Národopisná revue 4/2011 je věnována tématu Vánoce a současnost. Alena Křížová přináší ve své studii přehledný vývoj fenoménu vánočního stromku a jeho zdobení (Dvě století „Kristova strůmku“), Marta Ulrychová a Šárka Ladýřová se věnují současné obyčejové tradici vztahující se ke svátku sv. Lucie (Obchůzky o svátku sv. Lucie v Pošumaví) a Ludmila Tarcalová představuje vznik a vývoj tzv. živých betlémů na Moravě (Živý betlém – nový fenomén současnosti). V rubrice Ostatní studie a materiály jsou uveřejněny osobní vzpomínky na Vánoce v německých rodinách, které byly násilně vyhnány z českého území po 2. světové válce (autorka Ulrike Zischka), terénní materiál z výzkumu slováckého tance verbuňk rozšířeného mimo tento region (autorka Jarmila Vrtalová) a příspěvek o užití hlíny v lidovém stavitelství (autor Martin Novotný).
V Proměnách tradice je představen příběh betlémáře Siegfrieda Zabela, vysídleného Němce ze Šluknova (autorka Eva Habel). Další pravidelné rubriky se věnují zprávám z konferencí, výstav, festivalů a přehlídek, recenzím nových knih a jiným oborovým aktivitám.
Dvě století „Kristova strůmku“
Příspěvek se zabývá výtvarnou a estetickou podobou vánočního stromku od jeho počátků v raném novověku, v českém prostředí od 19. století až po současnost. Zabývá se funkcí vánočního stromu v měšťanské společnosti, kde plnil roli sociální i reprezentativní, jeho významem v armádě, kde se stal symbolem a připomínkou rodiny. Výběr druhu stromu byl dán geografickými a klimatickými podmínkami, kromě tradičních jehličnanů (jedle, smrk, borovice) se objevovaly i další stálezelené rostliny (buxus, cesmína). Výzdobu tvořily až do poloviny 19. století jedlé potraviny, pochutiny a ovoce (oplatky, perníky, datle, fíky, jablka) a také drobné hračky. Od poloviny 19. století se v saských městech začala rozvíjet výroba vánočních ozdob ze skla, kartonu a plechu, v českých zemích o půlstoletí později. Novým fenoménem téže doby byly čokoládové figurky, záhy sestavované do ozdobných kolekcí. Podstatnou součástí výzdoby bylo osvětlení, nejdříve olejovými lampičkami, voskovými, lojovými a parafinovými svíčkami, od 30. let 20. století se prodávala elektrická světýlka. I když ozdoby procházely po celé 20. století módními změnami, jak ukázal třígenerační dotazníkový výzkum u 183 respondentů z rodin studentů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a pedagogů Agronomické fakulty Mendlovy univerzity v Brně, výzdoba vánočního stromu je vnímána jako velmi tradiční záležitost, která nepodléhá aktuálním trendům.
Obchůzky o svátku sv. Lucie v Pošumaví
Studie pojednává o obchůzkách pořádaných 12. prosince – v předvečer svátku sv. Lucie. Je výsledkem terénního výzkumu z let 2007–2011 prováděného ve třech obcích v jižní části Pošumaví v okresu Prachatice (Svatá Maří, Zdíkovec a Zálesí). Zároveň sumarizuje zprávy o stavu obchůzky z 80. let 20. století, tedy z doby, kdy zvyk nebyl aktérkami záměrně prezentován. Bylo rovněž přihlédnuto k informacím uveřejněným na počátku 20. století v časopise Český lid. Na základě srovnání podob obchůzek zaznamenaných v různých časových rovinách autorky došly k hypotéze o možném vlivu jezuitského kněze Vojtěcha Chanovského (1581–1643), který byl vyslán na misii do svého rodného kraje, aby zde mimo jiné umravňoval průběh přástek. Jako specifická v celé oblasti Šumavy se ve zdejších obchůzkách jeví jednak přítomnost černé lucie odříkávající motlitbu a vystupující jako vůdčí osoba, jíž se ostatní bílé lucie podřizují, jednak doprovodná píseň s textem naučného a mravokárného charakteru a nápěvem, který nevybočuje z písňového fondu daného regionu.
Živý betlém – nový fenomén současnosti (vybrané příklady z Moravy)
Ztvárnění biblické látky o narození Krista ve vánočních hrách se od poloviny devadesátých let 20. století stalo pro mnohé obce a města aktuální vánoční akcí. Na Moravě má více podob a mezi nimi vystupuje zvláštť forma tzv. živého betlému, v jehož středu účinkuje živá rodina farníků, zastupující Svatou rodinu. Spoluúčast na vánočním tajemství mají herci i diváci: obec se dočasně stává Betlémem a lidé společně putují k jeslím. Pro iniciátory je to příležitost vytvořit hru se zpěvy a výstupy. Vznik a vývoj pořádání současných živých betlémů byl zkoumán v oblasti Slovácka – na Uherskohradišťsku, Uherskobrodsku a Strážnicku, kde se od roku 1994 začaly předvádět živé betlémy na otevřeném prostoru. Dotazníky, videozáznamy a zprávy z internetu byly doplněny poznatky o živých betlémech ve vytipovaných lokalitách na Moravě o další formy: živé betlémy v uzavřeném prostoru, vánoční koledování u jesliček, v kostele a u vánočního stromu, a vánoční pořad zvykoslovného charakteru na jevišti. Studie přináší doklady o současné životnosti vánočních her ve specifických formách lokální kultury.
Dvojjediný svět Vánoc. Vzpomínky na Vánoce mezi Čechami a Bavorskem
Podnětem k napsání těchto vánočních impresí z „dvojjediného světa Vánoc“ byl rozhovor autorky s její moravskou kamarádkou o jejich dětství. Rodiče obou žen zřejmě vybavili svoje děti do života stejnými zvyklostmi, obyčeji, stejnými věcmi, stejnou módou i životním stylem. V prvním případě se v jejich duchu dál žilo na Moravě, ve druhém případě si je z Chebska v severozápadních Čechách odnesli s sebou do Bavorska. Ve spoustě každodenních drobných i velkých vzorů chování, ve „stylu přežití” poválečné doby se obě ženy chovaly téměř stejně nebo alespoň velmi podobně. Autorka zjišťovala, že se v lecčems shoduje více se svou kamarádkou z Moravy než s kamarádkami v Bavorsku. Vánoce z doby před rokem 1945 oběma ženám připomínali jejich rodiče, ale také připomínají věci, dopisy a fotografie. Autorčin svět Vánoc vznikl v Čechách. Vánoce mívají na vzpomínky dětí narozených za války, dětí uprchlíků nebo vyhnanců významný vliv. Jejich vlastní zážitky z Vánoc, vzpomínky na vánoční čas i to, jak znaly Vánoce z vyprávění ostatních, jim zůstanou v paměti po celý život. Nosívají si s sebou jakoby dvojí vánoční svět. Tím prvním jsou vyprávění a vzpomínky rodičů, tím druhým jsou vlastní zážitky a zkušenosti z poválečného Německa. Vánoce „tam doma v Čechách“ a Vánoce v novém „domově v Bavorsku“ – dny dětství na sklonku čtyřicátých a v padesátých letech 20. století zformovaly životní styl a tradice přinesené z Čech do zajímavé směsi, o které vypráví i tento materiálový příspěvek.
Význam rozšíření slováckého verbuňku v Moravských Knínicích na Brněnsku
Studie je zaměřena na prezentaci výsledků první etapy terénního výzkumu rozšíření mužského tance slovácký verbuňk v obci Moravské Knínice na Brněnsku. Zabývá se popisem kulturně-společenského vývoje od poloviny 19. století po současnost v dané lokalitě, kterým byly dány podmínky přejímání některých kulturních znaků (kroj, lidové písně a tance, dialekt), původně se vyskytujících pouze na území etnografické oblasti Slovácko. Tanec verbuňk se v obci Moravské Knínice vyskytuje téměř dvacet let a jeho podoba prochází změnami, jejichž průběh a význam autor zachycuje. Popisuje rovněž proměny hodové tradice, tanečního pořádku i hudebního doprovodu při hodových zábavách od počátku 20. století do současnosti. Zmíněna je i úloha Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici jakožto garanta výzkumných, dokumentačních, vzdělávacích, popularizačních a propagačních aktivit spojených se slováckým verbuňkem jako kulturním fenoménem. Uvedené výsledky výzkumu slouží jako východisko pro další plánované terénní výzkumy i audiovizuální dokumentaci výskytu a rozšíření slováckého verbuňku v oblasti Brněnska, které budou realizovány v příštích letech.
Hlína v konstrukcích panonského typu domu
Studie pojednává o hliněných stavbách v oblasti v Pomoraví a ve středním Podunají. Přibližuje některé archeologické nálezy a hledá jejich etnologické analogie. Stavební postupy s použitím hlíny jsou podrobněji analyzovány, jsou sledovány jejich genetické souvislosti. Dosud nejstarší zjištěnou technikou konstrukce hliněných stěn ve zkoumané oblasti je kolová kostra eneolitického objektu s vyplétanými stěnami, jež byla z obou stran nahozena silnou vrstvou mazaniny. Podle některých autorů se jedná o výchozí konstrukční řešení, ze kterého se postupně vyvinuly základní stavební postupy pracující s nepálenou hlínou v použití pro nosné zdivo. Prvním z nich je technika tzv. nabíjení, jež má mít původ v kolové konstrukci opatřené dvěma souběžnými „ploty“. Souhlasně s tímto tvrzením se domníváme, že základem tohoto způsobu může být i pěchování hliněné směsi do volného prostoru mezi dvojitou stěnou z kamene či palisád. Další konstrukcí je vrstvení, jež nahradilo pletené výplně vrstveným hliněným materiálem, který podobně jako pletivo, neměl nosnou funkci. Studie dále popisuje stavění z různých druhů tzv. válků. Posledním stavebním způsobem, kterému je věnována pozornost, je zdění pomocí nepálených cihel, které jsou kladeny v suchém stavu na hliněnou maltu – na rozdíl od výše popsaných stavebních postupě pracujících s vlhkým materiálem, který vysychá až dodatečně ve zdivu. Použití vlhké hlíny se do určité míry ve smyslu technických možností jeví jako limitující. Naproti tomu zdění z cihel, tedy přesně formovaného staviva, nabízí větší množství variant konečného upotřebení ve stavbě.
