Národopisná revue 3/2020 je zaměřena na téma Současný venkov. Přemysl Mácha se věnuje problematice multikulturního soužití v oblasti Těšínska, a to zejména z jazykového hlediska (Dvojjazyčné nápisy na Těšínsku aneb těšínský venkov jako experiment s pluralitou). Juraj Janto se zaměřuje na studium slovenských venkovských lokalit v blízkosti velkých měst v druhé polovině 20. století (Vidiecke lokality v zázemí veľkých miest na Slovensku. Z výskumu suburbánnych obcí pri Bratislave). Katarína Koštialová se věnuje významu folklorního festivalu ve slovenské obci Hrušov ve vztahu k dané lokalitě a jeho obyvatelům (Hontianska paráda – pozitivný príklad marginalizovanej obce Hrušov). Margita Jágerová analyzuje kulturně-společenské aktivity ve vybraných obcích na Slovensku (Inšpiračné zdroje kultúrno-spoločenských podujatí a slávností v súčasnom vidieckom prostredí /na príklade obcí Vlachovo, Soblahov, Malé Dvorníky a Liptovská Teplička/). Mimo téma je zařazen text Martina Novotného o venkovském stavitelství a roli neškolených řemeslníků (Neškolení řemeslníci /tzv. náturisté/ jako nositelé tradičních technologických postupů /s přihlédnutím k stavitelské tradici v oblastech nížinného domu na Moravě a na Slovensku/).
V Proměnách tradice Marta Ulrychová přibližuje historii Národopisného souboru Postřekov, jednoho z nejstarších českých folklorních souborů. V rubrice Ohlédnutí Martina Pavlicová připomíná 100. výročí narození moravské etnochoreoložky Zdenky Jelínkové (1920– 2005) a Oldřich Kašpar 125 let od narození iberoamerikanisty a lingvisty Čestmíra Loukotky (1895–1966). Rubrika Rozhovor je věnována životnímu jubileu v Rakousku působící české etnoložky Věry Kapeller (nar. 1950). Společenská kronika připomíná jubilea folkloristů Milana Leščáka (nar. 1940) a Marty Šrámkové (nar. 1935) a přináší nekrolog etnografky Renaty Zemanové (1927–2020). Další pravidelné rubriky jsou věnovány zprávám z konferencí, festivalů a recenzím odborné literatury.
Dvojjazyčné nápisy na Těšínsku aneb těšínský venkov jako experiment s pluralitou
Článek pojednává o konfliktech ve venkovských obcích Těšínska, které v posledních patnácti letech vyvolalo zavádění dvojjazyčných, česko-polských nápisů. Téma je analyzováno v kontextu politiky toponymie a diskuzí o modelech soužití v multikulturních společnostech. Text stručně představuje vybrané výsledky mnohaletého výzkumu opírajícího se o analýzu jazykové krajiny, mediálního diskurzu a názorů místních obyvatel, představitelů obcí a zástupců polských organizací zjištěných pomocí rozhovorů a dotazníků. Výzkum ukázal, že dvojjazyčné nápisy hrají významnou roli v česko-polských vztazích na Těšínsku. Ačkoliv média reportovala o zavádění nápisů příznivě, většina obyvatel hlásících se k české národnosti dvojjazyčné nápisy i po více jak deseti letech od jejich zavedení nadále odmítá. Nejčastěji argumentují nutností přizpůsobení polské menšiny české většině. Snahy polské menšiny o zavedení nápisů v mnoha obcích neuspěly vůbec, v jiných uspěly jen částečně. Jen několik obcí zavedlo nápisy nad rámec jejich zákonné povinnosti a otevřelo tak dveře ke skutečnému multikulturnímu soužití.
Vidiecke lokality v zázemí veľkých miest na Slovensku. Z výskumu suburbánnych obcí pri Bratislave
Jednou z dôležitých kategórií vidieckych lokalít sú tzv. zázemia miest; obce, ktoré sú spojené s blízkym urbánnym sídlom zamestnaním a ďalšími aktivitami svojich obyvateľov. Mnohé z nich sú súčasťou procesu suburbanizácie s narastajúcou výstavbou a populáciou. Proces (modernej) suburbanizácie sa na Slovensku objavil v druhej polovici 90. rokov najvýraznejšie pri Bratislave a v blízkosti ďalších väčších miest. Táto kategória obcí rastie čo do veľkosti a počtu, preto sa stáva čoraz významnejším fenoménom vidieckeho, resp. vidiecko-mestského osídlenia. Kvalitatívny etnografický výskum týchto sídel na Slovensku je ešte stále na začiatku. Pri výskume dvoch lokalít pri Bratislave sme sa zamerali na zisťovanie úrovne a foriem vzťahov medzi pôvodnými obyvateľmi a prisťahovalcami. Všímali sme si aj motiváciu nových obyvateľov prisťahovať sa do obce. Dáta sme získali z výpovedí informátorov v etnografickom rozhovore. Z ich analýzy vyplynulo, že kontakty medzi dvoma sledovanými skupinami sú náhodné a sporadické, ich forma je formálna a zdvorilostná. Najčastejšími faktormi pre prisťahovanie do vidieckej obce boli cena domu, túžba žiť v „zelenom“ a pokojnom vidieckom prostredí, pocit súkromia a slobody.
Hontianska paráda – pozitívny príklad marginalizovanej obce Hrušov
Štúdia identifikuje činitele, ktoré vstúpili do procesu úspešného etablovania festivalu Hontianska paráda v slovenskom Hrušove. Zároveň poukazuje aj to, ako vice versa toto podujatie ovplyvnilo obec a jej obyvateľov. Prezentuje i prípadné ohrozenia vo väzbe na lokalitu i festival. Hrušov (nositeľ titulu Dedina roka 2013) leží v marginalizovanej lokalite, ktorá lokálne spoločenstvo na jednej strane devalvuje, na strane druhej ho motivuje k súdržnosti i spolupráci. Ukazuje sa, že podstatným činiteľom odolnosti voči nepriaznivým determinantom sú samotní občania, komunita, kvalitní lídri, koexistencia generácii i medzigeneračná transmisia kultúrnych hodnôt. Všetky zmienené aspekty môžeme považovať za základné činitele pre etablovanie a udržanie festivalu celoslovenského rozmeru. Festival predstavuje určitú formu reprezentácie lokálneho spoločenstva, je nástrojom marketingu, podieľa sa na tvorbe imidžu a značky obce/ regiónu. Zároveň je aj dôležitým faktorom zmeny smerujúcej k otvorenosti v prospech obce a jej obyvateľov. Festival prináša aj ohrozenia, ku ktorým patrí najmä environmentálne zaťaženie obce, ale kľúčovým ohrozením lokality je ubúdajúci počet obyvateľov.
Inšpiračné zdroje kultúrno-spoločenských podujatí a slávností v súčasnom vidieckom prostredí (na príklade obcí Vlachovo, Soblahov, Malé Dvorníky a Liptovská Teplička)
Štúdia poskytuje komparatívnu analýzu súčasných foriem celoročných kultúrnych a spoločenských slávností na príklade štyroch vybraných obcí. Definuje základné inšpiračné zdroje týchto aktivít, faktory ovplyvňujúce danú sféru, definuje taktiež identické a odlišné prvky, možnosti využívania „societálneho kapitálu“ (ľudského, sociálneho a kultúrneho) každej obce v tejto oblasti. Základným inšpiračným zdrojom pre väčšinu kultúrno-spoločenských podujatí je miestna ľudová kultúra, v rámci nej najmä tradičný kalendárny obyčajový cyklus, v niekoľkých prípadoch prepojený s cirkevnými sviatkami. V posledných desaťročiach sa podujatia venované deťom, resp. rodinám s deťmi, matkám a dôchodcom stali akýmisi „kultúrnymi a sociálnym konštantami“ nielen vo vidieckom, ale aj v mestskom prostredí. Výskum potvrdil nezáujem obyvateľov o slávenie štátnych a politických udalostí. Najmä v prímestských oblastiach je zjavný import nových globalizovaných fenoménov, izolovanejšie obce majú lepšie podmienky na rozvoj lokálnej tradičnej kultúry. Článok prezentuje niektoré zistenia týkajúce sa „societálneho kapitálu“, najmä nerovnakého využívania ľudského a kultúrneho kapitálu v sledovaných obciach, taktiež zdôrazňuje dôležitosť aktivizmu obyvateľov a podpory tejto oblasti miestnymi samosprávami či vytváranie podmienok pre kultúrne zázemie a infraštruktúru.
Náturisté jako nositelé tradičních technologických postupů (s přihlédnutím k stavitelské tradici v oblastech nížinného domu na Moravě a na Slovensku)
Stať přibližuje okolnosti vzniku venkovských staveb na území bývalého Československa (Morava, Slovensko). Časově se jedná především o období od druhé poloviny 19. století až do 80. let století minulého. V etnologii jde se málo frekventované téma, čemuž odpovídá i množství relevantní literatury. V textu je zohledněna výroba stavebních prvků a podíl svépomocné práce (účast rodiny a sousedů při stavebních pracích). Nastíněn je termín náturista (nevyučený venkovský stavitel) a proměna jeho významového vnímání v čase. V případě tradičních technologických stavebních postupů vážících se převážně na práci s nepálenou hlínou jsou zmíněny i okolnosti jejich ústupu, omezené realizace i jejich krátkodobé renesance na počátku druhé poloviny 20. století. Znalosti vážící se k údržbě starých hliněných staveb se ve zkoumané oblasti udržely zhruba do sklonku 70. let 20. století a skokově se vytratily s úmrtím posledních nositelů této tradice. Zajímavým fenoménem, kterému je ve stati věnována pozornost, je svépomocná podomácká výroba škvárobetonových tvárnic. Jednalo se o jev, jenž byl typický pro venkovské stavitelství v Československu od 60. let 20. století.
