vydavatel:
Národopisná revue 4/2016 se věnuje tématu Migrační proudy v Evropě a jejich kulturní pozůstatky. Zdeněk Uherek se ve své studii zabývá různými podobami a aspekty migrace, jejichž výzkumem může etnologie podnětně přispět k teorii migrace obecně (Migrace v české etnologii: náměty k obohacení migrační teorie). Alena Kalinová představuje stoleté působení sekty novokřtěnců na Moravě, kteří zde pobývali v 16. a 17. století a zanechali výrazné stopy také v tradiční lidové kultuře (Novokřtěnci na Moravě a jejich kulturní odkaz). Sandra Kreisslová se zabývá otázkou, jakými způsoby česká společnost zachází s tématem nuceného vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce (Odsun“ Němců v české vzpomínkové kultuře). Jana Nosková představuje případovou studii věnovanou konstruování kulturní paměti u vysídlených německých obyvatel Brna usazených v Německu po roce 1945 (Nechtěně „tě pic!“ Politika paměti představitelů nuceně vysídlených brněnských Němců na počátku padesátých let 20. století). Milena Šipková prezentuje lexikální materiál, který je zaměřen na výrazy, jež na přelomu 19. a 20. století označovaly podomní prodejce (Ztracený svět podomních obchodníků v nářečním pojmenování). Hana Goláňová analyzuje nářeční lexikum ve vztahu ke karpatské salašnické kultuře (Nářeční lexikum na východní Moravě a karpatská salašnická kolonizace).
V rubrice Proměny tradice je uveřejněn příspěvek Tančit a zpívat pro lepší život? Výsledky výzkumu folklorního hnutí v Estonsku (autoři Stanislav Nemeržitski – Iivi Zájedová). V rubrice Ohlédnutí připomíná Helena Beránková sto let od narození fotografa Karla Otty Hrubého (1916–1998) a Marta Toncrová stejné výročí Jožky Severina (1916–1991), významného moravského interpreta lidových písní. V rubrice Rozhovor vede Daniela Stavělová dialog s choreografkou a pedagožkou Evou Kröschlovou (*1926) u příležitosti jejího devadesátin. Společenská kronika přináší připomenutí jubileí etnomuzikologů Hany Urbancové (*1956) a Lubomíra Tyllnera (*1946), antropologa Miguela Leóna-Portilly (*1926) a nekrolog archeologa Zdeňka Měřínského (1948–2016). V dalších pravidelných rubrikách jsou publikovány zprávy z oboru a recenze nových knih.
Základním argumentem článku je, že v české a moravské etnologii existuje relativně velké množství informací o migraci a adaptaci lidí na nové prostředí, které jsou ve vztahu k migrační teorii doposud nevytěžené a málo užívané. Tato data byla často sbírána v minulosti s jinými záměry než osvětlovat problematiku migrací a vyjadřují se k ní spíše náhodně a málo systematicky. Zejména starší práce mohou však být dobrým pramenem, který už nemůže být doplněn terénní zkušeností. Autor textu zmiňuje práce řady klasiků české etnologie, jakými byli Karel Chotek, Antonín Václavík, Iva Heroldová, Olga Skalníková nebo Mirjam Moravcová a ukazuje, jak některá jejich témata dobře posloužila jejich následovníkům k dokreslení procesů, které s migrační problematikou souvisí, nebo by k tomuto účelu posloužit mohla. V závěru upozorňuje i na některá nová témata, které jsou v České republice na poli etnologie a sociální antropologie rozpracovávána. Vzhledem k rozsahu publikační činnosti v oboru se jedná o příklady, nikoli o systematický výčet.
V minulosti jižní Moravy se setkáme s působením sekty novokřtěnců, jež byla produktem reformace 16. století. Novokřtěnci nalezli hlavní útočiště v jejím nábožensky tolerantním prostředí, kam poprvé dorazili roku 1526. V zakládaných usedlostech žili podle svých zásad a na vyspělé úrovni provozovali řadu řemesel. Moravská šlechta je na svá panství ochotně přijímala. Po roce 1622 však byli jako nekatolící nuceni moravská sídla opustit. Většina z nich se odebrala ke svým spolubratřím v oblasti dnešního jihozápadního Slovenska, kde pokračovala ve své činnosti až do rozpadu zdejších novokřtěnských komunit. Stoleté působení novokřtěnců nesporně přispělo k ekonomickému povznesení Moravy. Novokřtěnci po sobě dále zanechali pečlivě vedené kroniky, literární díla, duchovní písně a inspirativní školství. Nejhmatatelnějším dokladem jejich působení se však staly fajánse – ve své době vrcholný projev uměleckého řemesla. Jejich produkce vytvořila základy, na nichž v 18. a 19. století vyrostlo osobité lidové džbánkařství tvořící neodmyslitelnou součást lidové kultury Moravy a Slovenska.
Studie se zabývá otázkou, jakými způsoby česká společnost zachází s poválečným nuceným vysídlením německy hovořícího obyvatelstva. Po desetiletí tabuizace ze strany komunistického režimu se po roce 1989 otevřel prostor pro nové přehodnocení česko-německého soužití a postupně se začala formovat vzpomínková kultura „odsunu“. V textu se sledují jak oficiální politické postoje k německé minulosti, tak její veřejné připomínání a zpřítomňování iniciované „zdola“. Ukazuje se, že zvláště komemorace tragických událostí spojených s násilnými perzekucemi Němců během tzv. divokých odsunů se stává zdrojem konfliktu odlišných představ o minulosti a celospolečenského napětí, zároveň však tyto akty kolektivního vzpomínání slouží jako prostředek k překonávání a vyrovnání se s traumatickou minulostí. Komplikovaný proces vyrovnávání se s „odsunem“ Němců je dále sledován na konkrétním příkladu veřejného připomínání tzv. brněnského pochodu smrti.
Případová studie se zabývá politikou paměti a konstruováním kulturní paměti v rámci skupiny nuceně vysídlených německých obyvatel Brna, a to v Německu na počátku 50. let 20. století. Základní empirický materiál studie představuje šlágr (píseň) Ich bin aus Brünn, který byl publikován v časopisu této skupiny obyvatel Brünner Heimatbote v roce 1953, a čtyři dopisy, které byly zaslány spolku Bruna, respektive redakci Brünner Heimatbote. Autoři dopisů, významní představitelé skupiny nuceně vysídlených Brňanů a představitelé oficiálních organizací „sudetských Němců“, reagovali na text písně negativně, přičemž se jejich hlavní výtky týkaly využití českých výrazů v textu písně (např. slangový pozdrav ,tě pic‘) a líčení určitých životních poměrů, které byly viděny jako nevhodné a nereprezentativní pro skupinu brněnských Němců. Autorka studie zasazuje analýzu empirického materiálu (v něm obsažených interpretací) do kontextu politiky organizací „sudetských Němců“ v Německu po 2. světové válce. Studii lze chápat jako příspěvek ke zkoumání utváření identit této skupiny obyvatel po roce 1945 a role jejich oficiálních organizací a publicistiky v tomto procesu.
Při zpracování Slovníku nářečí českého jazyka, který od roku 2011 vzniká v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., v Brně, se podařilo shromáždit poměrně obsáhlý jazykový materiál postihující nářeční pojmenování dnes již zaniklého světa podomních obchodníků. Materiál pochází z Archivu lidového jazyka (ALJ) budovaného od roku 1952 a shromažďujícího materiál vyexcerpovaný z tištěných, rukopisných a elektronických nářečních zdrojů, především z korespondenční lexikální ankety z padesátých let 20. století. Na příkladu jmen rozdělených do pěti sémantických skupin (1. obecná pojmenování, 2. jména podle lokálního původu obchodníků, 3. pojmenování podle druhu zboží, 4. pojmenování podle nádoby na přenášení zboží, 5. pojmenování podle množství zboží) autorka prezentuje výrazy pro podomní prodejce z přelomu 19. a 20. století v jejich nářeční rozmanitosti a zeměpisné projekci. Každá z uvedených skupin má svá specifika. Tak např. se změnou geopolitického uspořádání Evropy ztratily některé výrazy z 2. skupiny pro dnešní uživatele srozumitelnost: význam slov grán, kočebrák dnes už zpravidla identifikujeme pouze s pomocí slovníku. Konec první republiky pak přinesl pestrému světu podomních prodejců útlum. S postupující industrializací a elektrifikací (elektronizací) přebírají funkci podomních obchodníků nejrůznější agenti a obchodní zástupci; ti však již nabízejí zcela jiný sortiment zboží: vysavače, rozhlasové přijímače, šicí stroje apod.
Příspěvek se soustředí především na rozbor nářečního lexika ve vztahu ke karpatské salašnické kultuře. Představen je v něm také Karpatský jazykový atlas (Obščekrapatskij dialektologičeskij atlas, 1987–2003), ve kterém jsou zobrazeny rovněž moravsko-slezské lokality a který je autorce oporou při analýze vybraného nářečního lexika. To je spojené s karpatským geografickým prostorem. Jde o tzv. karpatismy, zachycené na Moravě a ve Slezsku, a reálie karpatské salašnické kultury. Pro lexikální analýzu je vybrána skupina slov, v níž jsou zařazeny názvy výrobků z ovčího mléka (případně jiného) a pokrmů z něho; jsou to výrazy brynza, oščepek, žynčyca, čýr, domikát a kyselica. Jazykový materiál je čerpán i z celonárodního Slovníku nářečí českého jazyka (A–C) a z Nářečního slovníku jihozápadního Vsetínska. V nářeční slovní zásobě této oblasti se nacházejí různé jazykové vrstvy domácího i cizího původu.
Národopisná revue 3/2016 nastoluje téma Lidový oděv redivivus – funkce kroje ve 21. století. Eva Románková ve své studii podává přehled vývoje lidového oděvu ve vybraných evropských oblastech (Od národního hnutí k folklorismu: proměna lidového oděvu v Evropě v 19. a 20. století). Simone Egger se věnuje vnímání lidového oděvu jako sociálního symbolu („Kroj“ v postmoderně. Politika identity, inscenování, identifikace). Marta Ulrychová představuje ve svém příspěvku život kroje v německém pohraničí (Funkce „Trachtu“ v životě obyvatel severní části Bavorského lesa /současný stav/). Bjørn Sverre Hol Haugen přibližuje současnou existenci lidového oděvu v Norsku (Rekonstruované časy. Případová studie k norskému lidovému oděvu).
Rubrika Proměny tradice přináší příspěvek René Kopeckého Smírčí kříž v Jetenovicích, v rubrice Ohlédnutí se Oldřich Kašpar zabývá výtvarnými artefakty zobrazujícími panoramata měst i přírody (Kosmorama XVIII. a XIX. století jako etnografický pramen) a Ondřej Volčík připomíná sté výročí narození hudebníka, pedagoga a folkloristy Vladimíra Klusáka (1916–1991). Společenská kronika je věnována jubileím etnologů Jiřího Langra (*1936), Ludmily Tarcalové (*1946), Aleny Křížové (*1956), Věry Frolcové (*1956) a Jiřího Traxlera (*1946). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny zprávy z výstav, konferencí, festivalů a recenze nových publikací.
Evropská společnost 19. a 20. století prošla řadou proměn způsobených hospodářskými, sociálními a politickými důvody. V návaznosti na ně se evrospké státy upínaly k symbolům národní jedinečnosti, kterou často hledaly v projevech tradiční lidové kultury. Mezi nejvýznamnější z nich patřil lidový oděv. V řadě evropských zemí od poslední čtvrtiny 18. století vznikaly snahy o vytvoření národního oděvu, a to především v souvislosti s rozšířením ideí romantismu. Potřeba národního kroje byla určována historickými okolnostmi a postavením daného státu či etnika ve vztahu k národům, jenž je obklopovaly. Tímto způsobem vzniklo např. spojení dirndlu a kožených kalhot v německy mluvících zemích či norský bunad. V duchu romantického nazírání na venkov přijali oděv ze Skotské vysočiny jako symbol svých politických cílů také skotští aristokraté. Ve státech východní Evropy proběhlo odkládání lidového oděvu výrazně později, často až v průběhu 20. století. Uchovala se zde proto regionální rozrůzněnost, která nevedla k vytvoření jednoho typu národního kroje. Ten se nepodařilo plně prosadit ani v českých zemích, ačkoliv se v průběhu 19. i 20. století objevovaly snahy o vytvoření národního oděvu se silnou identifikační funkcí. Současní nositelé a výrobci se při rekonstrukcích naopak stále více zajímají o původní lokální podobu a variabilitu lidového oděvu.
Globalizovaná přítomnost je v podstatné míře formována pohyblivostí a analogií možností. Ústřední úlohu v komunikaci hraje zprostředkování obrazů přes digitální média. Projevy, které se dají zařadit pod nálepku etnické kultury, v estetickém světě v žádném případě nezastaraly, naopak se od počátku tisíciletí těší rostoucí pozornosti. Zaměření na téma lidového oděvu, resp. kroje se dá z etnografického pohledu ukotvit mezi klišé „politika identity“, „inscenování“ a „identifikace“. Příspěvek se pomocí nejrůznějších příkladů, které jsou spojeny především s alpským prostorem, zabývá otázkou toho, jakými významy je dnes naplněno zacházení se specifickými střihy, tradicemi a typickými vzory a do jaké míry se vypořádávání s etnokulturně kódovanými objekty v současné době podílí na hledání časového, prostorového a společenského řádu.
Zejména v posledním desetiletí lze v Bavorsku zaznamenat narůstající oblibu svátečního oděvu, které se svým střihem, barevností, zdobností a jednotlivými doplňky hlásí k tradičnímu venkovskému i městskému odívání. Ve sledované lokalitě – části Bavorského lesa – pro něj místní obyvatelé používají výraz Tracht. Protože tomuto fenoménu byla v odborné literatuře dosud věnována jen malá pozornost, opírá se autorka pouze o svůj dlouhodobý terénní výzkum, založený na zúčastněném pozorování a polostrukturovaných rozhovorech s místními obyvateli. Nejprve se snaží vysvětlit dva základní používané pojmy – Tracht a Dirndl, od nichž se posléze dostává k dalším oděvním součástkám. V popisech mužského a ženského oděvu však načrtává pouze obecné a stabilizované rysy, neboť rozsahem omezená studie jí nedovoluje provést hlubší sondy do různorodých variant. Ty nejsou pouze výsledkem příležitostí, k nimž se Tracht obléká, ale zároveň i důsledkem rychlých módních změn jako výsledku strategií módních návrhářů. Autorka si především všímá, jak Tracht plní funkci svátečního oděvu a spolkového stejnokroje. Zatímco jeho lokálně reprezentativní funkce je téměř nulová (vyjma hudebních kapel nerozlišuje žádnými atributy obyvatele jednotlivých obcí a měst), je Tracht jednoznačným indikátorem rozlišení příslušnosti ke spolkům. Jsou-li spolky zaměřeny profesně, lze hovořit i o jistém významu stavovské funkce. Jelikož se v případě severní části Bavorského lesa jedná o příhraniční oblast sousedící s Českou republikou, autorka se zároveň snaží upozornit na vzájemné ovlivňování ve způsobu odívání. Češi Tracht neoblékají, ale přijímají od bavorských sousedů pouze součástky každodenního oblečení (např. muži oblíbenou kombinaci kostkované košile a džín), výjimečně Murtalerhut, plstěný klobouk s širokou krempou. V případě uvedené tematiky jsou žádoucí další návazné studie.
V mnoha regionech Norska se různé součástky lidového oděvu vyvinuly v před-industriální době, některé z nich byly používány ještě ve 20. století. Dnes jsou udržovány a používány ke zvláštním příležitostem. Starší lidový oděv je rovněž oživován jako součást dnešního kulturního dědictví. Tato studie popisuje obrodu lidového oděvu v Norsku a rozebírá, jak jsou při revitalizaci zastoupeny otázky časové. Jako případová studie pro tento průzkum posloužil lidový oděv jedné konkrétní oblasti v západním Norsku. Hlavním cílem této studie je odhalit, jak spletitostmi lidového oděvu prostupují chronologie, dějiny umění, trendy a tradice.
Národopisná revue 2/2016 je zaměřena na aktuální otázky etnomuzikologie. Zuzana Jurková se ve svém příspěvku zamýšlí nad stavem současné etnomuzikologie, hudebně antropologickým přístupem a zejména nad studiem hudebních světů v urbánním prostředí (Badatelské spektrum současné etnomuzikologie: Cesta etnomuzikologů do města). Autorka převzaté americké studie – Adelaida Reyes – přináší platformu pro diskusi o smyslu a významu etnomuzikologie (Co dělají etnomuzikologové? Stará otázka pro nové století?). Veronika Seidlová představuje metodologickou koncepci „vícemístné etnografie“ a její využití v etnomuzikologii (Vícemístná etnografie: Příklady aplikací v současných antropologických a etnomuzikologických výzkumech). Studiem náboženských zvuků (zvony, zvonky, svolávání k modlitbě) ve městě (na příkladu slovinské Lublaně) se zabývá slovinská etnomuzikoložka Mojca Kovačič (Střet náboženských zvuků v městském prostoru: případ náboženské soundscape v Lublani). Pohled na hudbu u české menšiny ve Vídni přináší Zita Skořepová Honzlová (Hudba jako antropologické zrcadlo menšiny na příkladu hudebních aktivit současných vídeňských Čechů).
Rubrika Ohlédnutí se věnuje životu a dílu literárního vědce a folkloristy Oresta Zilynského (1923–1976) (autorka Naďa Valášková). Rozhovor Lucie Uhlíkové představuje etnologa Josefa Jančáře (nar. 1931) a připomíná jeho pětaosmdesáté narozeniny. Společenská kronika je věnována následujícím jubileu etnoložek Heleny Beránkové (nar. 1956) a Heleny Šenfeldové (nar. 1936), hudební folkloristky Věry Thořové (nar. 1936), pedagožky a folkloristky Aleny Schauerové (nar. 1936) a sběratelky lidových tanců Milady Bimkové (nar. 1926); uveřejňuje také nekrolog historika a etnologa Jiřího Setinského (1951–2016) a vzpomínku na etnoložku Vlastu Sukovou (1936–2014). Další pravidelné rubriky obsahují zprávy z výstav, recenze knih a zprávy z oborových aktivit.
Cílem textu je představit urbánní etnomuzikologii, významný směr současného antropologicky zaměřeného výzkumu hudby. Tento směr je nejprve zasazen do kontextu ostatního etnomuzikologického bádání. Po krátkém pohledu do historie urbánní etnomuzikologie jsou popsány významné teoretické koncepty, užívané či použitelné ve výzkumu hudby města, zejména koncept soundscape (Schafer a Shelemayová), konektivní struktura s jejími dvěma dimenzemi – společenskou a časovou (Assmann) a koncept kolektivní paměti (Halbwachs, Kansteiner). V poslední části textu je představena aplikace těchto konceptů na hudební materiál Prahy. Pro společenskou dimenzi konektivní struktury je použita kategorizace, částečně inspirovaná Appaduraiovými -scapes. V časové dimenzi (v níž se v tomto případě spojuje hudba a vzpomínání) jsou zřetelné dvě linie: v první z nich je hudba primárně předmětem vzpomínání, v druhém jeho médiem. Celým textem prostupuje empiricky potvrzené vědomí fluidnosti všech hranic, která je obzvlášť patrná v dnešním velkoměstě.
Po celé dějiny historie etnomuzikologie vyvolávala šíře tohoto oboru, jeho multidisciplinární povaha a jeho historické vztahy k dalším podoborům otázky související s jeho identitou. Je etnomuzikologie samostatným oborem? „Co je etnomuzikologie?“ je forma, v níž otázka přestála měnící se kontexty a eventuality. Výsledný problém s otázkou definování odvedl naši pozornost od skutečnosti, kterou historikové a vědci, jako např. Thomas S. Kuhn a Freeman Dyson, vyzdvihovali jako zdroj toho, co dává oboru jeho identitu: co dělají jeho protagonisté. Aby předešel tendenci, kdy výsledky vynikajících vědců v oboru převažují nad příběhem, a aby se zaměřil na činnost nositelů oboru obecně, zkoumá text sílu dialektiky. Ta generuje nové poznatky nebo nový vhled tak, že vytváří řetězec otázek a odpovědí zabývajících, jež se zabývají kritickou výměnou a berou v úvahu rozpory a napětí, které zanechávají stopu na práci protagonistů. Článek se dotýká problematiky, která se nejzatvrzeleji postavila proti unitární identitě pro muzikologii – problematiky integrování toho, co bylo nazýváno „dvě etnomuzikologie“ nebo rozdvojený obor. Zkoumá proto nejdříve problémy identity etnomuzikologie z historického hlediska, a to z pohledu humanitních a přírodních věd. Nakonec se článek zaměřuje na znovuobjevení a opětné formulování rozdvojujících prvků v jejich jednotlivém čase a místě, na lepší oslovení problematiky zobecnitelnosti, na níž stojí rozpoznatelnost a identita oboru.
Cílem textu je v kontextu představit model tzv. vícemístné etnografie, navržené v polovině devadesátých let americkým antropologem Georgem E. Marcusem jako konceptuální a metodologický přístup pro terénní zkoumání mobilních kulturních jevů a globálních kulturních interakcí. Autorka jej ilustruje jednak na příkladech již realizovaných antropologických a etnomuzikologických výzkumů, které tento model buď inspirovaly, nebo jej explicitně použily, jednak na designu svého dizertačního výzkumu, jenž se zabývá transnacionálními hudebními toky manter z Indie do České republiky. Text nastiňuje rovněž možné limity a rizika, které přináší tento stále ještě experimentální způsob, jenž je alternativou ke klasickému modelu etnografie. V návaznosti na antropologa Jamese Fergusona se autorka domnívá, že vícemístná etnografie by neměla nahradit „jednomístnou“ etnografii, nýbrž rozšířit etnografické metodologické spektrum.
Článek se zaměřuje na novou oblast zájmu etnomuzikologického výzkumu – zvuk. Odhaluje, jak zvuky rozmanitých náboženských komunit v současném urbánním prostoru odrážejí, vytvářejí nebo stimulují konflikt společensko-politických vztahů. Zaměřuje se na město Lublaň a diskutuje zkušenosti místních obyvatel se třemi náboženskými typy zvuků: křesťanským vyzváněním zvonů, muslimským svoláváním k modlitbě (adhan) a rozezníváním malých zvonků, hrnců a pánviček nové náboženské komunity. Pomocí epistemologického rozměru staví náboženské zvuky do vztahu k jiným zvukům v urbánním soundscape. Vyzvánění zvonů jako zvuk dominantní římskokatolické komunity je napadán nejčastěji pro svou akustickou a ideologickou dominanci ve městě. Adhan je zvuk minority, který zatím není ve městském soundscape realizován, ale již mezi širší veřejností vyvolal rozsáhlejší debatu. Reakce veřejnosti odhalují otázky náboženství, identity a xenofobie ve společnosti. Trans-univerzální zombie církev blaženého zvonění používá hudební nástroj – zvon – a znění malých zvonků, hrnců a pánví formou progresivní spirituality, která provokuje jiné náboženské tradice a také společensko-politickou situaci v zemi. Všechny předložené příklady ukazují, jak konkrétní náboženský zvuk funguje na úrovni symbolické prezentace náboženské ideologie a jak náboženská zvučnost města produkuje společensko-politický konflikt.
Studii otevírá úvodní část věnovaná stručnému výkladu konceptu menšina, jeho definici a ukázání odlišností jeho pojímaní a využití v humanitních a sociálních vědách a v právu, vychází přitom z porovnání situace v Evropě a ve Spojených státech amerických. Na pozadí vývoje disciplíny od srovnávací hudební vědy k etnomuzikologii, resp. hudební antropologii jsou nastíněny proměny využití konceptu menšiny a k němu se vztahujících výzkumných problémů od věnování pozornosti mimoevropské a převážně rurální evropské hudební marginalitě ve snaze o její zařazení do teoretických úvah o vývoji hudby přes dokumentaci hudebních projevů ohrožených etnických/národnostní menšin až po zkoumání širších otázek typu hudba a vyjednávání identity příslušníků menšin, hudba a migrace atd. Na závěr autorka nastiňuje hlavní výzkumné otázky, teoretické koncepty, metodologii a shrnutí závěrů výzkumu hudebních aktivit současné české vídeňské menšiny, který realizovala v letech 2012–2015.
Národopisná revue 1/2016 je věnována tématu Humor a komika. Barbora Půtová se ve své studii zabývá dějinami prezentace exotismu v evropských zemích, která se rozvinula v 19. století v souvislosti s koloniální expanzí Evropanů a která zdůrazňovala odlišnost nativních etnik ve smyslu absurdity a komičnosti (Přehlídky lidských kuriozit v kontextu dobové komiky). Jana Poláková se věnuje problematice tištěného humoru v kalendářích lidového čtení (Žena jako objekt tištěných vtipů ve vybraných ročnících Vílímkova kalendáře Humoristických listů). Juraj Hamar analyzuje komické scény a postavy v tradičním slovenském loutkovém divadle na základě textů divadla rodiny Anderlovců z Radvane (Štruktúra komického obrazu v tradičnom bábkovom divadle na Slovensku). Mimo hlavní téma zařazená studie polského etnomuzikologa Piotra Dahliga je věnována hudebnímu folklorismu a jeho širším vazbám (Hudební folklorismus v Polsku: historický přehled).
V rubrice Proměny tradice se Eva Večerková věnuje vývoji hodů ve vybrané lokalitě západní Moravy (Martinské hody v Zubří u Nového Města na Moravě). Rubrika Rozhovor představuje u příležitosti životního jubilea etnologa Karla Pavlištíka (nar. 1931). Společenská rubrika připomíná jubilea etnologů Alexandry Navrátilové (nar. 1946), Lubomíra Procházky (nar. 1956), Mirjam Moravcové (nar. 1931), Mikuláše Mušinky (nar. 1936) a architekta Jiřího Škabrady (nar. 1946). Publikuje dále nekrolog etnologa Štefana Mruškoviče (1932–2016) a zpěváka lidových písní Václava Harnoše (1930–2015). Další pravidelné rubriky referují o výstavách, konferencích, festivalech a nových publikacích v oboru.
Studie je věnována etnologické a kulturně-antropologické analýze přehlídek lidských kuriozit. Jedná se o jednu z forem evropocentrického a nehumánního přístupu k fyzické a kulturní odlišnosti příslušníků mimoevropských kultur nebo tělesně hendikepovaných lidí, jejichž jinakost se stala objektem výstav a dalších forem veřejné prezentace. Přehlídky lidských kuriozit zdůrazňovaly zejména exotické rysy jedince, jeho morfologické odlišnosti nebo jakékoliv odchylky a anomálie odlišující se od normy vztahované na evropskou populaci. Studie popisuje, analyzuje a interpretuje historické, kulturní, sociální a mocenské faktory a příčiny, které umožnily učinit z „těch druhých“ objekt pobavení, úžasu a komiky. Ve studii jsou představeny principy a strategie přehlídek lidských kuriozit, které určovali zejména impresáriové (Phineas Taylor Barnum, Carl Hagenbeck, Albert Geoffroy Saint-Hilaire, William Leonard Hunt). Studie vedle cirkusů, zoologických zahrad a muzeí voskových figurín neopomíjí ani vliv a vstup přehlídek lidských kuriozit do světa divadel, music hall a kabaretů. V závěrečné části je odhaleno nelidské poselství přehlídek lidských kuriozit, které se zakládaly na ideologických a mocensky konstruovaných evropocentrických kulturních normách a hodnotách. Cílem studie je poukázat na opomíjenou oblast etnologie a kulturní antropologie a negativní důsledky, které mělo konstruování „těch druhých“ v kontextu masové zábavy a komiky.
Studie se zaměřuje na devět ročníků vybraných kalendářů lidového čtení vycházející v letech 1889–1911. Práce nabízí přehled základních typů a forem anekdot a vtipů vyskytujících se ve zvolených ročnících kalendářů a jejich grafických a jazykových prostředků. Příspěvek prezentuje anekdoty, jejichž společným objektem zájmu byla žena, a nastiňuje jejich prostřednictvím pohled tehdejší společnosti na ženy, jejich společenské postavení i pozici v rodině. Ve všech vybraných ročnících Vilímkova kalendáře bylo jasně cítit několik zakořeněných a ve své době jen pomalu se měnících stereotypních představ o ženách. Některé zápletky, postavy či pointy zůstávají po desetiletí nezměněny, jiné se mění nebo zanikají v okamžiku, kdy přestávají být aktuální. Zatímco ústní podání umožňuje vtipu pružně reagovat na změnu, tištěné varianty jsou jednou pro vždy zakonzervované. Jejich návaznost na čas zveřejnění nám na jednu stranu umožňuje originální vhled. Na druhou stranu někdy bez detailnějších znalostí dobových kulturních i společenských poměrů pointa zcela zanikne.
Predložená práca je estetickou a etnoteatrologickou reflexiou divadelného repertoáru tradičných ľudových bábkarov na Slovensku. Východiskom je analýza takmer tridsiatky hier z repertoáru rodinnej dynastie slovenských tradičných bábkarov Anderlovcov z Radvane. Na základe materiálu získaného transkripciou a rekonštrukciou týchto textov sa autor zameral na štruktúru komického obrazu, najmä na komiku charakterov, situačnú komiku a slovnú komiku. Autor sa tiež venuje vymedzeniu žánru tradičného bábkového divadla v širšom etnoteatrologickom kontexte a typologickej klasifikácii postáv tradičného bábkového divadla s dôrazom na ich sémantickú, vizuálnu a fonickú zmyslovo-významovú vrstvu. Zvláštna pozornosť je venovaná Jungovmu konceptu archetypu komickej postavy (Trikster), ktorý v danom kultúrnom prostredí reprezentuje postava Gašparka. Filozoficko-estetický diskurz o komične v práci dopĺňa aj analýza poetiky komického obrazu ilustrovaná krátkymi fragmentmi z vybraných textov.
Cílem článku je ukázat, jak etno/muzikologové, folkloristé, učitelé hudby, rozhlasoví redaktoři a další osoby ovlivnili tradiční venkovskou kulturu v Polsku v době její základní přeměny během 20. století a jak přispěli k její dokumentaci a pochopení. Tento přehled slouží jako příklad. Každá evropská země má v tomto ohledu svou historii. Text má tři části. V první je folklor konfrontován s historií polské společnosti, zejména s končící izolací ve venkovských komunitách a s filtrováním tradiční hudby, která zatím získávala nové oblasti, v nichž cirkulovala. Druhá část je věnována generacím polských etnomuzikologů, kteří vytvářeli a objevovali nová témata, jež rozšiřovala záběr etnomuzikologie a koncept folklorismu směrem ke kulturním a sociálním studiím. Třetí část se vztahuje k současným funkcím polských hudebních tradic a k úlohám etnomuzikologů s důrazem na aplikovanou etnomuzikologii. Poznámky k aplikované etnomuzikologii shrnují autorovy zkušenosti, které nabyl při terénních výzkumech vedených od roku 1975, a snaží se prezentovat, jak minulost v oblasti tradiční kultury a hudby je přetavena do soudobosti nebo snad lépe – jak se historie spojuje se současností. Text je zakončen sebereflexí etnomuzikologa, neboť „objektivní” folklorní studia si lze jen sotva představit. Individuální sebekritika zůstává stejně tak užitečná, jako nutná.
