Národopisná revue 3/2013 je zaměřena na téma Využití hlíny v tradiční kultuře. Uvedené problematice z různých úhlů pohledu je věnována pozornost ve studiích Barbory Půtové (Ideqqi: keramika kabylských žen), Jany Polákové (Využití a zpracování hlíny u Romů na území bývalého Československa), Miroslava Války (Historické okolnosti zániku archaických stavebních projevů u pomoravsko-panonského typu lidového domu) a Martina Novotného (K některým archaickým konstrukčním technologiím hliněných staveb na Hané). V oddílu ostatních studií představuje Eva Šipöczová politickou anekdotu jako žánr slovesného folkloru (O zajkovi a medveďovi: k problematike tematického vymedzenia politickej anekdoty). K hlavnímu tématu čísla se vztahuje i rubrika Fotozastavení (autorka Helena Beránková), která připomíná fenomén tzv. habánské keramiky. Společenská kronika obsahuje jubilejní články věnované etnologům Josefu Kandertovi (nar. 1943), Mnislavu Zelenému (nar. 1943), Pavlu Burešovi (nar. 1953) a Vandě Jiřikovské (nar. 1933) a uveřejňuje nekrology tanečních folkloristů Petra Nováka (1936–2013) a Barbory Čumpelíkové (1930–2013). Další rubriky přinášejí zprávy z oborových konferencí, výstav, festivalů a recenze nových knih.
Ideqqi: keramika kabylských žen
Předmětem studie je kabylská keramika, která představuje ukázku tradiční berberské řemeslné a umělecké tvořivosti, rozvíjející se po staletí na území dnešního Alžírska. Studie se zaměřuje jak na kabylskou keramiku jako specifický typ artefaktů, tak na jejich tvůrce, jimiž jsou kabylské ženy. Výroba kabylské keramiky je v řadě aspektů tabuizovaná, řemeslná a výtvarná činnost, která je předávána z matky na dceru. Technologické znalosti a praktické dovednosti svázané s výrobou keramiky si ženy osvojovaly prostřednictvím orální tradice a také každodenní zkušeností. Kabylská keramika vykazuje specifický ženský rukopis, odhaluje mentalitu kabylských žen a tajné vědění, uchované uvnitř tradiční společnosti. Ve studii jsou popsány a analyzovány fáze výroby, typologie i motivy kabylské keramiky, které jsou prezentovány jako svébytný sémiotický systém. Původ kabylské keramiky je dosud zahalen tajemstvím. Kabylská keramika na jedné straně vykazuje rysy autochtonní kultury, na straně druhé vstřebala také cizí kulturní vlivy. V současné době si prostřednictvím výroby tradiční kabylské keramiky kabylské kmeny potvrzují svoji kulturní identitu a revitalizují své kulturní kořeny. Motivy kabylské keramiky navíc inspirují současnou uměleckou tvorbu. Cílem této studie je popsat, analyzovat a interpretovat kabylskou keramiku jako unikátní projev berberské kultury, který je nedílnou součástí světa kabylských žen.
Využití a zpracování hlíny u Romů žijících na území bývalého Československa
Studie si klade za cíl shrnout co nejvíce dostupných informací o zpracování a využití hlíny u Romů žijících dříve i dnes na území bývalého Československa, zaměřuje se především na subetnickou skupinu slovenských Romů. Přístup Romů k hlíně můžeme rozdělit na dvě roviny – je považována za rituálně nečistou, ale zároveň dává lidem energii. Hlínu jako stavební materiál využívali Romové obdobným způsobem, jako majoritní obyvatelstvo. Některé skupiny Romů na Slovensku se zabývaly výrobou a dodáváním nepálených cihel sušených na slunci nebo v polních pecích. O romských výrobcích keramiky máme pouze sporadické informace. Dnešní ekonomická krize nutí Romy v segregovaných slovenských osídlení opětovně využívat znalosti práce s hlínou a nám tak přináší nové možnosti terénních výzkumů.
Historické okolnosti zániku archaických stavebních projevů u pomoravsko-panonského typu lidového domu
V evropském prostoru se nepálená hlína jako stavební materiál spojuje také s panonským lidovým domem ve středním Podunají. Tento kulturní areál zasahoval svým severozápadním okrajem do prostoru historických českých zemí, na střední a jihovýchodní Moravu (tzv. pomoravsko-panonský typ domu). Nepálená hlína zde představuje základní stavební materiál lidového domu patrně až od 18. století, a to mj. na základě dobové protipožární a stavební legislativy, zakazující užívání dřeva. Ve 20. století dochází k nahrazení průmyslově vyráběnými stavebními materiály, k čemuž přispěl jednak technický pokrok, jednak stavební legislativa, která užití nepálené hlíny omezovala, až ji úplně zakázala (1914). Proces zániku byl nerovnoměrný a souvisel se sociálně-ekonomickou situací vesnické populace v jednotlivých regionech Moravy. V druhé polovině 20. století hliněné domy zestárly nejen fyzicky – dům z nepálených cihel s hliněnými podlahami v obytných prostorech, nejdéle ve vstupní síni, byl symbolem zastaralé a překonané bytové kultury. Určité satisfakce se nepálené hlíně v České republice dostává od konce 20. století coby alternativě šetrné k životnímu prostředí, která stojí v opozici ke konvenčnímu průmyslovému stavebnictví.
K některým archaickým konstrukčním technologiím hliněných staveb na Hané
Středomoravská Haná je oblastí, pro kterou byla v minulosti charakteristická převaha hliněných staveb. Za nejstarší konstrukční řešení je možné považovat hloubené konstrukce, které využívaly kompaktnosti tamního sprašového podloží – to umožnilo budovat objekty bez dodatečných podpůrných konstrukcí. Hloubení podzemních chodeb, jam nebo prostorů sloužících jako skrýše k uschovávání zásob (lochy) se v regionu stalo charakteristickým jevem. Pouze ve výjimečných případech byly později zahloubené prostory užívány i k obytným účelům. Jedinečný doklad monolitického hliněného zdiva na Hané se podařilo zjistit v komorové části bývalého selského stavení v Dobrčicích na Přerovsku v roce 2011. Analýzou bylo zjištěno, že stavba byla pravděpodobně postavena v regionu doposud nepopsanou technikou tzv. vrstvení (slovensky vykládání/nakládaní, německy Wellerbauweise, anglicky cob).
O zajkovi a medveďovi: k problematike tematického vymedzenia politickej anekdoty
Príspevok je venovaný problematike vymedzenia politickej anekdoty a vtipu. V úvode poskytuje prehľad slovenskej a českej literatúry a stručný prehľad svetovej. Na základe konceptu nadinterpretácie Umberta Eca ukazuje, že obsahová zložka ako základný identifikačný znak je často nedostačujúcim kritériom. Hranice politickej anekdoty sú preto hľadané v ďalších vlastnostiach slovesného prozaického folklóru a anekdoty ako samostatného žánru. Autorka ich vymedzuje na základe politickej a spoločenskej podmienenosti období, v ktorých politická anekdota žila a žije, na základe nositeľa, performácie, funkcie a ďalších charakteristík. Poukazuje na problematické, či nejasné hranice vymedzenia sledovaného javu vzhľadom na dobu a jej charakter. Ako príklad používa materiál z obdobia reálneho socializmu v Československu a zo súčasnosti, ktorý bol nazbieraný v priebehu terénneho výskumu k dizertačnej práci. Anekdoty stavia vedľa seba, upozorňuje na ich spoločné a rozdielne vlastnosti, miesto v spoločnosti a na ich rozdielne alebo rovnaké vnímanie.
