Národopisná revue 2/2025

Článek zkoumá veřejné reprezentace (ve smyslu Dana Sperbera) slovensko-ukrajinské hranice, přičemž analyzuje její mnohovrstevnatost od geopolitické roviny po sociální praktiky a kulturní produkce. Zaměřuje se na utváření reprezentací hranice prostřednictvím specifického média – sady informačních tabulí, které jsou od roku 2017 instalovány ve slovenském pohraničí. Tyto tabule jsou nahlíženy jako médium, jež tematizuje a reprodukuje určité obrazy a diskurzy vztahující se ke státní hranici. Obsahy zprostředkované těmito tabulemi jsou interpretovány jako nástroje politiky paměti a konstrukce přeshraniční paměti. V závěrečné části článek využívá ukázky z rozhovorů s obyvateli pohraničí k ilustraci konkurenčních reprezentací hranice a upozorňuje na otázky temporality a situačnosti reprezentací.

Štúdia analyzuje (re)definovanie hraníc medzi východnou a západnou Európou na pozadí liturgickej reformy, ktorá prebehla na Ukrajine v roku 2023, konkrétne presunu Vianoc z januára na december. Tento krok je interpretovaný ako významný politický akt a symbolické vymedzenie sa voči Ruskej federácii, ako aj priblíženie sa k európskemu kultúrnemu priestoru. Pozornosť je venovaná aj diverzite postojov k tejto zmene medzi Ukrajincami žijúcimi na Ukrajine a na Slovensku. Zmena liturgického kalendára tak odráža širšiu transformáciu ukrajinskej identity v kontexte prehodnocovania geografických a mentálnych hraníc Európy.

Studie zkoumá sochařský park Vallée des Saints jako symbolický prostor ztělesňující historickou, kulturní a náboženskou paměť v Bretani. V návaznosti na dílo Norberta Eliase O procesu civilizace interpretuje civilizaci a kulturu jako doplňkové volby založené na hodnotách, formované odlišnými geokulturními kontexty. Úspěch sochařského parku, jak je zde argumentováno, spočívá v jeho duální funkci: podporuje pocit lokální komunity a zároveň posiluje širší evropskou identitu. Toho je dosaženo integrací keltských, bretonských, francouzských a křesťanských prvků a jeho schopností zprostředkovat vztahy mezi různými geokulturními sférami.

Studie se zabývá vymezením tzv. hanáckých nářečí od nejstarších pramenů po současnost. Ukazuje, jak se z původně úzce chápaného označení pro nářečí užívaná v povodí Hané vyvinul pojem pokrývající širší středomoravský areál. Analyzuje jazyková i mimojazyková kritéria, podle nichž byly tyto dialekty vydělovány, a upozorňuje na rozpory mezi hranicemi hanáckých dialektů a etnografického regionu Haná. Pozornost je věnována i laickému pojmu „hanáčtina“ a současnému postavení těchto nářečí coby prvku regionální identity. Text je doplněn ukázkami starších nářečních map, též mapovou syntézou zobrazující hranice centrálně středomoravských dialektů a středomoravské nářeční skupiny včetně jejího průniku s regionem Haná.