Národopisná revue 5/2019

OBSAH

Studies
The Worker for the Peasant, the Peasant for the Worker: the Transformation of Harvest Festival from a Traditional Folk Feast into a Tool of the Politics of Normalization in Czechoslovakia (Daniel Drápala)
Dance Parties and the Symbolic Construction of Communities in the Era of Late Socialism in Czechoslovakia (Oto Polouček)
“Do Not Allow History and Memory to Be Forgotten!” Re-emigrants from Yugoslavia as a Memory Community of an Alternative Collective Memory (Michal Pavlásek)
Tailor’s Guilds and Their Influence on the Formation of Women’s Rural Dress in Central Europe in Early Modern Times (Martin Šimša)
Czech Prosaic Folkloristics after 2000: Between Continuity and Revitalization (Petr Janeček)

Reports
The List of Intangible Elements of Traditional Folk Culture in the Czech Republic (Jarmila Teturová)
On Creating Intangible Cultural Heritage Lists in Slovakia: the State of the Art in 2019 (Ľubica Voľanská)
Blueprinting’s Path to the UNESCO Representative List of the Intangible Cultural Heritage of Humanity (Martin Sítek)

Reviews
S. Brouček et al.: Česká republika a diaspora: Co bylo a co bude? [The Czech Republic and Diaspora: What Was and What Will Be?] (Naďa Valášková)
J. Nosková (ed.): „Proč to vyprávím?” První polovina 20. století v písemných vzpomínkách německých obyvatel Brna / „Warum erzähle ich das?” Die erste Hälfte des 20. Jahrhunderts in schriftlichen Erinnerungen deutscher Bewohner Brünns [“Why Am I Narrating That?” The First Half of the 20th Century in Written Recollections of the Ethnic German Inhabitants of Brno] (Tomáš Dvořák)
B. Půtová (ed.): Identity, Tradition, and Revitalization of American Indian Cultures (Jana Kopelent Rehak)
Z. Panczová: Konšpiračné teórie: témy, historické kontexty a argumentačné stratégie [Conspiracy Theories: Themes, Historical Contexts, and Argumentation Strategies] (Eva Šipöczová)
M. Botiková – M. Válka et al.: Ethnology for the 21st Century: Bases and Prospects (Eva Chovancová)
P. Janeček: Mýtus o pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou [The Myth of the Spring Man: An Urban Legend between Folklore and Popular Culture] (Martina Pavlicová)

Editorial


The Worker for the Peasant, the Peasant for the Worker: the Transformation of Harvest Festival from a Traditional Folk Feast into a Tool of the Politics of Normalization in Czechoslovakia

In the past, harvest festival was a distinctive custom in the life of rural communities. Its visual attractiveness and the social context of its organization meant that since the eighteenth century it was exploited as a representative element of rural culture on diverse public occasions. From the late nineteenth century onwards, harvest festival underwent several transformations, and harvest festivals in the Central European village were increasingly organized by the local government or by civic associations and were thus no longer strictly tied to a particular farmstead. While in some places local forms of harvest festival remained safeguarded even after the social changes of 1948, the mid-twentieth century also witnessed the beginning of harvest festivals organized by the political regime. It was mainly national harvest festivals in the 1970s that were large in scale, besides district and regional harvest festivals. Their organizers maintained some elements that linked these festivals to the traditional form of the feast (the harvest wreath, thanksgiving speeches by agricultural workers, the involvement of people dressed in folk costumes). The schedule of events included at such festivals, however, was subject to the ideological needs of state socialism, and harvest festival became an instrument to celebrate the successes of socialist agriculture (and the related processing industries). It was mainly the entertainment events that displayed the loosening of ties to agriculture, whereby harvest festivals became largely based on mass forms of popular culture and consumption. Agricultural workers thus became participants in a grand theatre performance with ideological outlines, and for playing a role in this spectacle they received cultural and material rewards.

Dance Parties and the Symbolic Construction of Communities in the Era of Late Socialism in Czechoslovakia

Dance parties constitute a field that concisely reflected the processes of modernization and urbanization of the Czech countryside in the 1970s and 1980s. Dance parties can also be perceived as places that have maintained their stable position in the hierarchy of values and ideas accepted by local inhabitants, which are, among other things, associated with the viability of their own community. This was possible due to the symbolic function of dance parties – phenomena with symbolic significance are endowed with high adaptability to changes. The stable significance of dance parties for a community can be exemplified by discussions conducted in the fields of space, generations, and power. These discussions understand dance parties as a subject based on which ideas about the ability of a community to function are communicated. The symbolic function of dance parties is the reason their existence is not called into question. This paper is based on doctoral field research, which was carried out in two different locations – in a small rural town facing more intensive processes of modernization and in two rural municipalities (everything though is set in a wider regional context).

“Do Not Allow History and Memory to Be Forgotten!” Re-emigrants from Yugoslavia as a Memory Community of an Alternative Collective Memory

The study follows the trajectory of a group of re-emigrants who took an active part in the partisan (antifascist, or Communist) resistance movement during the Second World War in Yugoslavia and who established their own partisan unit, the Czechoslovak Brigade of Jan Žižka. After the war, partisans with Czechoslovak citizenship decided to answer the call from Czechoslovakia, and they and their families settled the areas from which the old German residents had been expelled. After their arrival, the state welcomed them as antifascist heroes (freedom fighters), but at the local level, they were accepted as undesired “outlanders”, “other Czechs”, or “Yugoslavians”. After Cominform issued its first resolution, the regime of the Communist Party of Czechoslovakia stigmatized them as being “unreliable for the state”. After the fall of the Communist regime in 1989, they found themselves in a position of memory bearers, a position that did not correspond to the contemporary hegemonic anti-Communist narrative. Due to this fact, the second generation of re-emigrants in particular feels that their ancestors have been unjustifiably erased from history, their legacy and imagined family honour unrecognized. At their own commemorative meetings, they clearly demonstrate their dissatisfaction with the contemporary exclusion of their partisan ancestors from the post-Communist national narrative. I argue in the text that the perceived non-ethnic otherness in the past alongside their historical experience and the contemporary post-Communist politics of memory led the re-emigrants to the formation of their own memory community (and thus identity).

Tailor’s Guilds and Their Influence on the Formation of Women’s Rural Dress in Central Europe in Early Modern Times

The aim of the study is to capture the process of the formation of women’s rural dress in Central Europe in the early Middle Ages. This period brought many new impulses to women’s clothing which resulted both in the emergence of national styles of clothing (Italian, German, and Hungarian), and the rapid adoption of pan-European fashion waves of Spanish and later French fashion clothing. This took root in the noble environment first, and then in the cities. The study tries to answer the question in what way these novelties were mediated to rural residents and who did this. The author shows how the field of competences of city tailor guilds spread from cities to adjacent manors, the residents in which were forced to have their garments made exclusively by guild tailors. Thanks to noble decrees, tailor pattern books served, among other things, as models for most garments made for subjected rural residents. The author analyses period depictions, inventories of estates, and estates to orphans. He shows that most hitherto written works fail when connecting the depictions and the terms for garments, the mutual relation of which is rather illustrative than comparative. The problem consists in little knowledge of cut constructions and their period terms. The solution can be brought about by the study of guild books with tailor’s patterns, which include cut constructions and period terms. From the 16th and 17th centuries, these books have survived from the various territories of contemporary Czech Republic, Slovakia, Poland, Austria, and Germany. Due to this we can conduct necessary comparative research into iconographic, constructional, and written sources in Central Europe, and to acquire new information about men’s and women’s clothing and basic garments.

Czech Prosaic Folkloristics after 2000: Between Continuity and Revitalization

The study deals with the principal tendencies in the development of Czech prosaic folkloristics after 2000, and it analyses the revitalization of folkloristics, which began after a period of certain instability in the discipline, uncertainty in research activities, and low productivity in the 1990s. The new millennium saw quite a vigorous increase in research on folklore within Czech ethnological and anthropological studies, which became evident mainly in the following research domains: research on collective and family memory; research in the field of contemporary legends, rumours, and contemporary folklore in general; research and indexing of “traditional” legends; and the revitalization of folktale studies. At the same time, new series began to be published, and publication activity itself experienced a significant increase (including the foundation of three folkloristic series, even by non-academic, commercial publishing houses), as did the number of international scholarly contacts. For this reason, prosaic folkloristics can be by rightly considered to be one of the most fruitful (sub)disciplines of the Czech ethnological and anthropological sciences.

Národopisná revue 4/2019 je věnována tématu Kulturní dědictví a každodennost. Katarína Popelková prezentuje ve svém příspěvku výsledky výzkumu velikonočních svátků na současném Slovensku (Veľká noc a spôsoby jej slávenia na Slovensku v 21. storočí). Zuzana Beňušková představuje roli kulturního dědictví ve čtyřech obcích, jež na Slovensku získaly prvenství v soutěži Dedina roku (Projekt Obnova dediny: Lokálne stratégie starostlivosti o kultúrně dedičstvo a ich vplyv na kvalitu každodenního života vo vidieckom prostredí). Martin Štoll se věnuje problematice každodennosti v dokumentárních filmech (Každodennost jako stavební prvek autenticity dokumentárního filmu: o společných cestách vědců a filmových tvůrců). Marek Šebeš se zaměřuje na výzkum sledování západních televizních programů, které bylo v totalitárním Československu možno zachytit v blízkosti hranic Rakouska a Německa (Sledování zahraničních televizí v každodenním životě v období socialismu: jihočeská zkušenost). Helena Beránková přibližuje, jak se do současnosti proměnily některé ze staveb  jediného stavitele, vzniklé v první třetině 20. století (Stavební paměť lokality: Uherský Ostroh a stavitel Josef Šuta). 

Rubrika Proměny tradice přináší příspěvky Postřehy z obnovených hodů v Bedřichově na Blanensku (autorka Eva Večerková) a Ochrana kulturního dědictví na příkladu vodního mlýna v Bohuslavicích (autorka Eva Abramuszkinová Pavlíková). V rubrice Ohlédnutí je uveřejněna vzpomínka na českého přírodovědce, etnografa, fotografa a cestovatele Josefa Klvaňu (1857–1919) (autorka Helena Beránková). Rubrika Rozhovor je věnována etnologovi Václavu Hubingerovi. Ve Společenské kronice je připomenuto jubileum etnoložky a historičky Heleny Noskové  (nar. 1948) a publikován nekrolog muzejní etnografky Evy Urbachové (1924–2019). V dalších pravidelných rubrikách jsou zprávy z konferencí a recenze nových knih.


Veľká noc a spôsoby jej slávenia na Slovensku v 21. storočí

Príspevok prezentuje výsledky výskumnej sondy realizovanej formou mediálnej rešerše z obdobia rokov 2001 – 2015. Cieľom plošnej analýzy tlače bolo získať prehľadnú informáciu o spôsoboch slávenia sviatku Veľkej noci na Slovensku v podmienkach globálnej a informačnej spoločnosti. Materiál podrobený etnologickej obsahovej analýze priniesol dáta na sledovanie širokého spektra otázok súvisiacich so sviatočnou praxou, jej obsahom a dynamikou, parametrami a témami aktuálneho veľkonočného spoločenského diskurzu. Prežívanie tohto primárne náboženského kresťanského sviatku má dnes na Slovensku okrem spirituálnych aj dve skupiny sekulárnych prvkov. Jednu tvoria rodinné, komunitné a spoločenské aktivity, relax a zábava, ktorým sa obyvateľstvo venuje počas voľných sviatočných dní. Druhú skupinu tvoria symbolické aktivity, ktoré buď spontánne nadväzujú alebo sprostredkovane odkazujú na jarné a veľkonočné zvyky spájané s tradičnou roľníckou kultúrou, resp. fenoménmi označovanými ako kultúrne dedičstvo. Celú škálu foriem sviatkovania ovplyvňuje snaha obchodu a ekonomicky orientovaných subjektov presadiť sa v tejto sfére, nárast konzumnosti a zážitkovosti.

Projekt Obnova dediny: Lokálne stratégie starostlivosti o kultúrně dedičstvo a ich vplyv na kvalitu každodenního života vo vidieckom prostredí

Príspevok prezentuje výsledky etnologického výskumu realizovaného od roku 2017 v slovenských obciach, ktoré zvíťazili v súťaží Dedina roka. Na príklade štyroch obcí ukazuje, ako tradičná kultúra môže prispieť k mobilizácii ekonomických zdrojov. V prímestských obciach slúži najmä v nehmotnej forme k zblíženiu prisťahovalcov s pôvodnými obyvateľmi obcí, v hmotnej forme k posilneniu rurálneho charakteru obce. V horských obciach čiastočne vypĺňa voľnočasovú sebarealizáciu obyvateľov, posilňuje lokálnu identitu, v hmotnej aj nehmotnej forme sa významne podieľa na reprezentácii obce. Dva príklady z týchto obcí (Soblahov a Malé Dvorníky) ukazujú na rôznosť akcentu a spôsobov prístupu ku kultúrnym tradíciám, príklady viacetnických obcí (Liptovská Teplička a Malé Dvorníky) naznačujú prioritné využívanie kultúrneho dedičstva majority. Kultúrne dedičstvo sa stáva kultúrnym kapitálom, keď sa reálne využíva v lokálnom/regionálnom rozvoji a prostredníctvom jeho identifikácie a zapojenia sa mobilizujú nové zdroje ekonomických príjmov (získavanie finančných zdrojov z EÚ, štátnych alebo komerčných inštitúcií, propagácia obce/regiónu, vytváranie festivalov a eventov, rozvíjanie miestneho turizmu, výroba miestnych produktov).

Každodennost jako stavební prvek autenticity dokumentárního filmu: o společných cestách vědců a filmových tvůrců

Každodennost je přirozeným předmětem bádání historiků, filozofů a antropologů a stejně tak přirozeným obsahem dokumentárních filmů. Vědecké a filmařské analytické metody nejsou tytéž, ale cíle podobné jsou: popsat a vyjádřit to, jaký svět je, resp. jaký byl. Studie ukazuje, že výsledky výzkumů každodennosti lze aplikovat i na audiovizuální materiál, a dokonce i na ucelená dramatická filmová a televizní díla. Autor textu vychází zejména z přístupů Petra Sedláka a inovativně rozšiřuje zavedený pojem Mileny Lenderové „kulisy každodennosti“ o pojem „rekvizity každodennosti“, neboť právě z nich filmový tvůrce vytváří a jimi vykresluje prostředí svých postav. Svá tvrzení dokládá prostřednictvím tří dokumentárních filmů, které spojuje téma i doba vzniku (konec 60. let 20. století). Snímky ale zároveň reprezentují tři různé autorské přístupy v práci s vizualizací prostředí a s dynamikou, rytmizací, repetitivností či motivizací života jejich hrdinů. Na filmech Rudolfa Adlera Ztištení, Jindřicha Fairaizla Císařští poddaní a Jana Špáty Respice finem autor dokládá, že každodennost a zejména její audiovizuální prezentace slouží dokumentaristům jako základní ingredience věrohodnosti, pravdě-podobnosti a budování autenticity jejich děl.

Sledování zahraničních televizí v každodenním životě v období socialismu: jihočeská zkušenost

Před rokem 1989 měla část obyvatel Československa možnost sledovat vysílání zahraničních televizních stanic, jejichž signál pronikal přes hranice do československého vnitrozemí. Ačkoli existují data z výzkumů veřejného mínění, jimiž tehdejší režim zjišťoval rozšíření sledování zahraničních (zejména západních) televizí v československé společnosti a názory občanů na jejich vysílání, doposud máme jen minimum informací o tom, jak vypadala každodenní praxe tohoto sledování. Tato studie se zaměřuje na každodenní zkušenost se sledováním rakouské a západoněmecké televize v regionu jižních Čech. Vychází z uskutečněného kvalitativního výzkumu mezi pamětníky, kteří měli v průběhu 60.–80. let minulého století možnost toto vysílání sledovat. Prostřednictvím deseti hloubkových rozhovorů a jedné skupinové diskuse jsme zjišťovali, jakou roli hrálo sledování západních televizí v každodenních životech lidí, jakých různých podob nabývalo a v jakém sociálním kontextu se odehrávalo. Výsledky výzkumu mimo jiné poukázaly na několik charakteristických způsobů sledování západních televizí a na důležitost, která byla respondenty západnímu vysílání přisuzována.

Stavební paměť lokality: Uherský Ostroh a stavitel Josef Šuta

Příspěvek přibližuje dílo Josefa Šuty (1863–1941), projektanta a majitele stavební kanceláře, který v od konce 19. století do 30. léta 20. století navrhnul v lokalitě Uherský Ostroh (jihovýchodní Morava) více než 160 domů a 60 hospodářských a technických staveb. Do současnosti se dochovaly jen některé stavby, archivní prameny však dostatečně prezentují nadregionální význam tohoto stavitele. Zatímco dispozičně respektoval hospodářský provoz zemědělských a řemeslnických usedlostí, na jejich fasádách už na přelomu 19. a 20. století využíval secesní prvky. Autorka ve studii kvalitativně i kvantitativně sumarizuje Šutovu půlstoletou stavitelskou práci, doplňuje ji emickou perspektivou současných majitelů a zjišťuje jejich vztah ke stavebnímu dědictví. Několikaletý výzkum v terénu kombinovaný s heuristickým studiem v archivech a rozhovory s respondenty potvrdil nejen velkou setrvačnost prvků lidové kultury v každodenní kultuře, ale zároveň také ochotu přijímat a financovat z hlediska funkčnosti nadbytečné estetické prvky. Autorka studie závěrem konstatuje, že jedinečnost stavebního obrazu lokality je velmi křehkou hodnotou: nenávratně mizí nejen stavební památky samotné, ale i související archiválie a fotodokumenty.

Národopisná revue 3/2019 je věnována tématu Strava jako kulturní fenomén. Úvahami o stravě v době globalizace se zabývá Dragana Radojičić (Čí je to jídlo? Migrace a kulinární kultura ve 21. století). Martin Soukup a Jan D. Bláha přibližují problematiku stravy na Papui-Nové Guinei (PNG Made: proměny stravování na Papui-Nové Guineji). Roman Doušek podává pohled na proměnu české stravy skrze vybraný fenomén grilovaných kuřat (Grilovaná kuřata v síti kulturních významů. Inovace a proměny v české stravě ve druhé polovině 20. století a na začátku 21. století). Zdena Krišková se zabývá tradiční stravou v jednom regionu Slovenska (Determinanty a špecifiká tradičnej stravy v kontexte identity na vybraných príkladoch v lokalitách horného Spiša). Markéta Slavková se zaměřuje na stravu v době válečného konfliktu na Balkáně (Vaříme z ničeho: Válečné stravování v Bosně a Hercegovině mezi lety 1992–1995).
Rubrika Ohlédnutí připomíná sto let od narození folkloristky Věry Šejvlové (autorka Sabrina Pasičnyková) a etnologa Václava Šolce (autor Oldřich Kašpar). Rubrika Rozhovor představuje etnoložku Alenu Jeřábkovou. Společenská kronika připomíná jubilea etnologů Miloslavy Turkové (nar. 1949), Lenky Novákové (nar. 1949) a Zdeňka Uherka (nar. 1959) a uveřejňuje nekrolog folkloristky Cecilie Havlíkové (1927–2019). V dalších pravidelných rubrikách jsou zahrnuty zprávy z konferencí, výstav, festivalů a recenze nových oborových publikací.


Čí jídlo to je? Migrace a kulinární kultura 21. století

Naše planeta se stala nebezpečným místem, kde dochází k mnoha zneklidňujícím událostem, ať to jsou přírodní a ekologické katastrofy, či společenské, nacionální, ideologické a náboženské tenze a konflikty. Migrace, pokud jsou vnímány jako článek řetězu a skrz vztah příčiny a následku, symbolizují výzvu, která je důsledkem rozvoje společnosti. Většina migračních stezek byla motivována potřebou najít lepší podmínky k získání potravy. Jídlo získalo status světoběžníka. Vyskytuje se v mnoha podobách, od semen po vařená jídla, a na různých úrovních definuje naši identitu. Potrava klasifikuje nejen společenské identity, například národnostní, místní, třídní či náboženské, nýbrž také naši vlastní identitu, která zahrnuje také náš osobní postoj a chuť. Tak jako jsou stravovací návyky současně symbolem rozdílnosti a prostředkem spojení, jsou rovněž strážcem minulosti a oblastí pro kreativitu a inovaci. Ve způsobu, jakým s jídlem zacházíme, se rovněž odrážejí problémy, které moderní epocha globalizace, technokracie, ekonomické krize, internetu a jednoduchého přístupu k informacím, které nutně neznamenají znalosti, představuje pro lidstvo. Otázka „Čí jídlo to je?“ už není neobvyklá. Různé recepty a rozmanité pokrmy slouží jako komunikační prostředek kultury; stejně tak jezení venku, mimo vaši rodinu a prostředí, plní společenskou funkci sbližování lidí. Vůně a chutě, které si neseme z dětství, jsou součástí naší kulturní identity, kde vaření a strava mohou být způsobem vyjádření osobní identity a formou kreativního projevu. Dnes je dobře známo, že strava je jedním z nejdůležitějších vnějších faktorů, který ovlivňuje naše zdraví a délku života. K tomu, abychom mohli produkovat zdravé potraviny, potřebujeme zdravé prostředí, které nám dnes chybí. Budoucnost nelze předpovídat, ale zaznamenávané trendy a hnutí mohou být dobrým ukazatelem.

PNG Made: proměny stravování na Papui-Nové Guineji

Předmětem studie je teoreticko-empirická analýza jídla jako kulturního fenoménu na globální, makroregionální a lokální úrovni. Studie se člení na tři pomyslné části. V první části autoři sledují první a druhou úroveň měřítkové hierarchizace a popisují regionalizaci základních potravin. Ve druhé části se autoři zaměřují na základní potraviny na Papui-Nové Guineji (PNG) a způsoby jejich zpracování a dále na dopady kolonialismu a globalizace na proměny tradičního stravování obyvatel tohoto státu. Pozornost je zaměřena především na suchary, instantní nudle, rýži, čaj a kávu. Poslední část se zaměřuje na lokální úroveň a na konkrétním příkladu etnické skupiny Nungon demonstruje, jak dochází k průniku průmyslových potravin do jídelníčku vesničanů. Tato část je založena na terénním výzkumu, který tam autoři uskutečnili. Zvláštní pozornost je také věnována rytmu a způsobu stravování, výběru a zpracování potravin, pro zvláštní příležitosti či tabuizaci některých potravin. V závěru studie se autoři zaměřují na značku PNG Made, která se začala prosazovat na průmyslových potravinách a nápojích, které nejsou importované, ale vyráběné místně.

Grilovaná kuřata v síti kulturních významů. Inovace a proměny v české stravě ve druhé polovině 20. století a na začátku 21. století

Studie sleduje zavádění grilovaného kuřete do české stravy od 60. let 20. století. Jako klíčové autor spatřuje významy, které byly pokrmu přikládány na společenské i individuální úrovni. Politický režim zahrnoval pokrm do požadovaného rychlého a veřejného stravování, jehož pozitivita vyplývala z úspory času pro konzumenty. Obecně chápal drůbeží maso a šíření jeho konzumace jako pozitivní z hlediska konzumerismu a modernizace. Hospodářské potíže československého zemědělství při produkci komodity však dlouhá léta způsobovaly, že pokrm měl na individuální úrovni význam svátečního pokrmu, vedle jeho chápání jako praktického a zdravého jídla. Politická změna v roce 1989 neznamenala radikální významový zlom. Postupné zlevňování kuřecího masa, konkurence jiných forem fast a street foodů vedla až po roce 2000 ke stagnaci prodeje grilovaných kuřat. Ta přestala být chápána jako výjimečný pokrm a naopak získala význam pokrmu levného. Také jeho zdravotní pozitiva začala být zpochybňována. Symbolická vazba na současného premiéra ČR Andreje Babiše na základě jeho podnikatelských aktivit jen významovou proměnu pokrmu prohloubila.

Determinanty a špecifiká tradičnej stravy v kontexte identity na vybraných príkladoch v lokalitách horného Spiša

Štúdia je orientovaná na oblasť horného Spiša na území Slovenska, pod Vysokými Tatrami. Primárnou platformou uvádzaných dát je viacročný etnologický terénny výskum. Výsledky sledovania problematiky stravy potvrdzujú jej podmienenosť primárne geografickými, hospodárskymi a etnickými determinantmi, na podklade ktorých lokality vymedzeného územia vytvárajú špecifické línie: a) lokality s baníckou produkciou popri primárnom roľníctve, v ktorých oscilujú interetnické, najmä nemecko-slovenské sociokultúrne kontexty, b) lokality s dominujúcou roľnícko-pastierkou kultúrou vo väzbe na valašskú kolonizáciu, kde nachádzame aj vplyvy poľsko-slovenské, c) tatranské lokality s orientáciou na Vysoké Tatry a s nimi súvisiaci rozvoj turizmu. Aj v kontexte týchto súvislostí sa v strave formovali viaceré špecifiká s výrazným kultúrnoidentifikačným akcentom (príklad označenia členov society podľa typických jedál). Stravu a s ňou spojené procesy a produkty tak možno nesporne vymedziť ako prvok identity spoločenstiev a v týchto väzbách ako dôležitú súčasť kultúrneho dedičstva v perspektívach udržateľného rozvoja. Nevyhnutnosťou je však jej adekvátny spôsob a miera uchovania a sprostredkovania v súčasných podmienkach, vzhľadom na rozvinutý turizmus a cestovný ruch tejto tatranskej oblasti.

Vaříme z ničeho: Válečné stravování v Bosně a Hercegovině mezi lety 1992–1995

Článek se soustředí na téma jídla v rámci ozbrojeného konfliktu. Zaměřuje se na otázku, co se děje se sociálním aktérem a jeho „každodenním chlebem“ za podmínek extrémního hladu a všeobecného materiálního nedostatku. Na příkladu válečného stravování v Bosně a Hercegovině se autorka věnuje zejména problematice každodenního obstarávání potravy v kontextu radikálních strukturálních změn. Rozvíjí tezi, že schopnost improvizace a znalost přírodního okolního prostředí v době krize zvyšuje šance jedince na přežití. Dále argumentuje, že v určitých situacích jídlo může být použito jako nástroj moci a sociální exkluze. V extrémním případě může dojít k pokusu vybrané jedince či skupiny skrze zabránění přístupu k potravě eliminovat. Výzkumné závěry jsou výsledkem autorčina dlouhodobého etnografického a historického výzkumu v Bosně a Hercegovině, konkrétně ve městech Srebren a Sarajevo.

Národopisná revue 2/2019 se věnuje tématu Tradice a náboženství. Jan Horský analyzuje nakládání s kategorií tradice v souvislosti se studiem náboženství (Tradice, zkušenost, inovace: náčrt možného vymezení pojmů /nejen/ ve vztahu ke studiu evropského křesťanství). Zdeněk R. Nešpor se zabývá novodobými protestantskými církvemi a vývojem jejich přihlášení se k tradici české reformace (Tradice a konstrukce tradice české reformace v novodobých protestantských církvích). Barbora Navrátilová se zaměřuje na vztah pohřebních obřadů a náboženské tradice na Balkáně (Pravoslaví a lidová religiozita v Bulharsku a v Makedonii na příkladu současných pohřebních rituálů). Anna Grůzová přibližuje individuální naplňování církevních předpisů zaměřujících se na stravu a půsty věřících v ČR (Přístupy věřících ke stravovacím doporučením v křesťanských církvích a náboženských společnostech /na příkladu tří jihomoravských měst/). Olga Nešporová se věnuje pohřbívání v současnosti a jeho proměnám v komparaci s tradičními zvyklostmi (Náboženské tradice a jejich absence v současné české pohřební praxi). Peter Salner se zaměřuje na slovenské prostředí a židovský svátek Pesach (Pesach – sviatok macesu, pamäti a identity: premeny náboženskej tradície v bratislavskej židovskej komunite).
Rubrika Proměny tradice přináší příspěvek věnovaný symbióze náboženství a lidové magie na příkladu lidových léčitelek z moravsko-slovenského pomezí. Společenská kronika připomíná jubilea etnoložky Jiřiny Langhammerové (nar. 1939), etnoložky a etnomuzikoložky Evy Krekovičové (nar. 1949), etnologa Pavla Popelky (nar. 1949) a hudebního skladatele Jaroslava Krčka (nar. 1939); přináší také nekrolog etnomuzikologa Jiřího Traxlera (1946–2019). Další pravidelné rubriky obsahují zprávy o konferencích, výstavách a nových knihách.


Tradice, zkušenost, inovace: náčrt možného vymezení pojmů (nejen) ve vztahu ke studiu evropského křesťanství

Studie z perspektivy teorie historických věd analyzuje způsoby způsob práce s kategorií „tradice“. Rozlišuje tradici v noetické rovině (interpretační tradici) a tradici v rovině ontické (dogmatická, věroučná, kulturní tradice na příkladu evropské reformace). „Tradice“ je analyzována ve vztahu k „inovaci“ a ke „zkušenosti“. Kritice je podrobena představa „kontinuity“ tradice. Opravdu cenné nejsou znění či podoba tradice, nýbrž kérygma, porozumění „věci samé‘. K tomu se však nelze přibližovat jinak než trpělivým dotazováním při uchovávání si kriticky tolerantní úcty k dosavadním tradicím. A také s vědomím, že snaha o inovace je legitimní a může být o to prospěšnější, bude-li se pojit s pokorou vůči tradicím, které se snažíme inovovat, a s respektem ke zkušenosti. Do konfliktu se zkušeností se, samozřejmě, mohou dostávat jak tradice, tak inovace. Tak jako je pro ontickou kulturu konstitutivní napětí mezi tradicí a inovací, je pro badatelskou kulturu konstitutivní napětí mezi pohybováním se v tradici a snahou prolomit ji.

Tradice a konstrukce tradice české reformace v novodobých protestantských církvích

Novodobé české protestantské církve, povolené tolerančním patentem Josefa II., nemohly a v mnoha ohledech ani nechtěly navazovat na dědictví české reformace. Tyto odkazy se nicméně příležitostně objevovaly po celé dlouhé 19. století, k jeho konci zvýrazněny nacionálním hnutím a politickými programy některých stran. Na počátku 20. století došlo k jejich výraznému vzestupu, kulminujícímu po vzniku Československa: většina českých evangelických církví se explicitně, dokonce i prostřednictvím změn svých názvů, přihlásila k tradici české reformace. Kromě největší Českobratrské církve evangelické se jednalo o Jednotu bratrskou, Jednotu českobratrskou, Bratrskou jednotu Chelčického, ale i o Církev československou (husitskou), Metodistickou církev, Armádu spásy, Náboženskou společnost československých unitářů, Pravoslavnou církev a několik dalších společenství. Cílem článku je analyzovat historické a teologické opodstatnění této sebedeklarace, její význam pro sociální fungování každého společenství a vývoj v průběhu 20. století až po současnost.

Pravoslaví a lidová religiozita v Bulharsku a v Makedonii na příkladu současných pohřebních rituálů

Pravoslaví je majoritním náboženstvím v Bulharsku i v Makedonii. Zatímco vliv pravoslavné církve v současné společnosti slábne, náboženství nabývá na významu mimo jiné jako etnoidentifikační znak. Současné projevy víry pravoslavných Bulharů a Makedonců bychom mohli nazvat jakýmsi individuálním synkretismem – projevy víry zahrnují v každodenním životě jak církevně kanonické úkony (zapalování svící u ikon, modlitby, křižování, půst), tak i úkony, které bychom mohli označit jako magické (ochrana proti uhranutí červenou nitkou, víra v čarodějnictví a související profylaktické rituály a podobně). Jako jeden z projevů současné víry příspěvek ilustruje vzpomínkovou hostinu čtyřicátý den po smrti ve vesnici Bitovo v západní Makedonii, kterou zasazuje do kontextu pohřebních rituálů. Tato mikrosonda ukazuje na reálném materiálu symbiózu náboženských a magických praktik, upozorňuje na současné funkce obřadu (stabilizační, integrační, religiózní) a postavení představitelů pravoslavné církve v těchto rituálech.

Přístupy věřících ke stravovacím doporučením v křesťanských církvích a náboženských společnostech (na příkladu tří jihomoravských měst)

Studie sleduje individuální přístupy ke stravovacím doporučením (konzumace, návykové látky aj.) v různých křesťanských církvích a náboženských společnostech v České republice. V některých církevních uskupeních jsou stravovací předpisy a doporučení oficiálně stanoveny, jinde nikoli – některé církve se v tomto ohledu drží tradicionalistického pojetí (zejm. Římskokatolická církev), jiné vycházejí z vlastních věroučných zásad (zejm. nonkonformní církve) nebo ponechávají více volnosti osobnímu rozhodnutí věřícího (zejm. tradiční nekatolické církve). Důležitá je také otázka rozličné podoby těchto omezení (termíny, forma), tj. jde-li o závazné předpisy, doporučení, či očekávání ze strany církevní reprezentace a souvěrců. S ohledem na jejich povahu se nabízí větší či menší prostor pro vlastní úpravy věřících. Autorka prostřednictvím rozhovorů s jednotlivými věřícími zjišťuje, že i přes patrné vnímání vymezených hranic je stěžejním aspektem individuální pojetí v závislosti na osobní zbožnosti i každodenních situacích. Ukazuje se však, že většina věřících vnímá nějakou formu sebezapření jako důležitou součást religiozity (v případě, že omezení stanovena nejsou, nebo jsou pohledem věřícího nedostatečné). Nároky na vlastní nepohodlí či skromnost jsou však v závislosti na subjektivních limitech velmi rozdílné (individuální úpravy a přístupy věřících).

Náboženské tradice a jejich absence v současné české pohřební praxi

Pohřbívání a pohřební obřady v současné České republice jsou velmi specifickou oblastí zasluhující zvláštní pozornost. Vysoký podíl kremací, ale především až poloviční a stále se rozšiřující podíl pohřbení bez pohřebního obřadu jsou charakteristikami ve světovém kontextu zcela ojedinělými. Článek představuje tyto specifické rysy pohřbívání a snaží se poukázat na důvody jejich vzniku. Využívá data z několika terénních výzkumů autorky v pohřebních službách z let 2003–2018, jakož i historická a etnologická data a studie. Autorka poukazuje na provázanost náboženských a zejména sekulárních tradic (kremační hnutí a občanské pohřby) s aktuálním stavem pohřbívání a pohřebními obřady v České republice. Pohřbívání bez obřadu je nejvíce rozšířeno v Praze, středních, severních a západních Čechách. V textu je interpretováno jako důsledek absence náboženských tradic a masivního rozšíření občanských pohřbů v době vlády komunistické strany ve druhé polovině 20. století.

Pesach – sviatok macesu, pamäti a identity: premeny náboženskej tradície v bratislavskej židovskej komunite

Na základe terénnych a archívnych výskumov židovskej komunity v Bratislave autor objasňuje, ako sa v 20. – 21. storočí menila tradičná podoba sviatku Pesach. Sviatok pripomína dramatický útek Židov z egyptského otroctva a štyridsaťročné putovanie po púšti, počas ktorého Židia prijali Tóru. Zmyslom sviatku a povinnosťou veriacich je podať správu o týchto udalostiach ďalším generáciám. Neodmysliteľnou súčasťou sú preto dve sederové večere spojené s čítaním Hagady. Okrem toho počas ôsmich dní trvania sviatku nesmú veriaci vlastniť ani konzumovať nič kvasené. Symbolom Pesachu je preto maces, ktorý má identitotvorný význam. Počas holokaustu židovský pôvod znamenal životné ohrozenie. Mnohí členovia bratislavskej komunity napriek tomu naďalej dodržiavali náboženské predpisy, kým iní sa vzdali viery alebo volili rôzne kompromisy. V období československej komunistickej moci pôsobila ateistická ideológia a represálie režimu, ale aj fakt, že po roku 1948 ostal na Slovensku jediný rabín, ktorý po auguste 1968 tiež zvolil emigráciu. Po novembri 1989 bratislavskí Židia volia výberový prístup k sviatkom (vrátane Pesachu). Zo spektra tradičných prvkov volia len tie, ktoré im vyhovujú. Vedome nedodržujú príkazy a zákazy judaizmu v plnom rozsahu a mnohí Pesach ignorujú.

Národopisná revue 1/2019 je věnována tématu Národní školy v etnografii a folkloristice. Giuseppe Maiello se zabývá formováním těchto oborů v Itálii (K vývoji italské folkloristiky a etnografie: od renesančních sbírek lidové slovesnosti k pozitivismu), Jiří Woitsch podává přehled o vzniku etnologie ve Švýcarsku (Vlastní cestou? Švýcarská etnologie v 19. a první polovině 20. století). Alexandra Bitušíková se zaměřuje na studium města ve slovenské etnologii (Urbánnoetnologický výskum na Slovensku v 21. storočí: reflexie a výzvy). Jaroslav Šotola a Mario Rodríguez Polo přibližují diskurzy romistiky v českém prostředí po roce 1989 (Reprezentace romské jinakosti: reflexe konstrukce objektu českých sociálních věd). Ivan Murín a Gergely Agócs prezentují využívání folkloristiky v oblasti folklorismu (Aplikovaná folkloristika v Maďarsku, na príklade Táncház – módszer). Mimo téma je zařazen metodologický příspěvek Miroslava Vaňka Od Sta studentských revolucí ke Stu studentským evolucím. K metodě prvního longitudiálního projektu české orální historie.
Rubrika Proměny tradice přináší záznam z terénního výzkumu mikulášské obchůzky v obci Lužná na jižním Valašsku (autorky Jana Poláková a Milada Fohlerová). Rubrika Ohlédnutí přináší příspěvek Bernardino de Sahagún a počátky antropologie v Mexiku (autor Oldřich Kašpar) a připomenutí života a díla Václava Pletky, významné osobnosti české hudební folkloristiky. Společenská kronika přináší zdravici k jubileu etnoložky Soni Švecové (nar. 1929) a nekrology romistky Evy Davidové (1932–1918) a etnologa Karla Pavlištíka (1931–2018). V dalších pravidelných rubrikách jsou publikovány zprávy o výstavách, konferencích, festivalech, přehlídkách a nových publikacích.


K vývoji italské folkloristiky a etnografie: od renesančních sbírek lidové slovesnosti k pozitivismu

Studie pojednává o nesnázích popsat hranice mezi různými studijními obory, jako je etnologie, folklor a etnograpfe, v kontextu Itálie před sjednocením a po něm. Speciální odstavec představuje nejstarší sbírky pohádek, které sesbírali Giovanni Francesco Straparola (1480?–1557), Giambattista Basile (1566–1632) a Pompeo Sarnelli (1649–1724), a první romantické pokusy komentovat ústní tradice. Ostatní odstavce jsou věnovány italským sběratelům pohádek, přičemž zvláštní pozornosti se těší sběratelé Niccolò Tommaseo (1802–1874), Vittorio Imbriani (1840–1886) a Costantino Nigra (1828–1907) a teoretikové folklorních studií Ermolao Rubieri (1818–1879) a Alessandro d'Ancona (1835–1914). Studie popisuje, kde se folklorní studia v Itálii potkávají s etnogprafickými studii a kde a kdy se od sebe vzdalují.

Vlastní cestou? Švýcarská etnologie v 19. a první polovině 20. století

V článku je v chronologicky pojatém výkladu charakterizován vývoj švýcarské etnologie s důrazem na vývoj v 19. století až 60. letech 20. století., přičemž dílčím způsobem je tematizován i zájem o kulturní či jinak definovanou rozmanitost ve starších obdobích. Velká pozornost je věnována především klíčovým osobnostem švýcarské etnologie, konkrétně Eduardu Hoffmann-Krayerovi a Richardu Weissovi a jejich vlivu na teoreticko-metodologické i tematické posuny v zaměření oboru. Výběrově jsou uvedeny i další profilující osobnosti švýcarské etnologie, důležitá díla a je popsána i institucionální základna oboru. Autor představuje švýcarskou etnologii jako relativně svébytný a progresivní badatelský diskurz. Ten byl sice zformován pod silným vlivem německé Volkskunde avšak rozvíjel se v zemi vyznačující se specificky multietnickou skladbou obyvatelstva, od Německa výrazně odlišným historickým vývojem i zvláštními až extrémními přírodními a geografickými podmínkami, které přispěly k uchování řady archaických prvků tzv. lidové kultury až do 20. století.

Urbánnoetnologický výskum na Slovensku v 21. storočí: reflexie a výzvy

Príspevok prináša prehľad vývoja urbánnoetnologického výskumu na Slovensku s dôrazom na vývoj v prvých dvoch dekádach 21. storočia. Stručne vymedzuje aj kľúčové medzníky, tematické oblasti a metodické prístupy v starších obdobiach, ktoré sú nevyhnutné pre pochopenie ďalšieho vývoja. Zaoberá sa tiež osobnosťami, ktoré formovali urbánnu etnológiu v slovenskom vedecko-výskumnom priestore a ktoré najviac ovplyvnili vývoj a etablovanie tejto subdisciplíny v rámci celoslovenského vývoja etnológie a sociálnej antropológie. Hlavným cieľom je sledovanie zmien v prístupe k etnologickému/antropologickému výskumu mesta na Slovensku v 21. storočí, a to primárne zmien v tematickom/problémovom zameraní urbánnych výskumov, teoretických konceptoch a metodických prístupoch k výskumu, ako aj náčrt ďalších výziev a možných smerovaní v kontexte vývoja svetovej urbánnej antropológie.

Reprezentace romské jinakosti: reflexe konstruování objektu českých sociálních věd

Po roce 1989 můžeme v českém prostředí pozorovat výrazný rozvoj vědeckého zájmu o poznávání romských populací. Domníváme se ovšem, že způsob konstruování objektu výzkumů v polistopadovém období nepřinesl adekvátní rámec pro snižování sociální marginalizace Romů. V textu analyzujeme příklady ze tří odlišných přístupů ke studiu Romů, přičemž paradox spatřujeme v tom, že ačkoli se zaštiťují důrazem na „podporu porozumění“, „hledání kořenů problémů“ či „navrhování řešení“, tak jejich způsob konceptualizace jinakosti de facto nenabízí alternativu veřejnému diskurzu, v jehož rámci jsou Romové vnímáni jako „radikálně odlišní“. Navrhujeme tedy přenést pozornost od diskuzí hledající vysvětlení odlišnosti Romů ke zkoumání logiky její reprodukce ve vědě. V textu se zaměřujeme na reflexi nejvýraznějších projevů exotizace Romů a na související limity v explanačním potenciálu pro pochopení sociální reality. Romská jinakost má podle nás své nezastupitelné místo jaké téma etnografického zkoumání, ale pouze za předpokladu reflexivity epistemologické pozice, chápání jinakosti jako (re)produkované sociální praxí a důslednému zahrnování širšího celospolečenského kontextu do celé analýzy.

Aplikovaná folkloristika v Maďarsku, na príklade Táncház – módszer

Mediálny úspech maďarskej a slovenskej folklórnej show znovu podnietil diskusiu o súčasných podobách folklorizmu. Menej známy je vývoj folkloristiky, ktorým prešiel od teoretických škôl historického a hudobného folklóru k jeho aplikovaniu do verejnej sféry. Súčasný nárast záujmu o folklór v Maďarsku sa spája s pokusom maďarských folkloristov o renesanciu starších foriem maďarskej tradičnej kultúry prostredníctvom scénických (umeleckých) a verejných prezentácií. Tieto metódy osvedčených a ohodnotených postupov (UNESCO) sú teoretickými a metodologickými konceptami maďarských folkloristov a etnomuzikológov. Cieľom tejto štúdie je oboznámiť čitateľov s maďarskými školami historického a hudobného folklórneho výskumu, ktoré majú priamu súvislosť s aplikujúcou metódou, zvanou aj Táncház - módszer. Štúdia je jednou z reflexií k diskusii vo folklorizme – scénické umenie versus verejné šírenie a tvorba versus citácia folklórnych obsahov.

Od Sta studentských revolucí ke Stu studentským evolucím. K metodě prvního longitudiálního projektu české orální historie

Příspěvek vychází z výzkumu dvou projektů, které se věnovaly studentským aktivistům z roku 1989 a které od sebe dělí dvacet let. Projekt Studenti v době pádu komunismu v Československu – biografické rozhovory (1997–1999) se stal klíčovým pro vývoj orální historie v České republice. Současný navazující časosběrný projekt Studentská generace roku 1989 v časosběrné perspektivě má ambici zachytit vliv formativní zkušenosti listopadové revoluce v roce 1989 na životní cesty narátorů, bývalých studentských aktivistů roku 1989, v osobním i profesním, popřípadě politickém životě. Časosběrný přístup, který byl v kontextu české orální historie využit poprvé, je v příspěvku nahlížen i perspektivou praxe psychologů a dokumentaristů, připomenut je i podobný projekt českých etnologů, zaměřený na výzkum folklorního hnutí v totalitním Československu. Autor popisuje také obtíže insidera při pořizování rozhovorů, resp. vedení rozhovorů jednotlivými mladšími tazateli. Zvláštní místo zaujímá neplánovaná „časosběrnost v časosběrnosti“, tedy období, kdy mezi realizací prvních a navazujících rozhovorů proběhy prezidentské a parlamentní volby, na které narátoři vesměs negativně reagovali. Změny v osobním životě – pokud byly respondenty zmíněny – nebyly vokalizovány tak silně jako společenská situace v zemi.