Národopisná revue 3/2025

Štúdia sa venuje obrazu (reprezentáciám) života a bývania v niekdajšej robotníckej kolónii Dornkappel, súčasnej mestskej štvrti Trnávka v Bratislave v období pred druhou svetovou vojnou a v období socializmu. Lokalita vznikla ako robotnícka kolónia na periférii Bratislavy na prelome 20. a 30. rokoch 20. storočia a mala povesť zaostalej, chudobnej a podradnej štvrte s ťažkými životnými podmienkami. V druhej polovici 20. storočia sa rastúca lokalita s novým názvom Trnávka postupne integrovala do mestského organizmu. Obraz územnej i sociálnej periférie v rámci Bratislavy však pretrvával. Po roku 1989 sa situácia zmenila a z Trnávky sa stala vyhľadávaná, atraktívna lokalita pre bývanie a život.

Ľudia sťahujúci sa do suburbánneho prostredia Bratislavy často vnímajú tento krok ako cestu k osobnej a rodinnej istote, sociálnej mobilite a životnému štýlu orientovanému na rodinu. Kým niektorí sa úspešne prispôsobili životu v suburbiu, iní zápasili s vytvorením pocitu prináležania, čo niekedy viedlo k ich návratu do mesta. Na základe 20 etnografických prípadových štúdií tento príspevok skúma, ako sa tvorba miesta, pocitu prináležania a domova dynamicky rozvíjajú prostredníctvom individuálnych trajektórií, vnímania a prežívaných skúseností. Suburbánne príbehy formuje neustála snaha obyvateľov nanovo si predstavovať a prehodnocovať svoje domovy v súlade s každodenným životom a s organizáciou komunikácie a starostlivosti v rodinách, a to v súčasnosti, ako aj v predstavách o budúcnosti.

Text analyzuje využití veřejných prostranství na sídlišti v jednom moravském městě. Sídliště z konce 50. let vzniklo s ohledem na tehdejší představy o životním stylu a trávení volného času. Jeho centrem je dnes chátrající hřiště s unikátními herními prvky. Průzkum mezi obyvateli ukázal jasné preference ohledně možné revitalizace, nicméně chybí shoda ohledně účelu prostoru a cílových skupin. Výzkum odhalil napětí mezi místními Čechy a romskou komunitou, které ovlivňuje očekávání obou skupin. Studie se zaměřuje na analýzu těchto často protikladných představ, jejich původu a dopadů sociálního vyloučení. Použita byla smíšená metodologie: dotazník a hloubkové rozhovory.

Nábytková tvorba tvořila významnou část produkce Ústředí lidové umělecké výroby. Podoba mobiliáře pro soudobé interiéry měla omezený inspirační zdroj v domácím lidovém nábytku. Určujícím rysem se stal tzv. režný styl zavedený architektem Vladimírem Boučkem, který byl postaven na základních principech lidové výroby, a to použití přírodních materiálů a tradičních technologií a dodržení tektoniky předmětu. Návrháři čerpali podněty z nadčasových skandinávských forem zvláště sedacího nábytku vytvářeného ze světlého dřeva, proutí a ratanu. V městských domácnostech se v 60. až 80. letech 20. století uplatnily spíše solitéry, větší oblibu získal program cílený na vybavení rekreačních chat a chalup. Nezaměnitelná podoba nábytku doplněného textiliemi a keramikou měla zásadní podíl na stylu ÚLUV, který se prezentoval v prodejnách Krásná jizba.

Studie se zaměřuje na analýzu vybavení venkovských domácností nábytkem, stolním a ložním textilem, jejichž šíření je pokládáno za významné měřítko kulturní proměny venkova v průběhu 16. století. Podobně koncipované práce byly přitom, s ohledem na omezenou pramennou základnu, v prostoru českých zemí doposud věnovány výhradně šlechtickému či měšťanskému prostředí. Nové možnosti přinesl až rozsáhlý kvantitativní výzkum jedinečného souboru úředních pramenů z pardubického panství, jež obsahují popisy vybavení venkovských domácností. Robustní pramenná základna umožnila nejen popsat funkční a estetickou stránku vybavení, ale též vůbec poprvé provést důležitá statistická šetření, zaměřená na zastoupení jednotlivých kusů vybavení, jejich cen i dobových preferencí v materiálech, barvách a konstrukčních řešeních.