Národopisná revue 2/2022 je věnována tématu Kulturní dědictví
Od folkloru k živoucímu dědictví: O vývoji přínosu UNESCO k zachování nehmotného
kulturního dědictví (Rieks Smeets)
Jazyky a nářečí jako součást regionální identity a kulturní dědictví (na příkladu České republiky) (Marta Šimečková)
K výskumu a sprístupňovaniu tanečného kultúrneho dedičstva na Slovensku na príklade procesu tvorby
etnochoreologickej monografie (Katarína Babčáková)
Studie mimo hlavní téma
Ekonomické dopady prvních dvou let pandemie covid-19 na českou kulturu (Jaromír Novák)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Od folkloru k živoucímu dědictví: O vývoji přínosu UNESCO k zachování nehmotného kulturního dědictví
Přijetí Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví v roce 2003 bylo významným mezníkem v činnosti UNESCO, která se zabývala nehmotným neboli živoucím dědictvím (původně nazývaný folklor) a započala o padesát let dříve. Tato Úmluva nahradila ne zcela úspěšné Doporučení o ochraně tradiční a lidové kultury z roku 1989, první právní nástroj UNESCO v této oblasti. Tato studie představuje aspekty velkého počtu specializovaných odborných a statutárních zasedání, která přispěla k vypracování těchto textů a ke vzniku programů UNESCO, jako na příklad Žijící lidské poklady a Prohlášení mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Snaží se přiblížit měnící se cíle a diskurz, jimiž odborníci, státy a UNESCO přispěli k této dlouhé historii. Tento vývoj ilustrují neustálé změny názvu a definice, které se k danému předmětu váží (od „folkloru" k „živoucímu dědictví"), a měnící se cíle veškeré související činnosti. Zvláštní pozornost je věnována přípravě Úmluvy z roku 2003, její implementaci poté, co vstoupila v roce 2006 v platnost, a novým cílům, které se jí její řídící orgány, pod vedením UNESCO, snaží vtisknout. Tam, kde je to na místě, jsou uvedeny odkazy na příspěvky českých odborníků a České republiky.
Jazyky a nářečí jako součást regionální identity a kulturní dědictví (na příkladu České republiky)
Cílem příspěvku bylo stanovit, zda jsou jazyky a jejich teritoriální dialekty nehmotným kulturním dědictvím, či nikoliv, a to se zvláštním zřetelem k jazykové situaci v České republice. Bylo argumentováno výňatky z Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví, též konkrétními záznamy na seznamech UNESCO, v nichž jazyky a dialekty figurují coby nehmotné kulturní dědictví samostatně nebo jako součást komplexnějších položek. Bylo zjištěno, že definice nehmotného kulturního dědictví, jak je formulována ve jmenované Úmluvě, zcela odpovídá charakteru dialektů – jsou širokou veřejností pokládány za součást kulturního dědictví, předávají se z generace na generaci, jsou přetvářeny v závislosti na různých faktorech, které je ohrožují, a dávají svým nositelům pocit sounáležitosti a kontinuity. Bylo předloženo několik možností pro záchovu nářečí českého jazyka ve smyslu jejich dokumentace a prezentace ze strany dialektologů i laiků. Zároveň bylo upozorněno na případné důsledky aktivní ochrany legislativní cestou, zejména na nežádoucí konzervaci určitého stavu bez zohlednění přirozeného jazykového vývoje a na nutnost kanonizace vedoucí k vytvoření umělého jazykového hyperstandardu.
K výskumu a sprístupňovaniu tanečného kultúrneho dedičstva na Slovensku na príklade procesu tvorby etnochoreologickej monografiej
Príspevok predstavuje príklad metodologického prístupu k etnochoreologickému výskumu a exploatácii materiálu v monografickej publikácii z oblasti aplikovanej etnochoreológie. Metodologický prístup bol založený na etnochoreologickom a etnomuzikologickom archívnom i záchrannom a návratnom kvalitatívnom terénnom výskume tanečno-spevných prejavov funkčne spätých s kalendárnym cyklom, ktoré na Slovensku zanikali v priebehu 20. storočia. Výsledky výskumov boli podrobené kontextuálnej analýze inšpirovanej metodickým prístupom tanečnej a symbolickej antropológie. S cieľom potenciálnej aplikácie vedeckých poznatkov do praxe formálneho i neformálneho vzdelávania predstavuje i návrh metodického postupu implementáciou poznatkov konštruktívnej tanečnej pedagogiky. V úvode je reflektovaný širší kontext stavu etnochoreologického bádania a vzdelávania v ľudovom tanci na Slovensku.
Ekonomické dopady prvních dvou let pandemie covid-19 na českou kulturu
Článek se zabývá problematikou negativních ekonomických následků pandemie covid-19 a s ní souvisejících protiopatření na českou kulturu. Vychází ze statistických údajů zpraco¬vaných Národním informačním a poradenským centrem (NIPOS) a Českým statickým úřadem. Porovnává dosažené hospodářské výsledky kultury v letech 2020–2021 s obdobím před pandemií. Ukazuje, že největší ztráty v důsledku propadu návštěv¬nosti kulturních aktivit utrpěla oblast scénického umění a kul¬turního dědictví. Bezprostřední příčinou bylo omezení pohybu osob, které se negativně projevilo zejména v cestovním ruchu. S ohledem na skutečnost, že domácí a příjezdový cestovní ruch ovlivňuje návštěvnost kulturních akcí zhruba z jedné polo¬viny, věnuje článek také pozornost vztahům mezi kulturou a cestovním ruchem. Kultura není homogenním celkem. Spolu s aktivitami zaměřenými na publikum v daném místě a čase do ní také patří tržně orientované obory (tisk, média), proto dopad pandemie na kulturu není jed¬noznačný. Na rozdíl od finančně-ekonomické krize z let 2011–2013, kdy tržně orientované kulturní obory byly postiženy více než scénické umění a kulturní dědictví, v období pandemie je tomu naopak. Pokles celkových finančních zdrojů vstupujících do kultury byl v České republice provázen sní¬žením výdajů domácností a naopak zvýšením veřejných výdajů na kulturu. V případě obou fi¬nančních zdrojů se však snížil podíl výdajů směřujících do kultury v rámci celkových výdajů. Z rozboru disponibilních dat vyplývá, že ekonomické dopady do oblasti kulturního dědictví a scénického umění v prvních dvou letech pandemie představují více než 10 mld. Kč.
