Národopisná revue 4/2013 je věnována problematice krajanů. Zdeněk Uherek nastiňuje dané téma z pohledu teorie migrace a zabývá se faktory podmiňujícími vznik krajanských komunit v Evropě (Krajané a současné migrační procesy). Stanislav Brouček zaměřuje pozornost na české a slovenské imigranty, kteří se usadili na australském ostrově Tasmánie („Českoslovenství“ na konci světa: Krajané na Tasmánii). Veronika Beranská se věnuje systému léčitelských praktik v kultuře ukrajinských a kazachstánských Čechů (Krajanská lidová léčba a ritualizované praktiky u Čechů z Ukrajiny a Kazachstánu přesídlených do České republiky). Barbora Kučerová připomíná enklávu českého přistěhovalectví ve středním Polsku (Současný stav evangelického reformovaného sboru v Zelově na příkladu smíšených manželství) a Dagmar Petišková mapuje ukrajinské imigranty v USA a v Kanadě (Ukrajinská diaspora v Severní Americe, její kultura a etnografické publikace). V Proměnách tradice je uveřejněn příspěvek autorů Lucie Šilerové a Franka Trnky České, moravské a slovenské tradice krajanů v oblasti Minneapolis (St. Paul, MN, USA). Rubrika Ohlédnutí připomíná osobnost Jaroslava Mackerleho (1913–1964) a jeho národopisné dílo o Malé Hané (autor Lukáš F. Peluněk), rubrika Rozhovor je věnována hudebníkovi Jiřímu Pavlicovi (nar. 1953). Společenská kronika připomíná životní jubilea etnoložek Jitky Matuszkové (nar. 1953) a Jiřiny Veselské (nar. 1943). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny zprávy z konferencí, výstav, recenze nových knih a další informace z oboru, včetně návrhu Etického kodexu České národopisné společnosti.20
Krajané a současné migrační procesy
Text je úvodní statí k monotematickému číslu o krajanech Národopisné revue. Jeho cílem je zařadit krajanskou problematiku do širšího kontextu, ukázat, že se vztah ke krajanům v jednotlivých státech liší, demonstrovat, že v řadě zemí jsou vystěhovalectví a vztahy s krajany podstatnou složkou dějin a součástí národně identifikačních procesů. Text se zabývá též faktory, které utužují vztah mezi zdrojovou a cílovou zemí migrace. Zároveň ukazuje, že problematika krajanů nezahrnuje jen téma emigrace, ale též návratových migrací a z tohoto hlediska krajanská problematika v Evropě a v České republice v posledních letech spíše nabývala, než ztrácela na aktuálnosti. Příklady jednotlivých krajanských komunit jsou především evropské. Autor se zaměřil na příklady českých krajanů, okrajově též hovoří o německých, polských, irských a arménských komunitách. V závěru též zmiňuje současný trend dvojí rezidence a transnacionálního životního stylu.
„Českoslovenství“ na konci světa: krajané na Tasmánii
Studie odhaluje na základě písemných materiálů, rozhovorů a dosavadní literatury proces „prožívaného českoslovenství“ u českých a slovenských imigrantů od 50. let 20. století do současnosti na Tasmánii. Studie vychází ze dvou faktorů, ovlivňujících jejich adaptaci. Prvním byl prožitek ze specifického transferu, vlastně opakovaného útěku (hlavně u exulantů po roce 1948). Druhým faktorem byla proměňující se australská migrační politika. Časový i problémový záběr se dotýká základních parametrů jejich nové existence, kterou vnímají jako prostor k sebevyjádření. Prožívané českoslovenství se uskutečňovalo ve smyslu státní příslušnosti, která jim byla emigrací odňata, avšak k níž se nadále vědomě hlásili, což představuje mírný paradox: tj. co už fakticky neměli (československé občanství), se stávalo pro ně vzájemným poutem. Při návratech do svého původního domova (po roce 1989) však zjišťovali, že kvalita především mezilidských vztahů se v českých zemích i na Slovensku neslučuje s normami, které si navykli vnímat a praktikovat v tasmánském prostředí. To je většinově vedlo k uvědomělejšímu ztotožnění se s novým domovem na Tasmánii a odvádělo od záměrů reemigrovat zpět do Čech, na Moravu či Slovensko.
Krajanská lidová léčba a ritualizované praktiky u Čechů z Ukrajiny a Kazachstánu přesídlených do České republiky
Studie pojednává o lidové léčbě a praktikách s ní spojených tak, jak se uchovaly v paměti přesídlených českých krajanů z oblasti bývalého Sovětského Svazu, jmenovitě z Ukrajiny a Kazachstánu, na území České republiky. Zvláštní pozornost je věnována ritualizovaným praktikám a lidové magii slova, jako jsou léčebné postupy, zaříkání a zažehnávání. Pojednání o prostředcích a přístupech lidové léčby je v textu nahlíženo optikou etnomedicíny a medicínské antropologie. Prezentované poznatky byly získány terénním výzkumem mezi krajany přesídlenými do České republiky v rozmezí let 1991–1993 převážně z dnešní Žitomirské a Kyjevské oblasti Ukrajiny a 1994–2001 z Kazachstánu. Terénní výzkum se uskutečnil v letech 2009–2012 v rámci celé České republiky. Zmínky o lidovém léčení a praktikách s ním spojených byly zaznamenány v 9 lokalitách. Na lidovou léčbu bylo dotazováno celkem 50 osob. Terénní šetření potvrdilo, že přesídlení krajané používali při lidovém léčení ritualizované praktiky a aplikovali zaříkání. Některé praktiky spolu s recepty na léčebné prostředky uchovávají v paměti dodnes, ještě po dvaceti letech od přesídlení do ČR.
Současný stav evangelického reformovaného sboru v Zelově na příkladu smíšených manželství
Příspěvek založený na terénním výzkumu se věnuje proměnám ve vnímání etnicity a náboženské příslušnosti u lidí českého původu v polském Zelově. Původní koncept propojující tyto dva prvky identity přetrvává už jen u lidí narozených před druhou reemigrací uskutečněnou v roce 1945. Mladší členové evangelického reformovaného sboru s českými předky se považují za Poláky českého původu. Soudržnost původních českých obyvatel se postupně uvolňovala od 60. let 20. století, kdy se začala uzavírat smíšená manželství, s nimiž byl spojený jazykový posun směrem k používání polštiny jako mateřského jazyka. Na český původ jednotlivců v poslední době poukázala nově založená Společnost Čechů v Polsku a její Český klub prezentující české tradice Zelova. Nejdůležitějším prvkem v životě Poláků českého původu však zůstává náboženská příslušnost. Konverze i smíšená manželství, v současnosti převládající, lze vnímat jako prvky oživující evangelický reformovaný sbor a zajišťující jeho kontinuitu.
Ukrajinská diaspora v Severní Americe, její kultura a etnografické publikace
Masová emigrace Ukrajinců do Spojených států a Kanady probíhala ve čtyřech hlavních proudech, a to z důvodů nejprve sociálně-ekonomických, později i politických. Zdejší ukrajinskou komunitu, identifikující se silně se svými kořeny, po celou dobu její existence provázejí snahy o uchování národních tradic. Zvláštní pozornost je zaměřena na nejdůležitější, třetí vlnu ukrajinské emigrace do Severní Ameriky, jejíž součástí byla ukrajinská politická, umělecká a vědecká komunita, která v meziválečném období našla svůj domov v Československu. Příspěvek seznamuje s nejcennějšími sbírkami ukrajinských muzeí v USA a Kanadě a s významnými společenskými a vědeckými institucemi, jakož i s etnografickými studiemi ukrajinské diaspory.
