Národopisná revue 1/2019

STÁHNOUT
digitální verzi

Národopisná revue 1/2019

Vloženo: 12. 4. 2019
OBSAH

Studie k tématu Národní školy v etnologii a folkloristice
K vývoji italské folkloristiky a etnografie: od renesančních sbírek lidové slovesnosti k pozitivismu (Giuseppe Maiello)
Vlastní cestou? Švýcarská etnologie v 19. a první polovině 20. století (Jiří Woitsch)
Urbánnoetnologický výskum na Slovensku v 21. storočí: reflexie a výzvy (Alexandra Bitušíková)
Reprezentace romské jinakosti: reflexe konstruování objektu českých sociálních věd (Jaroslav Šotola – Mario Rodríguez Polo)
Aplikovaná folkloristika v Maďarsku, na príklade Táncház – módszer (Ivan Murín – Gergely Agócs)

Ostatní studie a materiály
Od Sta studentských revolucí ke Stu studentským evolucím. K metodě prvního longitudiálního projektu české orální historie (Miroslav Vaněk))

Proměny tradice
Svatý jede dědinú aneb o proměnách mikulášské obchůzky v Lužné (Jana Poláková – Milada Fohlerová)

Ohlédnutí
Bernardino de Sahagún a počátky antropologie v Mexiku (k 520. výročí narození) (Oldřich Kašpar)
Václav Pletka (22. 2. 1919 Brno – 23. 5.1997 Praha) (Marta Toncrová)

Společenská kronika
O jedné Slovence v Čechách a na Moravě aneb k jubileu Soni Švecové (Josef Kandert)
První generace etnografů studujících Romy v českých zemích a na Slovensku: Eva Davidová 1932–2018 (Zdeněk Uherek)
Za Karlem Pavlištíkem (Lucie Uhlíková, Jan Krist, Josef Jančář, Zuzana Malcová, Juraj Hamar)

Výstavy
Výstava k 90. výročí dostavby mostu v Bechyni (Marta Ulrychová)
Výstava Spřízněni volbou v pražském Klementinu (Marta Ulrychová)

Konference
Dvě konference spolku Genius loci českého jihozápadu v Přešticích a Rokycanech (Marta Ulrychová)
Od demokratizácie k demokracii: orálna história vo výskume súčasných dejín (Hana Hlôšková – Monika Vrzgulová)

Festivaly, přehlídky
9. Celostátní přehlídka choreografií folklorních souborů – Tvůrčí taneční dílna 2018 v Jihlavě (Dorota Gremlicová)

Recenze
J. Mikulec: České země v letech 1620–1705. Od velké války k dlouhému míru (Lukáš M. Vytlačil)
M. Korandová: Západočeská dramata J. K. Tyla (Marta Ulrychová)
D. Holý: Problémy vývoje a stylu lidové hudby. Lidová taneční hudba na moravské straně Bílých Karpat v subregionu Horňácko (Marta Toncrová)
M. Toncrová – S. Smutná (eds.): Lidové písně z Podhorácka III. Tišnovsko a Bystřicko (Klára Císaríková)

Bez rubriky
Resumé


Národopisná revue 1/2019 je věnována tématu Národní školy v etnografii a folkloristice. Giuseppe Maiello se zabývá formováním těchto oborů v Itálii (K vývoji italské folkloristiky a etnografie: od renesančních sbírek lidové slovesnosti k pozitivismu), Jiří Woitsch podává přehled o vzniku etnologie ve Švýcarsku (Vlastní cestou? Švýcarská etnologie v 19. a první polovině 20. století). Alexandra Bitušíková se zaměřuje na studium města ve slovenské etnologii (Urbánnoetnologický výskum na Slovensku v 21. storočí: reflexie a výzvy). Jaroslav Šotola a Mario Rodríguez Polo přibližují diskurzy romistiky v českém prostředí po roce 1989 (Reprezentace romské jinakosti: reflexe konstrukce objektu českých sociálních věd). Ivan Murín a Gergely Agócs prezentují využívání folkloristiky v oblasti folklorismu (Aplikovaná folkloristika v Maďarsku, na príklade Táncház – módszer). Mimo téma je zařazen metodologický příspěvek Miroslava Vaňka Od Sta studentských revolucí ke Stu studentským evolucím. K metodě prvního longitudiálního projektu české orální historie.
Rubrika Proměny tradice přináší záznam z terénního výzkumu mikulášské obchůzky v obci Lužná na jižním Valašsku (autorky Jana Poláková a Milada Fohlerová). Rubrika Ohlédnutí přináší příspěvek Bernardino de Sahagún a počátky antropologie v Mexiku (autor Oldřich Kašpar) a připomenutí života a díla Václava Pletky, významné osobnosti české hudební folkloristiky. Společenská kronika přináší zdravici k jubileu etnoložky Soni Švecové (nar. 1929) a nekrology romistky Evy Davidové (1932–1918) a etnologa Karla Pavlištíka (1931–2018). V dalších pravidelných rubrikách jsou publikovány zprávy o výstavách, konferencích, festivalech, přehlídkách a nových publikacích.


K vývoji italské folkloristiky a etnografie: od renesančních sbírek lidové slovesnosti k pozitivismu

Studie pojednává o nesnázích popsat hranice mezi různými studijními obory, jako je etnologie, folklor a etnograpfe, v kontextu Itálie před sjednocením a po něm. Speciální odstavec představuje nejstarší sbírky pohádek, které sesbírali Giovanni Francesco Straparola (1480?–1557), Giambattista Basile (1566–1632) a Pompeo Sarnelli (1649–1724), a první romantické pokusy komentovat ústní tradice. Ostatní odstavce jsou věnovány italským sběratelům pohádek, přičemž zvláštní pozornosti se těší sběratelé Niccolò Tommaseo (1802–1874), Vittorio Imbriani (1840–1886) a Costantino Nigra (1828–1907) a teoretikové folklorních studií Ermolao Rubieri (1818–1879) a Alessandro d'Ancona (1835–1914). Studie popisuje, kde se folklorní studia v Itálii potkávají s etnogprafickými studii a kde a kdy se od sebe vzdalují.

Vlastní cestou? Švýcarská etnologie v 19. a první polovině 20. století

V článku je v chronologicky pojatém výkladu charakterizován vývoj švýcarské etnologie s důrazem na vývoj v 19. století až 60. letech 20. století., přičemž dílčím způsobem je tematizován i zájem o kulturní či jinak definovanou rozmanitost ve starších obdobích. Velká pozornost je věnována především klíčovým osobnostem švýcarské etnologie, konkrétně Eduardu Hoffmann-Krayerovi a Richardu Weissovi a jejich vlivu na teoreticko-metodologické i tematické posuny v zaměření oboru. Výběrově jsou uvedeny i další profilující osobnosti švýcarské etnologie, důležitá díla a je popsána i institucionální základna oboru. Autor představuje švýcarskou etnologii jako relativně svébytný a progresivní badatelský diskurz. Ten byl sice zformován pod silným vlivem německé Volkskunde avšak rozvíjel se v zemi vyznačující se specificky multietnickou skladbou obyvatelstva, od Německa výrazně odlišným historickým vývojem i zvláštními až extrémními přírodními a geografickými podmínkami, které přispěly k uchování řady archaických prvků tzv. lidové kultury až do 20. století.

Urbánnoetnologický výskum na Slovensku v 21. storočí: reflexie a výzvy

Príspevok prináša prehľad vývoja urbánnoetnologického výskumu na Slovensku s dôrazom na vývoj v prvých dvoch dekádach 21. storočia. Stručne vymedzuje aj kľúčové medzníky, tematické oblasti a metodické prístupy v starších obdobiach, ktoré sú nevyhnutné pre pochopenie ďalšieho vývoja. Zaoberá sa tiež osobnosťami, ktoré formovali urbánnu etnológiu v slovenskom vedecko-výskumnom priestore a ktoré najviac ovplyvnili vývoj a etablovanie tejto subdisciplíny v rámci celoslovenského vývoja etnológie a sociálnej antropológie. Hlavným cieľom je sledovanie zmien v prístupe k etnologickému/antropologickému výskumu mesta na Slovensku v 21. storočí, a to primárne zmien v tematickom/problémovom zameraní urbánnych výskumov, teoretických konceptoch a metodických prístupoch k výskumu, ako aj náčrt ďalších výziev a možných smerovaní v kontexte vývoja svetovej urbánnej antropológie.

Reprezentace romské jinakosti: reflexe konstruování objektu českých sociálních věd

Po roce 1989 můžeme v českém prostředí pozorovat výrazný rozvoj vědeckého zájmu o poznávání romských populací. Domníváme se ovšem, že způsob konstruování objektu výzkumů v polistopadovém období nepřinesl adekvátní rámec pro snižování sociální marginalizace Romů. V textu analyzujeme příklady ze tří odlišných přístupů ke studiu Romů, přičemž paradox spatřujeme v tom, že ačkoli se zaštiťují důrazem na „podporu porozumění“, „hledání kořenů problémů“ či „navrhování řešení“, tak jejich způsob konceptualizace jinakosti de facto nenabízí alternativu veřejnému diskurzu, v jehož rámci jsou Romové vnímáni jako „radikálně odlišní“. Navrhujeme tedy přenést pozornost od diskuzí hledající vysvětlení odlišnosti Romů ke zkoumání logiky její reprodukce ve vědě. V textu se zaměřujeme na reflexi nejvýraznějších projevů exotizace Romů a na související limity v explanačním potenciálu pro pochopení sociální reality. Romská jinakost má podle nás své nezastupitelné místo jaké téma etnografického zkoumání, ale pouze za předpokladu reflexivity epistemologické pozice, chápání jinakosti jako (re)produkované sociální praxí a důslednému zahrnování širšího celospolečenského kontextu do celé analýzy.

Aplikovaná folkloristika v Maďarsku, na príklade Táncház – módszer

Mediálny úspech maďarskej a slovenskej folklórnej show znovu podnietil diskusiu o súčasných podobách folklorizmu. Menej známy je vývoj folkloristiky, ktorým prešiel od teoretických škôl historického a hudobného folklóru k jeho aplikovaniu do verejnej sféry. Súčasný nárast záujmu o folklór v Maďarsku sa spája s pokusom maďarských folkloristov o renesanciu starších foriem maďarskej tradičnej kultúry prostredníctvom scénických (umeleckých) a verejných prezentácií. Tieto metódy osvedčených a ohodnotených postupov (UNESCO) sú teoretickými a metodologickými konceptami maďarských folkloristov a etnomuzikológov. Cieľom tejto štúdie je oboznámiť čitateľov s maďarskými školami historického a hudobného folklórneho výskumu, ktoré majú priamu súvislosť s aplikujúcou metódou, zvanou aj Táncház - módszer. Štúdia je jednou z reflexií k diskusii vo folklorizme – scénické umenie versus verejné šírenie a tvorba versus citácia folklórnych obsahov.

Od Sta studentských revolucí ke Stu studentským evolucím. K metodě prvního longitudiálního projektu české orální historie

Příspěvek vychází z výzkumu dvou projektů, které se věnovaly studentským aktivistům z roku 1989 a které od sebe dělí dvacet let. Projekt Studenti v době pádu komunismu v Československu – biografické rozhovory (1997–1999) se stal klíčovým pro vývoj orální historie v České republice. Současný navazující časosběrný projekt Studentská generace roku 1989 v časosběrné perspektivě má ambici zachytit vliv formativní zkušenosti listopadové revoluce v roce 1989 na životní cesty narátorů, bývalých studentských aktivistů roku 1989, v osobním i profesním, popřípadě politickém životě. Časosběrný přístup, který byl v kontextu české orální historie využit poprvé, je v příspěvku nahlížen i perspektivou praxe psychologů a dokumentaristů, připomenut je i podobný projekt českých etnologů, zaměřený na výzkum folklorního hnutí v totalitním Československu. Autor popisuje také obtíže insidera při pořizování rozhovorů, resp. vedení rozhovorů jednotlivými mladšími tazateli. Zvláštní místo zaujímá neplánovaná „časosběrnost v časosběrnosti“, tedy období, kdy mezi realizací prvních a navazujících rozhovorů proběhy prezidentské a parlamentní volby, na které narátoři vesměs negativně reagovali. Změny v osobním životě – pokud byly respondenty zmíněny – nebyly vokalizovány tak silně jako společenská situace v zemi.