Národopisná revue 2/2023 je věnována tématu Každodenní kultura v 16.–19. století
Zbožné putování k Panně Marii Chlumské v životě člověka barokní doby (Markéta Holubová)
Pokladové knihy na Moravě 18. a 19. století: analýza zaklínacích textů (Anna Grůzová)
Černá košile: (ne)známá oděvní součástka horských pastevců v západních Karpatech (Václav Michalička)
Úspěšnost a nejčastější chyby tovaryšů při mistrovské zkoušce krejčích v 17. a 18. století na příkladu cechu krejčích v České Kamenici (Josef Svoboda)
Cechovní krejčí na pardubickém panství v 16. století a mezigenerační přenos jejich výrobních zkušeností (Martin Šimša)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Zbožné putování k Panně Marii Chlumské v životě člověka barokní doby
K nejvýraznějšímu fenoménu duchovního života v českých zemích 17. a 18. století patřila bezesporu kultura spojená s poutními místy. Pomocí důkladné excerpce pramenů úřední povahy a rukopisných nebo tištěných zázračných vyslyšení Panny Marie Chlumské z let 1651–1768 studie reflektuje zbožné putování do Chlumu Svaté Máří v barokní době. Samotné poutě znamenaly zbožné putování za jistým cílem, jehož účelem bývala prosba o dobrodiní nebo poděkování za nějakou dosaženou milost. Nepopiratelně sloužily jako jeden z prostředků rekatolizace, který měl věřící vnitřně posílit a za kající skutky, mezi něž se putování právem řadilo, obdařit duchovními milostmi. Ve větších shromážděních věřících rostl pocit vzájemné sounáležitosti, prohlubovalo se vědomí církevního společenství a do duší účastníků se na dlouho vtiskoval nesmazatelný zážitek. Samotná frekvence poutí se odvíjela podle liturgického kalendáře, počasí a průběhu zemědělských prací v daném roce. Nezanedbatelný impuls k podniknutí zbožné cesty k uctívané Madoně v Chlumu Svaté Máří představovala zázračná uzdravení zdejších poutníků.
Pokladové knihy na Moravě 18. a 19. století: analýza zaklínacích textů
Magické texty a praktiky s nimi spojené tvořily důležitou součást každodennosti zejména nižších vrstev společnosti v 18. a 19. století. Zaklínací knihy se pohybují na pomezí modlitby (tj. povoleného projevu) a magie (tj. nepovoleného projevu). Text rukopisné knihy se často proměňoval s osobou písaře. Analýza jednotlivých fází hledání ukázala obsahovou rozmanitost pokladových textů, která není zpravidla definována užitými magickými prostředky, lokalizací, písařem, předlohou či titulem. Podobnosti nevykazují ani podobné typy knih: texty obracející se ke stejnému světci (např. krištofky), texty sledující podobný námět (tzv. edvartky), texty z pera jednoho autora či texty využívající stejné „hledací“ prostředky. Schematismus textu se projevuje pouze v základních parametrech, tj. hledání pokladu skrze navázání vztahu s nadpozemskými entitami za využití různých prostředků. Texty však hojně využívají zásadních aspektů tradiční religiozity a víry v Boha. Pokladové knihy jsou tak i přes přítomnost zaklínání a dalších praktik projevem zbožného chování potvrzujícího podřízenost člověka božímu údělu.
Černá košile: (ne)známá oděvní součástka horských pastevců v západních Karpatech
Studie je zaměřena na černé, tukem napuštěné a kouřem zauzené košile karpatských pastevců, používané v 17.–19. století. Autor se zaměřuje na prameny z prostoru dnešní České republiky s přihlédnutím k širšímu kontextu používání této oděvní součástky také v prostoru dnešního Polska a Slovenska. Východiskem pro řešení zvolené problematiky bylo nejen studium dobových pramenů a odborné literatury, ale také série experimentů zaměřených na technologii výroby této košile i na praktické otázky související s jejím běžným používáním. Řešena je funkčnost této oděvní součástky, která se vyznačovala speciální úpravou – impregnací živočišným tukem a zauzením kouřem. Chránila tak lépe před vlhkostí, chladem, větrem i hmyzem. Studie předkládá také výsledky experimentálního výzkumu, který vysvětluje proces zhotovování černých košil a konfrontuje jejich skutečné vlastnosti s historickými záznamy. V závěru autor upozorňuje na úskalí experimentálního ověření v návaznosti na neznalosti detailních postupů a výrobních zvyklostí a otevírá možnosti dalších laboratorních výzkumů ve spolupráci s technickými vědními obory.čnom folklorizme po roku 2000.
Úspěšnost a nejčastější chyby tovaryšů při mistrovské zkoušce krejčích v 17. a 18. století na příkladu cechu krejčích v České Kamenici
Protokoly zaznamenávající průběh mistrovské zkoušky jsou unikátním pramenem k poznání cechovní problematiky, přesto jim nebyla v historickém či etnologickém bádání věnována velká pozornost. Z prostředí cechů krejčích v českých zemích se podařilo dohledat tři větší soubory těchto protokolů, které byly sepsány v podobě knih ve městech Aši, Krnově a České Kamenici. Zatímco první dvě zmiňované knihy obsahují stručné zápisy, které neumožňují příliš hluboký vhled do průběhu zkoušky, českokamenická je svou podrobností a návazností na jiné a podobně vzácné prameny (kniha střihů) jedinečná a nabízí podrobný náhled na průběh a obtížnost mistrovské zkoušky krejčích. Při analýze chyb zmíněných u předkládaných oděvů si můžeme udělat obraz o náročnosti jednotlivých mistrovských kusů, kdy některé byly nad síly čtyř z pěti zkoušených tovaryšů. Často se opakující zjištěné nedostatky ukazují na nedostatečnou přípravu a nemožnost tovaryšů k přístupu k největším tajemstvím krejčovských mistrů – rýsování a vyměřování střihů. Závěr práce nastoluje otázku úspěšnosti mistrovských a nemistrovských synů, kdy z omezeného vzorku českokamenických krejčích vyplývá, že druhá skupina byla při zkoušce úspěšnější.
Cechovní krejčí na pardubickém panství v 16. století a mezigenerační přenos jejich výrobních zkušeností
Výrobci oděvů a mezigenerační přenos jejich zkušeností vždy patřili k důležitým nástrojům zprostředkování nových oděvních trendů a inovací. Předložená studie se na základě kvantitativního výzkumu archivních pramenů z 16. století snaží načrtnout základní kontury tohoto procesu a na několika kvalitativních příkladech z pardubického panství představit jeho aktéry. Krejčí byli ve sledované oblasti usazení především ve městě Pardubicích a v městečcích Sezemicích, Dašicích, Přelouči, Bohdanči a Holicích, jednotlivý mistři však pracovali také v některých vesnicích. Krejčí tvořili pestrou společenskou strukturu zahrnující jak majitele městských domů, tak sedláky, zahradníky i nemajetné podruhy žijící v nájmu. Vyučení řemeslu považovala řada rodičů za vhodnou příležitost, jak zajistit budoucnost svých dětí. Vedle nepříliš početné skupiny mladíků ze zavedených krejčovských rodin to byly především děti z rodin sedláků a zahradníků, jimž dědické podíly pomohly uhradit nemalé náklady spojené s vyučením a následným vandrem. Pracovní uplatnění nově vyučených krejčích je prozatím nejasné. Zatímco synové z krejčovských rodin se vesměs plynule zapojili do výkonu řemesla, u ostatních víme pouze to, hospodařili na některé z venkovských usedlostí, provozování krejčovského řemesla se ale prokázat nepodařilo.
