Národopisná revue 1/2017 je věnována tématu Hudební folklor v současném bádání. Peter Obuch se ve svém příspěvku zabývá dechovými hudbami na moravsko-slovenském pomezí a úloze jednotlivých dechových nástrojů v těchto seskupeních (Aerofóny v tradičnej ansámblovej hudbe v oblasti Bielych Karpát). Tomáš Spurný zaměřuje svou pozornost na dudáckou hudbu jižních a jihozápadních Čech (Několik poznámek k chodské a chebské lidové hudební kultuře a její interpretaci), Marian Friedl na lidovou flétnu severozápadních Karpat (Jaký je původ dlouhých fléten 3+0 a 3+0+2 v depozitářích moravských muzeí?). Marta Toncrová a Lucie Uhlíková přibližují význam a kontext sbírky Moravské písně milostné editorů Leoše Janáčka a Pavla Váši (Moravské písně milostné – nedoceněný milník moravské hudební folkloristiky). V netematických studiích Andrej Sulitka otvírá etnickou problematiku na základě výzkumu rusínské národnostní menšiny (Rusíni v České republice: „revitalizace“ národnostně menšinové identity).
V rubrice Proměny tradice je uveřejněna esej Bylo by smutný, kdybychom nebyli veselí… (autor Josef Holcman). Rubrika Ohlédnutí přináší pohled na historii ženského cestovatelství – Počátky ženského cestovatelství ve světě a u nás: od Idy Pfeifferové k Barboře Markétě Eliášové (autor Oldřich Kašpar) a připomínku stého výročí narození etnografa Josefa Beneše (autor Josef Jančář). Ve Společenské kronice je připomenuto jubileum teoložky, etnoložky a historičky Evy Melmukové Šašecí (nar. 1932); dále jsou uveřejněny nekrology etnomuzikoložky Olgy Hrabalové (1930–2017), etnologa Jána Podoláka (1926–2017) či kulturního pracovníka a tanečníka Jiřího Parduby (1923–2017). Další pravidelné rubriky obsahují zprávy z výstav, konferencí, festivalů a recenze nových knih.
Aerofóny v tradičnej ansámblovej hudbe v oblasti Bielych Karpát
Do vidieckej hudobnej tradície slovensko-moravského pohraničia v západnej časti Bielych Karpát prenikajú moderné aerofóny v priebehu poslednej štvrtiny 19. storočia. Vtedy začína boom dedinských dychových hudieb a zároveň sa klarinet a trúbka (a neskôr aj iné plechové nástroje) stávajú stabilnou súčasťou sláčikových a cimbalových hudieb. Po 1. svetovej vojne sa, hlavne na slovenskej strane, združujú dychové nástroje ako do 2–4-členných hudieb s harmonikou, tak sú súčasťou tzv. džezov – zoskupení predstavujúcich vidiecku podobu mestských tanečných orchestrov; tiež do vidieckeho inštrumentára preniká saxofón. Z hľadiska herného štýlu možno napriek individuálnym osobitostiam badať spoločné regionálne znaky, a to ako vo variačnej technike, tak vo vzájomnej súhre melodických hlasov. V ozdobnej hre klarinetistov sa javia ako najštýlotvornejšie figurálne ozdoby, u trubkárov sú to skôr zaužívané melodické vzorce pri variantnej heterofónii. Pre hru melodických nástrojov v dychových hudbách je príznačná variačná striedmosť, charakteristické je však deformovanie niektorých rytmických vzorcov (okolie Trenčína). Z hľadiska viachlasu dominuje heterofónia a terciový paralelizmus, v prípade rozvinutých klarinetových štýlov (Horňácko) figuratívny protihlas.
Několik poznámek k chodské a chebské lidové hudební kultuře a její interpretaci
Příspěvek předkládá zamyšlení nad některými jevy spjatými s dudáckou hudbou jižních a západních Čech. Metodologicky vychází jak z analýzy dobových pramenů, tak z vlastní hudební praxe autora a snaží se je aplikovat na další analýzu, ale i interpretaci lidové dudácké hudby Chebska a Chodska. Na základě katalogizace rukopisných záznamů německých písní z Čech, Moravy a Slezska, uložených v Etnologickém ústavu AV ČR v Praze, tištěných českých i německých písňových sbírek z Čech i na základě nejstarších zvukových záznamů české lidové hudby lze zmapovat kontinuální vývoj lidové dudácké hudby v jižních a západních Čechách od počátku 19. století do dnešní doby. Analýza všech pramenů ukazuje, že lidová dudácká hudba etnografických regionů Chebska a Chodska tvořila jednolitou kulturu i přes jazykové rozdíly obou oblastí. Díky notovým záznamům v nejstarších sbírkách lidové hudby i díky nejstarším zvukovým záznamům lze spolehlivě provést stylovou poučenou interpretaci lidové dudácké hudby těchto oblastí i v současné době.
Jaký je původ dlouhých fléten 3+0 a 3+0+2 v depozitářích moravských muzeí?
Doklady o užívání dlouhých fléten se třemi až pěti otvory v uspořádání 3+0, 3+0+2 nebo 5+0 nacházíme v pásu od Moravy, přes severní a východní Slovensko, jižní Polsko, Maďarsko až do Rumunska a Moldavsko. Kromě toho se s příbuznými nástroji setkáme i v okruhu arabské (tedy i perské a turecké) hudby a v uralsko-altajské oblasti. V severozápadních Karpatech tradice hry i výroby těchto nástrojů vymizela bezezbytku či byla případně převrstvena pravděpodobným nástupcem v podobě středoslovenské fujary. Nedávný výzkum podniknutý v depozitářích a soukromých sbírkách na moravsko-slovenském pomezí vyvolal několik otázek. Na základě analogie se společný původ dlouhých fléten se třemi hmatovými otvory (3+0) hledá u basových verzí tzv. bubnových píšťal (tabor pipe / Trommelpfeife) pozdně středověkého instrumentálního souboru píšťala + buben. Velmi podobné nástroje však nacházíme také v nástrojích s pěti hmatovými otvory typu 5+0 známými v Rumunsku jako caval a v Maďarsku jako hosszú furulya. Pokud jsou tyto nástroje spřízněny s dlouhými flétnami z východomoravské provenience, mohou být tzv. dolaďovací otvory rudimentem dřívějších hmatových otvorů a takovéto dlouhé flétny neznámým vývojovým článkem středoslovenské fujary.
Moravské písně milostné – nedoceněný milník moravské hudební folkloristiky
Studie přibližuje první vědeckou zpracovanou českou písňovou edici – Moravské písně milostné připravené hudební skladatelem Leošem Janáčkem a filologem Pavlem Vášou a vydané po jednotlivých sešite v letech 1930–1937. Autorky podávají zhodnocení významu sbírky, objasňují důvody, proč se její vydání protáhlo na více než dvacet let (a Janáček se ho nedožil), přibližují zvláštní strukturu edice i možné příčiny nedostatečného docenění díla. Konstatují, že publikace představuje v českém kontextu ojedinělý publikační počin, a to z několika důvodů: 1. lze ji právem označit jako první náročně, vědecky zpracovanou edici jednoho písňového druhu v českém folkloristickém bádání; 2. na základě osobitého pojetí zejména L. Janáčka je v ní materiál rozdělen do písňových skupin na základě příbuznosti hudební a slovesné složky, psychického a citového účinu (působnosti); 3. jde o první vědeckou písňovou edici vybavenou řadou rejstříků, třebaže tato součást díla ještě zcela nepřekonala počáteční obtíže a vnesla do sbírky řadu nepřesností; jako sbírka milostných lidových písní z Moravy a Slezska představuje důležitou vývojovou etapu na cestě k vzorové edici vědeckého typu.
Rusíni v České republice: „revitalizace“ národnostně menšinové identity
Příspěvek ukazuje na vybrané aktivity a jejich roli na vytváření konstrukce národnostně menšinové sebeidentity Rusínů. Iniciátorem oživení spolkového života Rusínů je v současnosti spolek Rusíni.cz – Rusínská iniciativa v ČR, který byl založen v roce 2011. Vedle generačně starší členské základny Společnosti přátel Podkarpatské Rusi tvoří členskou základna nového spolku příslušníci mladé generace Rusínů, imigrantů z východního Slovenska. Spolek Rusíni.cz si stanovil za cíl aktivně rozvíjet činnost v oblasti komunitního života Rusínů v Praze, uchovávat a propagovat kulturní tradice Rusínů a informovat českou veřejnost o Rusínech. Z postojů zástupců spolku vyplývá, že revitalizace rusínství se zakládá na uchovávání obyčejových tradic kalendářního cyklu a jazyka v podobě rusínských dialektů na východním Slovensku. Národnostní identita Rusínů je z pozice zástupců zmíněného spolku deklarovaná jako kulturně a etnicky podmíněná samozřejmost.
