Národopisná revue 3/2011 je věnována československým legionářům, kteří v době 1. světové války bojovali jako dobrovolnické vojsko Čechů a Slováků v zahraničí. Ferdinand Vrábel přibližuje ve své studii základní fakta o tomto fenoménu (Príbeh československých légií), o vlastním bádání nad touto problematikou je pak příspěvek Jana Rychlíka (Legie a legionáři v české a slovenské tradici a historiografii). Dalibor Vácha ve svém článku nastiňuje téma z interdisciplinárních pozic a všímá si konkrétních životních příběhů československých legionářů (Na Dálném východě. Sonda do každodennosti československých legií v Rusku). Legionářské osudy na základě osobních deníků a korespondence přibližují autoři Jan Kincl, Svatopluk Valníček a Ferdinand Vrábel (Legionárske spomienky, zápisníky a denníky). Materiálovou část čísla doplňuje příspěvek Lidový houslař Martin Kuča ze Strážnice (1888-1967) od Jiřího Höhna. Legionářskou tematikou se zabývá i rubrika Fotozastavení (autor Martin Šimša). V rubrice Rozhovor se vzájemně zpovídají dva etnologové, letošní jubilanti Miroslav Válka (nar. 1951) a Miloš Melzer (nar. 1941). V dalších pravidelných rubrikách jsou uveřejněny zprávy z konferencí, výstav, festivalů a recenze nových publikací.
Príbeh československých légií
Štúdia je stručným zhrňujúcim prehľadom o vzniku a dejinách československého zahraničného vojska v rokoch prvej svetovej vojny, úvodom do problematiky vzniku a pôsobenia ozbrojených jednotiek, ktoré sa účasťou v bojoch po boku armád Dohody (Rusko, Francúzsko, Veľká Británia a Taliansko) pričinili o vznik samostatnej československej republiky v roku 1918. Autor podáva nástin vzniku myšlienky odboja Čechov a Slovákov, ktorá viedla k vytvoreniu politického ústredia českej (neskôr československej) národnej rady so sídlom v Paríži a pod vedením Tomáša Garrigue Masaryka, Edvarda Beneša a Milana Rastislava Štefánika. Venuje sa vzniku prvých jednotiek bojujúcich na strane Dohody po vytvorenie československej brigády bojujúcej pri Zborove 2. 7. 1917 a potom jednotlivých divízií v Rusku, Francúzsku, Taliansku a napokon aj armádneho zboru v Rusku, zmietanom revolučnými zmätkami. V článku je spomenutá aj anabáza ruských légií z Ukrajiny cez Sibír až do Vladivostoku a návrat do vlasti v roku 1920. Záver štúdie informuje o dalších osudoch legionárov doma, legionárskych organizáciách, význame legionárskej tradície pri budovaní ozbrojených síl ČSR, účasti legionárov v druhom odboji (1938–1945), komunistickej perzekúcii legionárov a o obnovení a pôsobení československej obce legionárskej po roku 1989 s dôrazom na potrebu pripomínať dejiny légií pre výchovu k vlastenectvu a posilňovanie národnej identity.
Legie a legionáři v české a slovenské tradici a historiografii
Historie boje československých legií za první světové války za vznik samostatného československého státu se stala v československu součástí zakladatelského příběhu nového státu. Legionář se stává symbolem uvědomělého československého občana, který nikdy neváhá nasadit vlastního života v boji československou samostatnost. Pro menšinové německé a maďarské obyvatelstvo ovšem nebyla legionářská tradice použitelná. Předmětem diskusí se za první republiky stala otázka role legií v občanské válce v Rusku na straně „bílých“ sil a především jejich nepřímá podpora „bílé“ diktatuře admirála Alexandra Kolčaka. Podpora Kolčakovi byla předmětem kritika z levicových pozic, zatímco pravice naopak kritizovala legionáře za uzavření příměří s bolševiky na konci války. Za nacistické německé okupace (1939–1945) a potom v období komunistického režimu (1948–1989) byla legionářská tradice potlačována jako politicky nežádoucí. Po roce 1989 dochází k pokusům o její obnovu, je ovšem otázka, zda mohou být tyto pokusy úspěšné, když československý stát již neexistuje.
Na Dálném východě. Sonda do každodennosti československých legií v Rusku
Studie je soustředěna na československé dobrovolnické vojsko v Rusku v období po skončení první světové války. Hlavním cílem textu bylo poukázat na to, jak vojáci vnímali ruský Dálný východ. Úvodní část analyzuje prameny k tématu a jednotlivé oblasti spojené s každodenním životem vojáků. Hlavní část textu načrtává několik prvků spojených s pobytem na ruském Dálném východě: architekturu, jazyky, každodenní život městské i vesnické populace (oblečení, stravování, hygiena, svátky atd.) nebo styky českých vojáků s místními ženami (včetně japonských prostitutek ve Vladivostoku). Obchodníci, rikšové, kejklíři a prostitutky byli ti (a ty), s kterými se čechoslováci setkávali, tato zaměstnání jsou proto v denících a pamětech brána jako typická pro daný region. Čechoslováci se také setkali s japonskými vojáky, jejichž jednotky byly umístěny ve Vladivostoku a bajkalské oblasti. Některé záznamy ukazují velký zájem pisatelů o exotická místa, kulturu a zvyky. Ale nelze zapomenout, že po celou dobu jejich poznávání Dálného východu zuřila okolo těchto svérázných vojáků-turistů občanská válka.
Legionárske spomienky, zápisníky a denníky
Autori materiálového príspevku sa zamerali na ukážky z denníkov a spomienok príslušníkov rakúsko-uhorskej armády, ktorí sa dostali na rôznych frontoch prvej svetovej vojny (v Srbsku, Rusku a Taliansku) do zajatia a potom vstúpili do jednotiek československého zahraničného vojska – légií. Na príkladoch záznamov spomienok francúzskeho legionára A. Šímu, talianskeho legionára V. Valníčka a ruského legionára A. Šikuru približujú pomery v čase vypuknutia vojny, nálady a názory obyvateľstva, mobilizáciu a odchod na front, krst v ohni na bojových líniách, útrapy a hrôzy vojny. Z ich denníkov je veľmi názorne vidieť ako prežívali apokalyptické zážitky, ktoré pre prostých vojakov a aj civilné obyvateľstvo v blízkosti frontov aj v zázemí priniesol svetový konflikt, aký bol ich každodenný život a čo pre nich znamenali spomienky na blízkych doma a sporadická korešpondencia s nimi. Ako priami účastníci významných politických a vojenských udalostí z rokov 1914–1918, keď sa rozhodovalo aj o ďalších osudoch Čechov a Slovákov a o vzniku ich samostatného štátu – československej republiky – podávajú presvedčivé výpovede o tých neľahkých dobách. Ich záznamy z rokov vojny, neskôr rôzne dopľňané a vydávané aj tlačou, pomohli zachovať v individuálnej pamäti ich blízkych ale aj kolektívnej pamäti národného spoločenstva významné i menej významné zážitky z tohto obdobia a veľmi často poskytujú veľmi podrobné a z iných zdrojov neznáme informácie aj pre historikov, vojenských historikov, etnografov i odborníkov iných špecializácií.
Lidový houslař Martin Kuča ze Strážnice (1888–1967)
Materiálový příspěvek věnovaný problematice lidových houslařů se snaží vytvořit určitý model pro přístup k této specifické části české hudební kultury pomocí podrobné organologické analýzy dochovaných nástrojů jednoho z výrobců. Jako příklad byl vybrán Martin Kuča ze Strážnice, zemědělec a vinař, který smyčcové hudební nástroje stavěl pro svou zábavu. Z jeho dochovaných nástrojů jsou tři uloženy ve sbírkách Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici (housle, viola a baset/vilonocello), další nástroje jsou v majetku rodiny. Čistota zpracování jednotlivých smyčcových instrumentů i jejich konstrukční propracovanost svědčí o relativně vysoké úrovni lidového houslařství na území Moravy a snad vyvrací u laické veřejnosti zažité teze o nedokonalosti hudebních nástrojů lidových tvůrců. O propracovanosti technologických postupů svědčí mimo samotné nástroje i stav pomůcek (forem) a nářadí, jež houslař Martin Kuča při stavbě používal.
