v registru.

Udržte tancování při životě. Několik osobních postřehů o tanci jako tradici a dědictví

Článek je věnován rozdílu mezi tradicí a kulturním dědictvím na příkladu skandinávského (především švédského) tance polska. Autor rovněž předkládá názor jak pochopit rozdíl mezi tradicí a dědictvím a argumentuje tím, že je nutno brát v úvahu právě taneční projev – tancování, ne tance jako takové. Dědictví má tendenci zaměřovat se na tance, zatímco myšlení směrem k tradici spíše zdůrazňuje taneční projev, pokračující proces tance. Toto je důležitá odlišnost v neposlední řadě ve světle myšlenek UNESCO o nehmotném kulturním dědictví. Důsledkem označování projevů jako nehmotného kulturního dědictví je, že na tanec se nahlíží spíše jako na objekty, tance, namísto procesu, tanečního projevu, protože uznané kulturní dědictví potřebuje dokumentaci. Dokumenty jsou produkty, ne procesy, i když se jedná o dokumenty procesy popisující. Proces dokumentace dává vzniknout artefaktům uchovávaným v archivech, které se stanou dědictvím, tanci, popisujícími proces tanečního projevu. Článek nechce definovat koncepty tradice a dědictví, ale spíše použít slova, která nám pomohou pochopit, co se stane, když vytváříme to, co se většinou nazývá nehmotné kulturní dědictví.

Vytváření nehmotného kulturního dědictví v Srbsku: praktiky, poznatky a politika

Důsledkem současných procesů je ochrana a uchovávání rozmanitých tradic a praktiky vztahující se ke kulturnímu dědictví. Prvky nesoucí nehmotný kulturní význam jsou prezentovány jako dynamické, často ambivalentní procesy, které utvářejí specifickou kulturní politiku na místní, regionální a globální úrovni. Nehmotné kulturní dědictví v Srbsku se promítá do strategie státní politiky, nahromaděných vědeckých poznatků i sítě rozmanitých interakcí a pocitů. Bereme-li do úvahy všechny specifické sociopolitické okolnosti Srbska během krize a přechodného období, jsou praktiky, konstrukce a statuty nehmotného kulturního dědictví převáděny prostřednictvím ambivalentních procesů globálního zasíťování a umístění na národní úrovni. Stále více tradic, praktik vztahujících se ke kulturnímu dědictví, společenských komunit a skupin směřuje k decentralizaci a pluralitě, je tedy obtížnější je evidovat a mít o nich systematický přehled. Ochrana kulturního dědictví v Srbsku se opírá o lidi a jejich aktivity nejen v rámci jedné země a jejích národních hranic, ale funguje také prostřednictvím sebeidentifikace a difúze – jsou vytvářeny jedinečné mapy kulturních rozmanitostí a vnímavých empatií mezi lidmi.

Kulturní dědictví a turismus: chorvatská zkušenost

Kulturní dědictví a turismus jsou co do obsahu velmi složitým tématem. Pokud vezmeme v úvahu, že turistika přispívá k celkovému hospodářskému rozvoji, pak jedním z hlavních cílů musí být turistická valorizace kulturního dědictví, která se během staletí rozvinula. Souběžně je jedním z primárních úkolů ochrana a vylepšení kulturních a historických hodnot, zejména architektonických, v podmínkách tržní demokracie, v níž by turistická destinace měla budovat svou identitu. V ohnisku zájmu konceptu hospodářského rozvoje nejsou pouze potřeby určitého segmentu spotřebitelů, ale také potřeby celé společnosti, což znamená, že v úvahu by měla být vzata nutnost zachovat rysy turistické destinace ve společenském, kulturním a environmentálním ohledu. Protože rozvoj turismu je nemyslitelný bez takového logického myšlení, je základem jeho existence a dalšího rozvoje. K vytvoření konceptu rozvoje turismu na nižších prostorových úrovních je zapotřebí důkladného studia, aby se dala určit možnost turistických charakteristik / rysů a hodnot a také přístupné možnosti všech těchto zdrojů, přírodních a společenských, které vyhoví potřebám turistů. Studie se věnuje významu kulturního dědictví, analyzuje rozvoj kulturního turismu v Chorvatsku, předkládá chorvatské příklady správných postupů v případě turistické valorizace kulturního dědictví a vysvětluje důležitost potřeby turistické valorizace kulturního dědictví pro účinný rozvoj chorvatského turismu a turismu obecně.

Proměny kurzů tance a společenské výchovy pro mládež v Čechách od poloviny 19. století po současnost

Studie pojednává o kurzech tance a společenské výchovy pro mládež v Čechách. Sleduje proměny jednotlivých aspektů tohoto fenoménu od poloviny 19. století po současnost s ohledem na odlišnosti dané lokalitou (Praha, Jičínsko). Uvádí změny, které nastaly ve vyučovaném repertoáru společenských tanců, ve vývoji hudebního doprovodu, ve výuce společenského chování a ve společenském oděvu. Zmiňuje se o formě a struktuře kurzu (výukové lekce, prodloužené, plesy a věnečky). Zabývá se i účastníky těchto kurzů a přináší první informace z probíhajícího terénního výzkumu zaměřeného na otázku, proč mladí lidé v dnešní době chodí do tanečních. Z bádání vyplývá, že taneční pro mládež i v dnešní době plní řadu sociálních funkcí (výchovnou, socializační, seznamovací, milostnou, zábavnou) a jsou svým způsobem žitou tradicí. Autorka vychází ze studia rozličných dobových materiálů (archivní fondy, dobová literatura) a z rozhovorů s tanečními mistry. Bádání je založeno také na pozorování současné podoby tanečních ve vymezených lokalitách (Praha, Jičínsko) a na rozhovorech s účastníky těchto kurzů.

Národopisná revue 2/2015 je věnována tématu Etnologické aspekty zdobnosti. Alena Dunajová se ve své studii zabývá výzdobou venkovských domů, a to zejména na vybraných moravských příkladech (Ars una, species mille. Forma se mění, ale účel zůstává stejný – výzdoba vesnických domů 19. a 20. století). Barbora Půtová se zabývá zdobností těla a jejich funkcí na příkladech deformace ženských chodidel v čínské kultuře, optického prodlužování ženských krků u etnické skupiny Kajanů a vkládáním labret do ženských rtů u kmene Mursiů (Relativita a variabilita zdobnosti ženského těla). Martin Soukup představuje problematiku penisových pouzder na Nové Guinei (Kultura na předkožce: novoguinejská variace na fíkový list). Petr Lozoviuk se ve studii mimo téma věnuje problematice diskusí o národním charakteru tzv. lidové kultury českých zemí (Etnografie a spory o etnokulturní interpretaci „lidové kultury“).

Rubrika Proměny tradice přináší text o obnoveném masopustním průvodu v Opatovicích u Rajhradu (autorka Jana Poláková). V rubrice Ohlédnutí je uveřejněna vzpomínka na etnografa Jana R. Bečáka (autor Miloš Melzer). Společenská kronika připomíná jubilea historika umění a etnologa Vítězslava Štajnochra (nar. 1945), etnologa, historika a spisovatele Vlastimila Vondrušky (nar. 1955), etnoložky Magdalény Rychlíkové (nar. 1955) a etnoložky Aleny Vondruškové (nar. 1955). Dále jsou uveřejněny zprávy z výstav, festivalů, recenze nových knih a ostatní oborové informace. 


Ars una, species mille. Forma se mění, ale účel zůstává stejný – výzdoba vesnických domů 19. a 20. století

V souvislosti se soudobými výtvarnými projevy na venkovských stavbách se často poukazuje na údajnou ztrátu vkusu stavebníků. Autorka vychází z tzv. mimetické teorie René Girarda jako rozhodujícího vlivu na lidské kulturní projevy. Na řadě příkladů dokládá snahu dobových stavebníků imitovat některé působivé a prestižní vzory a jejich přivlastněním získat, či demonstrovat sociální dominanci. Srovnává fenomén tzv. selského baroka (jihočeská selská stavení s barokizujícími štíty) s dnešními projevy tzv. podnikatelského baroka. Především na moravských příkladech dokládá různé formy a místa, kde se uplatňovala (v některých případech dodnes) na venkovských domech výzdoba – vtlačované dekory do vlhké omítky, škrábané vzory do tvrdé omítky, dekorativně pojatá pálená cihla aj. Konstatuje výraznou roli památkové péče při ochraně kulturních památek, která konzervací dochovaného stavu vybraných staveb na jedné straně umožňuje přetrvání hmotných dokladů, na druhé však nepřirozeně vstupuje do procesu lokálních tradic.

Relativita a variabilita zdobnosti ženského těla

Předmětem studie je komparativní analýza vztahu mezi kulturně podmíněnou fyzickou modifikací ženského těla a jeho estetickou a sociokulturní funkcí v životě tří vybraných kultur. Fenomén zdobnosti je analyzován v kontextu sociálního statusu žen, lokálních mýtů nebo kulturních tradic. Konkrétní projevy zdobnosti lidského těla a její variability jsou prezentovány jako prostředek přispívající k zajištění fungování společnosti, integrity kulturních tradic a demonstraci sociálního postavení příslušníků dané společnosti. Zdobnost a její funkce ve společnosti je zkoumána na příkladech deformace ženských chodidel v tradiční čínské kultuře, optického prodlužování ženských krků u etnické skupiny Kajanů a vkládání labret do ženských rtů u kmene Mursiů. Při analýze zdobnosti spojené s fyzickým utrpením žen je pozornost kladena také na její relativitu z genderové perspektivy. Různé dimenze zdobnosti jsou mapovány v konkrétních kulturních kontextech a historických souvislostech na pozadí hodnot a norem zkoumaných kultur.

Kultura na předkožce: novoguinejské variace na fíkový list

Předmětem studie je rozbor penisových pouzder, jež muži nosili na Nové Guineji; samotný artefakt se v některých kulturách pokládal jen za pouhou součást oděvu, v jiných souvisel s iniciacemi, v dalších se nosily jen při zvláštních příležitostech. Text představuje bohatství materiálů, z nichž se penisová pouzdra vyráběla, a rozmanitost příležitostí, při nichž se nosila. Kulturním kontaktem a zejména vlivem misionářů a koloniálních správ novoguinejští muži postupně upouštěli od nošení penisových pouzder. Z penisového pouzdra se stal znak „primitivnosti“, na němž stavěly koloniální správy a vlády své rozvojové a správní projekty. V současnosti zejména turisté poptávají primitivní Novou Guineu, reprezentovanou obrazem novoguinejského muže oděného do penisového pouzdra, z něhož se stal suvenýr, jenž lze zakoupit v resortech, na letištích i místních trzích. Na území Papuy-Nové Guineje se v současnosti penisová pouzdra nosí spíše výjimečně, obvykle při slavnostních příležitostech a při kulturních show. V části Nové Guineje patřící k Indonésii se penisová pouzdra nosí buď v turisty hojně navštěvovaných oblastech, nebo jako výraz politického protestu.

Etnografie a spory o etnokulturní interpretaci „lidové kultury“

Studie je věnována problematice myšlenkového pozadí diskuzí o národním charakteru tzv. lidové kultury obyvatel českých zemí. Prostřednictvím rozboru příkladů ze západočeského regionu je tematizována etnokulturní ambivalentnosti tamějších etnografických reálií a osvětlena nacionálněpolitická instrumentalizace diskuzí ohledně jejich etnického původu. Dobová podoba etnografie je v této souvislosti interpretována jako „národní věda“, jíž byl dán specifický úkol, spočívající v explikaci národní specifiky. Autor dochází k závěru, že rozpoznání „slovanskosti“ či „germánskosti“ konkrétních kulturních artefaktů, nebo dokonce i rozsáhlejších kulturních systémů bylo v dobové etnografické produkci spíše přáním daného interpreta než záležitostí vědecké reflexe ideologickým.

Národopisná revue 1/2015 se věnuje tématu Svatební obřad a jeho proměny. Jana Malecká ve své studii seznamuje čtenáře se strategií výběru muslimských partnerů a způsobem seznamování v sunnitské společnosti, zejména v Sýrii, Jordánsku a Palestině (Hledání muslimské nevěsty: od dohodnutých sňatků k internetové seznamce). Martin Soukup představuje svatební zvyk „kompenzace za nevěstu“ u etnické skupiny Nungon z Papuy Nové Guineje („Adam také přece neplatil za Evu“: kompenzace za nevěstu u Nungonů a její proměny). Marta Ulrychová se zabývá selskou svatbou na Plzeňsku v komparaci českého a německého etnika (Popis svatby Karla Poetzla pořízený v německých obcích na Plzeňsku na konci 19. století v konfrontaci s rukopisnými zápisy a studiemi českých sběratelů v témže regionu). Juraj Hamar a Lenka Filipová představují v materiálovém příspěvku některé aktuální tendence ve slovenském folklorismu (Tradičné čepčenie v kontexte súčasnej svadby na Slovensku), materiálový příspěvek Františka Kašníka je věnován objasnění původu mužských krojových nohavic na jižní Moravě (K problematice údajného vlivu Charvátů dosídlených na Moravu a na rakouské Valticko na lidovou kulturu Podluží).
Rubrika Ohlédnutí přináší zamyšlení Marty Šrámkové u příležitosti dvoustého výročí narození Matěje Mikšíčka (1815–1892), osobnosti z oblasti zájmu o slovesný folklor, příspěvek Marty Toncrové pak připomíná sto padesát let od narození sběratelky lidových písní Františky Kyselkové (1865–1951). Společenská rubrika připomíná jubileum etnoložky Aleny Kalinové (nar. 1955) a úmrtí muzikologa Jana Trojana (1926–2015). V dalších pravidelných rubrikách jsou otištěny zprávy z výstav, festivalů, koncertů a recenze nových knih.


Hledání muslimské nevěsty: od dohodnutých sňatků k internetové seznamce

Studie pojednává o různých strategiích výběru životního partnera a o způsobech seznámení se s ním mezi příslušníky arabské sunnitské společnosti. Prostor je věnován problematice dohodnutých sňatků v rámci endogamních i exogamních manželství, přičemž je zaznamenán rozhodující vliv rodinných příslušníků na uzavření sňatku. Jeho prostřednictvím totiž dochází nejen ke spojení muže a ženy, ale především ke spojení dvou rodin, dochází k posílení vzájemných rodinných a rodových vazeb a k rozšíření rodového vlastnictví. Autorka neopomíjí ani individuální seznamovací strategie dívek a chlapců. Věnuje se také možnostem využívání služeb placené dohazovačky nebo potenciálu internetových seznamek či sociálních sítí. Stěžejním zdrojem informací jsou výpovědi informátorů – sunnitských muslimů pocházejících ze Sýrie, z Jordánska a z Palestiny.

Adam přece také neplatil za Evu“: kompenzace za nevěstu u Nungonů a její proměny

Předmětem studie je teoreticko-empirická analýza kompenzace za nevěstu se zvláštním zřetelem ke kulturám Nové Guineje. Při výkladu autor popisuje obvyklé rysy kompenzace za nevěstu a související antropologické koncepce a vysvětlení. Zvláštní pozornost je věnována vybraným typům artefaktů, jež se v novoguinejských společnostech používají při kompenzaci za nevěstu. Studie se podrobně věnuje popisu a výkladu kompenzace za nevěstu (oretno) u etnické skupiny Nungon obývající pohoří Saruwaged. Autor se zaměřuje zejména na kulturní změny, které ovlivnily praxi kompenzace za nevěstu v této etnické skupině. Jedná se zejména o vliv křesťanství na nungonskou kulturu a zvláště na uzavírání sňatku. Nungonové se hlásí buď k luteránství, nebo adventismu. Příslušníci obou denominací však zaujímají nekompatibilní postoje k oretno, jak je ve studii detailně popsáno. Cílem studie je popsat na příkladu nungonské kultury podobu a proměny kompenzace za nevěstu na Nové Guineji.

Popis svatby Karla Poetzla pořízený v německých obcích na Plzeňsku na konci 19. století v konfrontaci s rukopisnými zápisy a studiemi českých sběratelů v témže regionu

Příspěvek se zabývá selskou svatbou na tzv. širším Plzeňsku. Autorka zpřístupňuje rukopis Sitten und Gebräuche in Nürschan u. dessen nächster Umgebung (Zvyky a obyčeje v Nýřanech a jejich nejbližším okolí) pořízený nýřanským učitelem Karlem Poetzlem. Na základě komparace s českými prameny lze konstatovat, že průběh svatebního obřadu v českých a německých obcích se v základních obrysech shoduje, neboť měly stejné přírodní podmínky, tudíž i stejný způsob hospodaření a stejné vztahy se všemi pravidly zajišťujícími chod veřejného i rodinného života. Ty přetrvávaly, i když se Nýřansko v 2. polovině 19. století výrazně měnilo pod vlivem rozvoje důlního průmyslu. Zatímco v polovině 19. století byl jediným indikátorem rozdílu jazyk a podoba kroje, v druhé polovině se národnostní život polarizoval. Ve 30. letech 20. století byly německé obce na Plzeňsku pojímány jako součást tzv. velkého Chebska. To ovlivnilo i lidovou obřadnost – pod ideologickým vlivem byly namísto shod zdůrazňovány vnějškové nápadné rozdíly, ve skutečnosti ovšem méně podstatné. Národnostní poměry na Plzeňsku se radikálně změnily poválečným odsunem německého obyvatelstva. Zatímco pojmy „selská svatba z Plzeňska“ a „plzeňská svatba“ byly již od poloviny 19. století vnímány jako výrazně český fenomén, pojem „svatební obřad na Plzeňsku“ je dnes díky zpřístupnění německých pramenů nutno chápat již v širších souvislostech.

Tradičné čepčenie v kontexte súčasnej svadby na Slovensku

V posledných rokoch môžeme na Slovensku, najmä v mestskom prostredí a v prostredí v ktorom aktívne pôsobia folklórne súbory, sledovať pri svadobnom (civilnom i cirkevnom) obrade a na svadobnej zábave nárast tradičných prvkov. Príspevok sa zameriava najmä na obrad tradičného čepčenia v kontexte súčasnej svadby na Slovensku. Autori príspevku reflektujú tento fenomén z pohľadu insiderov i aktérov tohto súčasného javu. Tradičné čepčenie v okruhu členov folklórnych súborov je poznačené súborovou folklorizáciou, pričom je kladený dôraz najmä na estetickú a zábavnú funkciu čepčenia. Postupne – s nárastom obľúbenosti a dopyte po takýchto scénických vystúpeniach, vznikajú organizované, poloprofesionálne skupiny čepčiarov, ktoré čepčenie ponúkajú ako komerčnú, platenú službu, najmä prostredníctvom sociálnych sietí a internetu. Napriek zmene pôvodnej obradovej funkcie čepčenia na funkciu esteticko-zábavnú, predstavuje tento jav významný krok k ochrane a propagácii nehmotného kultúrneho dedičstva.

K problematice údajného vlivu Charvátů dosídlených na jižní Moravu a rakouské Valticko na lidovou kulturu Podluží v 19. a ve 20. století

Příspěvek se zabývá chorvatským obyvatelstvem, dosídleným v době tureckých nájezdů v 16. století na jižní Moravu a do Dolního Rakouska (Valticko). Na Moravě se Chorvati usadili v obcích Jevišovka (dříve Frélichov, Frjélištorf), Dobré Pole (dříve Gutfjeld) a Nový Přerov (dříve Nova Prerava), v jejichž okolí žilo jen německé obytelstvo. Druhá skupina byla usídlena 25 km dále na východ, v obcích Hlohovec, Charvatská Nová Ves a Poštorná, v přímém sousedství česky mluvícího obyvatelstva. V souvislosti s národním hnutím byla českými intelektuály v 19. století kriticky hodnocena snaha Rakouska o poněmčení Slovanů v monarchii, např. i Charvátů dosídlených na Valticko. Byla otevřena otázka vlivu dosídlených Charvátů na lidovou kulturu jižní Moravy (region Podluží), především na mužský lidový oděv. Řada etnografů vyslovila názor, že některé projevy lidové kultury převzalo české obyvatelstvo od Charvátů. Typickým příkladem byly červené nohavice charakteristické pro mužský podlužácký kroj od poloviny 19. století až dodnes. Autor sumarizuje literaturu i písemné a ikonografické prameny k dané problematice a ukazuje, že skutečným vzorem byly uniformy uherského vojska a šlechty.