Národopisná revue 2/2012 si jako hlavní téma zvolila Výzkum lidového oděvu. Petra Mertová se věnuje druhům textilnímu materiálu (Přehled druhů vlněných tkanin na mužském lidovém oděvu z prostředí Moravy z let 1850–1950), Klára Binderová se zabývá modrotiskem a jeho využitím (Proměny produkce modrotiskové dílny Jochových ve Strážnici mezi léty 1906–1993), Lenka Drápalová představuje mužskou vestu u kroje z okolí Rožnova pod Radhoštěm (Mužský brunclek na Rožnovsku – identifikace specifické varianty oděvní součástky), Daniel Dědovský přibližuje symbol českého národního oděvu roku 1848 (Čamara v evropské kultuře /entolingvistická studie). V oddíle ostatních studií se Martin Novotný věnuje dominantnímu stavivu na Hané (Hlína jako stavební materiál /na příkladu středomoravské Hané/).
V rubrice Fotozastavení uveřejňuje Alena Křížová svérázové pohlednice z dvacátých let 20. století. Barbora Machová vede rozhovor s bulharským etnologem Zorančem Malinovem. Ve Společenské kronice jsou připomenuta jubilea hudebního redaktora Jaromíra Nečase (nar. 1922), etnoložky a muzikoložky Marty Ulrychové (nar. 1952) a etnoložek Heleny Bočkové (nar. 1952) a Heleny Mevaldové (nar. 1952); uveřejněn je nekrolog slovesné folkloristky Dagmar Klímové (1926–2012). V dalších pravidelných rubrikách jsou prezentovány zprávy z konferencí, výstav, recenze nových knih a aktuality oboru.
Přehled druhů vlněných tkanin na mužském lidovém oděvu z prostředí Moravy z let 1850–1950
Tradiční oděv obyvatel moravského venkova je předmětem zájmu etnologů již více než sto let. V odborné literatuře jsou popsány technologie spojené s předením, tkaním, pletením, valchováním a dalšími textilními technikami. Zaznamenány byly také způsoby získávání a zpracování přírodních surovin používaných ke zhotovení tradičních textilních materiálů, tedy lněných, konopných, bavlněných, hedvábných a vlněných přízí. Historické pozadí textilní výroby, právní i sociální rámec, zpracovali ve svých statích a monografiích nejen etnologové, ale i historici a regionální badatelé. Zpráv o textilní výrobě je poměrně hojné množství, stejně jako popisů oděvu venkovského obyvatelstva Moravy a sumarizace užívaných tkanin v lidovém oděvu na Moravě v časovém rozmezí od druhé poloviny 19. století až po konec první poloviny 20. století by neměla být problémem. Předložený text představuje přehled prozatím pouze vlněných tkanin doložených v literatuře ve spojitosti s mužským lidovým oděvem z prostředí Moravy z let 1850–1950. Soupis doprovází charakteristika tkanin, sestavená s pomocí dobových i novodobých encyklopedických příruček a etnografických textů. Soupis tkanin bude v budoucnu doplněn o fotografickou dokumentaci konkrétních tkanin spolu s konstrukčně-technologickým rozborem. Taková dokumentace by mohla následně pomoci badatelům identifikovat textilie, zejména v případě muzejních exponátů.
Proměny produkce modrotiskové dílny Jochových ve Strážnici mezi léty 1906–1993
Studie pojednávající o téměř devadesátileté historii modrotiskové dílny Jochových z moravského města Strážnice. Podává stručné informace o modrotiskařské tradici v regionu a o podmínkách práce dílny, zabývá se také specifiky modrotiskové produkce této barvírny v letech 1906–1951 a srovnává je s produkcí následujícího období (1954–1993). Modrotisková dílna Jochových prošla v těchto dvou etapách zásadními proměnami. Ve své původní podobě zhotovovala modrotisk pouze pro úzký okruh uživatelů žijících zemědělským způsobem života a pocházejících z okolí Strážnice. Ti zakoupenou modrotiskovou metráž užívali jakožto běžný spotřební materiál pro své oděvy. Těmto účelům byly přizpůsobeny i modrotiskové motivy. Změnou politického režimu se dílna v roce 1954 stala součástí centralizované organizace pečující o tzv. lidovou uměleckou výrobu. Pod jejím vedením dostal modrotisk podobu produktů, které si uchovaly tradiční základ, avšak zároveň reagovaly na moderní požadavky kladené na oblast textilní tvorby. Určeny byly pro všechny zájemce oceňující především kulturní hodnotu vzniklého díla.
Mužský brunclek na Rožnovsku – identifikace specifické varianty oděvní součástky
Působením vlivů geografických, historických, ekonomických, sociálních a kulturních se v Rožnově a jeho blízkém okolí v minulosti vyvinul tradiční oděv ve svébytnou formu ošacení, lišící se od dalších typů valašského kroje. Jeho podobu dokladují písemné, obrazové i hmotné prameny od konce osmnáctého století a také odborná literatura. Přesto pozornosti informátorů i badatelů unikla varianta mužského bruncleku rožnovského typu s jiným řešením zádové části, který autorka studie nově identifikuje jako brunclek rožnovského typu s dvojitým princesovým střihem zad. Studie nabízí pohled na okolnosti zhotovení a užívání této odlišné formy bruncleku včetně úpravy střihu na pozadí srovnávacích prací v depozitářích muzeí.
Čamara v evropské kultuře (etnolingvistická studie)
Výskyt oděvní součást známé v českém prostředí pod názvem čamara je v evropské oděvní kultuře doložen již od vrcholného středověku; její kořeny přitom sahají do kultur Orientu. V evropských jazycích a jejich nářečích existuje množství názvoslovnů příbuzných variant vztahujících se ke zkoumané oděvní součásti. Ta přitom postupně pronikla do oděvní kultury několika kontinentů a nalezneme ji u všech sociálních vrstev od lidových krojů přes oděv velmožů až po róby a kabátce církevních hodnostářů v katolickém i protestantském prostředí; mnohde se v různých podobách udržela do dnešních dnů. Ačkoliv se čamara v jednotlivých kulturách a časových obdobích liší střihem i aplikacemi, zachovává si téměř vždy svojí funkci svrchního kabátu či pláštů. Rovněž výrobní materiál vykazuje pozoruhodných shod. Většinou se jedná o látky živočišného původu – hedvábí, vlnu, srst či kožešinu. Název „čamara“ je ostatně nejspíše odvozen právě od pojmenování pro ovčí či kozí kožešinu, které nalezneme v blízkovýchodních, severoafrických i jihoevropských jazycích. Polské czamary přelomu 18. a 19. století, ze kterých v roce 1848 nejvíce čerpali čeští tvůrci národního společenského oděvu, pak vykazují ovlivnění zejména maďarským, ale i přímo orientálním prostředím. Kontinuitu oděvní součásti zde však lze vysledovat až k renesanční módě Itálie a Španělska.
Hlína jako stavební materiál (na příkladu středomoravské Hané)
Studie pojednává o některých aspektech těžby a přípravy staviva pro budování hliněných staveb na střední Moravě, v etnografickém regionu Haná. Na základě analýzy pramenů narativní povahy a literatury je rekonstruován obraz již zaniklé tradice v této oblasti. Pozornost je věnována získávání výchozí suroviny a jejímu zpracování v návaznosti na zamýšlený postup zdění; na Hané se uplatnila stavba především pomocí předem formovaných stavebních dílů – hliněných válků a nepálených cihel. Zohledněny jsou i specifické role cihlářů a stavitelů hliněných staveb a jejich postavení v rámci venkovské komunity. Stranou nezůstala ani důležitá otázka údržby těchto objektů, jež byla založena na několika úkonech, které se pravidelně opakovaly v určitých periodických intervalech.
