Národopisná revue 5/2017

The Journal of Ethnology 5/2017 publishes summarizing articles related to the knowledge of the development of Czech (and Slovak) ethnology and to the formation of their particular specializations. Marta Šrámková dealt with the history of the research into verbal folklore (Evolutionary Paths of Czech Prosaic Folkloristics from the Formation as a Scientific Discipline until the year 2000). Martina Pavlicová submitted the knowledge concerning ethnochoreological research (Czech Ethnochoreology in the Context of Time and Society). Martin Šimša assessed the experts’ interest in folk dress (The Research into Folk Dress in the Czech Lands: From Topography to European Ethnology). Zdeněk Uherek dealt with the research into ethnic themes especially in the Institute of Ethnology of the CAS (Ethnic studies in the Czech Republic). Gabriela Kiliánová explained the evolutionary stages of Slovak ethnology (Ethnology in Slovakia in Crucial Historical Periods /after 1968 and 1989/: From a Historical to a Social Discipline?). Miroslav Válka focused on ethnology and the university environment in the Moravian capital (Ethnology at Masaryk University in Brno. The 70th Anniversary of the Foundation of the Sub-Division for Ethnography and Ethnology).

The further section of the special issue includes the Personalia Column. It remembers the names of researchers who have left a significant trace in Czech ethnology and whose production reached the international level: Karel Dvořák (1913–1989), Jaromír Jech (1918–1992), Oldřich Sirovátka (1925–1992), Iva Heroldová (1926–2005), Josef Vařeka (1927–2008), Richard Jeřábek (1931–2006), and Jiří Langer (born 1936).

Evolutionary Paths of Czech Prosaic Verbal Folkloristics from the Formation as a Scientific Discipline until the Year 2000

Two stages can be defined in the development of Czech prosaic folkloristics: the pre-scientific (it created the material basis of the discipline) and the scientific one (formation of the discipline, bounds to the social environment of European Romanticism, formation of theory and methodology). The study follows the discipline’s development and the principal representatives of the scientific stage until the turn of the millennium. In the second half of the 19th century, the revision of the Romantic conception caused the Czech folklore to have been integrated in the world context. The works by Jiří Polívka and Václav Tille were of essential importance – they showed wide knowledge of material, systematic nature, and broad cultural interpretation. Jiří Horák elaborated a comparative approach and laid the foundations of discipline’s theory. Frank Wollman interconnected folklore with the development of Slavic literatures. Piotr Bogatyriov’s works brought structuralism and functional conceptions into the discipline. After 1945, folkloristics as a scientific discipline spread to the Czech university environment and in 1954 the Institute of Ethnography and Folkloristics was founded. After the arrival of Communism the discipline and its task were required to correspond to the then ideology (coal-miners’ and outlaws’ folklore). Field research developed, and general properties of legends and folk ballads, function of folklore in regions, inter-ethnic aspects, types of fairy-tales disappearing, and development of artificial fairy-tales were studied. Attention was paid to memorates, contemporary folklore and folklorism. Works by Jaromír Jech, Oldřich Sirovátka, Antonín Satek, etc. were of significant importance. Czech oral folkloristics is a permanently developing discipline.

Czech Ethnochoreology in the Context of Time and Society

The history of Czech ethnochoreology follows the general development of the interest in traditional folk culture and formation of ethnochoreology in the European geographical space. At present, ethnochoreology is perceived as part of ethnology; however, it overlaps beyond this discipline, especially towards the art-historical study of dance and music. The beginnings of ethnology’s current dance specialization may be part of the abovementioned interest in traditional folk culture in the late 19th century. The work Jak se kdy v Čechách tancovalo [How People Used to Dance in Bohemia] (1895) with the sub-title Dějiny tance v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku od nejstarší doby až do konce 19. století se zvláštním zřetelem k dějinám tance vůbec [The History of Dance in Bohemia, Moravia, Silesia and Slovakia from the Oldest Times to the End of the 19th Century with Special Respect to the History of Dance in General] by the historian of culture Čeněk Zíbrt remains a hitherto unequalled Czech synthesis about the history of dance. The work was published again in 1960 as a commented edition. From the late 19th century, dances began to be collected in particular regions and the first collections with folk dances were published. The always stronger wave of the interest in folk dance was intensified by the disappearing dance tradition in the countryside. The intellectuals’ efforts did not focus only on recording the dance, but also on maintaining them. The folklore movement, which built its social position between the two world wars, became stronger in the second half of the 20th century. At that time, the institutionalized aspect of ethnochoreology developed in the Czech lands, and both levels, the practical and the theoretical one, complemented each other. Czech ethnochoreology became involved in international professional structures and the subject-matter of its interest began to spread beyond the borders of traditional folk culture. It focuses not only on folk dance, but on dance as a phenomenon that is one of the oldest expressions of people’s souls and emotions in human existence.

Research into Folk Dress in the Czech Lands: From Topography to European Ethnology

The text presents the development of the research into folk dress worn by the inhabitants of the Czech lands, beginning with the works by topographers focussing on a thorough description of particular countries and provinces of the Austrian monarchy and their inhabitants, to the development of an academic platform. This was preceded by the Czechoslavic Ethnographic Exhibition in Prague (1895) and the associated efforts to present festive and ceremonial clothing worn by rural residents. For the Exhibition, exhibits were searched for in the field, which were described and photo-documented. Many articles were published in special journals; these were supposed to support the collection of materials for an ethnographic encyclopaedia. The publication of monographs on particular ethnographic regions in the post-war period was a certain intermediate stage – folk dress was described in separate chapters of these monographs. The afore-mentioned efforts was crowned by the first volume of the publication Lidové kroje v Československu [Folk Costumes in Czechoslovakia], issued by Drahomíra Stránská in 1949. In terms of methodology, the publication became an inspiration for a generation of female research fellows who based on its spirit their struggle to assess the historical development of folk dress in particular regions. Marxist ethnography brought up new research theme in the 1950s – the interest in the life of the working classes and inhabitants in industrial areas. Later-on, the research got rid of political indoctrination, and the new methodological basis made it possible to focus not only on the historical dimension, but also on the social and cultural role of clothing in the history of the 19th and 20th centuries.

Ethnic Studies it the Czech Republic

The term ethnic studies is not frequently used in the academic community of the Czech Republic. It is predominantly connected to the name of the Ethnic Studies Department at the Institute of Ethnology of the Czech Academy of Sciences and with texts produced by Czech ethnologists dealing with migrations, minorities and adjustment processes to the new environment (in the Czech academic texts of the second half of the 20th century, occasionally called „etnické procesy” [ethnic processes]). The author of this text scrutinizes the meaning of the concept of ethnic studies in the Czech context and poses the question what types of enquiries there have been so far. He compares the concept of ethnic studies in the Czech Republic and the USA, where ethnic studies departments originated in the 1960s and 1980s, and concludes that in the Czech Republic, in contrast to the United States, the theme of ethnic studies relates rather than the ethno-revivalist movements with social anthropological research into the dynamics of human relations and intercultural contacts, which were frequently called interethnic relations in the 1990s.

Ethnology in Slovakia in Crucial Historical Periods (after 1968 and 1989): From a Historical to a Social Sciences Discipline?

The contribution deals with the history of ethnology in Slovakia at the time of Czechoslovak period of “normalization” (1969–1989) and after essential political changes in 1989. The author focusses on the history of ethnology within the Institute of Ethnography of the Slovak Academy of Sciences (later the Institute of Ethnology of the Slovak Academy of Sciences) as a leading workplace in ethnography / ethnology in the second half of the 20th and in the 21st centuries. The author relies on the premise that political changes created new social processes to which the actors in those processes replied and which they co-created. In this case, it is the Academy employees that are understood as actors. The author observes the following issues: What was the impact of political changes from 1969 and after 1989 on the institutional changes in the Slovak Academy of Sciences, the adaptation of legislative regulations and the organization of scientific work? What was the scientific orientation of ethnography/ethnology in the Academy in the two observed periods; that means under the conditions of two different political systems? What were the results of the scientific programme between 1969 and 1989 and after 1989? Was the discipline’s paradigm changed? Was the originally historical science converted to a social science?

Ethnology at Masaryk University in Brno. The 70th Anniversary of the Foundation of the Sub-Division for Ethnography and Ethnology

Since its foundation in the academic year 1945/46, the ethnological (ethnographic) section at the Faculty of Arts of Masaryk University in Brno (Czech Republic) has taken part in the formation of the discipline in the former Czechoslovakia and – since 1993 − in the independent Czech Republic. It was Prof. Antonín Václavík (1891–1959) and his student who defined the teaching’s orientation, so one speaks about the Brno (Moravian) ethnographic school. After 1948, the discipline was declared a historical science and at the Faculty of Arts it became part of several departments dealing with history and history of art together. In 1964, an independent Department of Ethnography and Folkloristics was founded, which was chaired by Prof. Richard Jeřábek ¬(1931–2006), but in the period of Communist “normalization”, from 1970, the discipline was again part of the Department of History and Ethnography of Central, South-Eastern and Eastern Europe. After social changes relating to 1989, the discipline became independent as the Institute of European Ethnology (since 1991). The teaching of the discipline gradually focused – as well as traditional folk culture observed within the Slavic context – on contemporary culture and society (working classes, countryside with cooperative agriculture, ethnic issues, folklorism, oral history, identity, and migration). The lectures on non-European ethnology were delivered by Richard Jeřábek. Domestic and international discovery trips became an integral part of the teaching. This line will be continued by the new study programme of ethnology, which is emerging in connection with the 2016 amendment to Higher Education Act.

Národopisná revue 4/2017 je věnována tématu Současné pověsti a fámy. Zuzana Panczová ve své studii mapuje vybrané internetové konspirační teorie v historických a mezinárodních souvislostech (Apokalyptické vízie konšpiračných teórií na slovenských antisystémových internetových stránkach). Vladimír Bahna se nad konspiračními teoriemi zamýšlí z pohledu jejich nositelů (Argumentum ad hominem. Argumentačné stratégie zástancov konšpiračných teórií v slovenských internetových diskusiách). Kateřina Dobrovolná se věnuje zpracování současného výzkumu démonologických pověstí, jejichž transmise již není vázána jen na ústní tradici, ale i na masová komunikační média, zejména internet (Současné démonologické pověsti západních Čech a jejich katalogizace). Oldřich Kašpar přibližuje výsledky svého folkloristického výzkumu v Mexiku v letech 2007–2014 (Několik poznámek k současným mexickým pověstem a fámám). V dalších studiích a materiálech – mimo hlavní téma – jsou uveřejněny příspěvky „Noví mluvčí“ v kontextu menšinových jazyků v Evropě a revitalizačních snah (autor Leoš Šatava) a Novodobá taneční tradice v Popicích u Hustopečí v kontextu historicko-kulturního vývoje obce (autorka Jarmila Teturová).
Rubrika Ohlédnutí přináší příspěvek Gabriely Kiliánové věnovaný stému výročí narození slovenského etnologa Andreje Melicherčíka (autorka Gabriela Kiliánová) a dva příspěvky Oldřicha Kašpara připomínající české cestovatele Čeňka Paclta (1813–1887) a Josefa Kořenského (1847–1938). Společenská kronika připomíná jubileum české romistky Evy Davidové (nar. 1932) a slovenské etnomuzikoložky Soni Burlasové (nar. 1927). Uveřejňuje také nekrolog Jeana Roche (1946–2017), výrazné osobnosti mezinárodního folklorního hnutí. Další pravidelné rubriky informují o výstavách, konferencích, recenzích a zprávách z oboru.

Apokalyptické vízie konšpiračných teórií na slovenských antisystémových internetových stránkach

Konšpiračné teórie patria k typu fám, ktoré sú špecifické svojou témou – hovoria o tajných sprisahaniach, ktoré ovplyvňujú rôzne oblasti verejného záujmu. Napriek tomu, že to nemusí byť pravidlom, tieto teórie veľmi často vyjadrujú negatívne postoje voči jestvujúcemu systému, ktorým sa myslia oficiálne štátne inštitúcie, médiá a autority reprezentujúce oficiálny diskurz. Nedôvera voči systému sa spája s predstavami o blížiacej sa katastrofe, resp. o postupnom, plánovanom úpadku spoločnosti. Nárast popularity konšpirativistických interpretácií v súčasnosti je okrem iného podporený i špecifikami internetovej komunikácie. Súčasná „konšpiračná kultúra“ sa totiž šíri predovšetkým v kyberpriestore, pričom do seba absorbuje široké spektrum tém a motívov prepájajúcich rôzne oblasti aktuálneho diania s ideami siahajúcimi do minulosti. Vytvára platformu pre vylučované postoje a presvedčenia, ktoré navyše vytvárajú názorové koalície prostredníctvom obrazu spoločného nepriateľa. Príspevok sa usiluje objasniť naratívne a argumentačné stratégie stmeľujúce rôzne typy ideologických presvedčení.

Argumentum ad hominem. Argumentačné stratégie zástancov konšpiračných teórií v slovenských internetových diskusiách

Článok sa pokúša analyzovať argumentačné stratégie zástancov konšpiračných teórií v slovenských internetových diskusiách. Cieľom je pochopiť príčiny presvedčivosti a úspešnej kultúrnej transmisie konšpiračných teórií. Článok vychádza z predpokladu, že argumenty, ktoré prispievatelia v diskusii používajú, sú obrazom toho, čo sami považujú za presvedčivé a reflektujú tak do istej miery úspešnú kultúrnu transmisiu. Výsledky ukazujú, že v prokonšpiračnej argumentácii sa v diskusiách systematicky opakuje tzv. argument ad hominem, ktorým sa namiesto útoku na podstatu a obsah argumentov oficiálnych príbehov, útočilo na ich informačné zdroje alebo na osoby, ktoré ich podporovali v danej diskusii, a to špecificky obviňovaním ich z úmyselného klamania a účasti na konšpirácii. Odkazujúc na kognitívne psychologickú literatúru autor dôvodí, že tento jav sa dá vysvetliť tým, že ľudia majú prirodzenú tendenciu uprednostňovať také vysvetlenia, ktoré ako príčinu udalostí ponúkajú úmysly druhých ľudí. Konšpiračné teórie tak obrazne povedané „parazitujú“ na prirodzenej vlastnosti ľudskej mysle zapodievať sa úmyslami iných ľudí.

Současné démonologické pověsti západních Čech a jejich katalogizace

Studie se zabývá problematikou výskytu démonických bytostí a jevů, které vystupují v dokumentovaných pověstech současných západních Čech. Dále zkoumá transformace lokalit, v nichž se démonické bytosti dle vyprávění narátorů údajně vyskytují, a také to, zda zůstala místa, na nichž se v tradičních démonologických pověstech odehrávaly děsivé příběhy spojené s démonickými bytostmi, víceméně stejná, či zda se přetransformovala natolik, že se démonologické pověsti dnes šíří pouze v městském prostředí. Několik vybraných pověstí a příbuzných narativů, dokumentovaných pomocí polostrukturovaných rozhovorů s obyvateli Plzeňského kraje a přilehlého okolí, je zde prezentováno, zařazeno do pracovních kategorií dle místa děje a katalogizováno. Primární důraz je kladen na katalogizaci sebraných pověstí a narací za využití katalogu démonologických pověstí Jana Luffera.

Několik poznámek k současným mexickým pověstem a fámám

Předkládaná studie se soustřeďuje na výzkum současných městských pověstí v Mexiku. Ty jsou, na rozdíl od Evropy a jiných oblastí, ovlivněny třemi základními faktory – předkolumbovským kulturním dědictvím, silným vlivem katolické církve a z jejího podhoubí vyrůstající lidové pověrečnosti a s dodnes nevyřešeným problémem mexické identity. Na dokreslení zmíněných skutečností jsou v textu uváděny konkrétní ukázky, které nejlépe ilustrují rozdíl mezi současnou a evropskou (českou) pověstí a fámou. Autor dále upozorňuje na skutečnost, že v Mexiku existují také současné rurální pověsti. Ty se však hůře dostávají do širokého povědomí, neboť jejich vypravěči a posluchači mají malé možnosti využívání moderních médií k jejich dalšímu, masovějšímu šíření. Obecně lze říci (a není to nic překvapujícího), že rurální mexická pověst je daleko konzervativnější než městská. Studie je doplněna poměrně obsáhlou bibliografií upozorňující mj. i na zásadní práce latinskoamerických autorů k tématu.

„Noví mluvčí“ v kontextu menšinových jazyků v Evropě a revitalizačních snah

Až do nedávné doby byly (socio)lingvistické studie, zabývající se menšinovými jazyky, zaměřeny především na „rodilé mluvčí“. Stejně tak (etno)jazykové revitalizační snahy usilovaly o posílení, resp. znovuinstalaci jazykové mezigenerační transmise. V současnosti však dochází k změně v kontextu fenoménu „nových mluvčích“ (tj. osob, jež nabyly znalost jazyka jinak než v rodinném prostředí), resp. na tomto základě vzniklých „postvernakulárních jazyků“ či „xenolektů“. Nárůst významu (aktivistických) „nových mluvčích“ (v řadě případů již početně převyšujících „tradiční“ uživatele jazyka) se od přelomu 20. a 21. století stal natolik významným, že v současnosti je již studium tohoto fenoménu významnou větví problematiky etnojazykové revitalizace. Přes uvedený posun zůstává v daném rámci dosud řada nedořešených a otevřených rovin – kupř. v souvislosti s flexibilitou a fluidností ještě nedávno zdánlivě pevných hranic na jazykovém poli, otázkami legitimity a autenticity různých forem jazyka, resp. eventuálním přemostěním jazykové dichotomie a integrací obou skupin jeho uživatelů.

Novodobá taneční tradice v Popicích u Hustopečí v kontextu historicko-kulturního vývoje obce

Studie je zaměřena na prezentaci výsledků terénního výzkumu novodobé taneční tradice, který proběhl v letech 2016–2017 v obci Popice na Břeclavsku. Vesnice leží v jihomoravském pohraničí a v období před druhou světovou válkou patřila k obcím s převahou původně německého obyvatelstva. Po skončení války, během níž byla obec připojena k Německé říši, došlo k navrácení obsazeného území Československu a k vysídlení německy hovořících obyvatel Popic. Od roku 1946 v rámci státem řízeného osídlovacího procesu byla obec dosídlena obyvatelstvem z etnografické oblasti Slovácka. Studie se zabývá formováním novodobé taneční tradice a jejím vývojem do současnosti s akcentem na konkrétní taneční příležitosti sledované v kontextu historicko-kulturních proměn obce. Taneční příležitosti jsou podrobně popsány s důrazem na jejich obsah a na význam pozice jejich organizátorů v započatém mezigeneračním přenosu novodobé taneční tradice. Pozornost je věnována aktuálnímu procesu konstrukce identity obyvatel Popic v souvislosti s přenosem a přejímáním krojových i zvykoslovných prvků z etnografické oblasti Hanáckého Slovácka. Poznatky sumarizované ve studii mohou sloužit jako východisko longitudinálního výzkumu.

Národopisná revue 3/2017 je věnována tématu „Národní školy v etnologii a sociokulturní antropologii“. Vilmos Voight se zabývá nejstarším obdobím maďarského zájmu o národ a lidovou kulturu a základními pracemi konstituujícími maďarskou etnografii (Maďarský národopis – popis maďarského národa?). Badatelskou situaci v Itálii v druhé polovině 19. a počátkem 20. století nastiňuje Giuseppe Maiello (Politické sjednocení Itálie a budování národní demoetnoantropologie), Jiří Woitsch pak sleduje významné mezníky etnologického bádání ve Švédsku (Od folklivsforskning k evropské etnologii, antropologii a zpět: švédská etnologie v 19. až 21. století). Dějiny estonské etnologie přibližují Indrek Jääts a Marlen Metslaid (Etnologie, ideologie a moc – na příkladu Estonska). Martin Soukup předkládá nástin vývoje sociální antropologie ve Velké Británii (Britská sociální antropologie: vznik, vývoj a klíčové koncepce).
V rubrice Metodologie vědy Oto Polouček uveřejňuje příspěvek Cesty napříč disciplínami k dalšímu využití narativních pramenů. Na příkladu orální historie a etnologie. Společenská kronika přináší jubilejní články k narozeninám antropologa Václava Soukupa (nar. 1957) a etnoložky Věry Kovářů (nar. 1932). Následují nekrology tanečníka a choreografa Miloše Vršeckého (1950–2017) a Luďka Štěpána (1932–2017), badatele v oblasti lidového stavitelství. Další pravidelné rubriky informují o konferencích a festivalech, přinášejí recenze a zprávy z oboru.

Maďarský národopis – popis maďarského národa?

Příspěvek podává přehled základních pojmů stručné dějiny maďarské etnografie včetně historie maďarské společnosti (a národa) od středověku až po současnost. Autor se podrobněji věnuje významnějším autorům a pracím, které lze považovat za etnografické. K těm nejdůležitějším patří Miklós Oláh (1537), Mátyás Bél (1735–1742), statistika popisující teorii státu, János Čaplovič (1822, 1829), herderovské proroctví o zániku Maďarů (1791), sbírky a regionální popisy „ v reformní době“, Ferenc Kölcsey a jeho „národní tradice“ (1826), stejné téma dále rozvíjející János Erdélyi (1847), nové začátky po revoluci (1848–1849), Pál Hunfalvy (1876), vznik maďarského Národopisného muzea (1872), všeobecné a průmyslové výstavy, dílo Österreichische Monarchie in Wort und Bild (1886–1902), vydávání komparativních časopisů, Národní milenární výstava v roce 1896, založení Maďarské národopisné společnosti (1889), návrh terminologie Lajose Katona (1889: ethnologia – ethnographia – folklore), období před první světovou válkou a ukončení tzv. zlatého věku po první světové válce.

Politické sjednocení Itálie a budování národní demoetnoantropologie

Studie popisuje vývoj antropologie a s ní spojených vědních disciplín během prvních let vzniku italského státu. Porovnává dvě koncepce – jednu inspirovanou Jeanem-Baptistou Lamarckem a druhou Charlesem Darwinem – a také ukazuje, jak italští vědci objevovali moderní etnografii a folkloristiku. Studie se zaměřuje na prominentní představitele disciplíny dnes nazývané demoetnoantropologie, např. na Paola Mentegazzu, Giustiniana Nicolucciho, Giuseppe Pitrého, Cesara Lombrosu a Angela de Gubernatise. Zahrnuje i méně známé osobnosti, stejně tak jako jejich přínos pro italskou a evropskou etnologii. Studie analyzuje silné a slabé stránky italské etnologie a rozvoj během 19. století. Zvláštní důraz je kladen na vnímání značné kulturní vzdálenosti mezi severní a jižní Itálií. Jižní regiony se staly po své anexi Italským královstvím oblastí etnografického a antropologického výzkumu a zároveň místem ověřování nových rasových teorií, které se v té době formovaly napříč pozitivistickou vědou.

Od folklivsforskning k evropské etnologii, antropologii a zpět: švédská etnologie v 19. až 21. století

V chronologicky pojatém výkladu je nastíněn vývoj švédské etnologie od jejich amatérských počátků, přes konstituování muzejní a univerzitní vědecké disciplíny v 19. a v první polovině 20. století. Velká pozornost je věnována zásadní modernizaci oboru Sigurdem Erixonem, která měla celoevropské dopady v podobě teoreticko-metodologického formulování konceptu komparativní tzv. evropské etnologie, i následným procesům sociologizace a antropologizace oboru v 70. a 80. letech 20. století a přesunu pozornosti švédských etnologů od studia minulosti k aktuálním společenským problémům. Současná situace švédské etnologie, jejímž příkladem je tzv. lundská škola, je charakterizována jako konvergence kulturně-historických a antropologických přístupů a obor je charakterizován jako jeden z nejprogresivnějších v celoevropském kontextu. Výběrově jsou uvedeny i profilující osobnosti švédské etnologie od 19. století do současnosti, klíčová díla a popsána je minulá i současná institucionální základna oboru.

Etnologie, ideologie a moc – na příkladu Estonska

Příspěvek zkoumá počátky a historii estonské etnografie za rozmanitých politických režimů. Centrální osou je spojení disciplíny a estonského vlastenectví. Autoři se zabývají dvěma obdobími – meziválečnou dobou a sovětskou érou. Hlavním badatelským tématem estonské etnografie do 90. let 20. století byla materiální stránka tradiční venkovské kultury, zatímco folkloristé se zabývali její nehmotnou stránkou. V období meziválečné Estonské republiky byla etnografie jedním z oborů estonských studií a napomáhala k posílení národní identity a jednoty. Za sovětské éry byla estonská etnografie formálně součástí sovětské etnografie a podléhala marxisticko-leninské teorii. Nicméně v praxi přece jen zůstala spojena s estonským vlastenectvím a podporovala estonskou identitu, zejména od konce 50. let 20. století. Estonská etnografie zůstala poměrně konzervativní také z hlediska výzkumného materiálu a metod. K závažné změně došlo počátkem 90. let 20. století, kdy Estonsko opět získalo nezávislost. Estonská etnografie se stala součástí evropské etnologie a název oboru se adekvátně změnil.

Britská sociální antropologie: vznik, vývoj a klíčové koncepce

Předmětem studie je výklad vzniku a vývoje britské sociální antropologie. Autor vymezil její čtyři hlavní rysy, za které považuje primárně deduktivní zaměření, orientaci na zkoumání mimoevropských společností, důraz na aplikovanou antropologii a absenci standardizovaných oborových učebnic. Studie se zaměřuje na hlavní školy a paradigmata a zároveň se autor věnuje rozboru klíčových koncepcí oboru, jakými jsou pro britskou sociální antropologii funkce a sociální struktura. Na vybraných představitelích a představitelkách britské antropologie demonstruje tři dominantní přístupy, které se v oboru objevily. Jmenovitě diachronní (evolucionismus, difuzionismus), synchronní (funkcionalismus, strukturální funkcionalismus) a procesuální (manchesterská škola). Ukazuje rovněž úzkou souvislost mezi pojetím terénního výzkumu a převládajícím paradigmatem. V závěru studie je věnován prostor recentním trendům v britské sociální antropologii a jejímu současnému stavu.

Národopisná revue 2/2017 je věnována tématu Prostor města. Petr Lozoviuk dokládá na příkladu německého cestovatele Johanna Georga Kohla (1808–1878) a jeho studii o Oděse, že již v polovině 19. století lze nalézt texty zabývající se městem z etnologického hlediska („Etnografická geognosie“ a počátky urbánní protoetnologie). Martina Bocánová se ve svém příspěvku věnuje problematice periferie města jako prostoru, kde se koncentruje sociálně slabší a marginalizované obyvatelstvo (Možnosti a formy adaptácie sociálne a ekonomicky vylúčeného obyvateľstva na periférii mesta do majoritnej spoločnosti /na príklade Trnavy/). Jan Semrád nastiňuje problematiku etnologického výzkumu sídlišť v České republice a některé z jeho aspekty dokládá vlastním výzkumem (Panelová sídliště jako objekt zájmu etnologie /na příkladu brněnského sídliště Lesná/). Aleš Smrčka přináší pohled etnologa – řidiče autobusu na socioprofesní skupinu, jíž je sám součástí (Řidiči autobusu: emický pohled na socioprofesní skupinu v urbánním prostředí Prahy). Barbora Půtová ve svém příspěvku představuje graffiti jako součást veřejného prostoru města a analyzuje ho z pohledu antropologických koncepcí (Graffiti, město a antropologie).
V rubrice Ohlédnutí jsou uveřejněny příspěvky Oldřicha Kašpara Pocta moravskému rodákovi v daleké Dolní Kalifornii v roce 2015 (o jezuitském misionáři Václavu Linckovi /1736–1797/) a Ángel María Garibay Kintana – zakladatel nahuaských studií. Rozhovor je veden s choreografkou a taneční pedagožkou Ladislavou Košíkovou u příležitosti jejího životního jubilea. Společenská kronika připomíná jubilea etnoložky Mileny Secké (nar. 1957), historika Eduarda Maura (nar. 1937), etnologa Stanislava Broučka (nar. 1947), etnoložky Ludmily Sochorové (nar. 1942) a vlastivědného pracovníka Jana Pavlíka (nar. 1937). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny zprávy z výstav, oborové zprávy a recenze nových knih.

„Etnografická geognosie“ a počátky urbánní protoetnologie

Předložená studie si klade za cíl poukázat na skutečnost, že již pro polovinu 19. století lze nalézt příklady neobvykle vyzrálých protoetnologických textů, v nichž docházelo k překvapivě moderní tematizaci urbánního prostředí. Jako příklad tohoto tvrzení je analyzována studie z roku 1841, jejímž autorem je německý etnograf a cestovatel Johann Georg Kohl (1808–1878). Kohlův text je věnován Oděse, městu, které díky svým mnohým zvláštnostem přitahovalo prakticky okamžitě po svém založení pozornost řady ruských ale i zahraničních pozorovatelů. Kohlova na svou dobu nebývalá senzibilita pro vnímání města jakožto specifického sociálního prostoru zde vyústila v neobvykle moderní syntézu. Texty Kohlova typu je možné nahlížet jako cenné zdroje etnograficky orientovaných informací, které jsou dodnes relevantní pro diachronní analýzu v nich tematizovaných populací, kromě toho představují důležité prameny využitelné pro studium dějin evropské etnologie.

Možnosti a formy adaptácie sociálne a ekonomicky vylúčeného obyvateľstva na periférii mesta do majoritnej spoločnosti (na príklade Trnavy)

Štúdia sa zaoberá problematikou periférie mesta ako priestoru kumulácie sociálne, ekonomicky a inak znevýhodneného obyvateľstva na príklade mesta Trnava a analýzou možností a spôsobov premeny tohto priestoru na kvalitatívne odlišnú lokalitu. V prvej časti je predstavená lokalita Kopánka, vnímaná v prvej polovici 20. storočia ako periféria. Bývali tu ľudia po všetkých stránkach znevýhodnení s problémami, ktoré vychádzali z extrémnej chudoby, a uzavretá skupina Bulharov, ktorí sa zaoberali poľnohospodárstvom. Poslednou veľkou skupinou boli ľudia prisťahovaní z hornatých oblastí Oravy, ktorí prišli o svoje domovy pri budovaní Oravskej priehrady. Štúdia poukazuje na faktory, ktoré umožnili vzájomnú kooperáciu týchto skupín a vytvorenie vzorov, ktoré postupne premenili charakter mestskej štvrte. V záveru textu autorka popisuje a analyzuje problémy v takomto typu priestoru, poukazuje na život a charakteristické problémy v sociálne vylúčenej lokalite, taktiež na procesy adaptácie, vzájomného zbližovania sa s majoritou, dynamické zmeny v rámci tejto lokality a jej postupné začlenenie sa do života majority na pozícii rovnocenného partnera.

Panelová sídliště jako objekt zájmu etnologie (na příkladu brněnského sídliště Lesná)

Studie je věnována problematice etnologického výzkumu sídlišť v České republice a možnostem etnologického výzkumu v tomto specifickém typu obytné zástavby. Text ukazuje různé úhly pohledu, jak lze nahlížet na sídliště a na život jeho obyvatel v současnosti. Studie prostřednictvím předkládaného materiálu nejdříve přináší obecný nástin šíře celého tématu a jeho význam v rámci současných urbánněetnologických bádání. Problematika je pak konkrétně ilustrována na výzkumu brněnského sídliště Lesná. V posledních deseti letech zde vzniklo několik spolků, jež si kladou za cíl zkvalitnit životní prostor sídliště, zachovat jeho současnou podobu a vytvořit či zlepšit sousedské vztahy. Prostřednictvím aktivit těchto spolků a jejich členů lze ilustrovat, jakým způsobem si obyvatelé mohou vytvářet vztah k místu či prostoru svého bydliště. Výzkum ukázal, že si lidé uvědomují hodnotu svého bydliště a vlastní příslušnost k dané lokalitě především v dobách ohrožení stávajícího stavu. Dalším zjištěním je fakt, že tam kde se vyskytují silní lídři, dochází snáze k vytvoření širší propojené skupiny obyvatel v rámci sousedství. Sídliště tedy rozhodně nemusí být vždy prostorem anonymity.

Řidiči autobusu: emický pohled na socioprofesní skupinu v urbánní prostředí Prahy

Řidiči autobusu tvoří svébytnou socioprofesní skupinu, s níž je spojeno určité společenské postavení, profesní mluva, pracovní zvyky, stravovací návyky a způsob odívání. Zajímavý jev pak představuje i přes vzájemnou anonymitu členů této skupiny specifická forma soudržnosti projevující se například v pozdravech, ve verbální i nonverbální komunikaci a způsobu chování nejen v silničním provozu. S touto socioprofesní skupinou se na území města Prahy poprvé setkáváme v roce 1908, kdy byla zprovozněna první autobusová linka v oblasti Malostranského náměstí a Pohořelce. V současnosti provoz městské autobusové dopravy na území města Prahy zajišťuje vedle Dopravního podniku hlavního města Prahy, akciové společnosti i několik soukromých dopravců s různým počtem zaměstnanců. Způsob organizování směn řidiče, jednotlivé požadavky konkrétního zaměstnavatele, vzhled uniforem a částečně i pracovní výkon jsou tak v mnoha aspektech odlišné a projevují se na podobě každodenního způsobu života řidiče autobusu. Etnologický výzkum tématu je založen především na emickém pohledu etnologa-řidiče: autor studie pracuje formou výpomoci v této profesi na území Prahy od poloviny roku 2013 až do současnosti. Emický pohled je pak konfrontován s literaturou a rozhovory s respondenty různého věku, kteří působili nebo stále pracují jako řidiči autobusu v urbánním prostředí Prahy.

Graffiti, město a antropologie

Studie analyzuje a interpretuje graffiti jako součást veřejného prostoru města. V ohnisku zájmu jsou základní kategorie vyplývající z motivací tvůrců a schopnosti interpretace a dekódování příjemci. Zvláštní pozornost je věnována diskursům, které slouží nejenom k interpretaci, nýbrž i ke stanovení vztahu graffiti k prostoru města a míře jeho inkluze nebo exkluze. Cílem studie je analyzovat graffiti z perspektivy antropologických koncepcí a kategorií jako jsou liminalita, nečistota a rituál. Součástí studie je i koncepce ne-místa, které není zaplněno významy, a proto může představovat prostorovou referenci, která se odráží v mentální mapě. Studie dále zdůrazňuje mocenský kontext, který umožňuje graffiti nahlížet jako komunikaci řečových aktů. Tvorba graffiti (znovu)přivlastňuje proti-prostor, který není pohlcený dominantními normami. V tomto smyslu graffiti představuje vzpouru proti podřízenosti prostoru majoritní společností, neboť generuje alternativní prostor a vytváří nová území sdílené komunikace. Studie popisuje, jak tvorba graffiti umožňuje svým tvůrcům pohyb v liminálním prostoru, opětovnou performanci a sdílený rituální akt, který může být součástí práva obyvatel proměňovat výtvarnými prostředky své město.

Národopisná revue 1/2017 je věnována tématu Hudební folklor v současném bádání. Peter Obuch se ve svém příspěvku zabývá dechovými hudbami na moravsko-slovenském pomezí a úloze jednotlivých dechových nástrojů v těchto seskupeních (Aerofóny v tradičnej ansámblovej hudbe v oblasti Bielych Karpát). Tomáš Spurný zaměřuje svou pozornost na dudáckou hudbu jižních a jihozápadních Čech (Několik poznámek k chodské a chebské lidové hudební kultuře a její interpretaci), Marian Friedl na lidovou flétnu severozápadních Karpat (Jaký je původ dlouhých fléten 3+0 a 3+0+2 v depozitářích moravských muzeí?). Marta Toncrová a Lucie Uhlíková přibližují význam a kontext sbírky Moravské písně milostné editorů Leoše Janáčka a Pavla Váši (Moravské písně milostné – nedoceněný milník moravské hudební folkloristiky). V netematických studiích Andrej Sulitka otvírá etnickou problematiku na základě výzkumu rusínské národnostní menšiny (Rusíni v České republice: „revitalizace“ národnostně menšinové identity).
V rubrice Proměny tradice je uveřejněna esej Bylo by smutný, kdybychom nebyli veselí… (autor Josef Holcman). Rubrika Ohlédnutí přináší pohled na historii ženského cestovatelství – Počátky ženského cestovatelství ve světě a u nás: od Idy Pfeifferové k Barboře Markétě Eliášové (autor Oldřich Kašpar) a připomínku stého výročí narození etnografa Josefa Beneše (autor Josef Jančář). Ve Společenské kronice je připomenuto jubileum teoložky, etnoložky a historičky Evy Melmukové Šašecí (nar. 1932); dále jsou uveřejněny nekrology etnomuzikoložky Olgy Hrabalové (1930–2017), etnologa Jána Podoláka (1926–2017) či kulturního pracovníka a tanečníka Jiřího Parduby (1923–2017). Další pravidelné rubriky obsahují zprávy z výstav, konferencí, festivalů a recenze nových knih.

Aerofóny v tradičnej ansámblovej hudbe v oblasti Bielych Karpát

Do vidieckej hudobnej tradície slovensko-moravského pohraničia v západnej časti Bielych Karpát prenikajú moderné aerofóny v priebehu poslednej štvrtiny 19. storočia. Vtedy začína boom dedinských dychových hudieb a zároveň sa klarinet a trúbka (a neskôr aj iné plechové nástroje) stávajú stabilnou súčasťou sláčikových a cimbalových hudieb. Po 1. svetovej vojne sa, hlavne na slovenskej strane, združujú dychové nástroje ako do 2–4-členných hudieb s harmonikou, tak sú súčasťou tzv. džezov – zoskupení predstavujúcich vidiecku podobu mestských tanečných orchestrov; tiež do vidieckeho inštrumentára preniká saxofón. Z hľadiska herného štýlu možno napriek individuálnym osobitostiam badať spoločné regionálne znaky, a to ako vo variačnej technike, tak vo vzájomnej súhre melodických hlasov. V ozdobnej hre klarinetistov sa javia ako najštýlotvornejšie figurálne ozdoby, u trubkárov sú to skôr zaužívané melodické vzorce pri variantnej heterofónii. Pre hru melodických nástrojov v dychových hudbách je príznačná variačná striedmosť, charakteristické je však deformovanie niektorých rytmických vzorcov (okolie Trenčína). Z hľadiska viachlasu dominuje heterofónia a terciový paralelizmus, v prípade rozvinutých klarinetových štýlov (Horňácko) figuratívny protihlas.

Několik poznámek k chodské a chebské lidové hudební kultuře a její interpretaci

Příspěvek předkládá zamyšlení nad některými jevy spjatými s dudáckou hudbou jižních a západních Čech. Metodologicky vychází jak z analýzy dobových pramenů, tak z vlastní hudební praxe autora a snaží se je aplikovat na další analýzu, ale i interpretaci lidové dudácké hudby Chebska a Chodska. Na základě katalogizace rukopisných záznamů německých písní z Čech, Moravy a Slezska, uložených v Etnologickém ústavu AV ČR v Praze, tištěných českých i německých písňových sbírek z Čech i na základě nejstarších zvukových záznamů české lidové hudby lze zmapovat kontinuální vývoj lidové dudácké hudby v jižních a západních Čechách od počátku 19. století do dnešní doby. Analýza všech pramenů ukazuje, že lidová dudácká hudba etnografických regionů Chebska a Chodska tvořila jednolitou kulturu i přes jazykové rozdíly obou oblastí. Díky notovým záznamům v nejstarších sbírkách lidové hudby i díky nejstarším zvukovým záznamům lze spolehlivě provést stylovou poučenou interpretaci lidové dudácké hudby těchto oblastí i v současné době.

Jaký je původ dlouhých fléten 3+0 a 3+0+2 v depozitářích moravských muzeí?

Doklady o užívání dlouhých fléten se třemi až pěti otvory v uspořádání 3+0, 3+0+2 nebo 5+0 nacházíme v pásu od Moravy, přes severní a východní Slovensko, jižní Polsko, Maďarsko až do Rumunska a Moldavsko. Kromě toho se s příbuznými nástroji setkáme i v okruhu arabské (tedy i perské a turecké) hudby a v uralsko-altajské oblasti. V severozápadních Karpatech tradice hry i výroby těchto nástrojů vymizela bezezbytku či byla případně převrstvena pravděpodobným nástupcem v podobě středoslovenské fujary. Nedávný výzkum podniknutý v depozitářích a soukromých sbírkách na moravsko-slovenském pomezí vyvolal několik otázek. Na základě analogie se společný původ dlouhých fléten se třemi hmatovými otvory (3+0) hledá u basových verzí tzv. bubnových píšťal (tabor pipe / Trommelpfeife) pozdně středověkého instrumentálního souboru píšťala + buben. Velmi podobné nástroje však nacházíme také v nástrojích s pěti hmatovými otvory typu 5+0 známými v Rumunsku jako caval a v Maďarsku jako hosszú furulya. Pokud jsou tyto nástroje spřízněny s dlouhými flétnami z východomoravské provenience, mohou být tzv. dolaďovací otvory rudimentem dřívějších hmatových otvorů a takovéto dlouhé flétny neznámým vývojovým článkem středoslovenské fujary.

Moravské písně milostné – nedoceněný milník moravské hudební folkloristiky

Studie přibližuje první vědeckou zpracovanou českou písňovou edici – Moravské písně milostné připravené hudební skladatelem Leošem Janáčkem a filologem Pavlem Vášou a vydané po jednotlivých sešite v letech 1930–1937. Autorky podávají zhodnocení významu sbírky, objasňují důvody, proč se její vydání protáhlo na více než dvacet let (a Janáček se ho nedožil), přibližují zvláštní strukturu edice i možné příčiny nedostatečného docenění díla. Konstatují, že publikace představuje v českém kontextu ojedinělý publikační počin, a to z několika důvodů: 1. lze ji právem označit jako první náročně, vědecky zpracovanou edici jednoho písňového druhu v českém folkloristickém bádání; 2. na základě osobitého pojetí zejména L. Janáčka je v ní materiál rozdělen do písňových skupin na základě příbuznosti hudební a slovesné složky, psychického a citového účinu (působnosti); 3. jde o první vědeckou písňovou edici vybavenou řadou rejstříků, třebaže tato součást díla ještě zcela nepřekonala počáteční obtíže a vnesla do sbírky řadu nepřesností; jako sbírka milostných lidových písní z Moravy a Slezska představuje důležitou vývojovou etapu na cestě k vzorové edici vědeckého typu.

Rusíni v České republice: „revitalizace“ národnostně menšinové identity

Příspěvek ukazuje na vybrané aktivity a jejich roli na vytváření konstrukce národnostně menšinové sebeidentity Rusínů. Iniciátorem oživení spolkového života Rusínů je v současnosti spolek Rusíni.cz – Rusínská iniciativa v ČR, který byl založen v roce 2011. Vedle generačně starší členské základny Společnosti přátel Podkarpatské Rusi tvoří členskou základna nového spolku příslušníci mladé generace Rusínů, imigrantů z východního Slovenska. Spolek Rusíni.cz si stanovil za cíl aktivně rozvíjet činnost v oblasti komunitního života Rusínů v Praze, uchovávat a propagovat kulturní tradice Rusínů a informovat českou veřejnost o Rusínech. Z postojů zástupců spolku vyplývá, že revitalizace rusínství se zakládá na uchovávání obyčejových tradic kalendářního cyklu a jazyka v podobě rusínských dialektů na východním Slovensku. Národnostní identita Rusínů je z pozice zástupců zmíněného spolku deklarovaná jako kulturně a etnicky podmíněná samozřejmost.