Národopisná revue 2011/2 je zaměřena na proměny venkova v druhé polovině 20. století. Daniel Drápala se věnuje oblasti moravského Záhoří (Kulturní konstanty a inovace v životě obcí moravského Záhoří v éře socializace venkova), slovenská etnoložka Oľga Danglová se soustřeďuje obecnčji na venkovskou lokalitu jako na symbolický prostor a na jeho identitu (Vidiecke sídlo jako prostor identity. Výber z prípadových štúdií štyroch slovenských obcí), problematiku kolektivizace českého venkova v době komunistické diktatury přibližuje Ingrid Pauknerová (Zemědělské družstevnictví a deformace jeho myšlenky v období kolektivizace na příkladu jihočeských Hrejkovic), výzkum proměn rukodělné kožedělné výroby v obci Metylovice prezentuje Václav Michalička (Řemenářský fenomén v Metylovicích v druhé polovině 20. století).
Rubrika Fotografická zastavení s názvem „Etnografická dokumentace revoluční přeměny venkova“ (autorka Helena Beránková) přináší diskutabilní tvorbu fotografa Viléma Hanka (1910–1994) a doplňuje téma celého čísla, podobně jako rubrika Proměny tradice, která obsahuje příspěvek Tradičné tanečné príležitosti na Zemplíne a ich premeny v druhej polovici 20. storočia (autorka Dana Kľučárová). V rubrice Ohlédnutí je zařazena Vzpomínka na Horymíra Sušila (1928–2010), kterou její autor Antonín Bařinka přibližuje výraznou osobnost folklorního hnutí na Moravě. Rubrika Rozhovor představuje etnologa Josefa Jančáře, emeritního ředitele Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Pravidelná rubrika Personalia připomíná výročí zmíněného etnologa Josefa Jančáře (nar. 1931), etnoložky Mirjam Moravcové (nar. 1931), etnoložky Lydie Petráňové (nar. 1941) a etnoložky Gabriely Kiliánové (nar. 1951), přináší zastavení nad nedožitým jubileem etnologa Richarda Jeřábka (1931–2006) a nekrolog muzikanta a zpěváka Luboše Holého (1930–2011). V dalších rubrikách jsou zařazeny diskusní příspěvky (téma etika v etnologii), recenze a zprávy.
Kulturní konstanty a inovace v životě obcí moravského Záhoří v éře socializace venkova
Společenské procesy vyvolané politickým vývojem v československu po II. světové válce přinášely do života jedince, menších sociálních skupin i větších societ řadu nových podnětů. Na příkladu regionu moravské Záhoří se autor studie snaží poukázat na prolínání prvků vycházejících z etnokulturní tradice regionu s kulturními inovacemi. Analýza funkcí, obsahu i formy vybraných jevů i sledování jejich životnosti v průběhu druhé poloviny 20. století přináší zajímavé poznání o roli vybraných jevů v lokálním společenství. Mezi tradiční události vycházející z výročního obyčejového cyklu můžeme řadit masopustní obchůzku (tzv. vodění medvěda), které se udrželo v živé podobě po celé 20. století. Do podoby příležitostné a scénické se přesunula obřadní obchůzka královnček či tzv. záhorské právo. Naopak mezi inovace náležely např. předvánoční besídky, které v padesátých a šedesátých letech 20. století obohatila ideologicky zneužitá postava Dědy Mráze, či lampiónové průvody pořádané u příležitosti oslav osvobození nebo Velké říjnové socialistické revoluce.
Vidiecke sídlo ako priestor identity. Výber z prípadových štúdií štyroch slovenských obcí
Príspevok vychádzajúci z terénneho materiálu zozbieraného v štyroch slovenských obciach analyzuje spôsoby akými sa ich obyvatelia stotožňujú s vlastnou lokalitou ako špecifickým priestorom sociálneho bytia. Zo širokej palety kolektívnych „ľudských“ identít, ukotvených v rozličných lokálnych priestoroch sa zameriava na tie, v ktorých obsahovom profile dominujú znaky súvisiace so socioekonomickým charakterom obce. Orientuje sa na ukazovatele, ktoré v pozitívnom či negatívnom zmysle vyzdvihovali prináležitosť k priestoru lokality na báze zamestnania a existenčných modelov jej obyvateľov. Konštatuje, že význam „komunity“ a úsilie o kvalitu sociálnych vzťahov, založených na dôvere a územnej blízkosti sa ani v situácii „moderného života“ na vidieku nevytráca a miestne dianie si aj v súčasnosti uchovalo niektoré stmeľujúce rysy aj napriek tomu, že je v súčasnosti silne ovplyvňované a konštruované dynamickými, protichodnými a premenlivými vonkajšími silami, rozleptávajúcimi väzby na lokálnu kultúru a krajinu.
Zemědělského družstevnictví a deformace jeho myšlenky v období kolektivizace na příkladu jihočeské obce Hrejkovice
Zemědělské družstevnictví představovalo fenomén, který byl českému venkovu vlastní od konce 19. století a jehož tradice byla v období kolektivizace účelově zneužita. Myšlenka družstevnictví se ujala také v jihočeské obci Hrejkovice, kde v průběhu první poloviny 20. století nabyla několikrát konkrétní podoby. Naopak na tvrdý odpor narazila po roce 1948 snaha úředních orgánů založit v obci jednotné zemědělské družstvo (JZD). Jak dokazují kronikářské zápisy z padesátých let 20. století a potvrzují výpovědi pamětníků, většina zemědělců trvala na tradičním soukromém způsobu hospodaření a své stanovisko neměla v úmyslu měnit. Ani založení JZD v obci po dlouhých sedmi letech přesvědčování, které vyústilo v tvrdý ekonomický nátlak a mnohé sankce vůči vzdorujícím rolníkům, nezajistilo novému družstvu dostatečný počet členů. S největší pravděpodobností však zapříčinilo vystěhování čtyř místních rodin – tří selských a jedné mlynářské, jejichž pozemky a budovy následně družstvo při své činnosti využívalo. Problém s nedostatkem členů vyřešila další nátlaková vlna v roce 1957, po jejímž odeznění hospodařilo v Hrejkovicích soukromě pouze několik jednotlivců. Založením JZD se změnil nejenom tradiční způsob zemědělské produkce, ale také životy všech obyvatel obce, zásadní proměnu zaznamenala i okolní krajina.
Řemenářský fenomén v Metylovicích v druhé polovině 20. století
Metylovice byly obcí, kde již od 17. století postupně převládla kožedělná rukodělná výroba a naprosto přetvořila charakter lokality. Náhlý a vlastně nečekaný zánik řemenářské produkce i řemenářské vrstvy představoval velkou změnu pro celkovou podobu a strukturu obce. Došlo ke ztrátě regionální výlučnosti Metylovic a k jejich určitému splynutí s rázem okolních obcí. Na základě zaniklého jevu místního řemenářství se začal postupně proces sebeidentifikace venkovské komunity. Výsledkem bylo nalezení pevného vztahu k minulé realitě v rámci složitého procesu zapomínání a rozpomínání během uplynulých padesáti až šedesáti let. Specifický zaniklý fenomén kožedělné výroby s produkcí bičů získal v kulturotvorném procesu posilování kolektivní paměti nové kvality. V tomto případě transformovaný ideál řemenářských Metylovic sehrál velkou úlohu při vzniku silné lokální identifikace obyvatel s obcí i její historií.
