Národopisná revue 3/2017 je věnována tématu „Národní školy v etnologii a sociokulturní antropologii“. Vilmos Voight se zabývá nejstarším obdobím maďarského zájmu o národ a lidovou kulturu a základními pracemi konstituujícími maďarskou etnografii (Maďarský národopis – popis maďarského národa?). Badatelskou situaci v Itálii v druhé polovině 19. a počátkem 20. století nastiňuje Giuseppe Maiello (Politické sjednocení Itálie a budování národní demoetnoantropologie), Jiří Woitsch pak sleduje významné mezníky etnologického bádání ve Švédsku (Od folklivsforskning k evropské etnologii, antropologii a zpět: švédská etnologie v 19. až 21. století). Dějiny estonské etnologie přibližují Indrek Jääts a Marlen Metslaid (Etnologie, ideologie a moc – na příkladu Estonska). Martin Soukup předkládá nástin vývoje sociální antropologie ve Velké Británii (Britská sociální antropologie: vznik, vývoj a klíčové koncepce).
V rubrice Metodologie vědy Oto Polouček uveřejňuje příspěvek Cesty napříč disciplínami k dalšímu využití narativních pramenů. Na příkladu orální historie a etnologie. Společenská kronika přináší jubilejní články k narozeninám antropologa Václava Soukupa (nar. 1957) a etnoložky Věry Kovářů (nar. 1932). Následují nekrology tanečníka a choreografa Miloše Vršeckého (1950–2017) a Luďka Štěpána (1932–2017), badatele v oblasti lidového stavitelství. Další pravidelné rubriky informují o konferencích a festivalech, přinášejí recenze a zprávy z oboru.
Maďarský národopis – popis maďarského národa?
Příspěvek podává přehled základních pojmů stručné dějiny maďarské etnografie včetně historie maďarské společnosti (a národa) od středověku až po současnost. Autor se podrobněji věnuje významnějším autorům a pracím, které lze považovat za etnografické. K těm nejdůležitějším patří Miklós Oláh (1537), Mátyás Bél (1735–1742), statistika popisující teorii státu, János Čaplovič (1822, 1829), herderovské proroctví o zániku Maďarů (1791), sbírky a regionální popisy „ v reformní době“, Ferenc Kölcsey a jeho „národní tradice“ (1826), stejné téma dále rozvíjející János Erdélyi (1847), nové začátky po revoluci (1848–1849), Pál Hunfalvy (1876), vznik maďarského Národopisného muzea (1872), všeobecné a průmyslové výstavy, dílo Österreichische Monarchie in Wort und Bild (1886–1902), vydávání komparativních časopisů, Národní milenární výstava v roce 1896, založení Maďarské národopisné společnosti (1889), návrh terminologie Lajose Katona (1889: ethnologia – ethnographia – folklore), období před první světovou válkou a ukončení tzv. zlatého věku po první světové válce.
Politické sjednocení Itálie a budování národní demoetnoantropologie
Studie popisuje vývoj antropologie a s ní spojených vědních disciplín během prvních let vzniku italského státu. Porovnává dvě koncepce – jednu inspirovanou Jeanem-Baptistou Lamarckem a druhou Charlesem Darwinem – a také ukazuje, jak italští vědci objevovali moderní etnografii a folkloristiku. Studie se zaměřuje na prominentní představitele disciplíny dnes nazývané demoetnoantropologie, např. na Paola Mentegazzu, Giustiniana Nicolucciho, Giuseppe Pitrého, Cesara Lombrosu a Angela de Gubernatise. Zahrnuje i méně známé osobnosti, stejně tak jako jejich přínos pro italskou a evropskou etnologii. Studie analyzuje silné a slabé stránky italské etnologie a rozvoj během 19. století. Zvláštní důraz je kladen na vnímání značné kulturní vzdálenosti mezi severní a jižní Itálií. Jižní regiony se staly po své anexi Italským královstvím oblastí etnografického a antropologického výzkumu a zároveň místem ověřování nových rasových teorií, které se v té době formovaly napříč pozitivistickou vědou.
Od folklivsforskning k evropské etnologii, antropologii a zpět: švédská etnologie v 19. až 21. století
V chronologicky pojatém výkladu je nastíněn vývoj švédské etnologie od jejich amatérských počátků, přes konstituování muzejní a univerzitní vědecké disciplíny v 19. a v první polovině 20. století. Velká pozornost je věnována zásadní modernizaci oboru Sigurdem Erixonem, která měla celoevropské dopady v podobě teoreticko-metodologického formulování konceptu komparativní tzv. evropské etnologie, i následným procesům sociologizace a antropologizace oboru v 70. a 80. letech 20. století a přesunu pozornosti švédských etnologů od studia minulosti k aktuálním společenským problémům. Současná situace švédské etnologie, jejímž příkladem je tzv. lundská škola, je charakterizována jako konvergence kulturně-historických a antropologických přístupů a obor je charakterizován jako jeden z nejprogresivnějších v celoevropském kontextu. Výběrově jsou uvedeny i profilující osobnosti švédské etnologie od 19. století do současnosti, klíčová díla a popsána je minulá i současná institucionální základna oboru.
Etnologie, ideologie a moc – na příkladu Estonska
Příspěvek zkoumá počátky a historii estonské etnografie za rozmanitých politických režimů. Centrální osou je spojení disciplíny a estonského vlastenectví. Autoři se zabývají dvěma obdobími – meziválečnou dobou a sovětskou érou. Hlavním badatelským tématem estonské etnografie do 90. let 20. století byla materiální stránka tradiční venkovské kultury, zatímco folkloristé se zabývali její nehmotnou stránkou. V období meziválečné Estonské republiky byla etnografie jedním z oborů estonských studií a napomáhala k posílení národní identity a jednoty. Za sovětské éry byla estonská etnografie formálně součástí sovětské etnografie a podléhala marxisticko-leninské teorii. Nicméně v praxi přece jen zůstala spojena s estonským vlastenectvím a podporovala estonskou identitu, zejména od konce 50. let 20. století. Estonská etnografie zůstala poměrně konzervativní také z hlediska výzkumného materiálu a metod. K závažné změně došlo počátkem 90. let 20. století, kdy Estonsko opět získalo nezávislost. Estonská etnografie se stala součástí evropské etnologie a název oboru se adekvátně změnil.
Britská sociální antropologie: vznik, vývoj a klíčové koncepce
Předmětem studie je výklad vzniku a vývoje britské sociální antropologie. Autor vymezil její čtyři hlavní rysy, za které považuje primárně deduktivní zaměření, orientaci na zkoumání mimoevropských společností, důraz na aplikovanou antropologii a absenci standardizovaných oborových učebnic. Studie se zaměřuje na hlavní školy a paradigmata a zároveň se autor věnuje rozboru klíčových koncepcí oboru, jakými jsou pro britskou sociální antropologii funkce a sociální struktura. Na vybraných představitelích a představitelkách britské antropologie demonstruje tři dominantní přístupy, které se v oboru objevily. Jmenovitě diachronní (evolucionismus, difuzionismus), synchronní (funkcionalismus, strukturální funkcionalismus) a procesuální (manchesterská škola). Ukazuje rovněž úzkou souvislost mezi pojetím terénního výzkumu a převládajícím paradigmatem. V závěru studie je věnován prostor recentním trendům v britské sociální antropologii a jejímu současnému stavu.
