vydavatel:
Triad of Resistance, Defeat, and Reconciliation: The Production of Historical Meaning in the Performances of Czech Military Reenactment through the Example of Estonian SS Units (Petr Wohlmuth)
Czech Historical Reenactment of the Early Middle Ages: Initial Research Problems and Concepts (Přemysl Vacek)
The Past in an Uncertain Present: The Place of Collective Memory at Demonstrations for an Independent Judiciary in the Czech Republic (Eva Šipöczová)
Contemporary Research on the Czech Compatriots in South-Eastern Europe(Lenka Jakoubková Budilová)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
This study explores several military reenactor performances through the optics of reenactment studies after the affective turn and post-positivist oral history. These are co-organized or independently produced by a Czech military history reenactment club, which is specific for its unique affectivity, experience, and production of historical meaning. In action and film reenactment performances, which we refer to as The West, The March, and Division 45, the reenactors focus on the reconstruction of the final phase of the 20th Waffen Grenadier Division of the SS (1st Estonian) combat journey in the Czech lands in May 1945. In doing so, they produce meanings that conflict with contemporary Czech military culture and official memory, but they avoid historical revisionism. In this sense, the reenactor performances touch upon, among other things, the still highly conflicting local issues of the politics of memory – the so-called crimes of the victors of the summer of 1945, especially the crimes committed against prisoners of war of various types of the German armed forces, subjected to highly inhumane treatment. Until now, these crimes have been debated in the Czech historical community more or less only in relation to German civilians.
Military reenactment of the early Middle Ages is a hobby in which participants (re)construct and bring back to life technology and events related to the military culture of this period. In recent years, the interest of reenactors has broadened to encompass rituals, crafts, construction, farming, and trade, and could be more aptly described by the broader term of living history. This article, one of the first to examine the situation in the Czech Republic, presents a group of reenactors of the early Middle Ages with an emphasis on high material and experiential authenticity. Oral history in its post-positivist paradigm was the dominating method to reveal their subjective experiences. The representations contained in the interviews are a source for modulated personal experience that express the role, perceived by the actors, inside the reenactment movement as well as for the formulation of their self-concept in history. The text focusses on three analytic schemes – the paradoxes of “authenticity” in current reconstructions of medieval combat, the circumstances of negotiating authenticity, and the concept of Reinhart Koselleck’s “multiple temporalities” that is used here to explain the experiential “mental travelling” of the reenactors between the present and the past.
This case study focusses on an analysis of the place of collective memory at the For an Independent Judiciary (in Czech: Za nezávislou justici) demonstrations that took place in the Czech Republic in 2019. It combines the folkloristic approach of inscription folklore research with the theoretical approaches of memory studies. During participant observation of the protests, banners were documented, which the study understands as a specific verbal expression of a folklore nature, anchored in a text and balancing on the borderline between individually and collectively shared opinions regarding particular events. Frequent themes presented on the banners included references to historical events, prominent people, and periods. The past was put into a new context, as it became part of ongoing events and was thus (re)interpreted. This study observes which historical events, people, and periods appeared on the banners, how they were contextualized within ongoing political events, and what symbolic value was assigned to them. The secondary goal of the study is to continue the discussion about the place of research on written expressions of a spontaneous/situational nature in folkloristics, which was opened by Czech folklorists in the 1990s. Memory is seen as a multi-layere phenomenon that is permanently living, present, and re-formulated based on current needs. While analysing the materials, I considered the relationship between formal and non-formal components of memory and their political potential.
The text summarizes results of contemporary research (after 1989) on Czech villages in south-eastern Europe. It analyses research lines that follow the former scholarly interest in Czech communities in south-eastern Europe, and presents new themes, theoretical approaches and conceptualization of this issue that have emerged since 1990s. It indicates how latest theoretical and methodological approaches have changed the “Czech compatriot discourse”. Although the author focuses mainly on ethnological and cultural-anthropological works, she also pays attention to historical, linguistic, and political-science research. An overview of the Czech language scholarly texts on Czech communities and Czech cultural heritage in the Balkans is presented. The influence of concepts like multisited ethnography, national indifference, memory studies or transnationalism is emphasized.
Národopisná revue 4/2023 je věnována tématu Člověk a krajina
Meliorace v českých zemích od poloviny 19. století do konce 50. let 20. století (Libor Svoboda)
Aleje a aktérská reflexe jejich významů (na příkladu soutěž Alej roku) (Klára Ondrigová)
Verejné statky v etnologickej a evolučnoantropologickej perspektíve (Michal Uhrin)
Pohraničí jiných světů: Přechodové a reprezentační funkce českých divadelních opon (Václav Hájek)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
V letech 1948–1989 se v bývalém Československu každým rokem prováděly rozsáhlé odvodňovací meliorační práce, které v konečném důsledku zcela proměnily tvář krajiny českých zemí. Zmizely potůčky, strouhy, meze, remízky, polní cesty, „neužitečné“ louky i pastviny, malé tůňky, mokřady a bažiny. Článek je v první části zaměřen na stručný popis vývoje a charakteristiky meliorací na českém území od 19. století do roku 1948. Ve druhé části popisuje relativně krátké, avšak z hlediska vývoje melioračních prací v tehdejším Československu velmi důležité období od roku 1948 do konce 50. let. Během této doby došlo na českém venkově v důsledku totalitní komunistické politiky k převratným majetkovým a sociálním změnám. Soukromý sektor byl až na výjimky zlikvidován, zemědělská výroba direktivně řízena, centralizována a postupně zprůmyslněna. Cesta k masivním melioračním zásahům, které se staly jedním ze symbolů vlády komunistického režimu nad českým a moravským venkovem, byla otevřena.
Českou republiku protkávají tisíce kilometrů alejí, které jsou součástí tohoto území již od konce středověku a neodmyslitelně spoluutvářejí zdejší typický krajinný ráz. Svými funkcemi a významy jsou důležitým prvkem nejen v krajině, ale také pro samotného člověka. Jakým způsobem jsou v současnosti aleje vnímány právě z pozice jednotlivců, lze vyčíst z celorepublikové ankety Alej roku, kterou pořádá od roku 2011 česká nezisková organizace Arnika. Soutěž nabízí sondu do subjektivního vztahu k alejím ze strany specifických skupiny veřejnosti. Článek se zaměřuje na analýzu jednotlivých nominací, tedy na texty zdůvodňující důvody přihlášení konkrétních lokálních alejí do soutěže. Prostřednictvím analýzy jsou identifikovány významy, které mají aleje pro nominující jedince či komunity. Příspěvek definuje sedm základních identifikovaných skupin významů (historický a kulturní; estetický a krajinářský; přírodní; osobní; psychologický; společenský; duchovní), kterým se následně podrobně věnuje.
Ľudský život sa vyznačuje kooperáciou jednotlivcov, ale aj kooperáciou vo veľkých skupinách. Ľudia kooperujú pri dosahovaní spoločných cieľov a vykonávajú činnosti prospešné pre jednotlivca aj skupinu. Problematika verejných statkov, zdrojov, ktoré môže potenciálne využívať celá spoločnosť alebo skupina v rámci spoločnosti, sa systematicky skúma od šesťdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Keďže pri verejných statkoch hrozí riziko ich nadmerného využívania, v každej spoločnosti musia existovať sociálne mechanizmy, pravidlá a normy, ktoré regulujú ich využívanie. Autor sa v texte zameriava na analýzu verejných statkov a zdrojov spoločného užívania zo širšieho evolučneantropologického a etnologického hľadiska, so zameraním na lokálne verejné statky a zdroje spoločného užívania. Evolučná antropológia poskytuje teórie, z ktorých možno odvodiť empiricky overiteľné hypotézy pre etnologický výskum. Dlhodobý etnografický výskum v kombinácii s teoretickými koncepciami evolučnej antropológie môže účinne prispieť k pochopeniu úspešne riadených a spravovaných verejných statkov a zdrojov spoločného využívania.
Malované divadelní opony na českém území tvoří konvolut specifického výtvarného, mediálního a ideologického projevu. Řada obrazových a vizuálních strategií se zde opakuje a variuje v dlouhých časových úsecích – např. apelace na diváka s pomocí stereotypních kompozičních řešení, recyklace dobově oblíbených obrazových prototypů, hierarchické vztahy mezi profánním a jakoby transcendentním prostředím atd. Text vychází ze dvou průřezových publikací (Malované opony divadel českých zemí, 1. a 2. díl), v nichž je shromážděno množství doposud přehlíženého výtvarného materiálu. V případě divadelních opon hrály klíčovou roli formální obrazové strategie, s jejichž pomocí tento obrazový aparát ovlivňoval diváka. Metody apelace na diváka, jeho iluzivní vtahování do děje, posilování jeho pozornosti se na oponách vyskytují v osvědčených podobách přibližně od poloviny 19. do poloviny 20. století. Několik typických vizuálních nástrojů je rozebráno na příkladech, u nichž není důležité ani tak autorství a estetické kvality, ale právě typičnost, která je charakteristická pro danou dobu a dané médium.
Národopisná revue 3/2023 je věnována tématu Proměny populární kultury
Zatracovaná, či oblíbená hudba? Recepce hudebních žánrů na pomezí lidové a populární hudby v česko-rakouském kulturním kontaktu na počátku 90. let 20. století (Ondřej Daniel)
„Slunečný hrob“ a „Odyssea“: restrikce a kreativní proces v socialistickém Československu na případech skupin Blue Effect a Atlantis (Oldřich Poděbradský)
Satanistické prvky v českém black metalu: Subkulturní styl a identita (Miroslav Vrzal)
Slovanská (pop)kultura? Úvod do problému na příkladu Polska (Gabriela Maria Gańczarczyk)
K dějinám prvních komplexních národopisných expedic na Ukrajině (Iryna Dovhaljuk)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Hlavním cílem článku je kulturně historická interpretace společenských dopadů produkce hudebních žánrů na pomezí lidové a populární hudby. Cílem šetření je osvětlit recepci a kulturní význam těchto hudebních hybridů v českém kontextu, se zvláštním zaměřením na jejich přeshraniční interakci s Rakouskem. Studie zkoumá styčné body věku, třídy, etnicity a genderu související s preferencemi hudebních žánrů na pomezí lidové a populární hudby v Rakousku i v Českých zemích v 90. letech 20. století, tedy v období, které se vyznačovalo skokovou a zesílenou integrací globálních kulturních vlivů. Výzkum se převážně opírá o empirii a stávající stav expertního poznání a identifikuje několik kontextuálních a modelových rolí, v nichž tato hudba mohla sloužit jako rozdělující nebo sjednocující faktor. Identifikace průsečíků mezi spotřebou, produkcí a cirkulací lidovky je zde pojednána ve třech aspektech: věku, třídě a geografii.
Text se zabývá nucenými změnami hudebního kreativního procesu v 60. letech v komunistickém Československu. Pomocí historických zdrojů a narativních rozhovorů s pamětníky (Karel Kahovec, Viktor Sodoma, Josef Laufer…) zkoumá, jak hudebníci vnímali represe ze strany státu, ať již šlo o nucení překládání textů z angličtiny do češtiny, pronásledování kvůli hraní specifického hudebního žánru, nebo zákaz vstupu do mediálního prostoru kvůli nevhodným tématům na nahrávkách. Tyto represe jsou dokládány na dvou případech: písni skupiny Blue Effect s názvem Slunečný hrob, výrazněji proslavené až v 90. letech českým filmem Pelíšky, a neprávem zapomenutém albu Odyssea nahraném v roce 1969 skupinou AtlantisPetra Ulrycha. Článek ukazuje, jak se během několika málo let změnilo vnímání hudby a textů ze strany státního represivního aparátu a jak umělci vyjednávali s režimem podle měnících se okolností.
Článek se zaměřuje na satanistické prvky v rámci subkulturního stylu black metalu. Text vychází z vlastního dlouhodobého kvalitativního výzkum, zejména z analýzy rozhovorů s českými black metalisty ve věku 21–33 let, doplněných o etnografické poznatky od roku 2010 až po současnost. Studie ukazuje funkci satanistických prvků jednak jako zdroje rezistence stylem vůči tomu, co je vnímáno participanty jako mainstream, jednak i jejich souvislost s utvářením antikřesťanské ideologie, do níž je třeba zahrnout i protispolečenskou a antikulturní rovinu. Participanti z hlediska používání satanistických prvků zdůrazňovali zejména období dospívání, kdy pro ně v rámci vlastní image satanistické prvky sehrávaly důležitou roli subkulturního kódu komunikovaného i okolní společnosti. Satanistické prvky zároveň hrály roli při utváření vlastní religiozity, konkrétně satanistických identit participantů.
Slovanský svět v dnešním Polsku je pozoruhodným konglomerátem postromantického zájmu o kořeny vlastní kultury, marketingu orientovaného na zisk a několika dalších faktorů, mezi nimiž nechybí ani ruské politické vlivy. Slovanské motivy se v polské kultuře, a to nejen v lidové, se objevují přinejmenším už od dob romantismu. Teprve v posledním desetiletí však můžeme hovořit o velmi širokém spektru oblastí polské populární kultury odkazujícím se ke slovanství. Zahrnuje rozmanitou literaturu, hry všeho druhu, filmovou a televizní produkci, hudbu, módu i tělesné cvičení. Článek mapuje jednotlivé oblasti této části polské populární kultury a poskytuje k nim také relevantní sekundární literaturu. Představuje materiál pro obecné seznámení s touto problematikou, zároveň předkládá relevantní materiál pro další výzkum.
V roce 1896 bylo ve městě Horodok otevřeno první soukromé vlastivědné muzeum vesnice na Ukrajině i ve východních zemích. Jeho zakladatelem a majitelem byl baron Theodor von Steinheil, osobnost ukrajinské sociální a kulturní politiky, diplomat a filantrop. Několik let po otevření už muzeum bylo důležitým centrem pro studium tradiční kultury historického a kulturního regionu Ukrajiny - Volyně. Mohlo se tak stát díky tomu, že k práci v muzeu byli přizváni význační vědci z různých oborů a muzeální práce se řídila nejmodernějšími přístupy (například používání fonografu ke sběru materiálů pro expozici). Mezi takové inovace patřily, jako první na Ukrajině, dvě komplexní etnografické expedice, které se uskutečnily v letech 1899 a 1900 a jejichž cílem byl rozsáhlý a mnohostranný výzkum Volyně: její historie, archeologie, etnografie, folkloru, flóry, fauny, geologie atd. Studie předkládá soupis účastníků těchto expedicí pod vedením Theodora von Steinheil, sleduje trasy, jimiž se badatelé vydávali, zvažuje metodologické základy pro vedené komplexních terénních výzkumů, analyzuje výsledky a nedostatky těchto expedic, přičemž bere v úvahu závěry samotného Theodora von Steinheil, a sleduje další historii komplexních etnografických expedic na Ukrajině.
Národopisná revue 2/2023 je věnována tématu Každodenní kultura v 16.–19. století
Zbožné putování k Panně Marii Chlumské v životě člověka barokní doby (Markéta Holubová)
Pokladové knihy na Moravě 18. a 19. století: analýza zaklínacích textů (Anna Grůzová)
Černá košile: (ne)známá oděvní součástka horských pastevců v západních Karpatech (Václav Michalička)
Úspěšnost a nejčastější chyby tovaryšů při mistrovské zkoušce krejčích v 17. a 18. století na příkladu cechu krejčích v České Kamenici (Josef Svoboda)
Cechovní krejčí na pardubickém panství v 16. století a mezigenerační přenos jejich výrobních zkušeností (Martin Šimša)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
K nejvýraznějšímu fenoménu duchovního života v českých zemích 17. a 18. století patřila bezesporu kultura spojená s poutními místy. Pomocí důkladné excerpce pramenů úřední povahy a rukopisných nebo tištěných zázračných vyslyšení Panny Marie Chlumské z let 1651–1768 studie reflektuje zbožné putování do Chlumu Svaté Máří v barokní době. Samotné poutě znamenaly zbožné putování za jistým cílem, jehož účelem bývala prosba o dobrodiní nebo poděkování za nějakou dosaženou milost. Nepopiratelně sloužily jako jeden z prostředků rekatolizace, který měl věřící vnitřně posílit a za kající skutky, mezi něž se putování právem řadilo, obdařit duchovními milostmi. Ve větších shromážděních věřících rostl pocit vzájemné sounáležitosti, prohlubovalo se vědomí církevního společenství a do duší účastníků se na dlouho vtiskoval nesmazatelný zážitek. Samotná frekvence poutí se odvíjela podle liturgického kalendáře, počasí a průběhu zemědělských prací v daném roce. Nezanedbatelný impuls k podniknutí zbožné cesty k uctívané Madoně v Chlumu Svaté Máří představovala zázračná uzdravení zdejších poutníků.
Magické texty a praktiky s nimi spojené tvořily důležitou součást každodennosti zejména nižších vrstev společnosti v 18. a 19. století. Zaklínací knihy se pohybují na pomezí modlitby (tj. povoleného projevu) a magie (tj. nepovoleného projevu). Text rukopisné knihy se často proměňoval s osobou písaře. Analýza jednotlivých fází hledání ukázala obsahovou rozmanitost pokladových textů, která není zpravidla definována užitými magickými prostředky, lokalizací, písařem, předlohou či titulem. Podobnosti nevykazují ani podobné typy knih: texty obracející se ke stejnému světci (např. krištofky), texty sledující podobný námět (tzv. edvartky), texty z pera jednoho autora či texty využívající stejné „hledací“ prostředky. Schematismus textu se projevuje pouze v základních parametrech, tj. hledání pokladu skrze navázání vztahu s nadpozemskými entitami za využití různých prostředků. Texty však hojně využívají zásadních aspektů tradiční religiozity a víry v Boha. Pokladové knihy jsou tak i přes přítomnost zaklínání a dalších praktik projevem zbožného chování potvrzujícího podřízenost člověka božímu údělu.
Studie je zaměřena na černé, tukem napuštěné a kouřem zauzené košile karpatských pastevců, používané v 17.–19. století. Autor se zaměřuje na prameny z prostoru dnešní České republiky s přihlédnutím k širšímu kontextu používání této oděvní součástky také v prostoru dnešního Polska a Slovenska. Východiskem pro řešení zvolené problematiky bylo nejen studium dobových pramenů a odborné literatury, ale také série experimentů zaměřených na technologii výroby této košile i na praktické otázky související s jejím běžným používáním. Řešena je funkčnost této oděvní součástky, která se vyznačovala speciální úpravou – impregnací živočišným tukem a zauzením kouřem. Chránila tak lépe před vlhkostí, chladem, větrem i hmyzem. Studie předkládá také výsledky experimentálního výzkumu, který vysvětluje proces zhotovování černých košil a konfrontuje jejich skutečné vlastnosti s historickými záznamy. V závěru autor upozorňuje na úskalí experimentálního ověření v návaznosti na neznalosti detailních postupů a výrobních zvyklostí a otevírá možnosti dalších laboratorních výzkumů ve spolupráci s technickými vědními obory.čnom folklorizme po roku 2000.
Protokoly zaznamenávající průběh mistrovské zkoušky jsou unikátním pramenem k poznání cechovní problematiky, přesto jim nebyla v historickém či etnologickém bádání věnována velká pozornost. Z prostředí cechů krejčích v českých zemích se podařilo dohledat tři větší soubory těchto protokolů, které byly sepsány v podobě knih ve městech Aši, Krnově a České Kamenici. Zatímco první dvě zmiňované knihy obsahují stručné zápisy, které neumožňují příliš hluboký vhled do průběhu zkoušky, českokamenická je svou podrobností a návazností na jiné a podobně vzácné prameny (kniha střihů) jedinečná a nabízí podrobný náhled na průběh a obtížnost mistrovské zkoušky krejčích. Při analýze chyb zmíněných u předkládaných oděvů si můžeme udělat obraz o náročnosti jednotlivých mistrovských kusů, kdy některé byly nad síly čtyř z pěti zkoušených tovaryšů. Často se opakující zjištěné nedostatky ukazují na nedostatečnou přípravu a nemožnost tovaryšů k přístupu k největším tajemstvím krejčovských mistrů – rýsování a vyměřování střihů. Závěr práce nastoluje otázku úspěšnosti mistrovských a nemistrovských synů, kdy z omezeného vzorku českokamenických krejčích vyplývá, že druhá skupina byla při zkoušce úspěšnější.
Výrobci oděvů a mezigenerační přenos jejich zkušeností vždy patřili k důležitým nástrojům zprostředkování nových oděvních trendů a inovací. Předložená studie se na základě kvantitativního výzkumu archivních pramenů z 16. století snaží načrtnout základní kontury tohoto procesu a na několika kvalitativních příkladech z pardubického panství představit jeho aktéry. Krejčí byli ve sledované oblasti usazení především ve městě Pardubicích a v městečcích Sezemicích, Dašicích, Přelouči, Bohdanči a Holicích, jednotlivý mistři však pracovali také v některých vesnicích. Krejčí tvořili pestrou společenskou strukturu zahrnující jak majitele městských domů, tak sedláky, zahradníky i nemajetné podruhy žijící v nájmu. Vyučení řemeslu považovala řada rodičů za vhodnou příležitost, jak zajistit budoucnost svých dětí. Vedle nepříliš početné skupiny mladíků ze zavedených krejčovských rodin to byly především děti z rodin sedláků a zahradníků, jimž dědické podíly pomohly uhradit nemalé náklady spojené s vyučením a následným vandrem. Pracovní uplatnění nově vyučených krejčích je prozatím nejasné. Zatímco synové z krejčovských rodin se vesměs plynule zapojili do výkonu řemesla, u ostatních víme pouze to, hospodařili na některé z venkovských usedlostí, provozování krejčovského řemesla se ale prokázat nepodařilo.
Národopisná revue 1/2023 je věnována tématu Současné prostředí tance
Vývoj a současný stav lidového tance na příkladu slováckého verbuňku a obřadních obchůzek královniček (Jarmila Teturová – Jan Blažek)
Ľudový tanec, mesto a životný štýl (na príklade Prahy, Brna a Bratislavy) (Laura Kolačkovská)
Ervín Varga a implementácia prvkov partikularizmu do praxe folklórneho hnutia na Slovensku po roku 2000 (Martina Hrabovská)
Prostory pro lidový tanec mimo scénu (slovinského) folklorního souboru (Rebeka Kunej)
Liminální křehkost ravu – autoetnografická studie reflektující insiderův pobyt v terénu (Eduard Adam Orszulik)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Studie je věnována sledování vývoje a současného stavu lidového tance na příkladu dvou výrazně odlišných pohybových projevů: obřadních obchůzek královniček na západní Moravě a slováckého verbuňku na jižní Moravě. Dva typově velmi odlišné taneční projevy jsou prezentovány v kontextu prostředí, ve kterém jsou v současnosti praktikovány. Verbuňk je výrazným zástupcem mužských lidových tanců, oproti tomu královničky představují dívčí element zařazený do kalendářního cyklu. Oba projevy jsou v současnosti živé a plní kulturně-společenské funkce. Na základě archivního výzkumu a analýzy dostupné literatury vznikl obraz historického vývoje těchto projevů od prvních zmínek o jejich výskytu až do současnosti. Hlavní historické mezníky jsou pro srovnání zachyceny také grafickou formou. Z výsledků podrobných terénních výzkumů vyplynul význam verbuňku i obchůzek královniček pro dotčené komunity. U verbuňku se jedná o funkce kompetitivní, identifikační a reprezentační, u královniček je stěžejní funkce prezentační, u obou projevů přetrvává i funkce obřadní. Sumarizace poznatků umožnila aktualizovat definice jejich nositelů a popis i úlohu publika přihlížejícího při současných tanečních či obřadních příležitostech.
O tom, že má ľudový tanec v súčasnej spoločnosti stabilné postavenie, svedčí aj široká škála folklórnych aktivít, ktoré sa organizujú v mestskom prostredí v pravidelných intervaloch. Štúdia predstavuje súčasné podoby ľudového tanca na príklade vybraných folklórnych aktivít, ako sú tanečné domy, besedy pri cimbale a folklórny aerobik. Aj keď ide o folklórne aktivity s rôznym obsahom a priebehom, ich podstatná, participačná črta je spoločná. Základným metodologickým východiskom je vnímanie tanca ako kultúrneho produktu, a nie len ako fyzického javu, ktorý prebieha v určitom čase a priestore. Výskumnou lokalitou boli tri mestá: Praha v Českej republike, Brno na Morave a Bratislava na Slovensku. Dianie súvisiace s prostredím v ktorom sa folklórne aktivity vyskytujú je v zmienených mestách živé a neustále naberá na intenzite (napr. vznikajú nové podujatia). Autorku zaujíma význam týchto aktivít v mestskom prostredí. V príspevku sa dostáva tiež k otázkam identity a vedomého vzťahu k folklóru, vyúsťujúceho do vzniku tzv. folklove komunít. Text vychádza zo stále prebiehajúceho terénneho výskumu.
Štúdia sa zaoberá vývojom tanečného folklorizmu na Slovensku po roku 2000. Pozornosť je venovaná predovšetkým osobnosti Ervína Vargu (1955 – 2013), popredného choreografa a tanečného pedagóga, ktorý od 80. rokov 20. storočia svojimi umeleckými aktivitami naštartoval proces implementácie prvkov partikularizmu do interpretačnej, pedagogickej i choreografickej praxe. Pre nastupujúcu generáciu tanečných pedagógov, choreografov a interpretov z dvoch vplyvných slovenských občianskych združení – „Dragúni“ z Bratislavy a „Klub milovníkov autentického folklóru“ z Košíc – bol mentorom a čiastočne aj prvotným vzorom ich pedagogickej a umeleckej praxe. Štúdia vychádza z teoretického konceptu esencializácie a partikularizácie amerického tanečného teoretika Anthonyho Shaya (2002). Nahrádza tým klasický spôsob uvažovania o štylizácii tanca a jej teoretickej reflexii v troch stupňoch – citácia, imitácia, prekomponovanie, ktoré do odborného diskurzu v slovenskej folkloristike zaviedli v 70. rokoch 20. storočia Milan Leščák a Svetozár Švehlák. Štúdia ozrejmuje prínos Ervína Vargu do choreografickej, pedagogickej a interpretačnej praxe vo folklórnom hnutí na Slovensku po roku 2000 a definuje základné znaky partikularizmu v tanečnom folklorizme po roku 2000.
Článek představuje prostory, v nichž se dnes - mimo zavedenou scénu folklorních souborů - tančí, nebo lépe řečeno prezentuje slovinský taneční folklor. Autorka nejdříve upozorňuje na problematiku a dilemata lokální terminologie a odhaluje, jak lidový tanec ve Slovinsku procházel repertoárovými a kontextuálními změnami. Článek se nezaměřuje na hlavní činnost folklorních souborů, ale zkoumá další prostory a místa, kde se tančí lidový tanec (tzv. reflexivní či etno-identitní – tedy vědomě odkazující na historickou tradici) mimo existující jevištní inscenace folklorních souborů. Ukazuje přitom postavení tohoto tance v uměleckých vystoupeních, analyzuje soutěž tanečních párů v lidovém tanci, představuje institucionální přenos znalostí v rámci vzdělávací sféry, hodnotí komodifikaci tanečního folkloru pro turistické a tržní účely a kriticky nahlíží na pokusy o implementaci maďarského tánzhásu do slovinského prostoru a tanečních slavností. Všechny tyto pokusy o zapojení do nových prostředí sdílejí aspekt hledání proměněných kontextuálních horizontů lidového tance a přetvářejí jeho formu při hledání nových výrazových možností.
Studie je věnována fenoménu rave kultury na území České republiky, který i v současnosti stojí na okraji společenské pozornosti. Článek reflektuje především insiderský pobyt v terénu za využití převažující autoetnografické metody. Pozornost je věnována otázkám zkoumajícím rave z pohledu rituálnosti, jež je koncepčně zarámovaná do teorie liminality, jak o ní hovoří Victor Turner. Důraz je kladen taktéž na situaci ravu, která pro mnohé z participantů poskytuje prostor pro spirituální a transcendentální prožitky, skrze které lze dosáhnout autentického objevení vlastní identity a nalezení svého místa ve světě. Zásadním atributem utvářející skutečný rave je vybudování bezpečného místa (safe-space) pro všechny participanty, aby mohl vzniknout prostor absolutního respektu. Raveři se striktně vymezují vůči mainstreamové klubové zábavě, party, která postrádá implicitní pravidla a filozofii ravu. Signifikancí ravu je jeho dlouhočasovost a excesivní chování, kdy v kolektivním zážitku raveři repetitivně protančí celou noc na produkovanou elektronickou hudbu.
