Národopisná revue 2/2019

STÁHNOUT
digitální verzi

Národopisná revue 2/2019

Vloženo: 18. 6. 2019
OBSAH

Studie a materiály k tématu Tradice a náboženství
Tradice, zkušenost, inovace: náčrt možného vymezení pojmů (nejen) ve vztahu ke studiu evropského křesťanství (Jan Horský)
Tradice a konstrukce tradice české reformace v novodobých protestantských církvích (Zdeněk R. Nešpor)
Pravoslaví a lidová religiozita v Bulharsku a v Makedonii na příkladu současných pohřebních rituálů (Barbora Navrátilová)
Přístupy věřících ke stravovacím doporučením v křesťanských církvích a náboženských společnostech (na příkladu tří jihomoravských měst) (Anna Grůzová)
Náboženské tradice a jejich absence v současné české pohřební praxi (Olga Nešporová)
Pesach – sviatok macesu, pamäti a identity: premeny náboženskej tradície v bratislavskej židovskej komunite (Peter Salner)

Proměny tradice
Symbióza náboženství a lidové magie na příkladu praktikování lidové magie žítkovskými bohyněmi (Dagmar Dobšovičová)

Společenská kronika
Velké blahopřání Jiřině Langhammerové (Helena Šenfeldová)
Inspirace Evy Krekovičové (Věra Frolcová)
Životní předěl Pavla Popelky (Jana Pospíšilová)
Jaroslavu Krčkovi k osmdesátinám (Zdeněk Vejvoda)
Za Jiřím Traxlerem (1946–2019) (Zdeněk Vejvoda)

Konference
Konference SIEF 2019 v Santiagu de Compostela (Oto Polouček)

Výstavy
Výstava Hana Podolská, legenda české módy (Marta Ulrychová)
Výstava „Muž ve stínu“ (Marta Ulrychová)

Recenze
Z. Panczová: Konšpiračné teórie: témy, historické kontexty a argumentačné stratégie (Jaroslav Otčenášek)
M. Vrzgulová: Nevyrozprávané susedské histórie. Holokaust na Slovensku z dvoch perspektív (Andrea Zobačová)
P. Freiwillig: Od mlýnů k továrnám. Výrobní stavby na Frýdlantsku (Lubomír Procházka)
J. R. Freedman: Peggy Seeger. A Life of Music, Love, and Politics. – P. Seeger: First Time Ever (Irena Přibylová)
Z. Jurková: Romští hudebníci v 21. století (Zita Skořepová)
L. Paleček: Věznice borská (Marta Ulrychová)

Bez rubriky
Resumé


Národopisná revue 2/2019 se věnuje tématu Tradice a náboženství. Jan Horský analyzuje nakládání s kategorií tradice v souvislosti se studiem náboženství (Tradice, zkušenost, inovace: náčrt možného vymezení pojmů /nejen/ ve vztahu ke studiu evropského křesťanství). Zdeněk R. Nešpor se zabývá novodobými protestantskými církvemi a vývojem jejich přihlášení se k tradici české reformace (Tradice a konstrukce tradice české reformace v novodobých protestantských církvích). Barbora Navrátilová se zaměřuje na vztah pohřebních obřadů a náboženské tradice na Balkáně (Pravoslaví a lidová religiozita v Bulharsku a v Makedonii na příkladu současných pohřebních rituálů). Anna Grůzová přibližuje individuální naplňování církevních předpisů zaměřujících se na stravu a půsty věřících v ČR (Přístupy věřících ke stravovacím doporučením v křesťanských církvích a náboženských společnostech /na příkladu tří jihomoravských měst/). Olga Nešporová se věnuje pohřbívání v současnosti a jeho proměnám v komparaci s tradičními zvyklostmi (Náboženské tradice a jejich absence v současné české pohřební praxi). Peter Salner se zaměřuje na slovenské prostředí a židovský svátek Pesach (Pesach – sviatok macesu, pamäti a identity: premeny náboženskej tradície v bratislavskej židovskej komunite).
Rubrika Proměny tradice přináší příspěvek věnovaný symbióze náboženství a lidové magie na příkladu lidových léčitelek z moravsko-slovenského pomezí. Společenská kronika připomíná jubilea etnoložky Jiřiny Langhammerové (nar. 1939), etnoložky a etnomuzikoložky Evy Krekovičové (nar. 1949), etnologa Pavla Popelky (nar. 1949) a hudebního skladatele Jaroslava Krčka (nar. 1939); přináší také nekrolog etnomuzikologa Jiřího Traxlera (1946–2019). Další pravidelné rubriky obsahují zprávy o konferencích, výstavách a nových knihách.


Tradice, zkušenost, inovace: náčrt možného vymezení pojmů (nejen) ve vztahu ke studiu evropského křesťanství

Studie z perspektivy teorie historických věd analyzuje způsoby způsob práce s kategorií „tradice“. Rozlišuje tradici v noetické rovině (interpretační tradici) a tradici v rovině ontické (dogmatická, věroučná, kulturní tradice na příkladu evropské reformace). „Tradice“ je analyzována ve vztahu k „inovaci“ a ke „zkušenosti“. Kritice je podrobena představa „kontinuity“ tradice. Opravdu cenné nejsou znění či podoba tradice, nýbrž kérygma, porozumění „věci samé‘. K tomu se však nelze přibližovat jinak než trpělivým dotazováním při uchovávání si kriticky tolerantní úcty k dosavadním tradicím. A také s vědomím, že snaha o inovace je legitimní a může být o to prospěšnější, bude-li se pojit s pokorou vůči tradicím, které se snažíme inovovat, a s respektem ke zkušenosti. Do konfliktu se zkušeností se, samozřejmě, mohou dostávat jak tradice, tak inovace. Tak jako je pro ontickou kulturu konstitutivní napětí mezi tradicí a inovací, je pro badatelskou kulturu konstitutivní napětí mezi pohybováním se v tradici a snahou prolomit ji.

Tradice a konstrukce tradice české reformace v novodobých protestantských církvích

Novodobé české protestantské církve, povolené tolerančním patentem Josefa II., nemohly a v mnoha ohledech ani nechtěly navazovat na dědictví české reformace. Tyto odkazy se nicméně příležitostně objevovaly po celé dlouhé 19. století, k jeho konci zvýrazněny nacionálním hnutím a politickými programy některých stran. Na počátku 20. století došlo k jejich výraznému vzestupu, kulminujícímu po vzniku Československa: většina českých evangelických církví se explicitně, dokonce i prostřednictvím změn svých názvů, přihlásila k tradici české reformace. Kromě největší Českobratrské církve evangelické se jednalo o Jednotu bratrskou, Jednotu českobratrskou, Bratrskou jednotu Chelčického, ale i o Církev československou (husitskou), Metodistickou církev, Armádu spásy, Náboženskou společnost československých unitářů, Pravoslavnou církev a několik dalších společenství. Cílem článku je analyzovat historické a teologické opodstatnění této sebedeklarace, její význam pro sociální fungování každého společenství a vývoj v průběhu 20. století až po současnost.

Pravoslaví a lidová religiozita v Bulharsku a v Makedonii na příkladu současných pohřebních rituálů

Pravoslaví je majoritním náboženstvím v Bulharsku i v Makedonii. Zatímco vliv pravoslavné církve v současné společnosti slábne, náboženství nabývá na významu mimo jiné jako etnoidentifikační znak. Současné projevy víry pravoslavných Bulharů a Makedonců bychom mohli nazvat jakýmsi individuálním synkretismem – projevy víry zahrnují v každodenním životě jak církevně kanonické úkony (zapalování svící u ikon, modlitby, křižování, půst), tak i úkony, které bychom mohli označit jako magické (ochrana proti uhranutí červenou nitkou, víra v čarodějnictví a související profylaktické rituály a podobně). Jako jeden z projevů současné víry příspěvek ilustruje vzpomínkovou hostinu čtyřicátý den po smrti ve vesnici Bitovo v západní Makedonii, kterou zasazuje do kontextu pohřebních rituálů. Tato mikrosonda ukazuje na reálném materiálu symbiózu náboženských a magických praktik, upozorňuje na současné funkce obřadu (stabilizační, integrační, religiózní) a postavení představitelů pravoslavné církve v těchto rituálech.

Přístupy věřících ke stravovacím doporučením v křesťanských církvích a náboženských společnostech (na příkladu tří jihomoravských měst)

Studie sleduje individuální přístupy ke stravovacím doporučením (konzumace, návykové látky aj.) v různých křesťanských církvích a náboženských společnostech v České republice. V některých církevních uskupeních jsou stravovací předpisy a doporučení oficiálně stanoveny, jinde nikoli – některé církve se v tomto ohledu drží tradicionalistického pojetí (zejm. Římskokatolická církev), jiné vycházejí z vlastních věroučných zásad (zejm. nonkonformní církve) nebo ponechávají více volnosti osobnímu rozhodnutí věřícího (zejm. tradiční nekatolické církve). Důležitá je také otázka rozličné podoby těchto omezení (termíny, forma), tj. jde-li o závazné předpisy, doporučení, či očekávání ze strany církevní reprezentace a souvěrců. S ohledem na jejich povahu se nabízí větší či menší prostor pro vlastní úpravy věřících. Autorka prostřednictvím rozhovorů s jednotlivými věřícími zjišťuje, že i přes patrné vnímání vymezených hranic je stěžejním aspektem individuální pojetí v závislosti na osobní zbožnosti i každodenních situacích. Ukazuje se však, že většina věřících vnímá nějakou formu sebezapření jako důležitou součást religiozity (v případě, že omezení stanovena nejsou, nebo jsou pohledem věřícího nedostatečné). Nároky na vlastní nepohodlí či skromnost jsou však v závislosti na subjektivních limitech velmi rozdílné (individuální úpravy a přístupy věřících).

Náboženské tradice a jejich absence v současné české pohřební praxi

Pohřbívání a pohřební obřady v současné České republice jsou velmi specifickou oblastí zasluhující zvláštní pozornost. Vysoký podíl kremací, ale především až poloviční a stále se rozšiřující podíl pohřbení bez pohřebního obřadu jsou charakteristikami ve světovém kontextu zcela ojedinělými. Článek představuje tyto specifické rysy pohřbívání a snaží se poukázat na důvody jejich vzniku. Využívá data z několika terénních výzkumů autorky v pohřebních službách z let 2003–2018, jakož i historická a etnologická data a studie. Autorka poukazuje na provázanost náboženských a zejména sekulárních tradic (kremační hnutí a občanské pohřby) s aktuálním stavem pohřbívání a pohřebními obřady v České republice. Pohřbívání bez obřadu je nejvíce rozšířeno v Praze, středních, severních a západních Čechách. V textu je interpretováno jako důsledek absence náboženských tradic a masivního rozšíření občanských pohřbů v době vlády komunistické strany ve druhé polovině 20. století.

Pesach – sviatok macesu, pamäti a identity: premeny náboženskej tradície v bratislavskej židovskej komunite

Na základe terénnych a archívnych výskumov židovskej komunity v Bratislave autor objasňuje, ako sa v 20. – 21. storočí menila tradičná podoba sviatku Pesach. Sviatok pripomína dramatický útek Židov z egyptského otroctva a štyridsaťročné putovanie po púšti, počas ktorého Židia prijali Tóru. Zmyslom sviatku a povinnosťou veriacich je podať správu o týchto udalostiach ďalším generáciám. Neodmysliteľnou súčasťou sú preto dve sederové večere spojené s čítaním Hagady. Okrem toho počas ôsmich dní trvania sviatku nesmú veriaci vlastniť ani konzumovať nič kvasené. Symbolom Pesachu je preto maces, ktorý má identitotvorný význam. Počas holokaustu židovský pôvod znamenal životné ohrozenie. Mnohí členovia bratislavskej komunity napriek tomu naďalej dodržiavali náboženské predpisy, kým iní sa vzdali viery alebo volili rôzne kompromisy. V období československej komunistickej moci pôsobila ateistická ideológia a represálie režimu, ale aj fakt, že po roku 1948 ostal na Slovensku jediný rabín, ktorý po auguste 1968 tiež zvolil emigráciu. Po novembri 1989 bratislavskí Židia volia výberový prístup k sviatkom (vrátane Pesachu). Zo spektra tradičných prvkov volia len tie, ktoré im vyhovujú. Vedome nedodržujú príkazy a zákazy judaizmu v plnom rozsahu a mnohí Pesach ignorujú.