vydavatel:
Národopisná revue 4/2020 je věnována tématu Folklorismus 21. století. Teresa Smolińska se zaměřuje na kulturní tradice německé menšiny v oblasti Horní Slezsko v Polsku (Současná kulturní tradice Němců ve Slezsku: vstříc folklorismu). Andrej Mentel se zabývá kulturní pamětí v Bosně a Hercegovině a jejím posilováním na základě nově komponované lidové hudby (Folklorizmus a kultúra pamäti v súčasnej Bosne a Hercegovine). Jiří Čevela představuje výzkum cimbálových muzik na Uherskohradišťsku (Současné tendence cimbálových muzik na Uherskohradišťsku) a Jarmila Teturová prezentuje výzkum současného stavu tance verbuňk na Podluží (Vliv Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku na existenci a podobu tance verbuňk v etnografickém subregionu Podluží). Bronislav Stupňánek a Martina Ireinová přinášejí poznatky o současných projevech nářečí v etnografickém regionu Haná (Druhý život nářečí: Centrální středomoravské dialekty užívané ve veřejné komunikaci a tzv. hanácké obrození).
Rubrika Proměny tradice se věnuje slováckému verbuňku jako projevu folklorismu (autorka Anna Jagošová). V rubrice Ohlédnutí je připomenuto sto let od narození folkloristy Antonína Satkeho (autorka Jana Pospíšilová). Společenská kronika připomíná jubilea etnologa Jana Krista (nar. 1950), kulturního antropologa Zdeňka Salzmanna (nar. 1925), kulturní pracovnice a choreografky Evy Rejškové (nar. 1930) a přináší nekrolog slovenského folkloristy a etnologa Jána Michálka (1932–2020). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny zprávy o konferencích, oborových projektech a recenze nových publikací.
Studie zkoumá spontánní rozvoj specifického kulturního dění u Němců v Horním Slezsku, které vypovídá o vzestupu jejich povědomí o hodnotě vlastní kultury a o změnách v manifestaci jejich národního uvědomění a identity. Slezští Němci se snaží v regionu rekonstruovat mnohé formy německého kulturního dědictví, které již v současné kultuře plní různé funkce, a proto jsou typickou ukázkou folklorismu, tj. popkultury. Oživování ,německých lidových tradic‘ po politických změnách v Polsku v roce 1989 je podněcováno nejen folklorními soubory, nýbrž také jednotlivci, kteří kopírují vybrané části tradiční středostavovské kultury v Německu (např. Martinfest, Oktoberfest, Weihnachtsmarkt, Rosenmontag) a popularizují jejich zjednodušené formy, v nichž převažují zábavní a integrační funkce. V poválečném Horním Slezsku si zvláštní zmínku zasluhuje velikonoční zajíček (Osterhase). Hledání dárků přinášených zajíčkem, tak oblíbené mezi původními obyvateli tohoto regionu, lze považovat za regionální studijní „lekci“, chybí jí však místo pro vzpomínání na staré jarní obřady a magické rituály s nimi spojené. Rekonstrukce díky svému povrchnímu charakteru a hravosti/zábavnosti splňuje všechna kritéria folklorismu, který ukazuje, že konzumní kultura má zdrcující vliv. Mezi akcemi, které se v poslední době staly módní záležitostí a které organizují mladé ženy v několika slezských městech s výrazným zastoupením německé menšiny, poukazuje autorka na Rosenmontag (Růžové pondělí), tj. maškarní „ples“, který se snaží – bez ohledu na malou podobnost – přiblížit tradičním masopustním průvodům v německých městech (Kolín, Mohuč, Düsseldorf). Růžové pondělí, jako jeden z příkladů německého dědictví prezentovaný proti jiným formám německé tradice dochované ve Slezsku, je velmi přesným obrazem folklorizace tradice.
Rôzne aspekty folklorizmu na území krajín bývalej Juhoslávie sú objektom dlhodobého etnologického a folkloristického výskumu. Jednou z dôležitých je problematika vzťahu tzv. novokomponovanej ľudovej hudby (newly composed folk music; NCFM) a agresívnej nacionalistickej propagandy, ako aj ďalších politických aspektov tohto žánru. Ide o žáner komerčnej hudby, ktorý sa rozvíjal v bývalej Juhoslávii od 60. rokov 20. storočia a ktorý sa v textoch aj v hudobnej výstavbe odvoláva na folklórne zdroje. V Bosne a Hercegovine sa jedným zo zdrojov NCFM stala sevdalinka, špecifický žáner urbánneho hudobného folklóru. Sevdalinka sa stala jedným z prvkov „orientalizujúceho“ heterostereotypu Bosniakov a bosnianskej moslimskej kultúry ako „esenciálne odlišnej“ od kultúr ostatných národov bývalej Juhoslávie. Málo je však preskúmané, ako sa v súčasnosti pomocou NCFM v Bosne konštruuje bosniacka kolektívna pamäť. Štúdia na príklade konkrétnych spomienkových slávností ukazuje, ako sa využitím NCFM (spolu-)vytvára a podporuje určitý obraz bosniackej histórie.
Studie je věnována reflexi současných tendencí cimbálových muzik na Uherskohradišťsku. Informuje o uměleckých přístupech, formách prezentace a celkovém charakteru činnosti třiceti sedmi aktivně působících cimbálových muzik na Uherskohradišťsku (etnografický region Slovácko). Tato oblast, jejíž etnografické vymezení je na počátku textu specifikováno, je pro uvedenou reflexi perspektivní zejména díky dlouholeté tradici a množství cimbálových muzik. Na pozadí kulturněhistorického vývoje Uherskohradišťska lze pozorovat odlišné tendence v přístupu k lidové písni a jejich společenském uplatnění, což jsou dvě pro typologizaci určující (hlavní) hlediska. V rámci nich autor vymezuje celkem šest tendencí, které se v hudebních přístupech a produkcích jednotlivých cimbálových muzik vzájemně prolínají a doplňují. Z hlediska přístupu k lidové písni jsou rozvedeny tři obecné tendence – rekonstrukce, stylizace a žánrová fúze. Z hlediska společenského uplatnění se jedná o spolupráci s kolektivy působícími v oblasti folklorismu, koncertní činnost a spontánní muzicírování, přičemž u těchto tendencí lze identifikovat různou intenzitu komercionalizace.
Studie předkládá výsledky první fáze výzkumu vlivu Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku na existenci a podobu tance verbuňk se zaměřením na současnou situaci v etnografickém subregionu Podluží. Soutěž je pořádána každoročně od roku 1986 v rámci Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice a od roku 2005 patří mezi záchovná opatření verbuňku jako prvku zapsaného do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Autorka prezentuje výsledky terénního výzkumu mezi třemi skupinami respondentů z Podluží, kterými jsou pamětníci (bývalí tanečníci bez ohledu na jejich účast v Soutěži), lokální autority spojené přímo se Soutěží (úspěšní absolventi Soutěže) a mladí aktivní tanečníci praktikující verbuňk při Soutěži, ale současně i v rámci běžných tanečních příležitostí. Názory respondentů dokazují vliv Soutěže na popularizaci a propagaci verbuňku v terénu a upozorňují na problematiku zásahů do přirozeného vývoje regionálního stylu. Uvedené poznatky budou využity ke komparaci výsledků z dalších fází výzkumu probíhajících v ostatních subregionech etnografické oblasti Slovácko.
V České republice pozorujeme přibližně od přelomu 20. a 21. století v oblastech s tradičně silnou regionální identitou fenomén značně zvýšeného zájmu o místní nářečí. Tento zájem je patrně odezvou na současný prudký ústup nářečí a velkou disparátnost mezi jazykem nejstarší a nejmladší generace. Reakcí jsou aktivní snahy o zachování, či dokonce obnovení dialektu. Nejvlastnějším polem nářečí je však soukromá mluvená komunikace, a tak snaha o veřejný dosah a apel na širší regionální publikum nutně vede k tomu, že se nářečí dostává do souvislostí a funkcí, které pro ně nejsou typické, nebo jsou zcela nové (tvorba učebnic a kurzů nářečí, rozhlasových pořadů, nářečních webů a zpravodajských portálů, nářečních textů písní moderních hudebních žánrů ap.). Tento jev má společné rysy téměř na celém území tradičních teritoriálních dialektů, ovšem nejsilněji ho zaznamenáváme v oblasti centrálních středomoravských nářečí, kde jej, v souhlasu s explicitně vyjadřovanou intencí jeho šiřitelů, autoři studie označují termínem „hanácké obrození“.
Národopisná revue 3/2020 je zaměřena na téma Současný venkov. Přemysl Mácha se věnuje problematice multikulturního soužití v oblasti Těšínska, a to zejména z jazykového hlediska (Dvojjazyčné nápisy na Těšínsku aneb těšínský venkov jako experiment s pluralitou). Juraj Janto se zaměřuje na studium slovenských venkovských lokalit v blízkosti velkých měst v druhé polovině 20. století (Vidiecke lokality v zázemí veľkých miest na Slovensku. Z výskumu suburbánnych obcí pri Bratislave). Katarína Koštialová se věnuje významu folklorního festivalu ve slovenské obci Hrušov ve vztahu k dané lokalitě a jeho obyvatelům (Hontianska paráda – pozitivný príklad marginalizovanej obce Hrušov). Margita Jágerová analyzuje kulturně-společenské aktivity ve vybraných obcích na Slovensku (Inšpiračné zdroje kultúrno-spoločenských podujatí a slávností v súčasnom vidieckom prostredí /na príklade obcí Vlachovo, Soblahov, Malé Dvorníky a Liptovská Teplička/). Mimo téma je zařazen text Martina Novotného o venkovském stavitelství a roli neškolených řemeslníků (Neškolení řemeslníci /tzv. náturisté/ jako nositelé tradičních technologických postupů /s přihlédnutím k stavitelské tradici v oblastech nížinného domu na Moravě a na Slovensku/).
V Proměnách tradice Marta Ulrychová přibližuje historii Národopisného souboru Postřekov, jednoho z nejstarších českých folklorních souborů. V rubrice Ohlédnutí Martina Pavlicová připomíná 100. výročí narození moravské etnochoreoložky Zdenky Jelínkové (1920– 2005) a Oldřich Kašpar 125 let od narození iberoamerikanisty a lingvisty Čestmíra Loukotky (1895–1966). Rubrika Rozhovor je věnována životnímu jubileu v Rakousku působící české etnoložky Věry Kapeller (nar. 1950). Společenská kronika připomíná jubilea folkloristů Milana Leščáka (nar. 1940) a Marty Šrámkové (nar. 1935) a přináší nekrolog etnografky Renaty Zemanové (1927–2020). Další pravidelné rubriky jsou věnovány zprávám z konferencí, festivalů a recenzím odborné literatury.
Článek pojednává o konfliktech ve venkovských obcích Těšínska, které v posledních patnácti letech vyvolalo zavádění dvojjazyčných, česko-polských nápisů. Téma je analyzováno v kontextu politiky toponymie a diskuzí o modelech soužití v multikulturních společnostech. Text stručně představuje vybrané výsledky mnohaletého výzkumu opírajícího se o analýzu jazykové krajiny, mediálního diskurzu a názorů místních obyvatel, představitelů obcí a zástupců polských organizací zjištěných pomocí rozhovorů a dotazníků. Výzkum ukázal, že dvojjazyčné nápisy hrají významnou roli v česko-polských vztazích na Těšínsku. Ačkoliv média reportovala o zavádění nápisů příznivě, většina obyvatel hlásících se k české národnosti dvojjazyčné nápisy i po více jak deseti letech od jejich zavedení nadále odmítá. Nejčastěji argumentují nutností přizpůsobení polské menšiny české většině. Snahy polské menšiny o zavedení nápisů v mnoha obcích neuspěly vůbec, v jiných uspěly jen částečně. Jen několik obcí zavedlo nápisy nad rámec jejich zákonné povinnosti a otevřelo tak dveře ke skutečnému multikulturnímu soužití.
Jednou z dôležitých kategórií vidieckych lokalít sú tzv. zázemia miest; obce, ktoré sú spojené s blízkym urbánnym sídlom zamestnaním a ďalšími aktivitami svojich obyvateľov. Mnohé z nich sú súčasťou procesu suburbanizácie s narastajúcou výstavbou a populáciou. Proces (modernej) suburbanizácie sa na Slovensku objavil v druhej polovici 90. rokov najvýraznejšie pri Bratislave a v blízkosti ďalších väčších miest. Táto kategória obcí rastie čo do veľkosti a počtu, preto sa stáva čoraz významnejším fenoménom vidieckeho, resp. vidiecko-mestského osídlenia. Kvalitatívny etnografický výskum týchto sídel na Slovensku je ešte stále na začiatku. Pri výskume dvoch lokalít pri Bratislave sme sa zamerali na zisťovanie úrovne a foriem vzťahov medzi pôvodnými obyvateľmi a prisťahovalcami. Všímali sme si aj motiváciu nových obyvateľov prisťahovať sa do obce. Dáta sme získali z výpovedí informátorov v etnografickom rozhovore. Z ich analýzy vyplynulo, že kontakty medzi dvoma sledovanými skupinami sú náhodné a sporadické, ich forma je formálna a zdvorilostná. Najčastejšími faktormi pre prisťahovanie do vidieckej obce boli cena domu, túžba žiť v „zelenom“ a pokojnom vidieckom prostredí, pocit súkromia a slobody.
Štúdia identifikuje činitele, ktoré vstúpili do procesu úspešného etablovania festivalu Hontianska paráda v slovenskom Hrušove. Zároveň poukazuje aj to, ako vice versa toto podujatie ovplyvnilo obec a jej obyvateľov. Prezentuje i prípadné ohrozenia vo väzbe na lokalitu i festival. Hrušov (nositeľ titulu Dedina roka 2013) leží v marginalizovanej lokalite, ktorá lokálne spoločenstvo na jednej strane devalvuje, na strane druhej ho motivuje k súdržnosti i spolupráci. Ukazuje sa, že podstatným činiteľom odolnosti voči nepriaznivým determinantom sú samotní občania, komunita, kvalitní lídri, koexistencia generácii i medzigeneračná transmisia kultúrnych hodnôt. Všetky zmienené aspekty môžeme považovať za základné činitele pre etablovanie a udržanie festivalu celoslovenského rozmeru. Festival predstavuje určitú formu reprezentácie lokálneho spoločenstva, je nástrojom marketingu, podieľa sa na tvorbe imidžu a značky obce/ regiónu. Zároveň je aj dôležitým faktorom zmeny smerujúcej k otvorenosti v prospech obce a jej obyvateľov. Festival prináša aj ohrozenia, ku ktorým patrí najmä environmentálne zaťaženie obce, ale kľúčovým ohrozením lokality je ubúdajúci počet obyvateľov.
Štúdia poskytuje komparatívnu analýzu súčasných foriem celoročných kultúrnych a spoločenských slávností na príklade štyroch vybraných obcí. Definuje základné inšpiračné zdroje týchto aktivít, faktory ovplyvňujúce danú sféru, definuje taktiež identické a odlišné prvky, možnosti využívania „societálneho kapitálu“ (ľudského, sociálneho a kultúrneho) každej obce v tejto oblasti. Základným inšpiračným zdrojom pre väčšinu kultúrno-spoločenských podujatí je miestna ľudová kultúra, v rámci nej najmä tradičný kalendárny obyčajový cyklus, v niekoľkých prípadoch prepojený s cirkevnými sviatkami. V posledných desaťročiach sa podujatia venované deťom, resp. rodinám s deťmi, matkám a dôchodcom stali akýmisi „kultúrnymi a sociálnym konštantami“ nielen vo vidieckom, ale aj v mestskom prostredí. Výskum potvrdil nezáujem obyvateľov o slávenie štátnych a politických udalostí. Najmä v prímestských oblastiach je zjavný import nových globalizovaných fenoménov, izolovanejšie obce majú lepšie podmienky na rozvoj lokálnej tradičnej kultúry. Článok prezentuje niektoré zistenia týkajúce sa „societálneho kapitálu“, najmä nerovnakého využívania ľudského a kultúrneho kapitálu v sledovaných obciach, taktiež zdôrazňuje dôležitosť aktivizmu obyvateľov a podpory tejto oblasti miestnymi samosprávami či vytváranie podmienok pre kultúrne zázemie a infraštruktúru.
Stať přibližuje okolnosti vzniku venkovských staveb na území bývalého Československa (Morava, Slovensko). Časově se jedná především o období od druhé poloviny 19. století až do 80. let století minulého. V etnologii jde se málo frekventované téma, čemuž odpovídá i množství relevantní literatury. V textu je zohledněna výroba stavebních prvků a podíl svépomocné práce (účast rodiny a sousedů při stavebních pracích). Nastíněn je termín náturista (nevyučený venkovský stavitel) a proměna jeho významového vnímání v čase. V případě tradičních technologických stavebních postupů vážících se převážně na práci s nepálenou hlínou jsou zmíněny i okolnosti jejich ústupu, omezené realizace i jejich krátkodobé renesance na počátku druhé poloviny 20. století. Znalosti vážící se k údržbě starých hliněných staveb se ve zkoumané oblasti udržely zhruba do sklonku 70. let 20. století a skokově se vytratily s úmrtím posledních nositelů této tradice. Zajímavým fenoménem, kterému je ve stati věnována pozornost, je svépomocná podomácká výroba škvárobetonových tvárnic. Jednalo se o jev, jenž byl typický pro venkovské stavitelství v Československu od 60. let 20. století.
Národopisná revue 2/2020 je věnována tématu Etnologické perspektivy turismu. Martin Klement a Renata Mauserová se zabývají mediálním obrazem oblasti Máchova jezera v severních Čechách (Image města Doksy v první polovině 20. století). Dana Bittnerová zkoumá vzpomínky na cesty do Rumunska v době socialismu motivované poznáním lesních železnic (Turismus českých železničních fandů – vzpomínání na cesty do Rumunska v 80. letech 20. století). Sarah Scholl-Schneider se věnuje dvěma místům setkávání Němců, jež byli vysídleni z tzv. Sudet a ze Slezska („Kousek domoviny“. Haus Schlesien a Heiligenhof jako turistické kontaktní zóny). Olga Radčenko se zabývá sovětskou a postsovětskou politikou paměti na Ukrajině ve vztahu k druhé světové válce (Památníky „Velké vlastenecké války“ na sovětské Ukrajině jako zdroj cestovního ruchu). Mimo téma je zařazena studie Martina Sítka o masopustních obchůzkách (Fenomén obnovených masopustních obchůzek ve vybraných lokalitách Jihomoravského kraje).
V rubrice Proměny tradice je uveřejněna etnologická reflexe Petra Salnera týkající se slavení židovského svátku Pesach v době koronavirové pandemie, v rubrice Ohlédnutí prezentuje Oldřich Kašpar glosu Alberto Vojtěch Frič, Červuiš Pišoád a Jaroslav Hašek. Rozhovor s etnologem Andrejem Sulitkou (nar. 1945) při příležitosti jeho životního jubilea vedla Jana Pospíšilová. Společenská kronika připomíná jubileum etnologa Karla Altmana (nar. 1960) a uveřejňuje nekrology etnoložky Zuzany Marhoulové (1944–2020) a etnologa a cestovatele Miloslava Stingla (1930–2020). Další pravidelné rubriky přinášejí zprávy z konferencí, výstav a recenze nových knih.
Severočeské město Doksy se společně se svou osadou Staré Splavy a přilehlým Velkým rybníkem – dnes Máchovým jezerem – přeměňovaly na přelomu 19. a 20. století ve významnou turistickou oblast. Aby do města přijelo co nejvíce návštěvníků, byly ve velkém nákladu produkovány propagační materiály, jejichž autoři pomocí textů a obrázků konstruovali velmi přitažlivý image města Doksy. Studie si klade za cíl zjistit, z jakých motivů tento image sestával a v čem se odlišoval od tamější každodenní reality. Na základě analýzy inzerátů, průvodců, prospektů a pohlednic lze konstatovat, že od počátku 20. století až do 40. let byly Doksy propagovány jako malebné lázeňské městečko, které leží uprostřed čisté přírody s ozdravnými účinky. Podle údajů v kronikách a nevydaných archivních pramenech však byli návštěvníci Doks konfrontováni s četnými problémy, k nimž se mj. řadily drahota, hluk, nepořádek, nefunkčnost lázeňských zařízení či nízká kvalita nabízených služeb. Dodnes jsou údaje a obrázky z dřívějších propagačních materiálů nekriticky využívány ve vzpomínkových či populárně-naučných textech. Mediální obraz z první poloviny 20. století tak má nadále značný vliv na to, jak jsou předválečné a meziválečné Doksy vnímány.
Příspěvek zkoumá povahu vzpomínání na cesty vybrané skupiny železničních fandů za lesními železnicemi do Rumunska v 80. letech 20. století. Propojuje koncepty antropologie turismu a paměti. Vzpomínky na turistiku za historickou železnicí se staly trvalou součástí generační výpovědi/postoje cestovatelů, skrze niž vyjednávají nejen svoji skupinovou identitu, ale i uznání. Vyprávění o cestách za lesními železnicemi a jejich performance jsou situovány do vzájemného dialogu mezi komunikativní a kulturní pamětí. Z hlediska obsahu sdílená paměť odkazuje na rámce, jež jsou pro pamětníky relevantní. Cesty do Rumunska pamětníci spojují s kategoriemi zmizelé autenticity („zmizelého ráje“ parní trakce), exotiky a balkanismu, nedostatku v oblasti spotřeby a kritiky omezení pohybu a cestování za socialismu. Motiv „železné opony“ stojí v protikladu k imaginaci globalizovaného světa, kterou ustanovuje technoscape. Mezi rámce paměti vstupuje aspekt mládí cestovatelů a na něj vázané dobrodružství. Dobrodružství a zážitek autenticity dokážou udržovat vzpomínky na cesty za lesními železnicemi v komunikativní paměti a produkovat kulturní paměť.
Studie se věnuje dvěma místům vzdělávání a setkávání Němců nuceně vysídlených z tzv. Sudet a ze Slezska, Heiligenhofu v Bad Kissingen a Domu Slezsko (Haus Schlesien) v Königswinteru. Oba domy představují důležité komponenty v širokém poli kultury vzpomínání na minulost Němců a německých menšin ve východní Evropě a na útěk či nucené vysídlení. I když se jedná o domy, které byly původně zřízeny danými dvěma skupinami nuceně vysídlených pro vlastní potřebu, sahá jejich působení daleko za jejich hranice – a to nejen kvůli jejich připomínajícímu a vzpomínajícímu, ale především kvůli jejich turistickému charakteru, neboť dnes v nich může strávit svou dovolenou kdokoliv. Studie zkoumá, jak se oba domy prezentují jako turistické destinace různým cílovým skupinám – samotným nuceně vysídleným, polským a českým návštěvníkům, ale také nezúčastněným cestujícím. Zachycení turistických praktik aktérů (především současné zacházení s minulostí), jak bylo pozorováno během terénního výzkumu, ukazuje, že oba domy mohou být interpretovány jako kontaktní zóny utvářené jak shodou, tak konfliktem. Díky tomu jsou svou turistickou funkcí sto poskytnout (interkulturní) zprostředkování. Neboť stejně jako cesty nuceně vysídlených do staré domoviny ve východní Evropě, které se dostaly do centra pozornosti etnologů před několika lety, představují tyto domy z pohledu turismu podnět k tematizaci domoviny/vlasti a přináležitosti.
Po dosažení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 ovlivňuje kontroverzní politika paměti ve vztahu k hrdinům, spoluviníkům a obětem nejen budování památníků, nýbrž také jejich rozdílné vnímání, které se pohybuje mezi uctíváním a vandalismem. Centrem pozornosti tohoto příspěvku je sovětská paměti na Ukrajině se zřetelem ke druhé světové válce a její vliv na cestovní ruch. Cílem projektu je analyzovat úlohu sovětského diskurzu o válce při prezentaci tragických historických událostí v muzeích a na památných místech, které jsou pro cestovní ruch důležitými zdroji. Byly vyhodnoceny dokumenty z archívů Komunistické strany Ukrajiny a sovětské cestovní kanceláře Intourist. Pro tento příspěvek je směrodatná skutečnost, že se cestovních ruch a komemorační praktiky jako kulturní a společenské jevy ve vztahu k druhé světové válce proplétají a vzájemně ovlivňují.
Článek prezentuje výsledky výzkumu vybraných obnovených masopustních obchůzek na území Jihomoravského kraje (Velké Pavlovice, Šakvice, Bzenec, Mutěnice, Poštorná a Ladná), který provedl Národní ústav lidové kultury ve Strážnici v letech 2018 a 2019. Výzkum vycházel ze studia archivních i současných mediálních pramenů, rozhovorů a dotazníkového šetření, doplněn byl metodou zúčastněného pozorování. Cílem výzkumu bylo popsání charakteristické podoby obchůzek, proměna jejich funkcí a motivace organizátorů k jejich uspořádání. Obnovování masopustních obchůzek dosahuje právě v současnosti ve sledovaném regionu svého vrcholu a jejich rozšíření do stále nových lokalit zaznamenává značný progres. Některé z lokalit organizují obchůzku již více jak deset let. Jak ukázaly výpovědi jednotlivých organizátorů, masopustní obchůzky plní především funkci seberealizace, uvědomělé pěstování lokální tradice (resp. jeho vytváření s odkazem na minulost) a sounáležitosti s komunitou. Přestože mnohé z nich jen stěží navazují na dřívější lokální lidovou tradici, která vlivem historických událostí ztratila svou funkci a tím i kontinuitu, obsahují řadu prvků, které jsou typické pro lidovou kulturu daného regionu či lokality.
Národopisná revue 1/2020 je věnována Etnologické a antropologická tematice filmovou kamerou. Lucie Česálková se zabývá českou meziválečnou etnografickou filmovou tvorbou (Jiné jako zrcadlo: etnografický pohled v českém meziválečném nonfikčním filmu), Petr Bednařík se věnuje filmu a socialistické propagandě na počátku 50. let (Zobrazení vesnice v českém filmu na počátku 50. let na příkladu filmu Slepice a kostelník). Dobovou produkci Československé televize v nesvobodné společnosti ve vztahu k prezentaci folkloru sleduje Milan Kruml (Folklor jako únik? Pořady s folklorní tematikou ve vysílání Československé televize na přelomu 60. a 70. let 20. století). Tomáš Petráň rozebírá z pohledu antropologie stereotypy v oblasti filmu (Etnické a genderové stereotypy ve filmové sérii James Bond). Mimo téma je uveřejněn text z terénního výzkumu Andreje Sulitky (Folklorní soubory národnostních menšin v českých zemích a majoritní folklorní hnutí. /Na příkladu vybraného vzorku souborů a jejich aktivit po druhé světové válce/).
Rubrika Metody výzkumu přináší úvahu o úloze etnografického filmu při současné prezentaci tradiční lidové kultury (autoři Aleš a Vít Smrčkovi) a text týkající se vývoje technologie barevné fotografie a dokumentace lidového oděvu (autoři Helena Beránková a Jan Benedík). Ve Společenské rubrice jsou uveřejněna blahopřání k životním výročím etnoložky Anny Divičanové/Gyivicsán (nar. 1940), etnoložky a filmové dokumentaristiky Vlasty Svobodové (nar. 1930) a etnologa Daniela Luthera (nar. 1950) a nekrolog etnomuzikologa Bruno Nettla (1930–2020). Další pravidelné rubriky podávají zprávy o konferencích, výstavách a publikačních aktivitách.
Český etnografický film vznikl v meziválečné éře díky souběžnému rozmachu filmu coby nástroje vědeckého poznání a automobilismu. Spojení filmu a automobilu bylo pro něj zásadní. Automobil umožňoval snazší a svobodnější cestování do neznámých krajů, film dokumentoval tamní přírodu a domorodé obyvatelstvo, sloužil ale také k propagaci automobilek, jež vozy na cestu poskytly. Jako žánr tedy český etnografický film vznikal na pomezí cestopisného, expedičního a propagačního filmu. Je proto přesnější v této éře hovořit o filmem zprostředkovaném etnografickém pohledu a jeho roli v širších souvislostech vizuální kultury meziválečného Československa. Studie na základě analýzy tří nejvýraznějších filmů (Gari-Gari, K Mysu dobré naděje a Šest žen hledá Afriku) v širším kontextu celospolečenských debat ukazuje, že etnografický pohled v českém kontextu na jedné straně přinášel poznání exotického jiného, na straně druhé přispíval k aktualizaci lokálních sociokulturních problémů. Bez ohledu na vlastní povahu etnografického „jiného“ snímky a priori zviditelňovaly dichotomii civilizované-necivilizované a reflektovaly, jak byly konkrétní kulturní diference zakořeněny v domácí společnosti. Etnografický pohled tímto způsobem obnažoval určité aspekty „necivilizovanosti“ v soudobém českém kontextu.
Československý film Slepice a kostelník měl premiéru v roce 1951. Režiséři Oldřich Lipský a Jan Strejček natočili adaptaci divadelní hry Jaroslava Zrotala. Snímek je příkladem, jakým způsobem tehdejší československá komunistická propaganda zobrazovala soudobou českou vesnici. Film zahrnoval totalitní propagandou zdůrazňovaná témata – boj proti záškodnictví, význam kolektivizace vesnice, svazek rolníků a dělníků, úlohu mladé generace. Zároveň snímek pracoval s projevy tradiční lidové kultury, když natáčení probíhalo na Slovácku (v okolí Uherského Brodu). Tvůrci využívali místní lidové kroje a folklor (lidové písně a tance). Herci z Prahy se snažili mluvit slováckým dialektem. Snímek lze zařadit celkově do kontextu tehdejší československé kinematografie, která se měla dle usnesení předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa z dubna 1950 věnovat hlavně aktuálním tématům tehdejší společnosti a zachycovat je v duchu socialistického realismu.
Článek mapuje vysílání Československé televize v době totalitárního režimu, konkrétně na přelomu 60. a 70. let, kdy s rostoucí žánrovou televizní nabídkou rostl i počet pořadů s folklorní tematikou. Ty vznikaly především v rámci produkce bratislavského studia, část z nich byla vysílána i mimo slovenský vysílací okruh. Po roce 1969, kdy byl spuštěn druhý televizní program a zároveň došlo z ideologických důvodů ke zrušení mnoha plánovaných pořadů, či k archivaci již vzniklých děl, se nabídka folkloru v televizním vysílání výrazně rozšířila. Pro některé tvůrce byl folklor (byť v podobě, která někdy spíše připomínala hudebnězábavné pořady) vítaným tématem, díky kterému se nemuseli angažovat v tzv. normalizační publicistické a dokumentární tvorbě. Aktivní v tomto směru bylo zejména brněnské televizní studio, které navíc z nedostatku kapacit bylo nuceno podstatnou část své produkce natáčet v exteriérech a lidová hudba, kroje a zvyky se staly především po zahájení vysílání v barvě zajímavou kulisou pro zábavu i tématem pro publicistiku. Produkce pořadů s folklorní tematikou se ve sledovaném období zvýšila také v ostravské televizi. Nešlo o výsledek nějakého koncepčního rozhodnutí či záměru ČST mapovat folklor jednotlivých oblastí ČR, ale osobního inciativu osob, které chtěly pro televizi pracovat, ale nikoli za každou cenu.
Článek ukazuje vzájemnou provázanost aktuálního společenského diskurzu s narativy populární kultury v průběhu posledního půlstoletí na případu série filmů s protagonistou Jamesem Bondem. Zvolená metoda kombinující multidisciplinární přístup k rozboru a kontextualizaci popkulturního textu cílí k demonstraci možností vizuální antropologie na poli sociální a kulturní analýzy. Text upozorňuje na příklady, kdy je umělecký narativ kontrolován různými typy společenských dispozitivů a kdy výsledný umělecký text zároveň formuje a určuje způsob uvažování o samotných základech společenského diskurzu. Sociální diskurzivní praxe a populárně kulturní narativ jsou nahlíženy v dialektické symbióze: zobrazení vztahů mezi ženou a mužem, frekvence sexuálních kontaktů či jejich absence v příběhu, způsoby zobrazování „jinakosti“, etnická a nacionální příslušnost fiktivních postav jsou znaky reflektující geopolitickou situaci, typy globálního ohrožení, společenská tabu i imperativy, společenskou stratifikaci, ideály životního stylu. Zároveň zmíněné znaky v popkulturních textech šíří a upevňují zobrazované stereotypy. Reflexe a reprodukce se v populární kultuře prolínají, vymykají se kontrole a v důsledku ovlivňují chování i způsoby uvažování, jejichž jsou produktem.
Studie poukazuje na odlišnost folklorních menšinových souborů a skupin v České republice od hlavního proudu souborů ve folklorním hnutí většinové společnosti po druhé světové válce. Text se opírá o poznatky z terénního výzkumu v letech 2018 a 2019 – rozhovorů s vedoucími vybraných folklorních menšinových souborů i s jejich bývalými členy. Ze současné skladby „uznaných“ národnostních menšin ČR (běloruská, bulharská, chorvatská, maďarská, německá, polská, romská, rusínská, ruská, řecká, slovenská, srbská, ukrajinská, vietnamská) je výzkumný vzorek zaměřen z důvodu omezeného rozsahu příspěvku na čtyři menšiny (polskou, slovenskou, rusínskou a německou), které však poskytují relevantní východisko k tématu. Činnost jednotlivých folklorních souborů či folklorních skupin je průvodním jevem spolkových aktivit všech národnostních menšin. Na rozdíl od folklorních souborů většinové společnosti je společným jmenovatelem menšinových souborů snaha působit především na uchovávání kulturních tradic menšinových společenství jako jednoho z dominantních znaků jejich identity.
