Národopisná revue 1/2024

Studie objasňuje vznik termínu „lidové umění“ v maďarském kontextu. Ve střední Evropě byl
zájem o kulturu prostého lidu, tj. venkovanů, spojen se zrodem myšlenky národních států. Ke konci 19. století se v oblasti historie i společenských dějin prosadil evoluční přístup. Tímto směrem se rovněž ubírala vznikající etnologie. Ta v jednoduchých formách venkovské kultury nacházela doklady ze starých historických období, Koncem 19. století se objevil fenomén podomácké výroby. Cílem byla výroba průmyslového zboží, která nevyžadovala kapitál, ale využívala lidové znalosti. Stát, který tyto možnosti rozpoznal, po desetiletí podporoval vzdělávání v oblasti domácí výroby a její uplatnění v užitém umění. To vyústilo např. v maďarskou secesi nebo později art deco. Výzkum ornamentu koncem 19. století docenil výzdobu předmětů, které venkované používali. Výsledkem byl vznik termínu „lidové umění“, což je hodnotová kategorie bez konkrétního obsahu.

Článek představuje způsob, jakým módní návrhářka Dobrila Vasiljević Smiljanić s využitím prvků tradičního tezauru západního Srbska vytvořila módní značku Sirogojno style, rozpoznatelnou na jugoslávském i mezinárodním trhu v druhé polovině 20. století. Rysy analyzovaných parametrů - materiál použitý při výrobě, barevnost, techniky provedení, techniky zdobení, ornamenty a vzory - ukázaly, že vizuální identita jedinečných ručních prací se v největší míře opírala o tradici, tj. zděděné/předávané dědictví/znalosti. Sama Dobrila Vasiljević Smiljanić Návrhářka D. Vasiljevićová Smiljanićová ve své tvorbě umně syntetizuje dva na první pohled zcela protichůdné pojmy – tradici a módu, když vytváří jedinečný výrobek pro trh s módou. Aplikace původního (lokálního) dědictví (tradiční výroba oděvů, jejich zdobení a barevnost) do módní podoby (oděvních modelů) byla natolik úspěšná, že se díky ní staly Sirogojno pleteniny základem/standardem pro definici etnomódy jako takové.

Suveníry významnou mierou prispievajú k šíreniu povedomia o atraktivite, histórii a kultúre turistickej destinácie. Štúdia prezentuje analýzu výsledkov výskumnej sondy mapujúcej využitie prvkov tradičnej ľudovej kultúry na suveníroch ponúkaných v špecializovaných predajných miestach v dvoch najnavštevovanejších destináciách cestovného ruchu na Slovensku – v Bratislave a vo Vysokých Tatrách. Fenomén suvenírov nazerá cez prizmu antropológie turizmu a výtvarného folklorizmu. Analýza materiálu získaného terénnym výskumom vychádza z teoretického rámce troch stupňoch štylizácie folklórneho diela (Leng 1963) a z teórie geograficky premiestnenej autenticity (Hashimoto – Telfer 2007). Rozhovory s predajcami suvenírov reflektujú isté napätie medzi ideou ponúkať suveníry späté s tradičnou kultúrou Slovenska a globalizovanými požiadavkami turistov.

Štúdia predstavuje rôzne aspekty využitia motívov z vidieckeho prostredia vo výtvarnom umení Horného Uhorska (dnešného Slovenska) v priebehu 19. storočia. Dôležitou studnicou týchto motívov, i keď často v kontexte vzťahu k národnej interpretácii, bola ľudová kultúra. Najčastejším príspevkom k jej zobrazeniu sa stal ľudový odev, ktorý skôr než predmety dennej potreby identifikoval jednotlivé regióny. Motívy z ľudového prostredia sú prezentované na príkladoch z výtvarnej scény, ako sú ilustrácie alebo tzv. Trachtenbücher a Trachtenblätter (vyobrazenia postáv v ľudovom odeve), ďalej romantické zobrazenia (aplikované hlavne v dielach Jozefa Czauczika a Petra Michala Bohúňa), v neposlednom rade cudzokrajné vidiecke námety (taliansky a dalmátsky vidiek) a ich popularita v žánrovom maliarstve. S druhou polovicou 19. storočia súvisí adaptácia motívov z ľudového prostredia v realizme a naturalizme, v salónnej maľbe a na výstavných prezentáciách, vybraných príkladov prejavov ľudového umenia, ktoré zaujali vtedajšiu dobu a mali estetický účinok na spoločnosť. Aj po roku 1900 pokračoval trend uchopiť sledovanú problematiku v intenciách rozvoja moderného umenia. U viacerých umelcov pretrvával záujem o zachytenie slovenskej krajiny a ľudu.