Národopisná revue 1/2014 je věnována problematice vizuální antropologie. Martin Soukup přibližuje vývojové proměny vizuální antropologie a její vymezení (Kresba a malba v antropologii), Tomáš Petráň se věnuje vztahu profese etnologa a filmaře (Etnografický film: průnik vědeckého a uměleckého zakoušení světa). Na projevy vizualizace afrického Beninu se zaměřuje Barbora Půtová (Vizuální prezentace království Benin a jeho vládce: od období britské koloniální vlády až po současnost), dekorativnímu koberci jako vizuálnímu symbolu sovětské estetiky se věnuje Jaroslava Panáková (Vec, fotografia a socializmus: príbeh koberca).
Rubrika Proměny tradice přináší odborný článek Od karikatúry po rage faces – príspevok k súčasnej vizuálnej komike (autorka Eva Šipöczová) a esej o loňské jízdě králů ve Skoronicích (autor Josef Holcman). V rozhovoru s etnochoreoložkou Danielou Stavělovou je připomenuto její životní jubileum (*1954), v rubrice Společenská kronika jsou vzpomenuta jubilea etnologů Nadi Valáškové (*1944) a Leoše Šatavy (*1954) a úmrtí národopisné pracovnice Věry Haluzové (1924–2013). Další pravidelné rubriky přinášejí zprávy z oboru, zejména přehledy konferencí, výstav a recenze nových knih. 201
Kresba a malba v antropologii
Předmětem studie je analýza nativních kreseb jako gnozeologického nástroje kulturní a sociální antropologie. V první části článku se autor zaměřuje na historii používání kreseb v antropologickém výzkumu. Zabývá se rovněž vztahem mezi kresbou a fotografií v historii antropologie. Zvláštní pozornost je věnována vztahům mezi fotografií a kresbami v historii vizuální antropologie. Autor se zabývá úskalími, která se objevují při sběru kreseb v rámci antropologického výzkumu, a také obtížemi při analýze údajů. Článek částečně vychází z výzkumu, který autor realizoval u etnické skupiny Nungon v provincii Morobe (Papua Nová Guinea), kde sbíral nativní kresby s cílem probádat zobrazování a vizualizaci kultury. Cílem studie je posoudit možnosti používání a analyzování nativních kreseb v antropologickém výzkumu.
Etnografický film: průnik vědeckého a uměleckého zakoušení světa
Tato studie se zaměřuje na oblast etnografického filmu a videa v procesu interdisciplinární vzájemné komunikace mezi etnografy a filmovými tvůrci. V minulosti vyžadovalo vytvoření snímku značné úsilí podmíněné zvládnutím vizuální techniky a individuálními schopnostmi filmaře. To se spolu s industrializací výroby a distribucí spotřebních snímků dramaticky změnilo. Objem snímků neustále roste, jsou všudypřítomné a bezprostřední. V prvním desetiletí nového milénia je redefinována role filmu v rámci antropologického výzkumu. Spolu s rozvojem experimentálních metod v sociálních vědách a nově uznanou úlohou Umění ve výzkumu samotném se objevují nové úlohy vizuální antropologie. Požadavky na profesionalitu audiovizuálního záznamu, které zatížily etnografický film zavedenými vizuálními procesy a konvencemi, mizí pod vlivem masivního přenosu osobních a soukromých snímků. Demokratizace tvůrčího procesu a téměř neomezené možnosti distribuce kladou nové otázky na definici žánru.
Vizuální reprezentace království Benin a jeho vládce: od období britské koloniální vlády až po současnost
Studie prezentuje obraz afrického království Benin a jeho vládce prostřednictvím fotografií a uměleckých děl, které se podílí na konstrukci sociální reality a vyznačují schopností vizuálně zachytit kulturní změnu. Vizuální reprezentace království Benin prezentované v této studii postihují zejména období britské koloniální nadvlády až po současnost. Zobrazení vládce Beninu bylo motivem jak tradiční, tak současné umělecké tvorby (bronzové plastiky, desky nebo olejomalby). Ve studii jsou také analyzovány fotografie, které vytvořili kolonizátoři, dvorní fotografové a antropologové během svých výzkumů na královském dvoře. Zvláštní pozornost je věnována kontinuitě výroby beninských bronzových artefaktů a vývoji současného nigerijského umění – dílům a umělcům, jež ve své výtvarné tvorbě navazují na tradiční zobrazení vládce království Benin, ale ozvláštňují je o specifika svého uměleckého vidění světa. Předmět analýzy představují i fotografie jako znakové systémy, zachycující koloniální a postkoloniální situaci − historické událostí související s britskou invazí, evropskou koloniální dominancí, mocenskými vztahy asymetrie, bezpráví i každodenního života. Fotografii je ve studii představena nejen jako dobový dokument, artefakt a historický pramen, jenž slouží k vědecké analýze a interpretaci, ale také za účelem inspirace současné umělecké tvorby.
Vec, fotografia a socializmus: príbeh koberca
Každý politický, ekonomický a sociálny kontext naplňujú spôsob(y), akým(i) sa pozeráme, istým vizuálnym materiálom, pravidlami a kánonmi zobrazovania, vizuálnym štýlom a estetikou. Socializmus ponúka celý rad príkladov, ako konvencia „slušného života“ prenikla do fotografického videnia. Jedným z nich je séria domácich skupinových či individuálnych portrétov pred kobercom „perzského typu“ zaveseným na stene. Tento koberec je symbolom všezahrňujúcej identity sovietskeho občana, socialistického blaha, útulneho socialistického príbytku a je častým prvkom domácej sovietskej fotografie. Kým popredie sa menilo podľa toho, ako jeden vodca striedal druhého a takisto sa s politikmi menili aj gigantické agitujúce mozaiky či tapisérie určené pre interiér či exteriér, koberec zostával. Hoci v súčasnosti túto konvenciu v Moskve či Petrohrade potláča iná a „sovok“ – kultúra socialistickej domácnosti a každodennosti sa vníma negatívne, v Sibíri konvencia i naďalej pretrváva. Otázkou je, prečo ľudia stále trvajú na tom, aby boli fotografovaní pred kobercom. Táto štúdia predstavuje hĺbkovú analýzu pôvodu, vývinu a premien tejto špecifickej vizuálnej praktiky. Ukážem, ako socialistický Alltagswelt a predstava o správnom sovietskom občanovi” boli prepojené s osobitým spôsobom (fotografického) videnia a ako tento vizionársky projekt zlyhal, kým vizuálny – stále žije.
