Národopisná revue 2/2016 je zaměřena na aktuální otázky etnomuzikologie. Zuzana Jurková se ve svém příspěvku zamýšlí nad stavem současné etnomuzikologie, hudebně antropologickým přístupem a zejména nad studiem hudebních světů v urbánním prostředí (Badatelské spektrum současné etnomuzikologie: Cesta etnomuzikologů do města). Autorka převzaté americké studie – Adelaida Reyes – přináší platformu pro diskusi o smyslu a významu etnomuzikologie (Co dělají etnomuzikologové? Stará otázka pro nové století?). Veronika Seidlová představuje metodologickou koncepci „vícemístné etnografie“ a její využití v etnomuzikologii (Vícemístná etnografie: Příklady aplikací v současných antropologických a etnomuzikologických výzkumech). Studiem náboženských zvuků (zvony, zvonky, svolávání k modlitbě) ve městě (na příkladu slovinské Lublaně) se zabývá slovinská etnomuzikoložka Mojca Kovačič (Střet náboženských zvuků v městském prostoru: případ náboženské soundscape v Lublani). Pohled na hudbu u české menšiny ve Vídni přináší Zita Skořepová Honzlová (Hudba jako antropologické zrcadlo menšiny na příkladu hudebních aktivit současných vídeňských Čechů).
Rubrika Ohlédnutí se věnuje životu a dílu literárního vědce a folkloristy Oresta Zilynského (1923–1976) (autorka Naďa Valášková). Rozhovor Lucie Uhlíkové představuje etnologa Josefa Jančáře (nar. 1931) a připomíná jeho pětaosmdesáté narozeniny. Společenská kronika je věnována následujícím jubileu etnoložek Heleny Beránkové (nar. 1956) a Heleny Šenfeldové (nar. 1936), hudební folkloristky Věry Thořové (nar. 1936), pedagožky a folkloristky Aleny Schauerové (nar. 1936) a sběratelky lidových tanců Milady Bimkové (nar. 1926); uveřejňuje také nekrolog historika a etnologa Jiřího Setinského (1951–2016) a vzpomínku na etnoložku Vlastu Sukovou (1936–2014). Další pravidelné rubriky obsahují zprávy z výstav, recenze knih a zprávy z oborových aktivit.
Badatelské spektrum současné etnomuzikologie: cesta etnomuzikologů do města
Cílem textu je představit urbánní etnomuzikologii, významný směr současného antropologicky zaměřeného výzkumu hudby. Tento směr je nejprve zasazen do kontextu ostatního etnomuzikologického bádání. Po krátkém pohledu do historie urbánní etnomuzikologie jsou popsány významné teoretické koncepty, užívané či použitelné ve výzkumu hudby města, zejména koncept soundscape (Schafer a Shelemayová), konektivní struktura s jejími dvěma dimenzemi – společenskou a časovou (Assmann) a koncept kolektivní paměti (Halbwachs, Kansteiner). V poslední části textu je představena aplikace těchto konceptů na hudební materiál Prahy. Pro společenskou dimenzi konektivní struktury je použita kategorizace, částečně inspirovaná Appaduraiovými -scapes. V časové dimenzi (v níž se v tomto případě spojuje hudba a vzpomínání) jsou zřetelné dvě linie: v první z nich je hudba primárně předmětem vzpomínání, v druhém jeho médiem. Celým textem prostupuje empiricky potvrzené vědomí fluidnosti všech hranic, která je obzvlášť patrná v dnešním velkoměstě.
Co dělají etnomuzikologové? Stará otázka pro nové století?
Po celé dějiny historie etnomuzikologie vyvolávala šíře tohoto oboru, jeho multidisciplinární povaha a jeho historické vztahy k dalším podoborům otázky související s jeho identitou. Je etnomuzikologie samostatným oborem? „Co je etnomuzikologie?“ je forma, v níž otázka přestála měnící se kontexty a eventuality. Výsledný problém s otázkou definování odvedl naši pozornost od skutečnosti, kterou historikové a vědci, jako např. Thomas S. Kuhn a Freeman Dyson, vyzdvihovali jako zdroj toho, co dává oboru jeho identitu: co dělají jeho protagonisté. Aby předešel tendenci, kdy výsledky vynikajících vědců v oboru převažují nad příběhem, a aby se zaměřil na činnost nositelů oboru obecně, zkoumá text sílu dialektiky. Ta generuje nové poznatky nebo nový vhled tak, že vytváří řetězec otázek a odpovědí zabývajících, jež se zabývají kritickou výměnou a berou v úvahu rozpory a napětí, které zanechávají stopu na práci protagonistů. Článek se dotýká problematiky, která se nejzatvrzeleji postavila proti unitární identitě pro muzikologii – problematiky integrování toho, co bylo nazýváno „dvě etnomuzikologie“ nebo rozdvojený obor. Zkoumá proto nejdříve problémy identity etnomuzikologie z historického hlediska, a to z pohledu humanitních a přírodních věd. Nakonec se článek zaměřuje na znovuobjevení a opětné formulování rozdvojujících prvků v jejich jednotlivém čase a místě, na lepší oslovení problematiky zobecnitelnosti, na níž stojí rozpoznatelnost a identita oboru.
Vícemístná etnografie: příklady aplikace v současných antropologických a etnomuzikologických výzkumech
Cílem textu je v kontextu představit model tzv. vícemístné etnografie, navržené v polovině devadesátých let americkým antropologem Georgem E. Marcusem jako konceptuální a metodologický přístup pro terénní zkoumání mobilních kulturních jevů a globálních kulturních interakcí. Autorka jej ilustruje jednak na příkladech již realizovaných antropologických a etnomuzikologických výzkumů, které tento model buď inspirovaly, nebo jej explicitně použily, jednak na designu svého dizertačního výzkumu, jenž se zabývá transnacionálními hudebními toky manter z Indie do České republiky. Text nastiňuje rovněž možné limity a rizika, které přináší tento stále ještě experimentální způsob, jenž je alternativou ke klasickému modelu etnografie. V návaznosti na antropologa Jamese Fergusona se autorka domnívá, že vícemístná etnografie by neměla nahradit „jednomístnou“ etnografii, nýbrž rozšířit etnografické metodologické spektrum.
Střet náboženských zvuků v městském prostoru: případ náboženského soundscape v Lublani
Článek se zaměřuje na novou oblast zájmu etnomuzikologického výzkumu – zvuk. Odhaluje, jak zvuky rozmanitých náboženských komunit v současném urbánním prostoru odrážejí, vytvářejí nebo stimulují konflikt společensko-politických vztahů. Zaměřuje se na město Lublaň a diskutuje zkušenosti místních obyvatel se třemi náboženskými typy zvuků: křesťanským vyzváněním zvonů, muslimským svoláváním k modlitbě (adhan) a rozezníváním malých zvonků, hrnců a pánviček nové náboženské komunity. Pomocí epistemologického rozměru staví náboženské zvuky do vztahu k jiným zvukům v urbánním soundscape. Vyzvánění zvonů jako zvuk dominantní římskokatolické komunity je napadán nejčastěji pro svou akustickou a ideologickou dominanci ve městě. Adhan je zvuk minority, který zatím není ve městském soundscape realizován, ale již mezi širší veřejností vyvolal rozsáhlejší debatu. Reakce veřejnosti odhalují otázky náboženství, identity a xenofobie ve společnosti. Trans-univerzální zombie církev blaženého zvonění používá hudební nástroj – zvon – a znění malých zvonků, hrnců a pánví formou progresivní spirituality, která provokuje jiné náboženské tradice a také společensko-politickou situaci v zemi. Všechny předložené příklady ukazují, jak konkrétní náboženský zvuk funguje na úrovni symbolické prezentace náboženské ideologie a jak náboženská zvučnost města produkuje společensko-politický konflikt.
Hudba jako antropologické zrcadlo menšiny na příkladu výzkumu hudebních aktivit současných vídeňských Čechů
Studii otevírá úvodní část věnovaná stručnému výkladu konceptu menšina, jeho definici a ukázání odlišností jeho pojímaní a využití v humanitních a sociálních vědách a v právu, vychází přitom z porovnání situace v Evropě a ve Spojených státech amerických. Na pozadí vývoje disciplíny od srovnávací hudební vědy k etnomuzikologii, resp. hudební antropologii jsou nastíněny proměny využití konceptu menšiny a k němu se vztahujících výzkumných problémů od věnování pozornosti mimoevropské a převážně rurální evropské hudební marginalitě ve snaze o její zařazení do teoretických úvah o vývoji hudby přes dokumentaci hudebních projevů ohrožených etnických/národnostní menšin až po zkoumání širších otázek typu hudba a vyjednávání identity příslušníků menšin, hudba a migrace atd. Na závěr autorka nastiňuje hlavní výzkumné otázky, teoretické koncepty, metodologii a shrnutí závěrů výzkumu hudebních aktivit současné české vídeňské menšiny, který realizovala v letech 2012–2015.
