Národopisná revue 2/2014 je věnována tématu Heuristika, kritika a interpretace etnografických pramenů. Daniela Stavělová přináší příspěvek k historickému studiu lidové taneční kultury (Tanec v denících, pamětech a memoárové literatuře: interpretační dilema), József Liszka se zaměřuje na problematiku ovlivňování ústní slovesnosti tištěnou produkcí, konkrétně kramářskými tisky (Na hraniciach populárnej literatúry a ľudovej slovesnosti /k jednej maďarsko-slovensko-českej pútnickej legende a k jej medzižánrovým súvislostiam/). Školními kronikami se zabývají Barbora Machová a Eva Šipöczová (Reflexe vztahu venkovského učitele a lokálního společenství na pozadí událostí zaznamenaných ve školních kronikách na Moravě na přelomu 19. a 20. století), zápisky z četnických stanic přibližuje Libor Svoboda (Památníky četnických stanic – jeden z málo známých historicko-etnologických pramenů). Juraj Hamar přináší praktické zkušenosti z přepisu zvukových záznamů textů her loutkového divadla (Transkripcia a rekonštrukcia audiozáznamov hier ľudového bábkára Bohuslava Anderleho).
V rubrice Ohlédnutí uveřejňuje Petr Spielmann příspěvek Tvorba inspirovaná lidovou písní a lidovými obyčeji. (Ke stému výročí narození Vladislava Vaculky) a Jan Krist příspěvek k nedožitým narozeninám slovenského etnologa Adama Prandy (1924–1984). Společenská kronika připomíná jubilea výtvarnice a spisovatelky Kamily Skopové (*1944), etnoložek Aleny Jeřábkové (*1934) a Olgy Kandertové (*1944) a přináší nekrolog etnologa Jana Součka (1946–2014). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny recenze nových knih a zprávy z oboru.
Tanec v denících, pamětech a memoárové literatuře: interpretační dilema
Studie představuje etnologií dosud málo využívané prameny lidové provenience, které přinášejí cenné doklady o žité podobě lidové taneční kultury. Vznik těchto pramenů souvisí s obdobím, kdy se z řad venkovského obyvatelstva rekrutuje jakýsi druh písmáků, kteří se orientují na hospodářské záležitosti selského stavu, jejich zájem se obrací i k projevům společenského a kulturního života a ve druhé polovině 19. století pak k vlasteneckým akcím. Zvláštní pozornost je tu věnována líčení tanečních zábav v kontextu dobových událostí. Interpretace těchto zdrojů vyžaduje kombinování různých metod a přístupů: etnochoreologie tu nalézá oporu jednak v přístupu tzv. nové kulturní historie zaměřené na studium mentalit, stejně tak jako v narativním přístupu. Pramenný materiál je vnímán jako vyprávění ze života, která jsou zároveň výrazem situace a kontextu, v němž je produkováno. Základními interpretačními dilematy jsou tu otázky, zda akcentovat strukturu interpretovaného (text) nebo jeho funkci (kontext), jestli se při tom zaměřit na obsah či formu; zda vycházet z části či celku a jestli směřovat interpretací k jedinci nebo ke kultuře.
Na hraniciach populárnej literatúry a ľudovej slovesnosti (k jednej maďarsko-slovensko-českej pútnickej legende a k jej medzižánrovým súvislostiam)
Autor štúdie sa zaoberá problematikou vzájomných vzťahov a interetnických procesov medzi písomnou a ľudovou kultúrou. Na konkrétnom príklade legendárnej balady o pútničke, ktorá doniesla do Mariazellu svoje srdce vyrvané zbojníkmi, predstavuje prenos textu v rámci písomníctva (v interetnických súvislostiach), ako i z písomníctva do ústnej slovesnosti. Tematika sa vyskytuje v jarmočných (púťových) tlačiach, a to v ich maďarskej, slovenskej i českej podobe. Predpokladá sa, že existovali/existujú aj nemecké varianty, no tieto sa konkrétnym materiálom zatiaľ nepodarilo doložiť. Varianty známe z písomníctva sa vyskytujú ojedinelo aj v maďarskej a slovenskej ústnej slovesnosti, nie je však doložený ich organický život vo folklóre: nepoznáme ďalšie varianty, pravdepodobne sa prednášali z rukopisných materiálov, a to bez melódie atď. Proces folklorizácie sa v tomto prípade nezavŕšil, texty prevzaté z písomníctva sa nestali organickou súčasťou ani maďarskej, ani slovenskej ústnej slovesnosti. Na základe našich súčasných poznatkov môžeme konštatovať, že ostali niekde na polceste folklorizácie.
Reflexe vztahu venkovského učitele a lokálního společenství na pozadí událostí zaznamenaných ve školních kronikách na Moravě na přelomu 19. a 20. století
Předkládaná studie se věnuje problematice sociálního postavení venkovského učitele a jeho vztahům s vesnickým lokálním společenstvím na konci 19. a začátku 20. století. Vychází z rozsáhlého pramenného studia školních kronik z pěti moravských okresů (Vsetín, Zlín, Uherské Hradiště, Znojmo, Žďár nad Sázavou). Na základě analýzy zápisů z kronik autorky definují autoobraz učitele a rekonstruují hetereobraz: učitelovo nazírání společenství a vzájemných vztahů. Analyzuje situace, které bývaly předmětem častých neshod učitele na jedné straně a církevní správy, obecního zastupitelství a místního obyvatelstva na straně druhé (vyplácení učitele, školní docházka, stavba nové školy, vztah s místním duchovním). Učitel, který vstupoval do místní komunity jako cizí element, stál na pomezí světa vnitřního a vnějšího (byl představitelem státu) a svou pozici si musel vybudovat a obhájit. Pomocí vymezených situací autorky hledají hlubší faktory ovlivňující vztahy učitele s ostatními zainteresovanými stranami. Studie zdůrazňuje význam školních kronik pro studium sociální kultury venkova a jejich přínos pro etnologii vesnice konce 19. a počátku 20. století.
Památníky četnických stanic – jeden z málo známých historicko-etnologických pramenů
Studie pojednává o tzv. památnících četnických stanic, prameni, který byl dosud využíván nejvíce zájemci o moderní vojenskou historii (v mnoha památnících jsou barvitě popsány události let 1937 až 1939 a května 1945), o historii bezpečnostních sborů a regionální dějiny. Možnosti využití památníků pro sociální dějiny, dějiny každodennosti a dějiny kriminality zůstávala zatím stranou. Památníky četnických stanic byly jedním z plodů nebývalého rozmachu kronikářství v tehdejším Rakousko-Uhersku a později v Československu v první polovině 20. století. Jako úřední dokument existovaly sice jen necelých čtyřicet let, za to však v jedné z nejdynamičtějších a nejdramatičtějších etap české moderní historie ohraničené z jedné strany první světovou válkou, z druhé strany nástupem komunistické totality. Všechny společenské zvraty našly odraz i v četnických pamětních knihách, které se tak staly jedním z důležitých pramenů moderní české historie.
Transkripcia a rekonštrukcia audiozáznamov hier ľudového bábkara Bohuslava Anderleho
Anton Anderle (1944–2008) bol pokračovateľom tretej generácie ľudových bábkarov Anderlovcov z Radvane. Napriek tomu, že v päťdesiatich rokoch 20. storočia bola vtedajšími štátnymi organmi v Československu činnosť ľudových bábkarov najskôr obmedzená a neskôr úplne zakázaná, ale časť ich repertoáru zostala stále živá v ich pamäti. V roku 1972 Anton nahral na cievkový magnetofón svojho otca Bohuslava Anderleho (1913–1976), ktorý mu spamäti, bez bábok a mimo scénu, nahovoril takmer tridsať bábkových hier z tradičného Anderlovského repertoáru. Príspevok hovorí o transkripcii a rekonštrukcii týchto audiozáznamov, heuristike, autopsii a ďalších metódach s ktorými autor pri prepisoch pracoval. Konečnú podobu transkribovaných a rekonštruovaných textov autor publikoval v monografii Hry ľudových bábkarov Anderlovcov z Radvane (2010), ktorá okrem iného obsahuje aj dvadsaťosem hier, komentáre k repertoáru i k typológii postáv a napokon aj transkripciu piesní ktoré Bohuslav Anderle zaradil do niektorých hier.
