Národopisná revue 1/2020 je věnována Etnologické a antropologická tematice filmovou kamerou. Lucie Česálková se zabývá českou meziválečnou etnografickou filmovou tvorbou (Jiné jako zrcadlo: etnografický pohled v českém meziválečném nonfikčním filmu), Petr Bednařík se věnuje filmu a socialistické propagandě na počátku 50. let (Zobrazení vesnice v českém filmu na počátku 50. let na příkladu filmu Slepice a kostelník). Dobovou produkci Československé televize v nesvobodné společnosti ve vztahu k prezentaci folkloru sleduje Milan Kruml (Folklor jako únik? Pořady s folklorní tematikou ve vysílání Československé televize na přelomu 60. a 70. let 20. století). Tomáš Petráň rozebírá z pohledu antropologie stereotypy v oblasti filmu (Etnické a genderové stereotypy ve filmové sérii James Bond). Mimo téma je uveřejněn text z terénního výzkumu Andreje Sulitky (Folklorní soubory národnostních menšin v českých zemích a majoritní folklorní hnutí. /Na příkladu vybraného vzorku souborů a jejich aktivit po druhé světové válce/).
Rubrika Metody výzkumu přináší úvahu o úloze etnografického filmu při současné prezentaci tradiční lidové kultury (autoři Aleš a Vít Smrčkovi) a text týkající se vývoje technologie barevné fotografie a dokumentace lidového oděvu (autoři Helena Beránková a Jan Benedík). Ve Společenské rubrice jsou uveřejněna blahopřání k životním výročím etnoložky Anny Divičanové/Gyivicsán (nar. 1940), etnoložky a filmové dokumentaristiky Vlasty Svobodové (nar. 1930) a etnologa Daniela Luthera (nar. 1950) a nekrolog etnomuzikologa Bruno Nettla (1930–2020). Další pravidelné rubriky podávají zprávy o konferencích, výstavách a publikačních aktivitách.
Jiné jako zrcadlo: etnografický pohled v českém meziválečném expedičním filmu
Český etnografický film vznikl v meziválečné éře díky souběžnému rozmachu filmu coby nástroje vědeckého poznání a automobilismu. Spojení filmu a automobilu bylo pro něj zásadní. Automobil umožňoval snazší a svobodnější cestování do neznámých krajů, film dokumentoval tamní přírodu a domorodé obyvatelstvo, sloužil ale také k propagaci automobilek, jež vozy na cestu poskytly. Jako žánr tedy český etnografický film vznikal na pomezí cestopisného, expedičního a propagačního filmu. Je proto přesnější v této éře hovořit o filmem zprostředkovaném etnografickém pohledu a jeho roli v širších souvislostech vizuální kultury meziválečného Československa. Studie na základě analýzy tří nejvýraznějších filmů (Gari-Gari, K Mysu dobré naděje a Šest žen hledá Afriku) v širším kontextu celospolečenských debat ukazuje, že etnografický pohled v českém kontextu na jedné straně přinášel poznání exotického jiného, na straně druhé přispíval k aktualizaci lokálních sociokulturních problémů. Bez ohledu na vlastní povahu etnografického „jiného“ snímky a priori zviditelňovaly dichotomii civilizované-necivilizované a reflektovaly, jak byly konkrétní kulturní diference zakořeněny v domácí společnosti. Etnografický pohled tímto způsobem obnažoval určité aspekty „necivilizovanosti“ v soudobém českém kontextu.
Zobrazení vesnice v českém filmu na počátku 50. let na příkladu filmu Slepice a kostelník
Československý film Slepice a kostelník měl premiéru v roce 1951. Režiséři Oldřich Lipský a Jan Strejček natočili adaptaci divadelní hry Jaroslava Zrotala. Snímek je příkladem, jakým způsobem tehdejší československá komunistická propaganda zobrazovala soudobou českou vesnici. Film zahrnoval totalitní propagandou zdůrazňovaná témata – boj proti záškodnictví, význam kolektivizace vesnice, svazek rolníků a dělníků, úlohu mladé generace. Zároveň snímek pracoval s projevy tradiční lidové kultury, když natáčení probíhalo na Slovácku (v okolí Uherského Brodu). Tvůrci využívali místní lidové kroje a folklor (lidové písně a tance). Herci z Prahy se snažili mluvit slováckým dialektem. Snímek lze zařadit celkově do kontextu tehdejší československé kinematografie, která se měla dle usnesení předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa z dubna 1950 věnovat hlavně aktuálním tématům tehdejší společnosti a zachycovat je v duchu socialistického realismu.
Folklor jako únik? Pořady s folklorní tematikou ve vysílání Československé televize na přelomu 60. a 70. let 20. století
Článek mapuje vysílání Československé televize v době totalitárního režimu, konkrétně na přelomu 60. a 70. let, kdy s rostoucí žánrovou televizní nabídkou rostl i počet pořadů s folklorní tematikou. Ty vznikaly především v rámci produkce bratislavského studia, část z nich byla vysílána i mimo slovenský vysílací okruh. Po roce 1969, kdy byl spuštěn druhý televizní program a zároveň došlo z ideologických důvodů ke zrušení mnoha plánovaných pořadů, či k archivaci již vzniklých děl, se nabídka folkloru v televizním vysílání výrazně rozšířila. Pro některé tvůrce byl folklor (byť v podobě, která někdy spíše připomínala hudebnězábavné pořady) vítaným tématem, díky kterému se nemuseli angažovat v tzv. normalizační publicistické a dokumentární tvorbě. Aktivní v tomto směru bylo zejména brněnské televizní studio, které navíc z nedostatku kapacit bylo nuceno podstatnou část své produkce natáčet v exteriérech a lidová hudba, kroje a zvyky se staly především po zahájení vysílání v barvě zajímavou kulisou pro zábavu i tématem pro publicistiku. Produkce pořadů s folklorní tematikou se ve sledovaném období zvýšila také v ostravské televizi. Nešlo o výsledek nějakého koncepčního rozhodnutí či záměru ČST mapovat folklor jednotlivých oblastí ČR, ale osobního inciativu osob, které chtěly pro televizi pracovat, ale nikoli za každou cenu.
Etnické a genderové stereotypy ve filmové sérii James Bond
Článek ukazuje vzájemnou provázanost aktuálního společenského diskurzu s narativy populární kultury v průběhu posledního půlstoletí na případu série filmů s protagonistou Jamesem Bondem. Zvolená metoda kombinující multidisciplinární přístup k rozboru a kontextualizaci popkulturního textu cílí k demonstraci možností vizuální antropologie na poli sociální a kulturní analýzy. Text upozorňuje na příklady, kdy je umělecký narativ kontrolován různými typy společenských dispozitivů a kdy výsledný umělecký text zároveň formuje a určuje způsob uvažování o samotných základech společenského diskurzu. Sociální diskurzivní praxe a populárně kulturní narativ jsou nahlíženy v dialektické symbióze: zobrazení vztahů mezi ženou a mužem, frekvence sexuálních kontaktů či jejich absence v příběhu, způsoby zobrazování „jinakosti“, etnická a nacionální příslušnost fiktivních postav jsou znaky reflektující geopolitickou situaci, typy globálního ohrožení, společenská tabu i imperativy, společenskou stratifikaci, ideály životního stylu. Zároveň zmíněné znaky v popkulturních textech šíří a upevňují zobrazované stereotypy. Reflexe a reprodukce se v populární kultuře prolínají, vymykají se kontrole a v důsledku ovlivňují chování i způsoby uvažování, jejichž jsou produktem.
Folklorní soubory národnostních menšin v českých zemích a folklorní hnutí. (Na příkladu vybraného vzorku souborů a jejich aktivit po druhé světové válce)
Studie poukazuje na odlišnost folklorních menšinových souborů a skupin v České republice od hlavního proudu souborů ve folklorním hnutí většinové společnosti po druhé světové válce. Text se opírá o poznatky z terénního výzkumu v letech 2018 a 2019 – rozhovorů s vedoucími vybraných folklorních menšinových souborů i s jejich bývalými členy. Ze současné skladby „uznaných“ národnostních menšin ČR (běloruská, bulharská, chorvatská, maďarská, německá, polská, romská, rusínská, ruská, řecká, slovenská, srbská, ukrajinská, vietnamská) je výzkumný vzorek zaměřen z důvodu omezeného rozsahu příspěvku na čtyři menšiny (polskou, slovenskou, rusínskou a německou), které však poskytují relevantní východisko k tématu. Činnost jednotlivých folklorních souborů či folklorních skupin je průvodním jevem spolkových aktivit všech národnostních menšin. Na rozdíl od folklorních souborů většinové společnosti je společným jmenovatelem menšinových souborů snaha působit především na uchovávání kulturních tradic menšinových společenství jako jednoho z dominantních znaků jejich identity.
