Národopisná revue 3/2015 je zaměřena na fenomén nehmotného kulturního dědictví. Petr Janeček se zamýšlí nad převzetím konceptu nehmotného kulturního dědictví z politického prostředí a jeho začleněním do odborného rámce etnologie v souvztažnosti s již existujícími předměty etnologického bádání (Evropská etnologie a koncept nehmotného kulturního dědictví). Rebeka Kunej přináší úvahu nad slovinským Národním seznamem nehmotného kulturního dědictví z pohledu taneční kultury (Tanec a klobása – hmotná forma nehmotného kulturního dědictví, nebo naopak /slovinské zkušenosti/). Mats Nilsson se věnuje teoretickému uchopení obsahu pojmů kulturní dědictví a tradice mj. na příkladu švédského tance polska (Udržte tancování při životě. Několik osobních postřehů o tanci jako tradici a kulturním dědictví). Dragana Radojičić a Miroslava Lukić Krstanović představují konkrétní zkušenosti s problematikou nehmotného kulturního dědictví v Srbsku, včetně institucionální podpory. Damir Demonja a Tatjana Gredičak se věnují kulturnímu dědictví v Chorvatsku z pohledu turismu (Kulturní dědictví a cestovní ruch: chorvatské zkušenosti). Netematická studie Daniely Machové je zaměřena na fenomén společenských kurzů tance (Proměny kurzů tance a společenské výchovy pro mládež v Čechách od poloviny 19. století po současnost). Rubrika Fotozastavení je věnována „starobavorskému“ pašijovému divadlu. V rubrice Ohlédnutí jsou připomenuty nedožité devadesátiny literárního vědce a folkloristy Oldřicha Sirovátky (1925–1992). K životnímu jubileu folkloristky Marty Šrámkové (nar. 1935) je zaměřena rubrika Rozhovor. Další jubilea přináší také Společenská kronika – etnolog Peter Skalník (nar. 1945), etnomuzikoložka Marta Toncrová (nar. 1945), etnoložka Hana Hlošková (nar. 1955), etnoložka Eva Večerková (nar. 1945), uveřejněny jsou i nekrology hudebníka Vlastimila Dřímala (1961–2014, výtvarnice Olgy Vlasákové (1934–2015) a rozhlasového redaktora Jaromíra Nečase (1922–2015). V dalších pravidelných rubrikách jsou publikovány zprávy z konferencí, festivalů, koncertů a recenze nových knih.
Evropská etnologie a koncept nehmotného kulturního dědictví
Studie se zabývá kritickou analýzou současného přijetí konceptu nehmotného kulturního dědictví ze strany evropské etnologie. Evropská etnologie má výraznou historickou zkušenost s problematizováním klíčových analytických termínů svého studia (lid, tradiční lidová kultura, folklor, tradice), které byly v jejích dlouhých dějinách mnohokrát redefinovány, dekonstruovány či dokonce zcela opuštěny. Vnější i vnitřní kritika tradiční etnologické terminologie vedla v posledních letech k rychlému přijetí aplikovaného, původně politického a konsensuálního termínu nehmotné kulturní dědictví, vytvořeného primárně pro mezinárodní agendu UNESCO. Tento pojem disponuje oproti výše zmíněným tradičním etnologickým termínům celou řadou nesporných výhod (moderní chápání kultury jako procesu a praktiky, nikoli pouze jako produktu, sociální konstrukce jejího významu, zohlednění rozhodnutí společností a komunit o jejím předávání z generace na generaci, mezinárodní konsensus nad jeho významem), na druhou stranu s sebou ale přináší i celou řadu problematických skutečností (odvozenost z nejasně definovaného aplikovaného pojmu dědictví, povaha pouhého výčtu designátů, slabá teoretická reflexe pojmu v kontrastu s jeho silným politickým a ideologickým pozadím). Na pozadí nástinu přehledových Begriffgeschichte, tedy stručných dějin terminologie evropské etnologie, se studie snaží najít pro tento pojem adekvátní pozici a zamyslet se nad jeho rolí pro tuto nesamozřejmou disciplínu, stojící na rozhraní historických, společenských a humanitních věd.
Tanec a klobásky. Hmotná forma nehmotného kulturního dědictví, či naopak? (slovinské zkušenosti)
Cílem příspěvku je představit zavedení slovinského Národního seznamu nehmotného kulturního dědictví s důrazem na kulturu tance. Slovinský seznam v současné době obsahuje pouze jeden prvek spojený s taneční tradicí. Cílem příspěvku je představit realizaci Úmluvy UNESCO o ochraně nehmotného kulturního dědictví z roku 2003 ve Slovinsku, nastínit heslo Vuzemski plesi in igre v Metliki (Velikonoční tance a hry v Metlice) a analyzovat diskuse a dilemata, které se objevily v souvislosti s tímto prvním zápisem kulturního dědictví vztahujícího se k tanci. Článek dále představuje dvě ze tří tanečních praktik, které dosud nebyly uznány a zapsány na slovinský Národní seznam nehmotného kulturního dědictví; první je půlnoční tanec novomanželů, druhou pak vesnická slavnost veselica. Srovnáváním tanečních praktik s výrobou klobásek (které již byly zapsány do národního seznamu) dochází autorka k závěru, že pro určité (živé) tance je důležitější být praktikován než zapsán v registru.
Udržte tancování při životě. Několik osobních postřehů o tanci jako tradici a dědictví
Článek je věnován rozdílu mezi tradicí a kulturním dědictvím na příkladu skandinávského (především švédského) tance polska. Autor rovněž předkládá názor jak pochopit rozdíl mezi tradicí a dědictvím a argumentuje tím, že je nutno brát v úvahu právě taneční projev – tancování, ne tance jako takové. Dědictví má tendenci zaměřovat se na tance, zatímco myšlení směrem k tradici spíše zdůrazňuje taneční projev, pokračující proces tance. Toto je důležitá odlišnost v neposlední řadě ve světle myšlenek UNESCO o nehmotném kulturním dědictví. Důsledkem označování projevů jako nehmotného kulturního dědictví je, že na tanec se nahlíží spíše jako na objekty, tance, namísto procesu, tanečního projevu, protože uznané kulturní dědictví potřebuje dokumentaci. Dokumenty jsou produkty, ne procesy, i když se jedná o dokumenty procesy popisující. Proces dokumentace dává vzniknout artefaktům uchovávaným v archivech, které se stanou dědictvím, tanci, popisujícími proces tanečního projevu. Článek nechce definovat koncepty tradice a dědictví, ale spíše použít slova, která nám pomohou pochopit, co se stane, když vytváříme to, co se většinou nazývá nehmotné kulturní dědictví.
Vytváření nehmotného kulturního dědictví v Srbsku: praktiky, poznatky a politika
Důsledkem současných procesů je ochrana a uchovávání rozmanitých tradic a praktiky vztahující se ke kulturnímu dědictví. Prvky nesoucí nehmotný kulturní význam jsou prezentovány jako dynamické, často ambivalentní procesy, které utvářejí specifickou kulturní politiku na místní, regionální a globální úrovni. Nehmotné kulturní dědictví v Srbsku se promítá do strategie státní politiky, nahromaděných vědeckých poznatků i sítě rozmanitých interakcí a pocitů. Bereme-li do úvahy všechny specifické sociopolitické okolnosti Srbska během krize a přechodného období, jsou praktiky, konstrukce a statuty nehmotného kulturního dědictví převáděny prostřednictvím ambivalentních procesů globálního zasíťování a umístění na národní úrovni. Stále více tradic, praktik vztahujících se ke kulturnímu dědictví, společenských komunit a skupin směřuje k decentralizaci a pluralitě, je tedy obtížnější je evidovat a mít o nich systematický přehled. Ochrana kulturního dědictví v Srbsku se opírá o lidi a jejich aktivity nejen v rámci jedné země a jejích národních hranic, ale funguje také prostřednictvím sebeidentifikace a difúze – jsou vytvářeny jedinečné mapy kulturních rozmanitostí a vnímavých empatií mezi lidmi.
Kulturní dědictví a turismus: chorvatská zkušenost
Kulturní dědictví a turismus jsou co do obsahu velmi složitým tématem. Pokud vezmeme v úvahu, že turistika přispívá k celkovému hospodářskému rozvoji, pak jedním z hlavních cílů musí být turistická valorizace kulturního dědictví, která se během staletí rozvinula. Souběžně je jedním z primárních úkolů ochrana a vylepšení kulturních a historických hodnot, zejména architektonických, v podmínkách tržní demokracie, v níž by turistická destinace měla budovat svou identitu. V ohnisku zájmu konceptu hospodářského rozvoje nejsou pouze potřeby určitého segmentu spotřebitelů, ale také potřeby celé společnosti, což znamená, že v úvahu by měla být vzata nutnost zachovat rysy turistické destinace ve společenském, kulturním a environmentálním ohledu. Protože rozvoj turismu je nemyslitelný bez takového logického myšlení, je základem jeho existence a dalšího rozvoje. K vytvoření konceptu rozvoje turismu na nižších prostorových úrovních je zapotřebí důkladného studia, aby se dala určit možnost turistických charakteristik / rysů a hodnot a také přístupné možnosti všech těchto zdrojů, přírodních a společenských, které vyhoví potřebám turistů. Studie se věnuje významu kulturního dědictví, analyzuje rozvoj kulturního turismu v Chorvatsku, předkládá chorvatské příklady správných postupů v případě turistické valorizace kulturního dědictví a vysvětluje důležitost potřeby turistické valorizace kulturního dědictví pro účinný rozvoj chorvatského turismu a turismu obecně.
Proměny kurzů tance a společenské výchovy pro mládež v Čechách od poloviny 19. století po současnost
Studie pojednává o kurzech tance a společenské výchovy pro mládež v Čechách. Sleduje proměny jednotlivých aspektů tohoto fenoménu od poloviny 19. století po současnost s ohledem na odlišnosti dané lokalitou (Praha, Jičínsko). Uvádí změny, které nastaly ve vyučovaném repertoáru společenských tanců, ve vývoji hudebního doprovodu, ve výuce společenského chování a ve společenském oděvu. Zmiňuje se o formě a struktuře kurzu (výukové lekce, prodloužené, plesy a věnečky). Zabývá se i účastníky těchto kurzů a přináší první informace z probíhajícího terénního výzkumu zaměřeného na otázku, proč mladí lidé v dnešní době chodí do tanečních. Z bádání vyplývá, že taneční pro mládež i v dnešní době plní řadu sociálních funkcí (výchovnou, socializační, seznamovací, milostnou, zábavnou) a jsou svým způsobem žitou tradicí. Autorka vychází ze studia rozličných dobových materiálů (archivní fondy, dobová literatura) a z rozhovorů s tanečními mistry. Bádání je založeno také na pozorování současné podoby tanečních ve vymezených lokalitách (Praha, Jičínsko) a na rozhovorech s účastníky těchto kurzů.
