Národopisná revue 2014/4 je věnována interdisciplinárně problematice první světové války. Slovenský historik Ferdinand Vrábel se ve své studii věnuje prvním historickým a filozofickým rozborům této dějinné události (Prvé české a slovenské analýzy „Veľkej vojny z rokov 1914–1915: Tomáš Garrigue Masaryk a Fedor Ruppeldt). Kulturní historikové Jiří Hanuš a Petr Husák se zabývají společenským významem vzpomínání na danou válečnou skutečnost (Obraz Velké války: výročí jako příležitost k revizi historického vědomí?). Rakouské badatelky Verena Moritz a Julia Walleczek-Fritz otevírají tematiku válečných zajatců (Váleční zajatci v Rakousku-Uhersku v letech 1914–1918). Etnolog Petr Janeček se zabývá folkloristickým bádáním, které reflektuje válečnou tematiku, ale i dobovou žánrovou strukturu slovesného folkloru (Prozaická folkloristika a fenomén první světové války). Dialektoložka Marie Krčmová se dotýká společenských přelomových aspektů v propojení s vývojem jazyka (České, moravské a slezské dialekty v proměnách doby).
Rubrika Fotozastavení připomíná masovou produkci pohlednic s válečnou tematikou a estetizaci fenoménu války (Propagační grafika ve službách války, autorka Hana Dvořáková). Rubrika Ohlédnutí přináší příspěvek Velká válka v hledáčku národopisu (autorka Hana Dvořáková), medailon Horňácký muzikant Jan Tomešek (autorka Judita Kučerová) a esej spisovatele Josefa Holcmana zaměřenou na oblast folklorního hnutí na Moravě – Začátek nekonečna (nejen o letošních jízdách králů, Strážnici, Horňáckých slavnostech a skoronických hodech). Ve Společenské kronice jsou připomenuta jubilea slovenské etnoložky Kornélie Jakubíkové (nar. 1944), české etnografky Zuzany Malcové (nar. 1954), historika Jana Rychlíka (nar. 1954) a filologa Rudolfa Šrámka (nar. 1934). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny oborové zprávy z výstav, konferencí, festivalů a recenze nových knih.
Prvé české a slovenské analýzy „Veľkej vojny“ z rokov 1914–1915: Tomáš Garrigue Masaryk a Fedor Ruppeldt
Autor sa v štúdii zaoberá dvoma rozbormi z prvého obdobia vojny – českým, ktorého autorom je T. G. Masaryk, a slovenským, ktorý napísal Fedor Ruppeldt. Obidve analýzy sú významným historickým dokladom o tom, ako súčasníci vnímali počiatočnú fázu vojny a vykazujú mnohé podobnosti ale aj rozdiely. Autori sa čiastočne vo svojich pohľadoch, hodnoteniach a záveroch zhodujú, čiastočne rozchádzajú. Analyzujú otázku vzniku vojny a – pokiaľ im to obmedzené možnosti dané opatrnosťou pred vojnovou cenzúrou dovolili – zamýšľajú sa čiastočne aj nad zodpovednosťou za rozpútanie vojny a skúšajú robiť aj závery, pokiaľ ide o jej ďalší priebeh. Rozdiely medzi Masarykovým a Ruppeldtovým pohľadom na vojnu vyplývajú jednak z odlišnosti ich vedeckej špecializácie, životnej praxe a možností styku s politikmi a predstaviteľmi cudzích krajín, a jednak z možností cestovania a u Ruppeldta nedostatku dlhodobejšieho pobytu v zahraničí.
Obraz Velké války: Výročí jako příležitost k revizi historického vědomí?
Výročí zahájení první světové války v létě roku 1914 přineslo množství článků, knih, rozhlasových a televizních pořadů, odborných i popularizačních akcí, světských i církevních shromáždění. Není možné si v té záplavě nepoložit otázku, proč se tak mohutným mnohohlasem připomínalo a stále připomíná právě toto výročí, ba zda „znamením našeho času“ není určitá historizace našeho vědomí, jež má příčiny, které stojí za prozkoumání. Autoři po stručném uvedení do teoretického rámce problému tuto otázku zkoumají na těchto úrovních: evropská diskuse a její ozvuky v českém prostředí (román Náměsíčníci), nové české interpretace a porušení „tabu témat“ (myšlení a činy Tomáše Garrigua Masaryka), návrat „starého Rakouska“ s jeho institucemi do veřejné debaty (fenomén Jiřího Raka), aktivizace široké veřejnosti prostřednictvím akcí, včetně církevních, vznik nových kolektivních identit. V závěru vyjadřují na závěr tezi o propojení historiografické, mediální a politické produkce a o reálném posunu historické paměti u české veřejnosti vzhledem k dějinám habsburské říše.
Váleční zajatci v Rakousku-Uhersku ve letech 1914–1918
Následující článek nabízí přehled o hlavních oblastech výzkumu, který se týká situace zajatců v Rakousku-Uhersku za první světové války a zabývá se jejich životními podmínkami v táborech, propagandou mezi nimi nebo tématy, jako jsou nucené práce a repatriace. Text kromě jiného předkládá rozpor mezi nároky rakousko-uherské zajatecké politiky a často hořčí skutečností: tisíce zajatců zemřely na epidemie, vyčerpání a podvýživu. Kromě toho byly brzy po zajetí konfrontovány s novou dimenzí zajatectví: s nucenou prací. Velká část zajatců byla odváděna na různé práce do zázemí, za frontovou linii nebo také do oblasti bojů. Článek také ukazuje, jak ruské revoluce 1917 ovlivnily osud zajatců.
Prozaická folkloristika a fenomén první světové války
Příspěvek se zabývá přehledem významnějších slovesně folkloristických studií, které se zaměřily na analýzu prozaických folklorních projevů vzniklých a/nebo šířených v období první světové války jak na bojištích, tak v zázemí. Zatímco některé texty folklorní povahy zaujaly pozornost badatelů takřka okamžitě (proroctví, pověrečné představy), jiné začaly být analyzovány s několikaletým odstupem (démonologické pověsti, anekdoty, nápisový folklor); část z nich se důkladnější analýzy dočkala až na přelomu 20. a 21. století (fámy a současné pověsti). První světová válka se ukazuje být v evropské folkloristice obdobím, které zaujalo badatele především neočekávaným nárůstem „iracionality“ jak ve venkovském, tak městském prostředí. Tento fenomén byl dobově nejčastěji interpretován jako „oživení tradice“ a vítán jako prostředek k revitalizaci a legitimizaci disciplíny zaměřené na dokumentaci domněle mizející lidové kultury spjaté s tradičním venkovem. Ačkoli se ve většině případů jednalo o relativně izolované dílčí studie, jako celek přesto posloužily k zvýšení zájmu evropské folkloristiky o texty kolující v aktuální ústní tradici. Dobové texty věnované podáním první světové války také do jisté míry připravily cestu pozdějším výzkumům současného folkloru. Tato badatelské orientace byla v západní folkloristice znovu aktualizována na konci 20. století, kdy posloužila jako inspirace pro soudobé studium folkloru první světové války, založené na využití více typů pramenného materiálu.
České, moravské a slezské dialekty v proměnách doby
Historické mezníky se nepromítají bezprostředně do souboru jazykových prostředků, jež jsou pro jednotlivý dialekt typické, protože dialekt je mluvou soukromou, která se osvojuje aktivně v dětství a předává se přirozenou cestou mezi generacemi, mezi nimiž trvá kontinuita. Příčiny proměn dialektu je třeba hledat nikoli v jazyce samém, ale ve změnách podmínek, v nichž se dialekt jako komunikační prostředek uplatňuje. Ty ovlivňuje na našem území především industrializace, která vede k migraci obyvatelstva a vytváří dík tomu nová komunikační společenství, v nichž se utváří i společný běžný jazyk. Tento proces probíhal ve vlastních Čechách již po celé 19. století a vyústil do poměrně stabilizované obecné češtiny, ale na Moravě a Slezsku jej zaznamenáváme mnohem později a tradiční dialekty se do nedávna udržely. Konkrétní údaje o rychlosti proměn bohužel nedovedeme pro nedostatek staršího relevantního autentického jazykového materiálu ukázat a výsledky současného vývoje běžné mluvy budou patrny až za desetiletí.
