Národopisná revue 2/2009 je tematicky zaměřená na oblast sociální kultury, zejména na současné obřady, obyčeje a zvyky. Dorota Simonides nasměrovala svou studii k teoretickém úvahám o podstatě a smyslu obyčejů v lidském životě ve srovnání tradiční a současné kultury (Obyčej v životě člověka v minulosti a dnes). Daniel Drápala se věnuje dokumentaci jarních dívčích a chlapeckých obchůzek v přechodné oblasti mezi národopisnými regiony Valašsko a Haná (K sociálním a ekonomickým funkcím jarních dětských obchůzek na Záhoří). Lenka Polaková a Marta Ulrychová zkoumají současnou podobu rituálu vycházejícího z hornické tradice, jehož kořeny jsou v uvedeném socioprofesním prostředí doloženy již v 18. století (Skok přes kůži na Karvinsku. Příspěvek k současnému stavu hornických rituálů). Gabriela Kiliánová seznamuje s poznatky o pohřebních obřadech na základů dlouhodobého návratného výzkumu v oblasti západního Slovenska (Odísť v pokoji. Dva prípady súčasných pohrebných obradov na západnom Slovensku). Masopustní promluvy a výrazné nositele tradice v obci Postřekov přibližuje Marta Ulrychová (Postava soudce v postřekovském masopustu).
Rubrika Proměny tradice přináší příspěvky Evy Večerkové (Kraslice Josefa Vavroše ze Studénky) a Petry Košlíkové (Magie všedního dne. Na příkladu doteku „vošahlíka“ u chrámu sv. Bartoloměje v Plzni), rubrika Rozhovor představuje bulharského etnologa Račko Popova. Ve Společenské kronice jsou zařazeny nekrology muzikologa Rudolfa Pečmana (1931–2008), houslisty Bohumila Smejkala (1935–2009) a choreografa Luboše Ogouna (1924–2009). Další pravidelné rubriky jsou věnovány archivním fotografiím, výstavám, festivalům a přehlídkám, recenzím nových knih a zprávám z oboru. V rubrice Diskuse je nastoleno téma o etice v etnologii, které bude pokračovat i v dalších číslech periodika.
Obyčej v životě člověka v minulosti a dnes
Termín obyčej není ve vědě vždy užíván jednoznačně. Významy jsou nejméně tři. První je způsob chování, druhý označuje zvyky a obřady se směřováním k estetickým potřebám společnosti, třetí souvisí s nepsaným zvykovým právem. Zároveň se v životě nesetkáváme s těmito významy odděleně, ale prostupují se navzájem. Vždy také musíme přihlížet k dobové a společenské podmíněnosti analyzovaných jevů. Nositelem obyčejů je společenství (např. rodinné, pracovní, lokální). Současná společenství se od těch tradičních často liší. Dnešní člověk se již tak nepodrobuje tlaku prostředí, ve kterém žije. Vede k tomu prom?na světového názoru a také proměna systému hodnot. Důsledkem zániku tradičních obyčejů, které vycházely z většinově přijímaného systému hodnot, je však většinou labilita morálních norem a relativizace etického jednání.
K sociálním a ekonomickým funkcím jarních dětských obchůzek na Záhoří
Oblast Záhoří se rozkládá mezi etnografickými regiony Valašsko a Haná. Specifický sociální a ekonomický vývoj posledních dvou století zde umožnil přetrvání řady událostí výročního obyčejového cyklu. K nejvýraznějším patří jarní obchůzky dívek a chlapců. Na Smrtnou neděli připadá obchůzka se smrtí (obce Býškovice, Libosváry, Žákovice), pouze v jedné lokalitě je doloženo nepřerušené konání obchůzky se stromkem na Květnou neděli (Libosváry). Typickou jarní obchůzkou chlapeckých kolektivů je tzv. klapotání od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty (koná se téměř ve všech vesnicích regionu). Přes odlišnou genezi můžeme u těchto obřadních obchůzek identifikovat mnohé společné rysy. Sehrávají důležitou funkci předávání sociálních návyků a zkušeností mezi různě starými členy dětských kolektivů. Řídícím prvkem u chlapců i děvčat je vedoucí, který v této funkci fakticky završuje svůj podíl na aktivitách společenství školou povinných dětí. V důsledku společenských změn posledních dvou století došlo k proměnám a posunům v obsahu a formě obchůzek, vytratily se mnohé obřadní prvky, naopak dominuje společensko-zábavní funkce. Důležitým motivačním faktorem pro účast dětí na obchůzkách je ekonomický zřetel – podíl na získané koledě (peníze, sladkosti).
Skok přes kůži na Karvinsku. Příspěvek k současnému stavu hornických rituálů
Na báňských akademiích se vyskytovala celá řada rituálů, doprovázejících život jejich studentů. Jedním z nich je i skok přes kůži – přechodový rituál, po jehož absolvování byl adept přijat do stavu hornického. Tato tradice se na našem území udržovala po celou dobu existence báňské akademie v Příbrami, tedy do roku 1939, kdy byla tato vysoká školy zrušena. K obnovení „skoku“ došlo až v roce 1946, tedy rok po přenesení vysokého školství báňského do Ostravy. Zde jako součást imatrikulace plní svoji prvotní funkci dodnes. Uvedený příspěvek zachycuje jednu z dalších současných podob rituálu na Karvinsku, které je jednou z oblastí, kde dosud fungují hlubinné doly. Účastníci rituálu se rekrutují z řad jejich zaměstnanců. Obřad se pořádá jednou do roka v rámci společných setkání havířů zvaných „šachťáky“. Tento název se také přenesl na pojmenování celé akce. Rituál tak funguje pouze jako jeden z druhů zábavy, jeho prvotní funkce ustoupila ve prospěch funkce zábavné a relaxační. Autorky zdůrazňují potřebu studia hornických rituálů včetně „skoku“, který se v současné době provozuje i na dalšíh místech České republiky.
Odísť v pokoji. Dva prípady súčasných pohrebných obradov na západnom Slovensku
Príspevok prináša podrobné empirické dáta o pohrebných obradoch pre starú a mladú ženu v jednej dedine na západnom Slovensku v roku 2003 a 2004. Autorka pri terénnom výskume mala možnosť sledovať pohreb ako rituálnu aktivitu vo verejnom priestore. V príspevku popisuje detailne aktivity a správanie aktérov rituálu tak, ako nasledovali za sebou v čase a ako ich mohla pozorovať v kostole, na cintoríne alebo na ulici. Uvádza komentáre ku konaniu a správaniu aktérov rituálu, ktoré následne získala od respondentov výskumu. V popise venuje tiež pozornosť rituálnym predmetom. Zaoberá sa špeciálne kvetinovou výzdobou a kvetinovými darmi pri pohrebe. Vybrané prípady diskutuje v závislosti na sociálnych vzťahoch v lokálnej komunite. Sleduje zmeny rituálu v čase tak, že porovnáva vybrané prípady s inými podobnými pohrebmi v lokalite v časovom období troch desaťročí.
Postava soudce v postřekovském masopustu
Masopust v Postřekově má podobně jako v mnoha dalších chodských vesnicích dlouholetou tradici, nicméně obnova jeho současné podoby spadá teprve do 60. let 20. století. Za jeden z převzatých prvků můžeme považovat i postavu soudce, která zřejmě navazuje na postavu biskupa, zachyceného na obrazu Jaroslava Špillara z 90. let 19. století. Odsouzení postavy tzv. Masopusta je jedním z kulminačních bodů masopustního úterý. Předchází mu soudcova řeč, která satirickým způsobem hodnotí významné události, jež se seběhly v průběhu kalendářního roku. Po sedmadvacet let tuto roli v Postřekově zastával místní rodák Stanislav Vogeltanz. Autorka se opírá o strojopisný komplet jeho textů z let 1976–2002, jež sloužily jako podklad pro Vogeltanzova vystoupení před celou vesnickou komunitou. Analyzuje jejich obsah a strukturu, upozorňuje na konstantní a proměnlivé prvky. Část textu pak věnuje Vogeltancovu nástupci Ladislavu Foistovi. U něho si všímá změn, jež tento poběžovický pedagog do svých promluv vnáší, a snaží se navíc určit, nakolik je jeho vystoupení ovlivněno vztahem k jeho předchůdci a cenzurou kolektivu.
