Národopisná revue 2/2022

Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.


Od folkloru k živoucímu dědictví: O vývoji přínosu UNESCO k zachování nehmotného kulturního dědictví

Rieks Smeets

Přijetí Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví v roce 2003 bylo významným mezníkem v činnosti UNESCO, která se zabývala nehmotným neboli živoucím dědictvím (původně nazývaný folklor) a započala o padesát let dříve. Tato Úmluva nahradila ne zcela úspěšné Doporučení o ochraně tradiční a lidové kultury z roku 1989, první právní nástroj UNESCO v této oblasti. Tato studie představuje aspekty velkého počtu specializovaných odborných a statutárních zasedání, která přispěla k vypracování těchto textů a ke vzniku programů UNESCO, jako na příklad Žijící lidské poklady a Prohlášení mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Snaží se přiblížit měnící se cíle a diskurz, jimiž odborníci, státy a UNESCO přispěli k této dlouhé historii. Tento vývoj ilustrují neustálé změny názvu a definice, které se k danému předmětu váží (od „folkloru" k „živoucímu dědictví"), a měnící se cíle veškeré související činnosti. Zvláštní pozornost je věnována přípravě Úmluvy z roku 2003, její implementaci poté, co vstoupila v roce 2006 v platnost, a novým cílům, které se jí její řídící orgány, pod vedením UNESCO, snaží vtisknout. Tam, kde je to na místě, jsou uvedeny odkazy na příspěvky českých odborníků a České republiky.

odkaz na článek v PDF

Jazyky a nářečí jako součást regionální identity a kulturní dědictví (na příkladu České republiky)

Marta Šimečková

Cílem příspěvku bylo stanovit, zda jsou jazyky a jejich teritoriální dialekty nehmotným kulturním dědictvím, či nikoliv, a to se zvláštním zřetelem k jazykové situaci v České republice. Bylo argumentováno výňatky z Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví, též konkrétními záznamy na seznamech UNESCO, v nichž jazyky a dialekty figurují coby nehmotné kulturní dědictví samostatně nebo jako součást komplexnějších položek. Bylo zjištěno, že definice nehmotného kulturního dědictví, jak je formulována ve jmenované Úmluvě, zcela odpovídá charakteru dialektů – jsou širokou veřejností pokládány za součást kulturního dědictví, předávají se z generace na generaci, jsou přetvářeny v závislosti na různých faktorech, které je ohrožují, a dávají svým nositelům pocit sounáležitosti a kontinuity. Bylo předloženo několik možností pro záchovu nářečí českého jazyka ve smyslu jejich dokumentace a prezentace ze strany dialektologů i laiků. Zároveň bylo upozorněno na případné důsledky aktivní ochrany legislativní cestou, zejména na nežádoucí konzervaci určitého stavu bez zohlednění přirozeného jazykového vývoje a na nutnost kanonizace vedoucí k vytvoření umělého jazykového hyperstandardu.

odkaz na článek v PDF

K výskumu a sprístupňovaniu tanečného kultúrneho dedičstva na Slovensku na príklade procesu tvorby etnochoreologickej monografiej

Katarína Babčáková

Príspevok predstavuje príklad metodologického prístupu k etnochoreologickému výskumu a exploatácii materiálu v monografickej publikácii z oblasti aplikovanej etnochoreológie. Metodologický prístup bol založený na etnochoreologickom a etnomuzikologickom archívnom i záchrannom a návratnom kvalitatívnom terénnom výskume tanečno-spevných prejavov funkčne spätých s kalendárnym cyklom, ktoré na Slovensku zanikali v priebehu 20. storočia. Výsledky výskumov boli podrobené kontextuálnej analýze inšpirovanej metodickým prístupom tanečnej a symbolickej antropológie. S cieľom potenciálnej aplikácie vedeckých poznatkov do praxe formálneho i neformálneho vzdelávania predstavuje i návrh metodického postupu implementáciou poznatkov konštruktívnej tanečnej pedagogiky. V úvode je reflektovaný širší kontext stavu etnochoreologického bádania a vzdelávania v ľudovom tanci na Slovensku.

odkaz na článek v PDF

Ekonomické dopady prvních dvou let pandemie covid-19 na českou kulturu

Jaromír Novák

Článek se zabývá problematikou negativních ekonomických následků pandemie covid-19 a s ní souvisejících protiopatření na českou kulturu. Vychází ze statistických údajů zpraco¬vaných Národním informačním a poradenským centrem (NIPOS) a Českým statickým úřadem. Porovnává dosažené hospodářské výsledky kultury v letech 2020–2021 s obdobím před pandemií. Ukazuje, že největší ztráty v důsledku propadu návštěv¬nosti kulturních aktivit utrpěla oblast scénického umění a kul¬turního dědictví. Bezprostřední příčinou bylo omezení pohybu osob, které se negativně projevilo zejména v cestovním ruchu. S ohledem na skutečnost, že domácí a příjezdový cestovní ruch ovlivňuje návštěvnost kulturních akcí zhruba z jedné polo¬viny, věnuje článek také pozornost vztahům mezi kulturou a cestovním ruchem. Kultura není homogenním celkem. Spolu s aktivitami zaměřenými na publikum v daném místě a čase do ní také patří tržně orientované obory (tisk, média), proto dopad pandemie na kulturu není jed¬noznačný. Na rozdíl od finančně-ekonomické krize z let 2011–2013, kdy tržně orientované kulturní obory byly postiženy více než scénické umění a kulturní dědictví, v období pandemie je tomu naopak. Pokles celkových finančních zdrojů vstupujících do kultury byl v České republice provázen sní¬žením výdajů domácností a naopak zvýšením veřejných výdajů na kulturu. V případě obou fi¬nančních zdrojů se však snížil podíl výdajů směřujících do kultury v rámci celkových výdajů. Z rozboru disponibilních dat vyplývá, že ekonomické dopady do oblasti kulturního dědictví a scénického umění v prvních dvou letech pandemie představují více než 10 mld. Kč.

odkaz na článek v PDF

Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.


Motivy tabuizovaného jednání a jejich funkce v českém tradičním prozaickém folkloru

Adéla Adámková

Článek předkládá analýzu motivů tabuizovaného jednání, jež figurují v tradičních pohádkách a pověstech zapsaných v českých zemích, a zaměřuje se na funkce, které tyto motivy plní ve vztahu k dobové sociální realitě, ale také k narativu samotnému. V přístupu k tabu se ve folkloristice objevuje řada teorií. Některé vidí prozaický folklor jako prostor, v němž je možné porušit tabu a vyjádřit úzkosti, o kterých není možné mluvit v každodenním životě. Dle jiných korespondují folklorní tabu s těmi platnými ve společnosti a není možné je beztrestně porušit. Tabu ve folklorním materiálu tedy stejně jako ta v sociokulturní realitě reflektují vztah společnosti k tabuizovaným fenoménům a některá z nich se v průběhu času v závislosti na sociálním a kulturním vývoji mění. Tradiční narativy dokládají funkci tabuizovaných prvků tak, jak je stanovilo institucionalizované náboženství (např. hříšné chování) a lidová víra (např. motivy spojené s démonickými bytostmi), v některých případech mají oporu také v právním systému (např. vražda). Dotýkají se každodenního života, pojí se ale také s liminálními stavy jedince (nejčastěji s šestinedělkami a dětmi). Tabu, či alespoň trest za jeho porušení, si zde často udržuje svůj nadpřirozený charakter, z čehož vyplývá časté spojení tabuizovaných motivů s démonickými bytostmi.

odkaz na článek v PDF

Holocaust/šoa jako tabuizovaná součást paměti české společnosti po druhé světové válce?

Blanka Soukupová

Text analyzuje tematizaci klíčového fenoménu dějin 20. století a současně i osy poválečné židovské identity – holocaustu/šoa v českých zemích, s přesahy do střední Evropy. V opozici k tezím známého politologa Pavla Barši (holocaust se stal základním stavebním kamenem židovské identity až na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy jím Stát Izrael argumentoval v rámci své okupační politiky arabských území a pro západní myšlení začala být klíčová morální kategorie nevinné oběti) se snaží doložit, že se holocaust, pro který v tomto případě používá hebrejský termín šoa, stal pilířem židovské identity už po skončení druhé světové války. Tehdy ho také začala využívat pro své zájmy sílící komunistická propaganda, jež zcela ovládla veřejný prostor po únorovém převratu (1948). Paralelně příspěvek popírá, že by v tematizaci šoa/holocaustu dominovali Židé jako oběti; jak menšinová židovská, tak většinová česká reprezentace pracovala v poválečných desetiletích se dvěma kategoriemi: oběti rasismu a bojovníci proti fašismu, byť komunistická reprezentace (včetně židovských komunistů) od počátku vytěsnila židovský odboj na západních frontách a také téma jedinečnosti fenoménu holocaust.

odkaz na článek v PDF

„Nikomu to nehovor“: Rodinné tajomstvá, pocit neistoty a navigovanie „odlišnosti“ u židovskej minority na Slovensku

Katarína Očková

Veľa mladých slovenských Židov patriacich do tzv. tretej povojnovej generácie sa o svojom židovstve dozvedelo až neskôr v ich živote, keď vonkajšie impulzy – či už spolužiakov komentár alebo hodina histórie o holokauste – vyvolali otázky, na ktoré im doma poskytli prekvapujúcu odpoveď. Štúdia sa zameriava na rodinné tajomstvá, ich produktivitu a spoločenské tabu, ktoré informácia o židovskom pôvode predstavuje, a to v kontexte vnímanej neistoty pre tri generácie slovenských Židov. Pozerajúc sa na spôsob, akým sa mladí ľudia o svojom židovstve dozvedeli a ako im bola táto informácia podaná najbližšou rodinou, ktorá ju dovtedy pred nimi tajila, spolu s varovaním, aby o tom nikomu nerozprávali, táto štúdia ukazuje silnú formatívnosť tejto informácie pre vnímanie seba samého, ako aj vzťahu k ostatným. Autorka na základe zistení z etnografického terénneho výskumu v židovskej komunite v Bratislave rozoberá, ako mladí Židia – vnúčatá preživších holokaust – navigujú odhalené rodinné tajomstvo a akým spôsobom sa vyrovnávajú s narušením kontinuity ich životného príbehu a medzigeneračným prenosom neistoty a nedôvery, ktorý podporuje využívanie stratégií opatrného zahaľovania „odlišnosti“, ovplyvňujúc ich každodenný život a vzťahy.

odkaz na článek v PDF

Dojčenie na verejnosti ako spoločenské tabu (príklad Slovenska)

Silvia Letavajová

Príspevok sa venuje dojčeniu ako významnému sociokultúrnemu fenoménu. Skúma dojčenie na verejnosti a ambivalentné postoje k nemu v súčasnej slovenskej spoločnosti. Opiera sa o teoretické východiská štúdia kultúrneho tabu, rodu, intímnosti, sexuality a telesnosti,  využívania verejného priestoru. Sústreďuje sa na otázku verejného tlaku a interpretácie fenoménu tzv. dobrej matky. Sleduje historické aspekty dojčenia, jeho podoby a význam v tradičnej kultúre, ako aj zmeny v súčasnej slovenskej spoločnosti. Osobitne sa venuje mediálnym, politickým a inštitucionálnym vplyvom na praktiky pri dojčení, analyzuje aktivizmus verejnosti v tejto otázke. Ťažisko práce sa viaže na stredoeurópsky sociokultúrny priestor. Štúdia prináša zistenia z výskumu realizovaného metódou obsahovej analýzy diskusných príspevkov na internetových fórach. Tieto texty podrobuje kvalitatívnej analýze, pričom sa zameriava na samotné obsahy výpovedí, ako aj spôsoby vyjadrovania sa o téme.   

odkaz na článek v PDF

Tančit se bude, i když není svátek! Explicitní a implicitní sdělení české socialistické kinematografie

Petr Lozoviuk

Článek představuje sémioticko-etnologickou analýzu dvou československých hraných filmů (Zítra se bude tančit všude, 1952; V pátek není svátek, 1979, které vznikly a zároveň se odehrávají v období tzv. reálného socialismu. V obecnější rovině se studie pokouší odpovědět na otázku, do jaké míry lze filmovou produkci socialistické éry považovat za specifický pramen pro studium tehdejší kultury každodennosti. V předloženém kontextu je socialismus interpretován nejen jako ideologicko-ekonomický systém, ale i jako kulturně formativní epocha. Tedy jako specifický způsob života projevující se ve specifických kulturních projevech lidí, kteří byli nuceni v tomto řádu žít. Studie se dále systematicky zaměřuje na analýzu obou filmů z hlediska funkčnosti implicitních a explicitních sdělení, která jsou ve zkoumaných výstupech socialistické kinematografie zakódována.

odkaz na článek v PDF