Národopisná revue 3/2026

Studie se zabývá problematikou sňatků s cizinci v Československu období od komunistického převratu v roce 1948 do roku 1989. Sňatky s cizinci představovaly jednu z legálních možností, jak bez překážek svobodně vycestovat za hranice, proto se je režim snažil mít pod kontrolou. Jako problém byly vnímány především sňatky označované jako spekulativní a fiktivní. K sňatkům s cizinci ze západních zemí běžně docházelo až do roku 1989, postoj československých úřadů k nim se však v letech 1948–1989 proměňoval. „Liberálnější“ období se střídalo s obdobím většího tlaku. Jeho základní podstata však zůstávala stejná a na sňatky s cizinci ze západu se vždy hledělo jako na něco podezřelého a negativního. Důvodů byly ideologické, ale také sociálně ekonomické (odchody mladých kvalifikovaných lidí v produktivním věku apod.) a bezpečnostní (obavy ze špionáže apod.).

Studie sleduje proměny každodenního života zemědělských rodin v českých zemích po roce 1945 v souvislosti s poválečnými politickými, hospodářskými a společenskými změnami. Na základě vzpomínek publikovaných v literatuře, domácích kronik a svědectví z orální historie analyzuje dopady státních zásahů na hospodaření, rodinné vztahy, sociální postavení a adaptační strategie zemědělských rodin. Pozornost věnuje zejména poválečným migracím, systému povinných dodávek a kolektivizační kampani. Ukazuje, že kolektivizace zásadně proměnila nejen vlastnické a produkční vztahy, ale také tradiční hodnoty, mezigenerační kontinuitu a identitu venkovských rodin. Sleduje rovněž dlouhodobé důsledky těchto procesů po roce 1989.

Studie se zabývá orální a literární tradicí christologických kramářských písní ve svatebním repertoáru Moravy a Slezska. Předmětem jsou jednak svatební kramářské písně s christologickými motivy, jednak jiné christologické písně přenesené do svatby. Výzkum je pojatý z hledisek etnomuzikologie, literární historie a hymnologie. Analýza svatebního repertoáru představuje kramářskou píseň jako médium, které katecheticky rozvinulo pojetí manželství a které přeneslo do ústní tradice 19. a první poloviny 20. století prvky barokní duchovní lyriky. Kramářské tisky od 18. století úspěšně přebraly funkci nositele svatebního repertoáru; svatba a ústní tradice podržely některé christologické písně do doby, kdy produkce kramářských písní už neexistovala. Recepci charakterizuje regionální proměnlivost nápěvů i společná svatební nota.

Studie je věnována Kodexu Lekë Dukagjiniho (1933), který kodifikoval Shtjefën Gjeçovi na základě zvykového práva obyvatel horských oblastí severní Albánie. Studie navrhuje filozoficko-hermeneutický rámec pro interpretaci cti jako etického a metafyzického základu Kanunu. Prostřednictvím systematického čtení jeho dvanácti knih analýza zkoumá způsoby, jakými jsou vzájemně propojeny čest, besa (dané slovo), příbuzenské vztahy, majetek, hranice, spravedlnost, krev, rituál a vztahy k posvátnu. Studie uvádí vybrané principy Kanunu do dialogu se starověkými právními, filozofickými a náboženskými tradicemi, zejména s Chammurapiho zákoníkem, Starým zákonem a díly Platóna a Aristotela. Tvrdí, že zvyková pravidla upravující každodenní sociální vztahy nejsou prezentována pouze jako pragmatické předpisy, ale jako projevy posvátného řádu propojujícího individuální chování, komunitní morálku a transcendentní pojetí spravedlnosti. Z tohoto pohledu funguje čest jako princip, jehož prostřednictvím jsou artikulovány a udržovány sociální a metafyzické dimenze života.