Národopisná revue 3/2008

STÁHNOUT
digitální verzi

Národopisná revue 3/2008

Vloženo: 11. 9. 2008
OBSAH

Články a studie
Slavné počátky a neslavné konce Krásné jizby a Ústředí lidové umělecké výroby (Lenka Žižková)
Výtvarné invence a ambice Ústředí lidové umělecké výroby (Alena Křížová)
Lidová kultura v kontextu odborných aktivit Vladimíra Boučka (Daniel Drápala)
Dokumentace Ústředí lidové umělecké výroby a její pokračování (Josef Jančář)

Proměny tradice
Velikonoční hrkání na Uherskohradišťsku (Petr Číhal)

Ohlédnutí
Po stopách cestovatele a etnografa Aloise Musila (Petr Horehleď)

Společenská kronika
Blahopřání Haně Dvořákové (Lucie Uhlíková)
Josef Kandert 65 let (Zdeněk Uherek)
In memoriam Josefa Vařeky (Miroslav Válka)

Konference
Ethnologische Nahrungsforschung im östlichen Europa. Esskultur und kulturelle Identität (Jana Nosková)

Festivaly
43. Folklórne slávnosti pod Poľanou v Detve (Klára Císaríková-Kašparová)
Koliesko 2008 (Petra Klobušická)
18. Mezinárodní dudácký festival Strakonice (Zdeněk Vejvoda)

Recenze
P. Juriga a kol.: Košikárstvo (Jarmila Pechová)
R. Habartová: Lidoví malíři rodu Hánů z Blatnice pod Svatým Antonínkem (Josef Jančář)
M. Šimša: Nositelé tradice lidových řemesel I. (Karel Pavlištík)
K. Málková: Betlémové figurky a betlémy ze sbírek Muzea v Bruntále (Hana Dvořáková)
P. Hrbáčova - V. Kovářů: Střecha a střešní krytiny (Karel Pavlištík)
Acta musealia Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně 2006 (Josef Jančář)
V. Thořová: Předvelikonoční a velikonoční koledy v Čechách (Marta Toncrová)
M. Minks a kol.: Horňácké slavnosti 1957-2007 (Helena Beránková)
A slunce začalo přece znovu svítit. Rodinná historie Legnerů (Jan Krist)

Zprávy
Živé dílo Františka Bartoše (Josef Jančář)
Česká národopisná společnost udělila ceny za rok 2007 (Miroslav Válka)

Resumé


Národopisná revue 3/2008 je věnována aktivitám instituce Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), která byla od dvacátých 20. století až do roku 1995 nositelem odkazu rukodělných tradic, jejich udržování i transformace do nových soudobých tvarů a funkcí. Autorka Lenka Žižková se věnuje ve svém příspěvku dějinám této instituce (Slavné počátky a neslavné konce Krásné jizby a Ústředí lidové umělecké výroby), Alena Křížová pak glosuje obsah její výtvarné činnosti (Výtvarné invence a ambice Ústředí lidové umělecké výroby). Osobností Vladimíra Boučka ve vztahu k Ústředí lidové umělecké výroby se zabývá Daniel Drápala (Lidová kultura v kontextu odborných aktivit Vladimíra Boučka), úlohu instituce při zachování zanikajících rukodělných technologií, problematiku jejího zániku i následující snahy o pokračování činnosti v této oblasti popisuje Josef Jančář (Dokumentace Ústředí umělecké výroby a její pokračování).

Proměny tradice jsou věnovány jednomu z velikonočních zvyků (tzv. hrkání) na Uherskohradišťsku (autor Petr Číhal), rubrika Ohlédnutí připomíná významného výročí českého badatele a cestovatele Aloise Musila (1868–1944). Společenská kronika připomíná jubilea etnologů Hany Dvořákové (*1948) a Josefa Kanderta (*1943) a přináší nekrolog etnologa Josefa Vařeky(1927–2008). Další pravidelné rubriky jsou věnovány zprávám z konferencí, folklorních festivalů a recenzím nových knih.


​Slavné počátky a neslavné konce Krásné jizby a ÚLUV

Příspěvek je věnován historii dvou designérských institucí spojených s lidovou kulturou. První z nich, tzv. Krásná jizba, byla založena Svazem československého díla v roce 1927 a od roku 1936 až do své likvidace fungovala v Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě. Pracovali pro ni tehdejší nejlepší čeští architekti, výtvarníci a designéři. Od roku 1929 byl jejím poradcem výtvarník, architekt a teoretik Ladislav Sutnar. V roce 1945 byla péče o lidovou uměleckou výrobu podpořena zákonem a zřízena veřejnoprávní korporace – Ústředí lidové a umělecké výroby – pod níž přešla také Krásná jizba. Po zestátnění v roce 1948 se Ústředí stalo jedinou institucí, která se snažila zachránit řemesla a výrobce prostřednictvím vzorkových dílen. V roce 1956 byla působnost zúžena pouze na ochranu a rozvoj tzv. lidové umělecké výroby. Spoluprací mezi etnografy, designéry, výrobou a obchodem se však podařilo udržet vysokou úroveň všech lidových a rukodělných výrobků, rozvíjela se i designérská tvorba. Po změně politického režimu v roce 1989 byly některé dílny restituovány nebo privatizovány. Dva privatizační projekty podané na záchranu Krásné jizby, designérského studia a zbývajících vzorkových dílem byly zamítnuty a ÚLUV i Krásná jizba byly privatizovány formou likvidace.

Výtvarné invence a ambice Ústředí lidové umělecké výroby

Ústředí lidové umělecké výroby vzniklo na podzim 1945 za účelem podpory tradiční lidové výroby. V prvních letech své existence usilovalo o zachování původní náplně jednotlivých dílen. V roce 1954 se jeho zřizovatelem stalo ministerstvo kultury, v roce 1957 byl vydán nový zákon a koncepce výroby se změnila ve prospěch výtvarně kvalitních předmětů zhotovených z přírodních materiálů a starými technikami, které byly lidovým výtvarným projevem pouze inspirovány. Zakladatel této instituce Vladimír Bouček vyhlásil jako výrobní program tzv. režný styl, který se měl stát obecnou normou společenského vkusu. Na návrzích výrobků se podíleli etnografové, výtvarníci a technologové, kteří ve spolupráci s řemeslníky vyvíjeli svébytný styl předmětů bytové kultury, nápojových souprav, módních oděvů, dekorativních a upomínkových předmětů, které se nabízely v prodejnách Krásná jizba. Tento styl získal velkou oblibu v městském prostředí, zvláště v intelektuálních kruzích, protože nabízel alternativu k tehdejší nedostatečně invenční a řemeslně nekvalitní průmyslové produkci v socialistickém československu.

Lidová kultura v kontextu odborných aktivit Vladimíra Boučka

Studie je věnována Vladimíru Boučkovi, jedné z nejvýznamnějších osobností prvních let existence Ústředí lidové umělecké výroby. Ačkoliv Bouček nebyl etnograf (vystudoval architekturu na VUT v Brně), významnou měrou se především od poloviny 40. do počátku 70. let 20. století podílel na formování Ústředí lidové umělecké výroby jako organizace propojující složku výzkumně-dokumentační, vývojovou a výrobní. Aktivně se zapojoval do terénní dokumentace hmotné kultury na území československa. Získané poznatky zužitkoval jednak pro materiálové i teoretické statě publikované v odborných časopisech, jednak jako podklady při tvorbě návrhů výrobků vycházejících z principů tradiční rukodělné výroby. V rámci sledovaných jevů se zaměřoval především na identifikaci třech základních prvků – materiálu, technologie a ornamentu. Při dalším rozvíjení rukodělné práce klad největší důraz na zachování technologické stránky. Veškeré odborné aktivity V. Boučka byly ovšem determinovány jeho motivací studia lidové kultury – získané poznatky aplikovat při tvorbě a rozvíjení systému účinné podpory rukodělné výroby, která má mimo jiné sloužit k uspokojení soudobých potřeb moderní společnosti.

Dokumentace Ústředí umělecké výroby a její pokračování

O vzniku Ústředí lidové umělecké výroby a o jeho úloze při zachovávání zanikajících technologií při hotovení předmětů jako doplňků pro moderní bydlení a odívání, pojednávají zaniklé časopisy Tvar, Věci a lidé a zejména významná revue Umění a řemesla. Poznatky o přírodních materiálech a o technologických principech jejich zpracování pro potřeby současného životního prostředí přivedly k unikátní spolupráci výrobce, národopisce a výtvarníky. V roce 1992 byla tato organizace zrušena. Národní ústav lidové kultury ve Strážnici podal podrobný návrh na převzetí a další využití dokumentace této organizace, ale z rozhodnutí ministerstva kultury byly dokumentační fondy předány do Národního muzea v Praze a do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Národní ústav lidové kultury začal vytvářet vlastní dokumentaci lidové výroby v České republice a podílí se na její novodobé podpoře formou přípravy podkladů pro oceňování práce lidových výrobců. Toto ocenění od roku 2000 předává každoročně ministerstvo kultury udělením titulu Nositel tradice lidového ?emesla.