Národopisná revue 1/2022 je věnována tématu Tabu v minulosti a dnes.
Motivy tabuizovaného jednání a jejich funkce v českém tradičním prozaickém folkloru (Adéla Adámková)
Holocaust/šoa jako tabuizovaná součást paměti české společnosti po druhé světové válce? (Blanka Soukupová)
„Nikomu to nehovor“: Rodinné tajomstvá, pocit neistoty a navigovanie „odlišnosti“
u židovskej minority na Slovensku (Katarína Očková)
Dojčenie na verejnosti ako spoločenské tabu (príklad Slovenska) (Silvia Letavajová)
Studie mimo hlavní téma
Tančit se bude, i když není svátek! Explicitní a implicitní sdělení socialistické kinematografie (Petr Lozoviuk)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Motivy tabuizovaného jednání a jejich funkce v českém tradičním prozaickém folkloru
Článek předkládá analýzu motivů tabuizovaného jednání, jež figurují v tradičních pohádkách a pověstech zapsaných v českých zemích, a zaměřuje se na funkce, které tyto motivy plní ve vztahu k dobové sociální realitě, ale také k narativu samotnému. V přístupu k tabu se ve folkloristice objevuje řada teorií. Některé vidí prozaický folklor jako prostor, v němž je možné porušit tabu a vyjádřit úzkosti, o kterých není možné mluvit v každodenním životě. Dle jiných korespondují folklorní tabu s těmi platnými ve společnosti a není možné je beztrestně porušit. Tabu ve folklorním materiálu tedy stejně jako ta v sociokulturní realitě reflektují vztah společnosti k tabuizovaným fenoménům a některá z nich se v průběhu času v závislosti na sociálním a kulturním vývoji mění. Tradiční narativy dokládají funkci tabuizovaných prvků tak, jak je stanovilo institucionalizované náboženství (např. hříšné chování) a lidová víra (např. motivy spojené s démonickými bytostmi), v některých případech mají oporu také v právním systému (např. vražda). Dotýkají se každodenního života, pojí se ale také s liminálními stavy jedince (nejčastěji s šestinedělkami a dětmi). Tabu, či alespoň trest za jeho porušení, si zde často udržuje svůj nadpřirozený charakter, z čehož vyplývá časté spojení tabuizovaných motivů s démonickými bytostmi.
Holocaust/šoa jako tabuizovaná součást paměti české společnosti po druhé světové válce?
Text analyzuje tematizaci klíčového fenoménu dějin 20. století a současně i osy poválečné židovské identity – holocaustu/šoa v českých zemích, s přesahy do střední Evropy. V opozici k tezím známého politologa Pavla Barši (holocaust se stal základním stavebním kamenem židovské identity až na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy jím Stát Izrael argumentoval v rámci své okupační politiky arabských území a pro západní myšlení začala být klíčová morální kategorie nevinné oběti) se snaží doložit, že se holocaust, pro který v tomto případě používá hebrejský termín šoa, stal pilířem židovské identity už po skončení druhé světové války. Tehdy ho také začala využívat pro své zájmy sílící komunistická propaganda, jež zcela ovládla veřejný prostor po únorovém převratu (1948). Paralelně příspěvek popírá, že by v tematizaci šoa/holocaustu dominovali Židé jako oběti; jak menšinová židovská, tak většinová česká reprezentace pracovala v poválečných desetiletích se dvěma kategoriemi: oběti rasismu a bojovníci proti fašismu, byť komunistická reprezentace (včetně židovských komunistů) od počátku vytěsnila židovský odboj na západních frontách a také téma jedinečnosti fenoménu holocaust.
„Nikomu to nehovor“: Rodinné tajomstvá, pocit neistoty a navigovanie „odlišnosti“ u židovskej minority na Slovensku
Veľa mladých slovenských Židov patriacich do tzv. tretej povojnovej generácie sa o svojom židovstve dozvedelo až neskôr v ich živote, keď vonkajšie impulzy – či už spolužiakov komentár alebo hodina histórie o holokauste – vyvolali otázky, na ktoré im doma poskytli prekvapujúcu odpoveď. Štúdia sa zameriava na rodinné tajomstvá, ich produktivitu a spoločenské tabu, ktoré informácia o židovskom pôvode predstavuje, a to v kontexte vnímanej neistoty pre tri generácie slovenských Židov. Pozerajúc sa na spôsob, akým sa mladí ľudia o svojom židovstve dozvedeli a ako im bola táto informácia podaná najbližšou rodinou, ktorá ju dovtedy pred nimi tajila, spolu s varovaním, aby o tom nikomu nerozprávali, táto štúdia ukazuje silnú formatívnosť tejto informácie pre vnímanie seba samého, ako aj vzťahu k ostatným. Autorka na základe zistení z etnografického terénneho výskumu v židovskej komunite v Bratislave rozoberá, ako mladí Židia – vnúčatá preživších holokaust – navigujú odhalené rodinné tajomstvo a akým spôsobom sa vyrovnávajú s narušením kontinuity ich životného príbehu a medzigeneračným prenosom neistoty a nedôvery, ktorý podporuje využívanie stratégií opatrného zahaľovania „odlišnosti“, ovplyvňujúc ich každodenný život a vzťahy.
Dojčenie na verejnosti ako spoločenské tabu (príklad Slovenska)
Príspevok sa venuje dojčeniu ako významnému sociokultúrnemu fenoménu. Skúma dojčenie na verejnosti a ambivalentné postoje k nemu v súčasnej slovenskej spoločnosti. Opiera sa o teoretické východiská štúdia kultúrneho tabu, rodu, intímnosti, sexuality a telesnosti, využívania verejného priestoru. Sústreďuje sa na otázku verejného tlaku a interpretácie fenoménu tzv. dobrej matky. Sleduje historické aspekty dojčenia, jeho podoby a význam v tradičnej kultúre, ako aj zmeny v súčasnej slovenskej spoločnosti. Osobitne sa venuje mediálnym, politickým a inštitucionálnym vplyvom na praktiky pri dojčení, analyzuje aktivizmus verejnosti v tejto otázke. Ťažisko práce sa viaže na stredoeurópsky sociokultúrny priestor. Štúdia prináša zistenia z výskumu realizovaného metódou obsahovej analýzy diskusných príspevkov na internetových fórach. Tieto texty podrobuje kvalitatívnej analýze, pričom sa zameriava na samotné obsahy výpovedí, ako aj spôsoby vyjadrovania sa o téme.
Tančit se bude, i když není svátek! Explicitní a implicitní sdělení české socialistické kinematografie
Článek představuje sémioticko-etnologickou analýzu dvou československých hraných filmů (Zítra se bude tančit všude, 1952; V pátek není svátek, 1979, které vznikly a zároveň se odehrávají v období tzv. reálného socialismu. V obecnější rovině se studie pokouší odpovědět na otázku, do jaké míry lze filmovou produkci socialistické éry považovat za specifický pramen pro studium tehdejší kultury každodennosti. V předloženém kontextu je socialismus interpretován nejen jako ideologicko-ekonomický systém, ale i jako kulturně formativní epocha. Tedy jako specifický způsob života projevující se ve specifických kulturních projevech lidí, kteří byli nuceni v tomto řádu žít. Studie se dále systematicky zaměřuje na analýzu obou filmů z hlediska funkčnosti implicitních a explicitních sdělení, která jsou ve zkoumaných výstupech socialistické kinematografie zakódována.
