Národopisná revue 4/2023 je věnována tématu Člověk a krajina
Meliorace v českých zemích od poloviny 19. století do konce 50. let 20. století (Libor Svoboda)
Aleje a aktérská reflexe jejich významů (na příkladu soutěž Alej roku) (Klára Ondrigová)
Verejné statky v etnologickej a evolučnoantropologickej perspektíve (Michal Uhrin)
Pohraničí jiných světů: Přechodové a reprezentační funkce českých divadelních opon (Václav Hájek)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Meliorace v českých zemích od poloviny 19. století do konce 50. let 20. století
V letech 1948–1989 se v bývalém Československu každým rokem prováděly rozsáhlé odvodňovací meliorační práce, které v konečném důsledku zcela proměnily tvář krajiny českých zemí. Zmizely potůčky, strouhy, meze, remízky, polní cesty, „neužitečné“ louky i pastviny, malé tůňky, mokřady a bažiny. Článek je v první části zaměřen na stručný popis vývoje a charakteristiky meliorací na českém území od 19. století do roku 1948. Ve druhé části popisuje relativně krátké, avšak z hlediska vývoje melioračních prací v tehdejším Československu velmi důležité období od roku 1948 do konce 50. let. Během této doby došlo na českém venkově v důsledku totalitní komunistické politiky k převratným majetkovým a sociálním změnám. Soukromý sektor byl až na výjimky zlikvidován, zemědělská výroba direktivně řízena, centralizována a postupně zprůmyslněna. Cesta k masivním melioračním zásahům, které se staly jedním ze symbolů vlády komunistického režimu nad českým a moravským venkovem, byla otevřena.
Aleje a aktérská reflexe jejich významů (na příkladu soutěž Alej roku)
Českou republiku protkávají tisíce kilometrů alejí, které jsou součástí tohoto území již od konce středověku a neodmyslitelně spoluutvářejí zdejší typický krajinný ráz. Svými funkcemi a významy jsou důležitým prvkem nejen v krajině, ale také pro samotného člověka. Jakým způsobem jsou v současnosti aleje vnímány právě z pozice jednotlivců, lze vyčíst z celorepublikové ankety Alej roku, kterou pořádá od roku 2011 česká nezisková organizace Arnika. Soutěž nabízí sondu do subjektivního vztahu k alejím ze strany specifických skupiny veřejnosti. Článek se zaměřuje na analýzu jednotlivých nominací, tedy na texty zdůvodňující důvody přihlášení konkrétních lokálních alejí do soutěže. Prostřednictvím analýzy jsou identifikovány významy, které mají aleje pro nominující jedince či komunity. Příspěvek definuje sedm základních identifikovaných skupin významů (historický a kulturní; estetický a krajinářský; přírodní; osobní; psychologický; společenský; duchovní), kterým se následně podrobně věnuje.
Verejné statky v etnologickej a evolučneantropologickej perspektíve
Ľudský život sa vyznačuje kooperáciou jednotlivcov, ale aj kooperáciou vo veľkých skupinách. Ľudia kooperujú pri dosahovaní spoločných cieľov a vykonávajú činnosti prospešné pre jednotlivca aj skupinu. Problematika verejných statkov, zdrojov, ktoré môže potenciálne využívať celá spoločnosť alebo skupina v rámci spoločnosti, sa systematicky skúma od šesťdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Keďže pri verejných statkoch hrozí riziko ich nadmerného využívania, v každej spoločnosti musia existovať sociálne mechanizmy, pravidlá a normy, ktoré regulujú ich využívanie. Autor sa v texte zameriava na analýzu verejných statkov a zdrojov spoločného užívania zo širšieho evolučneantropologického a etnologického hľadiska, so zameraním na lokálne verejné statky a zdroje spoločného užívania. Evolučná antropológia poskytuje teórie, z ktorých možno odvodiť empiricky overiteľné hypotézy pre etnologický výskum. Dlhodobý etnografický výskum v kombinácii s teoretickými koncepciami evolučnej antropológie môže účinne prispieť k pochopeniu úspešne riadených a spravovaných verejných statkov a zdrojov spoločného využívania.
Pohraničí jiných světů: Přechodové a reprezentační funkce českých divadelních opon
Malované divadelní opony na českém území tvoří konvolut specifického výtvarného, mediálního a ideologického projevu. Řada obrazových a vizuálních strategií se zde opakuje a variuje v dlouhých časových úsecích – např. apelace na diváka s pomocí stereotypních kompozičních řešení, recyklace dobově oblíbených obrazových prototypů, hierarchické vztahy mezi profánním a jakoby transcendentním prostředím atd. Text vychází ze dvou průřezových publikací (Malované opony divadel českých zemí, 1. a 2. díl), v nichž je shromážděno množství doposud přehlíženého výtvarného materiálu. V případě divadelních opon hrály klíčovou roli formální obrazové strategie, s jejichž pomocí tento obrazový aparát ovlivňoval diváka. Metody apelace na diváka, jeho iluzivní vtahování do děje, posilování jeho pozornosti se na oponách vyskytují v osvědčených podobách přibližně od poloviny 19. do poloviny 20. století. Několik typických vizuálních nástrojů je rozebráno na příkladech, u nichž není důležité ani tak autorství a estetické kvality, ale právě typičnost, která je charakteristická pro danou dobu a dané médium.
