Národopisná revue 3/2024

Text je zacílen na téma současných euroamerických rituálů, načrtává problém definice pojmu rituál a navrhuje využití konceptu liminality Victora W. Turnera. Ten věnuje pozornost vnitřnímu procesu rituálního dění, který vybočením z běžného řádu otevírá výjimečné situace, v nichž se může a má stát cokoli. Rituál tak odráží zásadní společenské zprávy, hodnoty a uspořádání – a zároveň otevírá možnost je reflektovat a přetvářet. Praxe a kontext současných euroamerických rituálů jsou v článku analyzovány zejména prostřednictvím motivů (1) rituální transformativní síly, (2) dis/komfortu, (3) distinkce mezi reálným a neskutečným.

Článek přináší přehled dvou jarních kalendářních obřadů, llazore a rusica, které se dodnes praktikují v obci Polena v regionu Korça v jihovýchodní Albánii. Tyto rituály spojené s pravoslavnými křesťanskými svátky mají zásadní význam pro kulturní a náboženský život obce. Navzdory současným výzvám spojeným s globalizací, společenskými změnami a demografickými posuny tyto rituály přetrvávají, což odráží odhodlání místní komunity je zachovat a předávat. Studie zkoumá historický kontext rituálů, jejich vývoj a trvalou roli při udržování kulturní identity a sociální soudržnosti uprostřed moderních výzev.

Jedním z kalendářních zvyků v českých zemích byla tradice klepání na ovocné stromy na den sv. Matěje s cílem zajistit úrodu ovoce. Tato pověrečná praktika byla běžná ještě na přelomu 19. a 20. století v mnoha oblastech Čech a Moravy a původně měla podobu rodinného zvyku s prvky magie. V první polovině 20. století téměř všude zanikl. Až do 50. let se udržel v několika málo oblastech, z nichž v některých lokalitách fungoval i nadále v téměř totožné formě, zatímco věření v jeho účinnost postupně zanikalo, v dalších lokalitách již ve formě transformované do dětského koledování s tradičními říkadly, které však již vědomě nezachovávalo původní obsah. Příspěvek sleduje doklady o udržování zvyku ve východních Čechách v literatuře a v obecních kronikách a potvrzuje údaje zjištěné terénním výzkumem ve vybrané oblasti.

Štúdia prináša konkrétne príklady z praxe stavania pomníkov a úpravy sakrálnych priestorov v národnostne zmiešanom území južného Slovenska. Prezentované objekty, sakrálne priestory, ktoré tie objekty označujú, a s tým súvisiace oslavy významných náboženských a národných sviatkov, často komplementárne, prispievajú k vytvoreniu a k zachovaniu lokálnej, regionálnej či národnej identity. Sledované sakrálne priestory odrážajú vrstvenie objektov a časové posuny v zdôrazňovaní ich posolstiev. Primárne dôvody postavenia mnohých objektov boli čisto náboženské, no sekundárne dochádza k spájaniu sakrálneho s národnou/etnickou alebo lokálnou históriou. Procesy formovania moderných európskych národov priniesli zosilnenie významu národných svätcov a od tohto momentu národné postupne prevažuje nad sakrálnym, čo dokladá aj text štúdie prezentujúcej výsledky terénneho výskumu dvoch lokalít so zmiešaným – slovenským a maďarským – obyvateľstvom.

V rámci studie oskeruše domácí (Sorbus domestica) bylo etnobiologicky sledováno 22 starých stromů ve volné krajině. Z výsledků vyplývá, že daný strom služeb byl a často stále je rodokmenem, případně hraničním stromem. Ve všech případech je komunitou přijímán jako strom s léčivými plody. Po změnách ve využívání půdy po roce 1948 význam památek zmizel, protože mnoho silnic a hranic bylo zoráno a dodnes nebyly obnoveny. Mnoho stromů se stalo pro své majitele nepřístupnými. Společenský význam oskerušových stromů byl natolik cenný, že mnohé z nich nebyly při scelování půdy pokáceny. Po roce 1989 se zájmu a péče o stromy často ujímají nadšenci, obecní úřady nebo státní organizace a mnohé z nich byly prohlášeny za památné stromy. Staré oskeruše dodnes vypovídají o původní mozaikovité krajině – místech bývalých cest, sadů, vinic a příběhů na pozemcích v soukromém vlastnictví před kolektivizací.