Národopisná revue 2/2008 je věnována problematice lidového oděvu. Martin Šimša předkládá historický exkurz k vývoji důležité součásti mužského oděvu – nohavicím (Soukenné nohavice – dědictví středověku, či přínos karpatské pastevecké kultury?). Petra Mertová podává ve svém příspěvku přehled tkanin užívaných v tradičním oděvu v 19. a 20. století (Poznámky ke tkaninám v českých zemích /s přihlédnutím k území západních a východních Slovanů/). Marta Ulrychová se zaměřuje na současnou formu ženského kroje v jedné konkrétní lokalitě Domažlicka (Ženský kroj masopustního období v Postřekově na Chodsku). Nedílné součásti ženského kroje na Valašsku – punčochám – se věnuje Lenka Drápalová (Ubírané punčochy jako součást tradičního oděvu v Rožnově pod Radhoštěm). Informace o skladbě šatníku současné nositelky tradičního oděvu z konkrétní slovácké lokality přináší Helena Beránková (Tradiční oděv v současnosti /Na příkladu jedné z jeho posledních nositelek z Uherského Ostrohu/).
Fotografická zastavení jsou věnována diapozitivům Franze Stödnera (1870–1944) z prostředí německé textilní továrny (autorka Helena Beránková).
V rubrice Proměny tradice jsou uveřejněny výsledky pětiletého výzkumu mezi školními dětmi pod názvem Je folklor umění? Z výpovědi dětí nejen z folklorních souborů (autorka Alena Schauerová).
Společenská kronika připomíná jubilea etnologů Leopolda Pospíšila (1923), Viery Gašparíkové (1928) a Dušana Holého (*1933).
V dalších pravidelných rubrikách jsou zařazeny zprávy z konferencí a dalších odborných aktivit, z folklorních festivalů a recenze nových knih.
Soukenné nohavice – dědictví středověku, či přínos karpatské pastevecké kultury?
Výzkum lidového oděvu patřil po řadu let mezi frekventovaná témata domácí etnologie. Studie z této oblasti se však zabývaly více výzkumem ženských oděvních součástek a s nimi související problematikou a mužský oděv byl spíše na okraji zájmu. Autor se částečně snaží vzniklou mezeru zaplnit studií zaměřenou na charakteristickou mužskou oděvní součástku – soukenné nohavice, které patřily v minulosti k typickým znakům tradičního mužského odčvu na východní a jihovýchodní Moravě. Současná etnologie spatřuje jejich původ ve vrcholném středověku, kdy předchozí vývoj vyústil ve vznik celistvých uzavřených kalhot. Přestože vědci předpokládají, že právě v nich mají nohavice tradičního oděvu svůj základ, dosud se žádná studie nepokusila toto spojení blíže prozkoumat a analyzovat. Základem tohoto příspěvku je konfrontace střihů středověkých a novověkých typů nohavic, s následným přihlédnutím k jejich územnímu rozšíření.
Poznámky ke tkaninám v českých zemích (s přihlédnutím k území západních a východních Slovanů)
Příspěvek se zabývá tradičním tkalcovstvím ve střední a východní Evropě. Toto odvětví zde mělo velkou tradici, jeho možnosti byly ovlivněny používanými textilními surovinami, lnem, konopím a vlnou. Bavlna a hedvábí byly zpracovávány zřídka a spíše až od poloviny 19. století. Další skutečností, která ovlivnila podobu tkalcovských výrobků, bylo rozšíření horizontálního stavu s rámovou konstrukcí, který se v Evropě užíval již od 11. století. Mezi základní tradiční výrobky patřily plátěné, konopné, vlněné valchované a polovlněné nevalchované tkaniny. V tradičním tkalcovství střední, východní a části severní Evropy měly velký význam vlněné pruhované a kostkované tkaniny, které byly charakteristickým výrobkem venkovských tkalců a jejich vzory byly typické pro určité oblasti. Užívaly se nejčastěji na ženské sukně, barevnost měly spíše tmavou, s převládající červenou, hnědou, modrou a černou barvou. V tradičním tkalcovství v Čechách a na Moravě se okrajově udrželo také vzorování pomocí dodatečného útku, které mají v lidovém prostředí různé názvy. Tato technika vytvářela na tkanině charakteristické vzory a uplatnila se hlavně v ženském oděvu na rukávcích a zástěrách, na zdobných dílech spodních ženských oděvů a v bytovém textilu v celém slovanském prostředí.
Ženský kroj masopustního období v Postřekově na Chodsku
Příspěvek se zabývá třemi současnými variantami svátečního kroje, který oblékají ženy v období masopustu v Postřekově na tzv. horním Chodsku. Autorřin zájem o ženský oděv je podmíněn tím, že muži v této lokalitě – vyjma mládenců ve věku 18 let a chlapců předškolního věku – kroj zásadně neoblékají. Zaznamenané varianty potvrzují životnost ženského kroje, jenž v Postřekově plní především funkci lokálně reprezentativní a estetickou. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by jeho obliba klesala. Naopak lze zaznamenat opačné tendence, projevující se množstvím nově zhotovovaných exemplářů, a to nejen na přání místních obyvatel, ale i těch, kteří do obce zavítají jako hosté a rádi se účastní masopustních bálů. Studie popisuje, při jaké příležitosti se daná varianta kroje obléká, uvádí také přehled barevných kombinací podle kánonu, jenž se ženy snaží striktně dodržovat. Při stanovení funkcí se autorka inspirovala publikací Petra Bogatyreva z roku 1937 o analýze krojů na opačném konci České republiky (na Moravském Slovensku), která se aplikací funkčně strukturální analýzy vymyká předcházejícím i pozdějším prací, upřednostňujícím převážně diachronní hledisko a podrobný popis krojových typů a variant.
Ubírané punčochy jako součást tradičního oděvu v Rožnově pod Radhoštěm
Písemné, ikonografické a hmotné prameny, ne vždy početně zachované, dokládají existenci mnohých součástí tradičního lidového oděvu žen na Valašsku, které však vymizely z užívání již v průběhu 2. poloviny 19. století. Patří mezi ně i ubírané punčochy, vyráběné z tradičního materiálu – ovčí vlny a sukna – nošené každodenně i jako doplněk ke svátečnímu oděvu. Ač byly z estetického hlediska dle soudobých pozorovatelů nevzhledné, nositelky je považovaly za nedílnou součást svého oděvu nejen pro jejich dobré vlastnosti – hřejivost a mírnou voděodolnost. V současné době se s nimi laická i odborná veřejnost může setkat v omezené míře v muzejních expozicích. V roce 2007 řešilo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm grantový projekt Zaniklý svět tradičních technologií, jehož dílčím úkolem bylo shromáždit dokumentaci o podobě a rozšíření ubíraných punčoch na Rožnovsku a ověřit technologii jejich výroby pokusem zhotovit tuto oděvní součástku.
Tradiční oděv v současnosti (na příkladu jedné z jeho posledních nositelek z Uherského Ostrohu)
Jihovýchodní Morava je region, ve kterém i na počátku třetího tisíciletí nalezneme některé projevy tradiční lidové kultury, přestože jde o oblast komunikačně a informačně dokonale dostupnou a v mnoha ohledech přijímající globalizační trendy. Příkladem je tradiční oděv. Autorka ve vybrané lokalitě (Uherský Ostroh) zaznamenala posledních pět žen (narozených ve dvacátých letech 20. století), které dosud běžně oblékají všední, sváteční i obřadní variantu tradičního oděvu. Příspěvek se soustřeďuje na vztah jedné z nositelek takto vymezeného tradičního oděvu k jejímu vlastnímu oblečení. Kvantitativně i kvalitativně její individuální šatník hodnotí a sleduje faktory, které životnost tradice ovlivňují a umožňují. Okrajově příspěvek srovnává fungování sváteční a obřadní varianty tradičního oděvu v současném kulturním životě lokality (při svátcích světských i církevních a při vystoupení folklorních souborů) a upozorňuje na odborně dosud nereflektovanou problematiku vytváření krojových stylizací v lokalitách, kde je tradiční oděv živou a vyvíjející se součástí místní tradice.
