Národopisná revue 4/2018

Národopisná revue 4/2018 je věnována tématu Profese a jejich sociální pozice. Petra Košťálová představuje ve své studii historickou analýzu arménské diaspory s akcentem na roli arménských obchodníků, kteří zejména od 19. století začali přesahovat svou obchodnickou činnost a vystupovali také jako mecenáši, filantropové, nositelé vzdělání či národních myšlenek (Arménská diaspora a její identitární strategie: chodžové, amirové, cechy). Katarína Koštialová se věnuje formování socioprofesní skupiny lesníků ve vztahu k městu Zvolen a vytváření městské značky s obsahem lesnické tradice (Interakcia socioprofesnej skupiny a mesta. Na príklade Zvolena – mesta lesníctva). Daniela Machová se zaměřuje na profesi tanečního mistra (Předávání znalostí mezi českými tanečními mistry) a Josef Bartoš na profesi tanečníka (Motivace k výkonu taneční profese na „volné noze“ v současné české společnosti). Mimo hlavní téma je zařazena studie Jörgena Torpa, věnovaná šíření populární hudby v urbánním prostředí („Populární hudba“ v síť(ov)í měst).
V rubrice Ohlédnutí jsou uveřejněny příspěvky připomínající jubilea dvou osobností českého národního obrození, a to Václava Matěje Krameria (článek Oldřicha Kašpara o Krameriově přínosu k počátkům české mimoevropské etnografie) a Václava Bolemíra Nebeského (článek Dalibora Dobiáše podávající reflexi spisovatelova díla). Společenská kronika připomíná jubilea etnoložky Judity Hrdé (nar. 1958), etnologa a archeologa Jiřího Pajera (nar. 1948), etnoložky Kateřiny Klápšťové (nar. 1948), etnologa Bohuslava Šalandy (nar. 1948) a etnoložky Vandy Jiřikovské (nar. 1933). V dalších pravidelných rubrikách jsou zařazeny zprávy z výstav, konferencí, koncertů a recenze nových knih.


Arménská diaspora a její identitární strategie: chodžové, amirové, cechy

Článek je zaměřen na analýzu řemesel a profesí, které se objevovaly v průběhu novověku a moderního věku v rámci jednotlivých arménských komunit a diasporických center. V jejich případě lze vysledovat určitý příklon k některým typům profesí, které následně determinovaly i sociální status a postavení na společenském žebříčku. Vlivní arménští kupci (chodžové) vystupovali nejen jako prostředníci, propojující díky svému minoritnímu postavení hned několik kultur zároveň, ale i jako mecenáši a filantropové, sponzorující nejprve arménskou apoštolskou církev a později i první generace arménských obrozenců. Jejich takřka monopolní pozice na poli obchodu s hedvábím nebo v oblasti zlatnictví a šperkařství jim napomohla vytvořit mezinárodní obchodní sítě, jejichž dopad se projevil jak v západoevropských centrech, tak i na Dálném Východě. Soudě dle zpráv dobových cestovatelů byl podíl arménské městské elity v osmanských a perských městech dost výrazný; představovali (z hlediska evropských autorů) tzv. viditelnou menšinu, k níž odkazuje většina referenčních děl z té doby a jejíž obraz se díky frekventovaným popisům stal nedílnou součástí evropského diskursu, týkajícího se Orientu, potažmo křesťanského Orientu. Arménské kupecké dynastie tzv. amirů se v 19. století staly hybným motorem osmanské industrializace; Arméni v roli sarrafů (bankéřů) garantovali půjčky sultánů i evropských bank.

Interakcia socioprofesijnej skupiny a mesta (na príklade Zvolena – mesta lesníctva)

Štúdia sa zameriava na socioprofesijnú skupinu lesníkov vo Zvolene, s dôrazom na interakciu skupiny a mesta. Vychádza z predpokladu, že skupina sa špecifickým spôsobom podieľa na formovaní obrazu mesta. Úvod štúdie sa venuje zmenám profesií v spoločenskom a urbánnom kontexte, ku ktorým došlo v súvislosti so zmenou charakteru práce, s meniacou sa spoločensko-politickou klímou, zavedením moderných technológií a inovačných procesov. Hlavná časť poukazuje na geografické, prírodné, historické, kultúrno-spoločenské determinanty, štátne a politické rozhodnutia i podporné iniciatívy predstaviteľov mesta, ktoré ovplyvnili vznik skúmanej skupiny. Tá sa prezentuje prostredníctvom vybudovanej siete lesníckych inštitúcií, budov i špecifických priestorov, ktoré dotvárajú celkový architektonicko-urbanistický obraz mesta. Výskum ukázal, že socioprofesijná skupina má vplyv na vzdelanostnú i zamestnaneckú štruktúru obyvateľov a prostredníctvom kultúrno-spoločenských aktivít sa stáva tvorcom i spoluformovateľom mestských špecifík. Interakcia skupiny a mesta zahŕňa aj rovinu kreovania programových a rozvojových projektov, ktoré vyústili do napĺňania vízií a obrazu mesta Zvolena ako mesta lesníctva.

Předávání znalostí mezi českými tanečními mistry

Kurzy tance a společenské výchovy, tzv. taneční se považují za unikátní fenomén, který má na našem území více než stoletou tradici. Aby se zachovaly, je zapotřebí neutuchající zájem mladých lidí o výuku párových společenských tanců, ale také dostatek tanečních mistrů, pod jejichž vedením kurzy probíhají. Autorka studie na základě zkoumání archivních pramenů a analýzy kvalitativních rozhovorů s dvaceti aktivními tanečními mistry odhaluje mechanismy získávání a předávání tanečních znalostí mezi generacemi lektorů společenských tanců. Od roku 1836 mohli taneční mistři vykonávat svou činnost pouze na základě udělené licence, která byla od roku 1924 podmíněna složením zkoušky před úřední komisí. Požadavek odborné kvalifikace vyústil ve 40. letech 20. století v zavedení hromadného vzdělávání kandidátů. V roce 1992 však byla profese tanečního mistra prohlášena za volnou živnost a v roce 1998 zanikl obor společenského tance na jediném pracovišti zajišťujícím výuku určenou přímo pro taneční mistry. Studie přináší odlišné modely cesty za profesí tanečního mistra v kontextu zmíněných legislativních změn a vnímání společenského postavení a prestiže nositelů tohoto povolání.

Motivace k výkonu taneční profese na „volné noze“ v současné české společnosti

Studie pojednává o motivaci českých tanečníků k výkonu povolání. Autor se specificky zaměřuje na současný tanec, na sféru mimo baletní soubory divadel, na subjekty vzniklé po tzv. československé sametové revoluci v roce 1989. Sonda do myšlení umělců je založena na kvalitativní analýze rozhovorů s hlavními představiteli této oblasti, dále na analýze již vydaných textů zabývajících se důležitými aspekty pracovního života zkoumaných osob. Z výzkumu vyplývá, že hlavním motivačním faktorem tanečníků je silné vnitřní, osobní pouto k tanci, impulsy k výkonu profese přicházejí pouze a výhradně z vnitřního myšlenkového světa umělců. Tanec pro informátory představuje ztělesněnou životní filozofii, je parafrází smyslu života. Zkoumané materiály také poukazují na klíčové osobnostní charakteristiky, které mohou mít přímý vliv na kvalitu jejich života: flexibilita, asimilace, samostatnost, sebekázeň a odpovědnost.

„Populární hudba“ hudba v síť(ov)í měst

Článek popisuje historický vývoj stále se rozrůstajícího transkulturního propojení v moderním světě lidí. Města sehrála v oblasti rozvoje „populární hudby“ speciální historickou úlohu. (Moderní) města jsou vzájemně propojena. Město jako místo není tímto způsobem místem izolovaným. Město podstoupilo „heterogenní kulturní proces“ a v současnosti produkuje „hybridní“ hudební žánry, které často vedou k podobnostem s žánry paralelně vznikajícími v jiných městech. Žánry se do jisté míry stávají „jednotnějšími“. Článek se zaměřuje spíše na propojenost měst než na hudbu v urbánních oblastech nebo urbánních oblastí. Pro popularizaci hudebních žánrů mají značný význam (mas)média (primární média, tištěná média, elektronická média, digitální média). Konec konců nadnárodní hudební průmysl a translokální sítě si vynucují globální dopady. S internetem na digitální bázi zastiňuje nová síla na digitální bázi dominantní roli, kterou města ve vývoji „populární hudby“ hrála.

Národopisná revue 3/2018 otevírá téma Proměny společnosti a kultury po vzniku nového státu. Michal Pavlásek se zaměřuje v širším historickém kontextu na výzkum adaptace českých přistěhovalců do oblasti Banátu, konkrétně v srbské lokalitě Veliké Srediště (Z českých zemí do jihovýchodní Evropy: případová studie překonávání diskontinuity). Jana Nosková se věnuje tematice domova u obyvatel německého původu a jejich potomků, kteří zůstali v českém pohraničí i po nuceném odchodu – vymístění – německého etnika po druhé světové válce (Heimat je Heimat? Tematizování „domova“ ve vzpomínkách zůstavších německých obyvatel českých zemí). Martin Soukup představuje ve své studii Papuu-Novou Guineu v jejím vývoji od koloniálního státu po oficiální samostatnost („Povstaňte, všichni synové této země“: společenské změny na Papui-Nové Guinei po získání samostatnosti). Martin Štoll přináší zhodnocení zásadních společenských témat v době rozpadu Československa a vzniku České republiky (1992–1996) na základě dokumentárního cyklu filmové společnosti FEBIO (OKO – pohled na (tehdejší) současnost. 37 hodin autorského svědectví o české společnosti v novém státě). Mimo hlavní téma je zařazena studie srbské etnoložky Miroslavy Lukić Krstanović zabývající se humanitárními akcemi v Srbsku a rolí médií při utváření veřejného názoru v oblastech vnímání a hodnotových systémů (Humanitarian Action, Solidarity and the Market of Interest in Serbia: The media diskurse).
Rubrika Proměny tradice přináší fejeton Síla tradice, který je zamyšlením nad kulturním dědictvím v současné společnosti (autor Josef Holcman). Rubrika Ohlédnutí připomíná 70. výročí úmrtí reportéra Egona Erwina Kische (autor Oldřich Kašpar) a také vznik české a slovenské sekce CIOFF (autor Josef Jančář). Rubrika Rozhovor je věnována životnímu jubileu etnoložky Hany Dvořákové (*1948), rubrika Společenská kronika pak připomíná jubilea etnomuzikologa Dušana Holého (*1933) a etnoložky Vlasty Ondrušové (*1948), uveřejňuje také nekrolog slovenské etnoložky Zuzany Profantové (1953–2018). Další pravidelné rubriky informují o výstavách, festivalech a nových publikacích.


Z českých zemí do jihovýchodní Evropy: případová studie překonávání diskontinuity

Studie reflektuje adaptační a hospodářské mechanismy fungování vybrané náboženské komunity vystěhovalců (reformovaných evangelíků původem z jihovýchodní Moravy), která v polovině 19. století dosídlila multietnickou obec Veliké Srediště ležící v dnešním srbském Banátu. Migrace sledovaných kolonistů ze střední Evropy byla spojena s procesem překonávání momentu diskontinuity (odchodu z místa původu) prostřednictvím adaptace v novém prostředí. Text představuje institucionální mechanismy, které byly příchozími využity, aby fázi diskontinuity přinášející nejistotu z budoucího života v novém prostředí překonali. Na základě písemných pramenů předkládáme tezi, že tato sociální skupina si z Moravy do jižních Uher přenesla již fungující sociální organizaci – autonomní sborové společenství s vlastními normami, formou hospodaření, konfesionální školou a rodinnou náboženskou výchovou. Návaznost na před-migrační model náboženské organizace přenesený aktéry migrace vycházela ze skutečnosti, že byl v regionu původu léty prověřený, odzkoušený a funkční. Skrze ukázky některých praktik tohoto osvojeného modelu argumentuji, že se jednalo o sociální praxi, kterou byl proces postupné adaptace v novém prostředí výrazně usnadněn a urychlen.

„Heimat je Heimat“: tematizování „domova“ ve vzpomínkách zůstavších německých obyvatel českých zemí

Pohraničí českých zemí prošlo v letech 1945–1946 zásadní sociální a kulturní proměnou danou vysídlením většiny obyvatelstva německého původu, příchodem nových osídlenců, vznikem „železné opony“ či socializací zemědělství. Ve veřejném diskurzu se po roce 1989 vytvořil obraz o vykořeněném pohraničí. Studie se zabývá tím, jak tematizují domov obyvatelé německého původu a jejich potomci, kteří mohli v pohraničí českých zemí po roce 1945/1946 zůstat, ale kterým se zároveň po roce 1945 zcela změnil jejich žitý svět. Empirický materiál tvoří rozhovory s osmi osobami provedené metodou orální historie. Autorka rozděluje vyprávění týkající se domova do tří skupin (podle vztahu k času, prostoru a sociální a kulturní sféře) a jako samostatnou kategorii vyděluje vyprávění, v nichž je srovnáván vztah k domovu u těch, kteří zůstali, s těmi, kteří museli odejít. Zároveň se ptá, zda je možné použít pro analýzu vyprávění o domově koncept „Heimat“, což potvrzuje. Analýza materiálu ukazuje, že nejčastěji je „domov“ tematizován v souvislosti s jeho sociálními a kulturními komponentami a že pro interpretaci narativů je nejvýhodnější využít pojem „vymístění“.

„Povstaňte, všichni synové této země“: společenské změny na Papui-Nové Guinei po získání samostatnosti

Předmětem studie je rozbor společenských, politických a ekonomických změn v souvislosti s dekolonalizací bývalého Teritoria Papua a Nová Guinea. Jádro studie tvoří rozbor koloniálního uspořádání a jeho vliv na transformaci společnosti v době před získáním nezávislosti a po vzniku samostatného státu Papua-Nová Guinea. Zvláštním pozornost je věnována analýze formování elit a pracující třídy v dříve rovnostářských komunitách, prolnutí původních tzv. Big-Man systémů s politikou a vlivu monetární ekonomiky na někdejší systémy sociopolitických ceremoniálních směn. Autor dokládá, jak se vlivem koloniálního uspořádání formovala segmentovaná etnická identita obyvatelstva státu Papua-Nová Guinea, kterou autor chápe jako vertikální měřítko etnického vědomí. V případě Papuy-Nové Guiney autor ukatuje, že se etnická identita dělí do čtyř úrovní: vesnická, provinční, teritoriální a národní. Současně autor dokladuje, že se vedle vertikálního členění se v novém státě rozvinulo také horizontální členění, které je výsledkem nástupem monetární ekonomiky.

OKO – pohled na (tehdejší) současnost: 37 hodin autorských svědectví české společnosti v novém státě

Mezi 4. dubnem 1992 a 17. prosincem 1996 odvysílala Česká televize 112 dílů dokumentárního cyklu s názvem OKO – pohled na současnost z dílny tehdy nově založené produkční společnosti Fera Feniče FEBIO. Šlo o první systematický počin po roce 1989 mapovat audiovizuálními prostředky stav transformující se české společnosti a zachycovat její aktuální problémy. Měl-li každý díl délku 20 minut, pak jde o časovou plochu 2 240 minut, tedy přes 37 hodin ryze autorské reflexe tehdejších sociálních jevů, je bankou nejen jevů samotných, ale i možných přístupů k nim. Studie ověřuje, zda a jakými prostředky cyklus dosáhl míry komplexity v oblasti tematické, a následně, jakou dimenzi této dnes archivní jednotce přinesly autorské tvůrčí přístupy a zvolené vyjadřovací postupy. Tuto část autor zkoumá prostřednictvím nového konceptu tzv. klíčové situace, která pomáhá definovat „podobu autorství“, které je pro vyznění tématu zásadní.

Humanitární akce, solidarita a trh zájmů v Srbsku: mediální diskurs

Kodifikace humanitární akce a humanitární pomoci v Srbsku patří do širší oblasti sociální politiky a občanského sektoru, které jsou formovány pod vlivem společenských, hospodářských a politických okolností. Hlavní analytický směr studie je zaměřený na rozluštění ambivalentní tváře humanitarismu nebo spíše humanitárních praktik, které pocházejí z konkrétních společenských, hospodářských a politických okolností v Srbsku. Jedním ze společenských hřišť humanitarismu jsou média, která jsou důležitým přenašečem zpráv a která tvarují veřejný názor v oblastech vnímání a hodnotových systémů. To je důvodem, proč je humanitarismus umístěn v narativním diskurzu médií jako případová studie. Analýza je založena na fundamentální otázce – jak jsou osobní příběhy bídy a nemoci vystavěny jako humanitární příběhy a společenské problémy? Výzkum je založen na analýze novinových článků přetvořených do narativních mechanismů tak, aby vytvořily „následné“ reality, s nimiž se lidé ztotožňují.

Národopisná revue 2/2018 je věnována tématu Volný čas jako předmět etnologického studia. Lidija Vujačić analyzuje volný čas z hlediska nově vytvářené „kultury potřeb“ podmíněné dnešním mediálním vlivem (Fenomenologie volného času a homo consumens). Ľubica Voľanská se zaměřuje na problematiku volného času souvisejícího s odchodem do důchodu a na nové sociální role, které tento zlom v životě lidí nastoluje („Starneme pri tom, že stále niečo robíme...“: Dôchodok ako voľný čas?). Joanna Maurer se věnuje volnému času polských migrantů jako faktoru odrážejícímu míru jejich integrace (Volný čas migrantů na příkladu Poláků v Brně). Anežka Hrbáčková přestavuje výzkum mezi účastníky setkání zaměřených na hudební a taneční folklor, a to z pozice hudební antropologie a jejího vnímání hudby jako sociálního aktu (Folklorní mejdlo: „Folkloristé“ v Praze jako kulturní kohorta). Kateřina Černíčková se zaměřila na vývoj soutěžních přehlídek v oblasti československého a později českého folklorního hnutí coby specifické volnočasové aktivity (Československé přehlídky a soutěže folklorních souborů v druhé polovině 20. století: zrcadlo doby a tvůrčích přístupů).
Rubrika Proměny tradice uveřejňuje příspěvek Aleny Schauerové analyzující výsledky několikaletého projektu „Tady jsme doma – regionální folklor do škol“. Rubrika Ohlédnutí připomíná dvě stě let od úmrtí sběratele Jana Bohumíra Prače a sté výročí úmrtí českého etnologa Karla Fojtíka. Marta Šrámková představuje v rubrice Rozhovor významnou polskou folkloristku Dorotu Simonidesovou. Společenská kronika pak připomíná jubilea etnoložek Ireny Štěpánové (nar. 1948) a Jarmily Pechové (nar. 1958) a otiskuje nekrolog sběratelky lidových písní a tanců Milady Bimkové (1926–2018). V časopise jsou dále otištěny zprávy z přehlídek, koncertů a recenze nových knih.


Fenomenologie volného času a homo consumens

Sociokulturní a ekonomický koncept volného času je v antropologickém diskurzu, zejména v tzv. antropologii každodennosti, stále častějším tématem. Volný čas je primárně naplněn mediálním obsahem, který vytváří novou „kulturu potřeb“. Ta je zastoupena především v materiálních (konzumních) hodnotách, protože spotřeba (nejen zboží, ale i informace, oblíbené symboly, služby ad.) je součástí vzorců každodenního chování (post)moderního člověka v neustálé interakci s novou technologií a všemi typy médií. Studie vychází z předpokladu, že současná identita je nejdříve „definována“ v rámci (každodenního) volného času a že je (pře)formovávána mediálním obsahem, zábavou a tvůrčími procesy a také spotřebou. „Fluidita“ identity v postmoderní době se rovněž odráží v relativizaci stávajících referenčních (hodnotových, ideologických, estetických apod.) bodů, a to zejména prostřednictvím procesu globalizace, která se stává základem nejen pro nové rámce nadnárodní a subkulturní identity, nýbrž také v novém typu polarizace, fragmentace. Transformovaný koncept štěstí, uspokojení a zábavy v moderní společnosti také vedl k přehodnocení smyslu práce a volného času. Z těchto důvodů je otázka „využití“ volného času ze strany homo consumens ve studii většinou pojednávána optikou kulturálních studií – zabývají se totiž současnými otázkami a tématy z praxe každodenního života, tedy populární, mediální a spotřebitelské kultury.

„Starneme pri tom, že stále niečo robíme...“: Dôchodok ako voľný čas?

Štúdia sa venuje fenoménu voľného času osôb po odchode do dôchodku, pričom tieto dve slovné spojenia sú vo verejnom diskurze v európskom priestore často chápané ako ekvivalenty. Výskumy však ukazujú, že v realite je život ľudí na dôchodku naplnený rozličnými činnosťami, ktoré zvyčajne nemusia byť klasifikované ako voľnočasové aktivity. V súlade s konceptami 3. veku, aktívneho či úspešného starnutia a busy ethic problematizuje, ako ľudia v období, keď už nič nemusia, ale veľa ešte zvládajú, nadobúdajú v spoločnosti rôzne roly. Voľby či rozhodnutia o náplni času na dôchodku sú bezpochyby ovplyvňované diskusiou o práve na oddych, stúpajúcej hodnote voľného času a prehodnocovaní hodnoty práce v osobnom i spoločenskom živote na jednej strane a určitom tlaku byť v spoločnosti naďalej prospešnými a aktívnymi na strane druhej. Autorku zaujímalo, ako načrtnutú diskusiu reflektuje skupina ľudí, ktorá sa najmä v európskom prostredí stáva vzhľadom na demografický vývoj v našich krajinách čoraz početnejšou – najstaršia generácia v spoločnosti. Je totiž konfrontovaná s dvomi odlišnými postojmi na opačnom konci hodnotového spektra. Empirický základ pre štúdiu tvorí kvalitatívny výskum založený na etnografickom interview s ľuďmi v preddôchodkovom veku a na dôchodku na Slovensku so špecifickou témou prípravy na dôchodok a života na dôchodku, rovnako ako výsledky niekoľkých focus groups s touto skupinou ľudí.

Volný čas migrantů na příkladu Poláků v Brně

Článek se zaměřuje na analýzu trávení volného času migrantů na příkladu polské menšiny v Brně. Na základě zúčastněného pozorovaní a rozhovorů s polskými migranty, kteří strávili v Brně nejméně rok, lze odhalit rozmanitost způsobů trávení volného času a zároveň společné tendence objevující se v době volna. Vnímání volného času migranty v novém místě pobytu je zatíženo kontextem místa původu a zvyklostmi tam vytvořenými. Analýza volného času přistěhovalců ukazuje míru integrace migrantů a míru jejich zájmu o aktivní účastnění se života v novém prostředí. Během volného času je udržován kontakt se zemí původu – rodinou, známými, kulturním pozadím. Formuluje se specifický habitus migrantů, uskutečňující se díky jejich pobývání „tady“ a „tam“ (většina migrantů využívá svůj volný čas k cestování domů), dochází ke konstrukci transnacionální totožnosti. Volný čas se stává rovněž prostorem méně a více oficiálních setkání Poláků v rámci vlastní jazykové a etnické skupiny.

Folklorní mejdlo: „Folkloristé“ v Praze jako kulturní kohorta

Studie je zaměřena na komunitu lidí zabývajících se hudebním a tanečním folklorem. Autorka vychází z hudebněantropologického pojetí hudby jako sociálního aktu a na zkoumaný terén aplikuje koncept hudebních revivalů C. Bithellové a J. Hillové a kulturní kohorty T. Turina. Terén si vymezila v současné době pravidelně konanou pražskou hudebně-taneční akcí, organizátory nazvanou „Folklorní mejdlo“. Definuje ji jako propojení světa modernity, který život v české metropoli nabízí, a světa lidových tradic (folkloru). Prostřednictvím zúčastněného pozorování a polostrukturovaných rozhovorů zkoumá způsob vyjednávání konceptů autenticity a legitimity, jejího udělování jednotlivým aktérům a objektům a obecněji tím, jak probíhá konstrukce folkloru aktéry události a jak výsledný konstrukt vypadá. Praha jako fluidní hudební prostředí umožňuje utváření a vyjednávání tradic (v pojetí H. Glassieho) probíhajících různými směry. Jedna z tradic, které mají rekurzivní povahu a aktérům slouží ke konstruování významů a uskutečňování sociokulturní změny je spojena s konceptem folkloru. Folklorní hudba má tímto způsobem v pojetí mých informátorů potenciál čelit tlaku modernity, a to díky dalším ve studii popsaným rovinám, které v sobě zahrnuje.

Československé přehlídky a soutěže folklorních souborů v druhé polovině 20. století: zrcadlo doby a tvůrčích přístupů

Studie se zabývá problematikou lidového tance na jevišti v českém kulturním kontextu. Hlavním cílem je sledování vývoje národní i celostátní soutěže/přehlídky folklorních souborů jako jednoho z významných fenoménů spjatého s rozvíjením uměleckých hodnot specifického československého jevištního žánru v druhé polovině 20. století. Autorka přibližuje historii tohoto v mnoha ohledech unikátního fenoménu se všemi jeho myšlenkovými polohami, vnitřními rozpory i proměnami uvažování. Zejména v 50. letech se v souvislosti s jevištní prezentací lidového tance dostávaly do popředí také otázky týkající se dobových kulturněpolitických tendencí, které pak v 60. letech postupně oslabovaly a do popředí zájmu se stále více dostávala vlastní tvorba folklorních souborů. Ukazuje se, že právě díky této široké platformě vzniknul v rámci folklorního hnutí významný myšlenkový proud, který postupem času přivedl lidový tanec na scéně do podoby, která se podstatným způsobem odlišuje od toho, jak je lidový tanec na scéně pojímán v jiných zemích.

Národopisná revue 1/2018 je věnována tematice městských festivit. Jolana Darulová se zaměřuje na současné festivity ve slovenském městě Banská Bystrica (Festivity v urbánnom prostredí so zameraním na banícke tradície mesta Banská Bystrica). Jana Lochmanová přibližuje současné historizující festivity ve třech moravských městech (Městské slavnosti v Jemnici, Brtnici a Jihlavě). Marta Ulrychová se zabývá vývojem městské slavnosti v německé lokalitě Furth im Wald a zejména její částí, kterou tvoří výjevy znázorňující boj sv. Jiří s drakem (Skolení draka – tradiční letní slavnosti v hornofalckém městě Furth im Wald). Barbora Půtová popisuje a analyzuje městské festivity v Maroku, jež cíleně posilují národní identitu a legitimitu místní monarchie (Marocké městské festivaly moussems). Helena Nosková prezentuje problematiku ruského etnika v českém prostředí a vývoj jeho festivit v průběhu 20. století (Festivity a každodennost ruských „bílých“ emigrantů v pražském exilu v prolínání historie a vzpomínek).
Společenská kronika připomíná jubilea etnoložky Aleny Plessingerové (nar. 1928) a televizní dramaturgyně a scenáristky Naděždy Urbáškové (nar. 1938), nekrology jsou věnovány českým historikům Ctiboru Nečasovi (1933–2017) a Josefu Petráňovi (1930–2017) a slovenskému choreografovi Štefanu Nosáľovi (1927–2017). Další pravidelné rubriky přinášejí informace o výstavách, konferencích a recenze nových knih.


Festivity v urbánnom prostredí so zameraním na banícke tradície mesta Banská Bystrica

Štúdia sa orientuje na súčasné festivity v mestskom prostredí. V prvej časti sa zameriava na teoretické vymedzenie sviatkov a osláv, v kontexte dvoch konceptov – šírenia reprezentácií D. Sperbera a vynájdenej tradície E. Hobsbawma. Priestorovým východiskom výskumov je stredoslovenské mesto Banská Bystrica, ktoré sa v súčasnosti snaží prostredníctvom vybraných historických udalostí zakomponovaných do festivít prezentovať najstaršie a najvýznamnejšie udalosti. Ide najmä o banícku tematiku, i keď sa hospodársky rozvoj Banskej Bystrice už viac desaťročí s baníctvom nespája. Z iniciatívy baníckych spolkov a s podporou mesta sa po tri roky konali tzv. Cisárske vizitácie. Festivita, v ktorej sa prezentovali predstavitelia rôznych banských regiónov zo Slovenska i zo zahraničia, mala viaceré prvky ceremónie, ritualizovaného správania, dramatizácie a baníckych symbolov. Bola pokusom o založenie novej tradície pripomínania si cisárskej návštevy s cieľom dotvárania imidžu mesta, podpory cestovného ruchu a zisku ekonomických benefitov. O jej periodicite a cyklickom opakovaní v budúcnosti rozhoduje mestská samospráva a záujem zo strany občanov.

Městské slavnosti v Jemnici, Brtnici a Jihlavě

Studie je věnována problematice současných městských slavností ve třech moravských městech (Jemnice, Brtnice a Jihlava). Tyto historizující slavnosti vyzvedávají specifika svého vzniku a historii místa, ve kterém se odehrávají, stavějí na sebeidentifikaci, lokální hrdosti a také specifičnosti. Přestože jejich vznik odráží odlišné geografické a historické okolnosti, vyznačují se řadou společných prvků (dlouhá tradice, konkrétní příležitost – historický mezník, k němuž se vznik festivity vztahuje, vysoká míra podpory místních obyvatel, kteří jsou organizátorem, účastníky průvodů i návštěvníky). Slavnosti byly v minulosti silně navázány na křesťanství. Religiozní část byla od poloviny 20. století potlačována, ve všech třech městech však došlo po roce 1989 alespoň k částečnému obnovení. V době oslav ožívá v jednotlivých městech sváteční, výjimečný čas a prostor oddělený od každodennosti. Pořádání podporuje vnímání lokální identity a stmeluje komunitu. Obyvatelé měst cítí povinnost festivitu pořádat. Oslavy mají nemalý reprezentační, ekonomický a turistický význam, jenž je stále více zdůrazňován. V souvislosti s tím roste i důraz na teatralitu a bohatý doprovodný program.

Skolení draka – tradiční letní slavnosti v hornofalckém městě Furth im Wald

Příspěvek se zabývá vývojem městské slavnosti v bavorském městě Furth im Wald, jejichž součástí je hra nazvaná Skolení draka (Drachenstich). Hra vznikla z výjevů znázorňujících boj sv. Jiří s drakem, jež bývaly součástí liturgického průvodu o svátku Božího těla. První zmínky o nich pocházejí z 16. století. V 19. století si Skolení draka povšimli literáti – na bavorské straně Alexander Schöppner a Maximilian Schmidt, na české Božena Němcová. Po opětovných zákazech ze strany církve, kterých od 18. století stále přibývalo, došlo roku 1887 k profanaci výjevu. Provedení se ujali místní amatérští divadelníci, nový rozsáhlejší text napsal pedagog Heinrich Schmidt. Ten dialog výrazně rozšířil a hru obohatil o další postavy. Verze se udržela až do roku 1953, kdy ji Josef Martin Bauer nahradil novou, jejíž děj zasadil do doby husitských válek. Autorem nejnovější verze premiérované roku 2007 je profesionální divadelník Alexander Etzel-Ragusa, který hru zároveň i režíruje. Příspěvek sleduje vývoj hry od jednoduchého dramatického náběhu až po současné osmdesátiminutové představení tvořící osu dva týdny trvajících městských slavností. Všímá si doprovodných akcí a pomocí obecné charakteristiky lokality se snaží vysledovat společenské podmínky umožňující dlouholeté udržování tohoto tradičního projevu.

Marocké městské festivaly moussems

Předmětem studie je deskripce a analýza fenoménu moussems – městských festivalů, které probíhají v průběhu měsíců dubna až srpna na území Maroka. Ve srovnání s jejich tradiční sakrální formou představují současné moussems mezinárodní, sekulární a institucionalizovanou festivitu, jež je marockým králem programově modifikována a podporována za účelem rozvoje turismu a uchování lokálních kulturních tradic. Cílem studie je popsat vznik moussems, které původně oslavovaly narození nebo smrt světce ve venkovském prostředí a představovaly příležitost k setkání kočovných kmenů z horských oblastí. Zejména je však zachycena proměna moussems v městkou festivitu, jejíž současná podoba a funkce slouží k posílení národní identity, legitimity a moci monarchie i vyzdvižení diverzity hmotného i nehmotného kulturního dědictví Maroka. Závěrem studie je proměna a možnosti využití moussems ilustrovaná na příkladu Festival des Musiques Sacrées du Monde ve Fezu.

Festivity a každodennost ruských „bílých“ emigrantů v pražském exilu v prolínání historie a vzpomínek

Studie se zaměřuje historii ruské tzv. bílé emigrace v tehdejším Československu. Autorka ukazuje, že příslušníci „bílé“ emigrace byli tehdejší československou vládou vnímáni jako budoucí inteligence pro nové, svobodné Rusko a pro samostatnou, svobodnou Ukrajinu. Emigrantům byla poskytnuta možnost dokončit studia či pokračovat v tvůrčí činnosti, popřípadě doplnit si vzdělání. Emigranti založili vlastní odborné instituce, organizovali společenský život také pro českou majoritu, aby ji seznámili s ruskou kulturou. Do českého prostředí přenesli část svých svátků svázaných s pravoslavím a lidovou tradicí. Po podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy (1935) se postavení emigrantů zhoršilo. Činnost domácích komunistů vnesla do Československa sovětské festivity. Po roce 1945 nastal příliv sovětských občanů do Československa a „bílá“ emigrace se stala perzekvovanou skupinou. Část z ní ruské orgány odvlekly do gulagů. V Československu byly domácími komunisty prostřednictvím Svazu československo-sovětského přátelství implantovány nové sovětské svátky, slavnosti a obřady – oslavy Velké říjnové socialistické revoluce, Děda Mráz a další. V roce 2001 byla v České republice oficiálně uznána ruská národnostní menšina, která svá historická práva menšiny získala díky ruské „bílé“ emigraci ve 20. letech. Část spolků této menšiny usiluje o obnovení původních ruských tradic a svátků v českém prostředí.