Národopisná revue 1/2021 je věnována tématu Nucená migrace. Tomáš Dvořák přináší pohled na demografickou problematiku v kontextu národnostní a migrační politiky po skončení hlavní vlny nuceného vysídlení německého obyvatelstva (Sňatek jako životní strategie v soukolí poválečných migrací na příkladu Jáchymovska v letech 1949–1950). Sandra Kreisslová a Jana Nosková se zabývají poválečnou nucenou migrací německy mluvícího obyvatelstva a její reflexí v časopisech vydávaných vysídlenci (Mediální reprezentace poválečné nucené migrace Němců z českých zemí ve vysídlenecké publicistice na příkladu periodik Aussiger Bote a Brünner Heimatbote). David Kovařík se věnuje problematice přesidlovaní vybraných skupin obyvatel v období let 1904–1954 z území, která byla v českých zemích využívaná armádou jako vojenské újezdy (Vojenské újezdy jako dějiště nucených migrací v českých zemích a jejich komemorace). Josef Šuba přibližuje s pomocí metody orální historie situaci konkrétní jihomoravské lokality, která zanikla v důsledku budování vodního díla (Zánik Mušova pohledem jeho tehdejších obyvatel).
Rubrika Ohlédnutí v příspěvku K úmrtí filmového režiséra Karla Vachka připomíná stopu této osobnosti v historiografii etnologie (autorka Martina Pavlicová). Společenská kronika uveřejňuje příspěvky k jubileím etnoložky Mirjam Moravcové (* 1931), etnologa Petra Salnera (* 1951) a muzikoložky Jarmily Procházkové (* 1961), přináší také dva nekrology: Ondrej Demo (1927–2020), hudební folklorista, rozhlasový redaktor a dramaturg a Eva Kiliánová (1930–2020), editorka lidové prózy. Další pravidelné rubriky obsahují zprávy o výstavách, odborných projektech a recenze nových knih.
Sňatek jako životní strategie v soukolí poválečných migrací na příkladu Jáchymovska v letech 1949–1950
Studie se zabývá sňatky, které v letech 1949–1950 uzavírali především němečtí obyvatelé okresu Jáchymov. Sňatky mezi různými skupinami obyvatel dokumentují specificky pestré migrační pozadí obyvatel sledovaného území a jsou analyzovány také jako možný způsob řešení životních situací, které s migracemi souvisely. Sledované území a problematika sňatků je nejprve představena na základě základních demografických ukazatelů. Problematika sňatků a sňatečnosti je následně analyzována v kontextu poválečné národnostní a migrační politiky včetně okolností vzniku hlavního pramenného souboru studie. Následně jsou na základě studovaných spisů dokumentovány různé migrační a životní situace příslušníků různých skupin obyvatel, kategorizovaných na základě etnicity, migračního původu a některých dalších kritérií. Studie ukazuje, že některé aspekty sociální reality studované v mikroměřítku významně narušují obraz úplného rozchodu a izolace národních společností v pohraničí. Skutečnost neodpovídala ani ideologicky postulovanému imperativu očisty pohraničí. V závěrečné poznámce jsou sledované sňatky zhodnoceny z hlediska různých typů obecných životních strategií německé menšiny v Československu po skončení hlavní vlny nuceného vysídlení a z hlediska perspektivy studia rodinné paměti.
Mediální reprezentace poválečné nucené migrace Němců z českých zemí ve vysídlenecké publicistice na příkladu periodik Aussiger Bote a Brünner Heimatbote
Studie se zabývá poválečnou nucenou migrací německy hovořícího obyvatelstva z Československa a její recepcí v časopisech, které začali nuceně vysídlení Němci vydávat v tzv. Západním Německu (Spolková republika Německo) od konce 40. let 20. století. Autorky analyzují dva domovské časopisy (Heimatzeitschrift) v období od počátku jejich vydávání do konce 20. století. Tyto domovské časopisy jsou chápány jako média kolektivní paměti sociální skupiny nuceně vysídlených. Na základě studia empirického materiálu lze rozdělit reprezentace nuceného vysídlení analyticky do tří skupin. „Vyhnání“ je reprezentováno jako: 1. ztráta domova, 2. nový začátek a 3. historická křivda. Autorky ukazují, že nucené vysídlení ve spojení se ztrátou (staré) domoviny je zásadním tématem pro dané časopisy. Jeho reprezentace jsou v časopisech úzce propojeny s politikou paměti vyhnaneckých organizací s jejich přesně daným výkladem historie, nárokováním práva na vlast a prosazováním viktimizačního diskursu.
Vojenské újezdy jako dějiště nucených migrací v českých zemích a jejich komemorace
Studie se zabývá přesidlování vybraných skupin obyvatel z území, která byla v průběhu 20. století v Čechách a na Moravě zabraná a využívaná pro výcvik a další potřeby armády jako vojenské újezdy. V těchto přesidlovacích akcích bylo mezi léty 1904–1954 postiženo celkem kolem 70 000 obyvatel. Vedle popisu jednotlivých přesidlovacích akcí se studie věnuje také dalším osudům takto postižených obyvatel i vylidněných a opuštěných obcí a osad, které byly v dalších letech většinou zbourány a srovnány se zemí. Přesidlování obyvatel z vojenských újezdů představuje jeden z příkladů nucené migrace, v němž ovšem každá doba a politický režim uplatňovaly jiné postupy vůči obyvatelům z postižených území. Zatímco přesidlování postižených obyvatel v době nacistické okupace vstoupilo do národní paměti jako příklad perzekuce českých občanů a bylo v dalších letech veřejně připomínáno, pozdější přesidlovací akce po roce 1945 byly naopak tabuizovány a jejich účastníci si nesměli tyto události veřejně připomínat. Tato odlišná zkušenost se projevila i ve vytváření kolektivní, resp. kulturní paměti a ovlivnila také různé podoby a způsoby připomínání a komemorace nucených migrací z vojenských újezdů.
Zánik Mušova pohledem jeho tehdejších obyvatel
Ve druhé polovině 20. století zaniklo v důsledku budování vodohospodářských soustav na českých a moravských řekách několik desítek obcí. Patřil k nim také jihomoravský Mušov, který v průběhu 70. let zmizel pod hladinou Novomlýnských nádrží. Dochované prameny ukazují marné snahy obyvatel o záchranu Mušova vystřídané procesem postupného smiřování se ztrátou domova a následně individuálními snahami o zajištění co možná nejlepších podmínek při vynuceném stěhování. Od zatopení Mušova však uplynula už čtyři desetiletí a bývalí obyvatelé obce dnes již do hledí minulosti smířlivě. Ačkoliv v 60. letech podporovali myšlenku na výstavbu nové obce a zánik Mušova si odmítali připustit, s odstupem si uvědomují, že tehdejší snaha byla od počátku marná. Na vystěhování dnes pohlížejí jako na příležitost, která jejich rodinám pomohla ke kvalitnějšímu bydlení, na které by v původní obci nemuseli nikdy dosáhnout. Ztracený domov jim dnes alespoň částečně nahrazují vazby na komunitu někdejších mušovských obyvatel, kterou se podařilo udržet a která vzpomínky na Mušov dále aktivně předává.
