Národopisná revue 4/2016 se věnuje tématu Migrační proudy v Evropě a jejich kulturní pozůstatky. Zdeněk Uherek se ve své studii zabývá různými podobami a aspekty migrace, jejichž výzkumem může etnologie podnětně přispět k teorii migrace obecně (Migrace v české etnologii: náměty k obohacení migrační teorie). Alena Kalinová představuje stoleté působení sekty novokřtěnců na Moravě, kteří zde pobývali v 16. a 17. století a zanechali výrazné stopy také v tradiční lidové kultuře (Novokřtěnci na Moravě a jejich kulturní odkaz). Sandra Kreisslová se zabývá otázkou, jakými způsoby česká společnost zachází s tématem nuceného vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce (Odsun“ Němců v české vzpomínkové kultuře). Jana Nosková představuje případovou studii věnovanou konstruování kulturní paměti u vysídlených německých obyvatel Brna usazených v Německu po roce 1945 (Nechtěně „tě pic!“ Politika paměti představitelů nuceně vysídlených brněnských Němců na počátku padesátých let 20. století). Milena Šipková prezentuje lexikální materiál, který je zaměřen na výrazy, jež na přelomu 19. a 20. století označovaly podomní prodejce (Ztracený svět podomních obchodníků v nářečním pojmenování). Hana Goláňová analyzuje nářeční lexikum ve vztahu ke karpatské salašnické kultuře (Nářeční lexikum na východní Moravě a karpatská salašnická kolonizace).
V rubrice Proměny tradice je uveřejněn příspěvek Tančit a zpívat pro lepší život? Výsledky výzkumu folklorního hnutí v Estonsku (autoři Stanislav Nemeržitski – Iivi Zájedová). V rubrice Ohlédnutí připomíná Helena Beránková sto let od narození fotografa Karla Otty Hrubého (1916–1998) a Marta Toncrová stejné výročí Jožky Severina (1916–1991), významného moravského interpreta lidových písní. V rubrice Rozhovor vede Daniela Stavělová dialog s choreografkou a pedagožkou Evou Kröschlovou (*1926) u příležitosti jejího devadesátin. Společenská kronika přináší připomenutí jubileí etnomuzikologů Hany Urbancové (*1956) a Lubomíra Tyllnera (*1946), antropologa Miguela Leóna-Portilly (*1926) a nekrolog archeologa Zdeňka Měřínského (1948–2016). V dalších pravidelných rubrikách jsou publikovány zprávy z oboru a recenze nových knih.
Migrace v české etnologii: náměty k obohacení migrační teorie
Základním argumentem článku je, že v české a moravské etnologii existuje relativně velké množství informací o migraci a adaptaci lidí na nové prostředí, které jsou ve vztahu k migrační teorii doposud nevytěžené a málo užívané. Tato data byla často sbírána v minulosti s jinými záměry než osvětlovat problematiku migrací a vyjadřují se k ní spíše náhodně a málo systematicky. Zejména starší práce mohou však být dobrým pramenem, který už nemůže být doplněn terénní zkušeností. Autor textu zmiňuje práce řady klasiků české etnologie, jakými byli Karel Chotek, Antonín Václavík, Iva Heroldová, Olga Skalníková nebo Mirjam Moravcová a ukazuje, jak některá jejich témata dobře posloužila jejich následovníkům k dokreslení procesů, které s migrační problematikou souvisí, nebo by k tomuto účelu posloužit mohla. V závěru upozorňuje i na některá nová témata, které jsou v České republice na poli etnologie a sociální antropologie rozpracovávána. Vzhledem k rozsahu publikační činnosti v oboru se jedná o příklady, nikoli o systematický výčet.
Novokřtěnci na Moravě a jejich kulturní odkaz
V minulosti jižní Moravy se setkáme s působením sekty novokřtěnců, jež byla produktem reformace 16. století. Novokřtěnci nalezli hlavní útočiště v jejím nábožensky tolerantním prostředí, kam poprvé dorazili roku 1526. V zakládaných usedlostech žili podle svých zásad a na vyspělé úrovni provozovali řadu řemesel. Moravská šlechta je na svá panství ochotně přijímala. Po roce 1622 však byli jako nekatolící nuceni moravská sídla opustit. Většina z nich se odebrala ke svým spolubratřím v oblasti dnešního jihozápadního Slovenska, kde pokračovala ve své činnosti až do rozpadu zdejších novokřtěnských komunit. Stoleté působení novokřtěnců nesporně přispělo k ekonomickému povznesení Moravy. Novokřtěnci po sobě dále zanechali pečlivě vedené kroniky, literární díla, duchovní písně a inspirativní školství. Nejhmatatelnějším dokladem jejich působení se však staly fajánse – ve své době vrcholný projev uměleckého řemesla. Jejich produkce vytvořila základy, na nichž v 18. a 19. století vyrostlo osobité lidové džbánkařství tvořící neodmyslitelnou součást lidové kultury Moravy a Slovenska.
„Odsun“ Němců v české vzpomínkové kultuře
Studie se zabývá otázkou, jakými způsoby česká společnost zachází s poválečným nuceným vysídlením německy hovořícího obyvatelstva. Po desetiletí tabuizace ze strany komunistického režimu se po roce 1989 otevřel prostor pro nové přehodnocení česko-německého soužití a postupně se začala formovat vzpomínková kultura „odsunu“. V textu se sledují jak oficiální politické postoje k německé minulosti, tak její veřejné připomínání a zpřítomňování iniciované „zdola“. Ukazuje se, že zvláště komemorace tragických událostí spojených s násilnými perzekucemi Němců během tzv. divokých odsunů se stává zdrojem konfliktu odlišných představ o minulosti a celospolečenského napětí, zároveň však tyto akty kolektivního vzpomínání slouží jako prostředek k překonávání a vyrovnání se s traumatickou minulostí. Komplikovaný proces vyrovnávání se s „odsunem“ Němců je dále sledován na konkrétním příkladu veřejného připomínání tzv. brněnského pochodu smrti.
Nechtěné „tě pic!“ Politika paměti představitelů nuceně vysídlených brněnských Němců na počátku padesátých let 20. století
Případová studie se zabývá politikou paměti a konstruováním kulturní paměti v rámci skupiny nuceně vysídlených německých obyvatel Brna, a to v Německu na počátku 50. let 20. století. Základní empirický materiál studie představuje šlágr (píseň) Ich bin aus Brünn, který byl publikován v časopisu této skupiny obyvatel Brünner Heimatbote v roce 1953, a čtyři dopisy, které byly zaslány spolku Bruna, respektive redakci Brünner Heimatbote. Autoři dopisů, významní představitelé skupiny nuceně vysídlených Brňanů a představitelé oficiálních organizací „sudetských Němců“, reagovali na text písně negativně, přičemž se jejich hlavní výtky týkaly využití českých výrazů v textu písně (např. slangový pozdrav ,tě pic‘) a líčení určitých životních poměrů, které byly viděny jako nevhodné a nereprezentativní pro skupinu brněnských Němců. Autorka studie zasazuje analýzu empirického materiálu (v něm obsažených interpretací) do kontextu politiky organizací „sudetských Němců“ v Německu po 2. světové válce. Studii lze chápat jako příspěvek ke zkoumání utváření identit této skupiny obyvatel po roce 1945 a role jejich oficiálních organizací a publicistiky v tomto procesu.
Ztracený svět podomních obchodníků v nářečním pojmenování
Při zpracování Slovníku nářečí českého jazyka, který od roku 2011 vzniká v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., v Brně, se podařilo shromáždit poměrně obsáhlý jazykový materiál postihující nářeční pojmenování dnes již zaniklého světa podomních obchodníků. Materiál pochází z Archivu lidového jazyka (ALJ) budovaného od roku 1952 a shromažďujícího materiál vyexcerpovaný z tištěných, rukopisných a elektronických nářečních zdrojů, především z korespondenční lexikální ankety z padesátých let 20. století. Na příkladu jmen rozdělených do pěti sémantických skupin (1. obecná pojmenování, 2. jména podle lokálního původu obchodníků, 3. pojmenování podle druhu zboží, 4. pojmenování podle nádoby na přenášení zboží, 5. pojmenování podle množství zboží) autorka prezentuje výrazy pro podomní prodejce z přelomu 19. a 20. století v jejich nářeční rozmanitosti a zeměpisné projekci. Každá z uvedených skupin má svá specifika. Tak např. se změnou geopolitického uspořádání Evropy ztratily některé výrazy z 2. skupiny pro dnešní uživatele srozumitelnost: význam slov grán, kočebrák dnes už zpravidla identifikujeme pouze s pomocí slovníku. Konec první republiky pak přinesl pestrému světu podomních prodejců útlum. S postupující industrializací a elektrifikací (elektronizací) přebírají funkci podomních obchodníků nejrůznější agenti a obchodní zástupci; ti však již nabízejí zcela jiný sortiment zboží: vysavače, rozhlasové přijímače, šicí stroje apod.
Nářeční lexikum na východní Moravě a karpatská salašnická kolonizace
Příspěvek se soustředí především na rozbor nářečního lexika ve vztahu ke karpatské salašnické kultuře. Představen je v něm také Karpatský jazykový atlas (Obščekrapatskij dialektologičeskij atlas, 1987–2003), ve kterém jsou zobrazeny rovněž moravsko-slezské lokality a který je autorce oporou při analýze vybraného nářečního lexika. To je spojené s karpatským geografickým prostorem. Jde o tzv. karpatismy, zachycené na Moravě a ve Slezsku, a reálie karpatské salašnické kultury. Pro lexikální analýzu je vybrána skupina slov, v níž jsou zařazeny názvy výrobků z ovčího mléka (případně jiného) a pokrmů z něho; jsou to výrazy brynza, oščepek, žynčyca, čýr, domikát a kyselica. Jazykový materiál je čerpán i z celonárodního Slovníku nářečí českého jazyka (A–C) a z Nářečního slovníku jihozápadního Vsetínska. V nářeční slovní zásobě této oblasti se nacházejí různé jazykové vrstvy domácího i cizího původu.
