Národopisná revue 3/2021 je věnována tématu Etnografická sbírka jako pramen.
Etnografická sbírka v pojetí současného českého muzejnictví (Lenka Drápalová)
Hlavní tendence pojetí etnografického muzejního materiálu v dílech českých etnologů a muzeologů
do roku 1989 (Otakar Kirsch)
Tradiční rukodělné technologie jako součást doprovodné dokumentace muzejní etnografické sbírky (Václav Michalička))
Znovuzískaná území v pramenných materiálech Polského etnografického atlasu. Vybrané příklady
sociokulturních změn v postmigračních oblastech (Anna Drożdż)
Koncepce a podoba sbírek lidových písní z Čech z období příprav Národopisné výstavy českoslovanské 1895 (Zdeněk Vejvoda – Věra Thorová)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Etnografická sbírka v pojetí současného českého muzejnictví
Předkládaný příspěvek přináší přehled o soudobém stavu pojetí etnografické sbírky českým muzejnictvím a poukazuje na určitou vzájemnou nevyváženost mezi oběma sférami. Zejména v obsahově významové oblasti shledává nejasnosti především v základních kamenech oboru – v současné oborové terminologii a chybějící definici pojmu etnografická sbírka, která by souběžně reflektovala nynější podmínky legislativní, oborové a zároveň také společenské potřeby. Dokladem o malém zájmu řešit tyto nedostatky je i značně omezené množství současných odborných publikačních výstupů zabývajících se především teoretickou bází, které by nastínily koncepci dalšího rozvoje oboru etnografického muzejnictví v České republice, zejména porovnáme-li produkci obdobné literatury z druhé poloviny 20. století. Studie nabízí jasnou definici pojmu etnografická sbírka, uvádí základní terminologii a zamýšlí se nad možnými řešeními některých problematických faktorů. Lze ji chápat jako první krok pro vzájemnou výměnu názorů pro další rozvoj a vytvoření nové teoretické i praktické platformy etnografického muzejnictví v České republice ve třetím tisíciletí.
Hlavní tendence pojetí etnografického muzejního materiálu v dílech českých etnologů a muzeologů
do roku 1989
Etnografický materiál se jako výzkumné téma objevuje v českých muzeích již na přelomu 19. a 20. století, a to v přímém důsledku Národopisné výstavy českoslovanské (Praha 1895). K jeho intenzivnější reflexi nicméně došlo až po roce 1918, a to zejména v souvislosti s podporou regionálního bádání v oblasti lidové kultury (např. D. Stránská, A. Václavík) a prosazováním obecně muzeologických principů (L. Lábek, J. F. Svoboda). Ke komplexnějšímu uchopení daného fenoménu však došlo až s nástupem komunistického režimu. Tehdejší specifické prostředí vytvářelo vhodné podmínky pro vznik unikátních koncepcí, které usilovaly o úzké propojení teorie a praxe a tematicky se orientovaly zejména na oblast sbírkotvorné, prezentační a edukační činnosti muzeí. Badatelský zájem se rozdělil do dvou hlavních linií. Pro první byla charakteristická především snaha o analýzu autentického movitého materiálu (L. Kunz, H. Johnová, R. Suk), druhý proud pracoval s širším pojetím etnografického sbírkového předmětu, do nějž zahrnoval stavební a přírodní prvky a současně výrazně akcentoval nehmotné kulturní dědictví (J. Langer, J. Štika). Zvláštní postavení pak mělo dílo Josefa Beneše, který se na základě dosavadních poznatků pokusil vytvořit ucelený systém zvaný etnografická muzeologie.
Tradiční rukodělné technologie jako součást doprovodné dokumentace muzejní etnografické sbírky
Studie se věnuje vymezení problematiky dokumentace tradičních technologií v rámci etnografické sbírky. Řešena je otázka doplnění muzejního tezauru o zcela funkční technologie. Pozornost je věnována reálným možnostem uchování praktických dovedností v návaznosti na deponovaná etnografika. Na teoretický úvod zaměřený na principy tvorby muzejních tezaurů navazuje analýza experimentálních přístupů a eventualit rekonstrukcí zaniklých tradičních technologií. Důležitou statí studie je definování závislosti uchování tradičních rukodělných technologií přímo v muzejních institucích na konkrétních nositelích těchto dovedností. Potenciál experimentů a rekonstrukcí pro rozšíření a prohloubení dokumentace etnografické sbírky je názorně představen na třech konkrétních příkladech realizací uskutečněných ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a v Centru tradičních technologií Příbor. V závěru autor upozorňuje na hlavní obtíže ukotvení depozitářů tradičních dovedností ve struktuře muzeí.
Znovuzískaná území v pramenných materiálech Polského etnografického atlasu. Vybrané příklady sociokulturních změn v postmigračních oblastech
Po druhé světové válce došlo v Polsku k významným územním změnám. V důsledku rozhodnutí v Jaltě a Postupimi bylo Polsku přiznáno Slezsko, země Lubuska, západní a východní Pomořany, Warmia a Mazury, zatímco tzv. Východní pohraničí bylo Polsku odňato. Výsledkem byla nucená migrace několika milionů občanů. Vystěhované německé obyvatelstvo nahradili polští osadníci z regionů, které se po válce ocitly za východní hranicí země, ale také z jiných částí země. Šlo o migraci dobrovolnou, vyplývající z touhy zlepšit materiální situaci, a také o nucenou migraci na základě politických rozhodnutí tehdejší vlády. Novoosídlenci na místě čelili odlišným přírodním a kulturním podmínkám. Navzdory válečným škodám udělaly západní vesnice a města na nově příchozí velký dojem. Civilizační vývoj byl nejpřekvapivější. Kontakt s jiným sociálním prostředím často způsobil kulturní šok. Tato situace přinutila vysídlené osoby a novoosídlence ověřovat si vlastní normy a hodnoty. Materiály shromážděné v rámci projektu „Polský etnografický atlas“ mohou přispět k výzkumu strategií pro budování nové identity v post-migračních oblastech, jakož i strategií souvisejících s pamětí o místě původu. Tyto materiály představují zajímavý a dosud málo uznávaný zdroj znalostí. Nejpozoruhodnější jsou osobní data a záznamy tazatelů týkající se zejména procesů šíření vybraných kulturních prvků.
Koncepce a podoba sbírek lidových písní z Čech z období příprav Národopisné výstavy českoslovanské 1895
Předkládaný článek sleduje genealogii pojmového definování právního folkloru ještě před vznikem evropské právní etnologie, a to především v rámci historickoprávní školy první poloviny 19. století. Zdůrazněna je návaznost na starší právní bádání 18. století, antiquitates iuris germanici, Herderovo studium biblických pramenů v původních jazycích a koncept starých právních zvyklostí jakožto součásti lidové poezie u Jacoba Grimma. Důraz je kladen na odlišnost těchto pojetí od jiných, souběžných (Rieger, Mader) a starších pojetí (Achenwall, Möser) a na pochopení historického kontextu, zejména na význam zrušení říšské ústavy pro strukturování zájmu o právní folklor v letech 1806–1871. Pozdější pojmové vymezení objektu studia jako zvykového práva (Puchta) a lidového práva (Beseler) je hodnoceno z retrospektivní perspektivy současné právní antropologie. Závěrem autor poukazuje na konstitutivní význam expanze v právní představivosti: rozšíření pramenů, v nichž lze hledat právo i u zdánlivě neprávních zdrojů (včetně literatury a folkloru); rozšíření prostorového horizontu (indoevropský, světový) a rozšíření časového horizontu (raný středověk, historie lidstva).
