Národopisná revue 2008/4 je věnována folklorismu a využívání lidových tradic ve společensko-politických kontextech. Martina Pavlicová a Lucie Uhlíková si ve své studii všímají zejména českého folklorního hnutí v období reálného socialismu (Folklorismus v historických souvislostech let 1945–1989 /na příkladu folklorního hnutí v České republice/). Klára Davidová se věnuje konkrétnímu souboru a studuje jej jako alternativní dobovou společenskou komunitu (Chorea Bohemica – folklorní soubor jako místo pro vnitřní emigraci). Oľga Danglová se zaměřuje na slovenské prostředí a odraz lidových tradic v politice (Ľudové tradície a politika). Juraj Hamar analyzuje vývoj scénického folklorismu na Slovensku v posledních dvaceti letech (Folklór v tieni scénického folklorizmu. Na margo folklórneho hnutia po roku 1988). Jan Blahůšek zhodnocuje působení jedné výrazné osobnosti na poli využívání a rozvíjení hudebních tradic (Osobnost Jaromíra Nečase v zorném úhlu hudební folkloristiky).
Rubrika Fotografická zastavení připomíná osobnost Josefa Šímy, který se zabýval lidovou kulturou na přelomu 19. a 20. století (autorka Helena Beránková).Proměny tradice uveřejňují příspěvek Evy Večerkové Vánoční strom republiky. Poznámky k novodobé tradici, úvahu Barbory Čumpelíkové o tanci verbuňk nazvanou Nehmotné kulturní dědictví a příspěvek Václava Štěpánka Zamyšlení ke stému výročí Slováckého krúžku v Brně.Rubrika Ohlédnutí přináší vzpomínku na s folklorismem úzce spojeného hudebního skladatele, dramaturga a pedagoga Emanuela Kuksu (1932–2003).Rubrika Rozhovor představuje etnologa Bohuslava Šalandu (*1948) u příležitosti jeho životního jubilea.Společenská kronika připomíná jubilea etnologů Jiřího Pajera (*1948) a Vlasty Ondrušové(*1948).V dalších pravidelných rubrikách jsou otištěny recenze nových publikací, zprávy z festivalů, konferencí a aktivit Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici.
Folklorismus v historických souvislostech let 1945–1989 (na příkladu folklorního hnutí v České republice)
Folklorismus jako jev i hnutí byl v etnologické literatuře definován a studován mnohokrát, např. vzhledem k úloze, kterou sehrál v kulturním a historickém vývoji společnosti, v procesu národní, regionální i lokální identifikace, nebo vzhledem k jeho roli při výchově nejmladší generace. Předkládaný příspěvek nahlíží na folklorismus v konkrétní výseči folklorního hnutí a pokládá otázku, jak funguje jako součást soudobé kultury a jakou roli může sehrávat v životě jednotlivce. Hledání odpovědi je složitější v minulých obdobích. Tato oblast kultury byly totiž od svého vzniku spojena a nahlížena v souvislostech s dobovým politickým kontextem. Specifický rámec rámec se pak vytvořil zejména v letech 1945–1989. Dopad společenských procesů této doby v jiných kulturních sférách byl již mnohokrát reflektován (např. literatura, film, náboženský život), oblast folklorního hnutí však na objektivní zhodnocení teprve čeká. Neměl by se však zkoumat jen vliv společnosti na toto hnutí, ale i osobní východiska jeho aktérů, která doplňují studium života v období reálného socialismu.
Chorea Bohemica – folklorní soubor jako místo vnitřní emigrace
Studie se zabývá souborem Chorea Bohemica z tanečně antropologické perspektivy. Cílem je popis sociokulturních aspektů souboru a vztahu mezi významem, který svému působení v něm připisovali jeho členové a tehdejší politickou situací v socialistickém československu. Předpokladem je, že soubor sloužil jako místo vnitřní emigrace (tedy jaké místo určitého úniku z tehdejší každodenní reality). Výzkum ukázal, že Chorea Bohemica poskytovala prostor pro vnitřní emigraci. Navíc také transcendovala její obvyklý privátní charakter do veřejné sféry, a umožnila tak svobodné a kreativní sebevyjádření, které v určitých situacích nabíralo významu až aktivní rezistence proti režimu. Kvalitativní výzkum faktorů, které tvořily sociokulturní prostředí souboru, byl zásadní pro porozumění jak tvorby souboru Chorea Bohemica, tak významu, který měla pro své členy.
Ľudové tradície a politika
Príspevok poukazuje na premenlivý vzťah kultúrneho dedičstva a politiky v historickej retrospektíve. Upozorňuje na to, ako sa v nárotvornom myslení 19. storočia stala estetizácia ľudových tradícií súčasťou inštitucionalizácie slovenského národa v kultúrnom i politickom zmysle. Ako sa v medzivojnovom období a v období vojnového slovenského štátu niektoré ľudové tradície stali žriedlom konštruovania národnej kultúry a prostriedkom politickej propagácie a manipulácie a ako ho štátna politika v období socializmu silne podporovala uctievala ako prejav pracujúceho ľudu. Aj preto v postsocialistickom období folklór stratil u časti mienkotvornej slovenskej verejnosti svoj kredit. Na druhej strane slovenskí politici aj s súčasnosti s obľubou siahajú po folklórnom dedičstve v snahe využiť ho pri presadzovaní svojich politických projektov.
Folklór v tieni scénického folklorizmu. Na margo folklórneho hnutia na Slovensku po roku 1988
Po 2. svetovej vojne na Slovensku folklór stráca funkcie, ktoré vychádzajú z pôvodného prostredia a z pôvodných príležitostí. Čoraz viac je aktuálna jeho tzv. druhá existencia v podobe scénického folklorizmu. Na konci štyridsiatich rokov vznikajú dva významné folklórne súbory, ktoré sa venovali scénickému spracovaniu a interpretácii folklóru na profesionálnej úrovni – Lúčnica (1948) a Slovenský ľudový umelecký kolektív (SĽUK, 1949). Obidve telesá ovplyvňovali po celé desaťročia vznik a tvorbu amatérskych folklórnych súborov po celom Slovensku. V roku 1988 predstavuje folklórne hnutie na Slovensku dobre fungujúci organizmus s inštitucionálnym zázemím a s prepracovanou metodikou starostlivosti, ochrany, výchovy a vzdelávania v oblasti scénického folklorizmu. Celospoločenské zmeny na konci roka 1989 prinášajú do folklórneho hnutia na Slovensku aj množstvo negatívnych skúseností. Okrem problémov s financovaním súborov a festivalov to boli negatívne stereotypy zamerané na diskreditáciu folklóru. Tie našli živnú pôdu najmä v médiách. Ďalší problém predstavuje aj samotná folklórna tvorba, v ktorej zaznamenávame tendencie smerujúce k nevkusu a gýču. Napokon je to aj inštitucionálne zlyhanie metodického centra pre scénický folklorizmus na Slovensku.
Osobnost Jaromíra Nečase v zorném úhlu hudební folkloristiky
Studie je věnována úloze jednotlivce ve vývoji folklorismu v České republice, konkrétně výrazné osobnost poválečného kulturního života na Moravě – Jaromíru Nečasovi. Jako hudební redaktor Československého (dnes Českého) rozhlasu se od roku 1952 podílel na dokumentaci i na novodobém procesu tradování hudebního folkloru a projevů folklorismu, jejich prezentaci a popularizaci. Významně spolupracoval s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, kde působil jako cimbalista, upravovatel a člen umělecké rady. Nečasova činnost ovšem instituci rozhlasu přesáhla – přednášel o etnomuzikologii a lidové hudební kultuře na významných brněnských hudebních školách, vyučoval hře na cimbál, spolupracoval jako konzultant s řadou cimbálových muzik, byl iniciátorem, dramaturgem nebo spoluvydavatelem hudebních nosičů se zvukovými záznamy lidové hudby. Znalost folklorního materiálu, jeho interpretů a stále fungující intuice hudebního redaktora, který se snaží vtáhnout diváka a posluchače přímo do pomyslného centra hudebního dění, učinila z Jaromíra Nečase také významného spolupracovníka folklorních festivalů. Studie je zamýšlena jako folkloristické zhodnocení celoživotního směřování a přínosu této osobnosti.
