vydavatel:
Národopisná revue 4/2022 je věnována tématu Životní styl
Život v „ideálnom socialistickom meste“: Naratívne reprezentácie minulosti Novej Dubnice (Juraj Janto)
Společenský zpěv jako aspekt životního stylu 20. století očima českého porodníka a „zpěváka každodennosti“ Antonína Doležala (Zita Skořepová)
Český tramping jako životní styl (Karel Altman)
Přechod k mateřství a otcovství a jeho dopady na každodenní život a identitu jedince (Olga Nešporová)
Studie mimo hlavní téma
Pigmenty na venkovských stavbách z jihovýchodní Moravy na příkladu nálezové situace z obce Hrušky (Martin Novotný, Dalibor Všianský, Aleš Frýbort)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Štúdia sa zaoberá naratívnymi reprezentáciami minulosti slovenského mesta Nová Dubnica, ktoré bolo postavená v 50. rokoch 20. storočia „na zelenej lúke“ ako „vzorové socialistické mesto“ pre potreby bývania pracovníkov strojárskeho závodu v Dubnici nad Váhom. Autor sa venuje spomienkam prvých a dlhodobých obyvateľov mesta (60. a viacročných) na život v meste v 50.–80. rokoch. Výskumné dáta interpretuje v teoretickom rámci kolektívnej pamäti. Na základe etnografického výskumu boli ako hlavné oblasti naratívnych reprezentácii minulosti identifikované oblasti (1) priemyselného závodu a práce, (2) budovania mesta a (3) rodinného a spoločenského života. Uvedené oblasti sú naplnené podobnými obsahmi individuálnych interpretácií minulosti a ich prienik tvoria témy, ktoré môžeme kvalifikovať ako kolektívnu pamäť uvedenej skupiny o živote v Novej Dubnici v minulosti. Pre kolektívnu pamäť ako sociálne podmienenú kategóriu sú dôležitým faktorom jej formovania v Novej Dubnici aj pravidelné podujatia (oslavy vzniku mesta, lampiónový sprievod) a vzájomné stretnutia seniorov. Štúdia predstavuje príspevok k poznaniu Novej Dubnice ako „miesto pamäti“, ktoré formuje predstavy obyvateľov o minulosti a zároveň je formované lokálnymi spomienkami na obdobie rokov socialistického režimu.
Studie vycházející z komplementarity etnomuzikologie a orální historie představuje předního českého porodníka, amatérského zpěváka a nositele tradice společenského zpěvu Antonína Doležala. Osou jeho životopisného vyprávění jsou nejen vzpomínky na konkrétní písně. Doležal je současně významným pamětníkem proměn podob i významů zpěvních situací a příležitostí společenského zpěvu jakožto aspektu životního stylu v průběhu 20. století. Na jeho příkladu se vyjevuje funkce písní jako možných stěžejních vehicles of memory, které v toku autobiografické výpovědi napomáhají vybavování výrazných obsahů komunikativní paměti, ale odkazují i na kolektivní kulturní paměť, týkající se v tomto případě Československa 30.–80. let. Studie ukazuje, jakým způsobem může osobní repertoár a vzpomínání na zpěvní příležitosti i jejich reflexe vystupovat na pozadí životopisné linie jako výmluvné zrcadlo vztahu pamětníka k rodině, sociokulturnímu prostředí, regionu, ale i k interpretaci zásadních etap a událostí českých dějin i každodenního života 20. století.
Český tramping se může jevit jako pouhá volnočasová aktivita vybraného segmentu českých obyvatel (zejména mladých lidí, ale zdaleka nejen jich), ale jeho podstata je výrazně složitější a jeho význam mnohem větší. Trampování nespočívá pouze ve svobodném putování volně přístupnou přírodou (zpravidla o víkendu), v táboření a rozvíjení svérázných festivit, ale vykazuje i své specifické atributy hmotné i duchovní, výrazně ovlivněné skautingem a woodcraftem. Zvláště trampský etický kodex, uplatňovaný nejen při vlastním trampování, určoval mravní postoje trampů k životnímu prostředí i příslušníkům většinové společnosti. Český tramping se tak v posledních sto letech stal skutečným životním stylem svých nositelů nejen v čase jejich mládí, ale mnohdy i v pokročilejším věku, nezřídka až do smrti. Tento životní styl byl vždy specifickým i v kontextu daného prostoru, nekonzumně zaměřeným, alternativním způsobem trávení volného času.
Článek sleduje přechod žen a mužů k prvnímu rodičovství na základě jejich vlastních výpovědí. Je založen na longitudinálním výzkumu provedeném v České republice, který sledoval šestnáct heterosexuálních párů od těhotenství a během několika let po narození dítěte. Analyzované rozhovory tvořily druhou vlnou výzkumu a byly realizovány v době, kdy byl prvorozenému dítěti rok a půl až rok a tři čtvrtě. Zatímco přechod k mateřství popisovaly ženy jako zlomový, výrazný a jasný, přechod k otcovství byl v narativech mužů spíše nevýrazný, pozvolný a zastřený. Dopady rodičovství na každodenní život líčily matky jako ohromné a často všeprostupující, zatímco otcové spíše jako drobné, nebo dokonce žádné. Rozdíl ve výpovědích matek a otců je interpretován jako důsledek odlišného pojetí identit žen a mužů i jejich genderových rolí. Zatímco mateřství je významnou součástí feminity a je proto i důležitou centrální identitou žen, hegemonický koncept maskulinity otcovství nezahrnuje, centrální identitou mužů i otců je identita pracovní. Odlišné role matky pečovatelky a muže živitele přispívají k tomu, že přechod k otcovství není muži v prvních dvou letech po narození dítěte zpravidla popisován jako výrazný životní zlom.
Výzkum pigmentů použitých na venkovských stavbách spadá do oblasti výzkumu barevnosti lidové architektury. Jde o téma, kterému nebylo v české etnologii dosud věnováno mnoho pozornosti. Průmyslová výroba pigmentů rozšířená zejména od druhé poloviny 19. století nabídla větší škálu barev a jejich snadnou dostupnost pro uplatnění na venkově. Případová studie primárně vychází z materiálové analýzy nálezové situace z obce Hrušky na jihovýchodní Moravě (Česká republika) v etnografickém regionu Slovácko. Předmětem výzkumu byly práškové barvy nalezené v roce 2020 v jednom z depozitářů Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici. U souboru bohužel nebylo uvedeno číslo popisné, jež by pomohlo rekonstruovat podobu vývoje barevnosti u konkrétní stavby. Barvy, z nichž některé se dochovaly v originálním balení, pocházely téměř všechny z poválečného Československa. Materiál obsahoval celkem šestnáct vzorků pigmentů a práškových barev. Kromě popisu daného souboru vzorků demonstruje stať potenciál přírodovědných postupů analýz pigmentů a barev, které jsou běžné v materiálovém inženýrství a jsou využívány v restaurátorství a pro etnologická studia.
Národopisná revue 3/2022 je věnována tématu Proměny zemědělství
Farmárstvo ako kontrakultúra: Rodinné hospodárstva v strednej Bosne (Andrej Mentel)
Poválečný život a kolektivizace moravského venkova pohledem aktérů – malozemědělců (Miroslav Válka)
Vplyv baníctva na proces adaptácie nemeckej minority v okolí Nitrianskeho Pravna s akcentom
na poľnohospodárstvo (Marián Žabenský)
Quo vadis? České a moravské zemědělství v letech 2000–2020 (Pavel Novák)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Andrej Mentel
Štúdia analyzuje postavenie rodinných hospodárstiev v strednej Bosne ako jednej zo stratégií adaptácie na ekonomický a spoločenský prepad súvisiaci s transformáciou ťažkého priemyslu. Základným argumentom je, že okrem pragmatickej motivácie zabezpečiť živobytie pre svoju rodinu ide pri súčasných roľníkoch aj o cieľavedomé úsilie o alternatívu voči spoločnosti, ktorú títo aktéri vnímajú ako skazenú, zasiahnutú korupciou a principiálne nereformovateľnú. Oproti generalizovanej nedôvere obyvateľov voči inštitúciám presadzujú posilňovanie personalizovaných sietí dôvery. Potraviny vyprodukované rodinnými farmami majú okrem bezprostredného úžitku aj dôležitú symbolickú hodnotu ako „autentické“ či „skutočné“. Táto hodnota súvisí s hodnotami spojenými s ochranou životného prostredia, no odlišuje sa od diskurzu „prírodných“ alebo „organických“ potravín. Obnova rodinných fariem v strednej Bosne dá považovať za kontrakultúru, ktorej ambíciou je priniesť alternatívu voči negatívne vnímaným dominantným trendom v spoločnosti, a to posilňovaním lokálnych spoločenstiev. „Autentická strava“ sa stáva jednotiacim materializovaným symbolom tejto kontrakultúry.
Miroslav Válka
V druhé polovině 20. století prožil moravský venkov dvě vývojové diskontinuity. První souvisela s kolektivizací provedenou po roce 1948, druhá vedla naopak po roce 1989 k likvidaci jednotných zemědělských družstev a ke vzniku zemědělských družstev vlastníků nebo různě velkých agropodniků. Kolektivizace vesnice zásadním způsobem změnila život na vesnici, nejdříve ve sféře ekonomicko-výrobní, ale zasáhla i do sociální struktury vesnice a do sféry kulturní. Probíhala podle osvědčeného schématu: intenzivní agitací, nátlakem, zastrašováním, likvidací velkých selských statků, ale i konfiskací moderní zemědělské techniky (např. traktorů). Netýkala se jen středních rolníků, sedláků, ale také malozemědělců, z nichž ti „pokrokoví“ často stáli u zrodu místního jednotného zemědělského družstva. Studie na příkladu jedné rodiny z obce Závist (okr. Blansko) dokumentuje, jaké bylo hospodářské zázemí malozemědělce, jeho každodenní život a okolnosti, které ovlivňovaly jeho vstupu do jednotného zemědělského družstva.
Marián Žabenský
Štúdia sa zaoberá problematikou vplyvu baníctva na proces adaptácie nemeckej kultúrnej minority s dôrazom na poľnohospodárstvo. Na sledovanie týchto procesov bola použitá multitemporálna analýza výrezov kultúrno-krajinných vrstiev, ktorá porovnáva stav kultúrnej krajiny s akcentom na vybrané triedy využitia krajiny. Dôraz sa kladie na extravilán Nitrianskeho Pravna, ktoré bolo v 14. storočí kolonizované nemecky hovoriacim obyvateľstvom. Závery sú zamerané na definovanie konkrétnych faktorov, ktoré ovplyvnili adaptáciu poľnohospodárskej krajiny. Ide predovšetkým o tvar pozemkov ako pozostatok po emfyteutickej kolonizácii, exploatáciu extravilánu za účelom baníctva, neúspešný rozvoj poľného hospodárstva, rozvoj živočíšnej produkcie a remesiel, stagnáciu a zánik vinohradníctva. Ďalšie závery sú zamerané na zmeny v sociálno-organizačnej štruktúre mestečka a na posúdenie procesu adaptácie. Pre relevantnejšie zhodnotenie predmetnej problematiky bola využitá aj analýza tried využitia krajiny. Jej výsledky potvrdzujú niektoré závery uvádzané v tomto príspevku.
Pavel Novák
Studie zpracovaná statistickými a historickými metodami poskytuje tvrdá statistická data pro etnologický výzkum. Předložená práce dokládá, že i přes redukované osevní plochy i počty hospodářských zvířat je díky vzrůstu hektarových výnosů a užitkovosti zemědělství České republiky potravinově bezpečné. Vznikly nové směry zemědělského podnikání, především údržba krajiny, produkce plodin pro nezemědělské užití, agroturistika a ekologické zemědělství. Ve sledovaném období byla dokončena privatizace státních statků a restituce majetku komunistickým režimem postižených osob. Dosud probíhají církevní restituce. Podíl zemědělství na hrubém domácím produktu i na zaměstnanosti stále klesá a v produktivitě práce zemědělství jen velmi zvolna zmenšuje náskok průmyslu. Zemědělci mají potíže uplatnit své výrobky v hypermarketech ve vlastnictví zahraničních firem a v zahraničním obchodu převažuje dovoz nad vývozem. Podnikat v zemědělství se přestává vyplácet, a to i přes vysokou míru dotací a zásluhou nízkých mezd není práce v zemědělství výhodná ani pro zaměstnance. V evropském srovnání patří Česká republika k průměru. Z dlouhodobého hlediska je na dotacích postavená zemědělská politika Evropské unie i České republiky neudržitelná.
Národopisná revue 2/2022 je věnována tématu Kulturní dědictví
Od folkloru k živoucímu dědictví: O vývoji přínosu UNESCO k zachování nehmotného
kulturního dědictví (Rieks Smeets)
Jazyky a nářečí jako součást regionální identity a kulturní dědictví (na příkladu České republiky) (Marta Šimečková)
K výskumu a sprístupňovaniu tanečného kultúrneho dedičstva na Slovensku na príklade procesu tvorby
etnochoreologickej monografie (Katarína Babčáková)
Studie mimo hlavní téma
Ekonomické dopady prvních dvou let pandemie covid-19 na českou kulturu (Jaromír Novák)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Přijetí Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví v roce 2003 bylo významným mezníkem v činnosti UNESCO, která se zabývala nehmotným neboli živoucím dědictvím (původně nazývaný folklor) a započala o padesát let dříve. Tato Úmluva nahradila ne zcela úspěšné Doporučení o ochraně tradiční a lidové kultury z roku 1989, první právní nástroj UNESCO v této oblasti. Tato studie představuje aspekty velkého počtu specializovaných odborných a statutárních zasedání, která přispěla k vypracování těchto textů a ke vzniku programů UNESCO, jako na příklad Žijící lidské poklady a Prohlášení mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Snaží se přiblížit měnící se cíle a diskurz, jimiž odborníci, státy a UNESCO přispěli k této dlouhé historii. Tento vývoj ilustrují neustálé změny názvu a definice, které se k danému předmětu váží (od „folkloru" k „živoucímu dědictví"), a měnící se cíle veškeré související činnosti. Zvláštní pozornost je věnována přípravě Úmluvy z roku 2003, její implementaci poté, co vstoupila v roce 2006 v platnost, a novým cílům, které se jí její řídící orgány, pod vedením UNESCO, snaží vtisknout. Tam, kde je to na místě, jsou uvedeny odkazy na příspěvky českých odborníků a České republiky.
Cílem příspěvku bylo stanovit, zda jsou jazyky a jejich teritoriální dialekty nehmotným kulturním dědictvím, či nikoliv, a to se zvláštním zřetelem k jazykové situaci v České republice. Bylo argumentováno výňatky z Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví, též konkrétními záznamy na seznamech UNESCO, v nichž jazyky a dialekty figurují coby nehmotné kulturní dědictví samostatně nebo jako součást komplexnějších položek. Bylo zjištěno, že definice nehmotného kulturního dědictví, jak je formulována ve jmenované Úmluvě, zcela odpovídá charakteru dialektů – jsou širokou veřejností pokládány za součást kulturního dědictví, předávají se z generace na generaci, jsou přetvářeny v závislosti na různých faktorech, které je ohrožují, a dávají svým nositelům pocit sounáležitosti a kontinuity. Bylo předloženo několik možností pro záchovu nářečí českého jazyka ve smyslu jejich dokumentace a prezentace ze strany dialektologů i laiků. Zároveň bylo upozorněno na případné důsledky aktivní ochrany legislativní cestou, zejména na nežádoucí konzervaci určitého stavu bez zohlednění přirozeného jazykového vývoje a na nutnost kanonizace vedoucí k vytvoření umělého jazykového hyperstandardu.
Príspevok predstavuje príklad metodologického prístupu k etnochoreologickému výskumu a exploatácii materiálu v monografickej publikácii z oblasti aplikovanej etnochoreológie. Metodologický prístup bol založený na etnochoreologickom a etnomuzikologickom archívnom i záchrannom a návratnom kvalitatívnom terénnom výskume tanečno-spevných prejavov funkčne spätých s kalendárnym cyklom, ktoré na Slovensku zanikali v priebehu 20. storočia. Výsledky výskumov boli podrobené kontextuálnej analýze inšpirovanej metodickým prístupom tanečnej a symbolickej antropológie. S cieľom potenciálnej aplikácie vedeckých poznatkov do praxe formálneho i neformálneho vzdelávania predstavuje i návrh metodického postupu implementáciou poznatkov konštruktívnej tanečnej pedagogiky. V úvode je reflektovaný širší kontext stavu etnochoreologického bádania a vzdelávania v ľudovom tanci na Slovensku.
Článek se zabývá problematikou negativních ekonomických následků pandemie covid-19 a s ní souvisejících protiopatření na českou kulturu. Vychází ze statistických údajů zpraco¬vaných Národním informačním a poradenským centrem (NIPOS) a Českým statickým úřadem. Porovnává dosažené hospodářské výsledky kultury v letech 2020–2021 s obdobím před pandemií. Ukazuje, že největší ztráty v důsledku propadu návštěv¬nosti kulturních aktivit utrpěla oblast scénického umění a kul¬turního dědictví. Bezprostřední příčinou bylo omezení pohybu osob, které se negativně projevilo zejména v cestovním ruchu. S ohledem na skutečnost, že domácí a příjezdový cestovní ruch ovlivňuje návštěvnost kulturních akcí zhruba z jedné polo¬viny, věnuje článek také pozornost vztahům mezi kulturou a cestovním ruchem. Kultura není homogenním celkem. Spolu s aktivitami zaměřenými na publikum v daném místě a čase do ní také patří tržně orientované obory (tisk, média), proto dopad pandemie na kulturu není jed¬noznačný. Na rozdíl od finančně-ekonomické krize z let 2011–2013, kdy tržně orientované kulturní obory byly postiženy více než scénické umění a kulturní dědictví, v období pandemie je tomu naopak. Pokles celkových finančních zdrojů vstupujících do kultury byl v České republice provázen sní¬žením výdajů domácností a naopak zvýšením veřejných výdajů na kulturu. V případě obou fi¬nančních zdrojů se však snížil podíl výdajů směřujících do kultury v rámci celkových výdajů. Z rozboru disponibilních dat vyplývá, že ekonomické dopady do oblasti kulturního dědictví a scénického umění v prvních dvou letech pandemie představují více než 10 mld. Kč.
Národopisná revue 1/2022 je věnována tématu Tabu v minulosti a dnes.
Motivy tabuizovaného jednání a jejich funkce v českém tradičním prozaickém folkloru (Adéla Adámková)
Holocaust/šoa jako tabuizovaná součást paměti české společnosti po druhé světové válce? (Blanka Soukupová)
„Nikomu to nehovor“: Rodinné tajomstvá, pocit neistoty a navigovanie „odlišnosti“
u židovskej minority na Slovensku (Katarína Očková)
Dojčenie na verejnosti ako spoločenské tabu (príklad Slovenska) (Silvia Letavajová)
Studie mimo hlavní téma
Tančit se bude, i když není svátek! Explicitní a implicitní sdělení socialistické kinematografie (Petr Lozoviuk)
Obsah dalších rubrik naleznete v obsahu.
Článek předkládá analýzu motivů tabuizovaného jednání, jež figurují v tradičních pohádkách a pověstech zapsaných v českých zemích, a zaměřuje se na funkce, které tyto motivy plní ve vztahu k dobové sociální realitě, ale také k narativu samotnému. V přístupu k tabu se ve folkloristice objevuje řada teorií. Některé vidí prozaický folklor jako prostor, v němž je možné porušit tabu a vyjádřit úzkosti, o kterých není možné mluvit v každodenním životě. Dle jiných korespondují folklorní tabu s těmi platnými ve společnosti a není možné je beztrestně porušit. Tabu ve folklorním materiálu tedy stejně jako ta v sociokulturní realitě reflektují vztah společnosti k tabuizovaným fenoménům a některá z nich se v průběhu času v závislosti na sociálním a kulturním vývoji mění. Tradiční narativy dokládají funkci tabuizovaných prvků tak, jak je stanovilo institucionalizované náboženství (např. hříšné chování) a lidová víra (např. motivy spojené s démonickými bytostmi), v některých případech mají oporu také v právním systému (např. vražda). Dotýkají se každodenního života, pojí se ale také s liminálními stavy jedince (nejčastěji s šestinedělkami a dětmi). Tabu, či alespoň trest za jeho porušení, si zde často udržuje svůj nadpřirozený charakter, z čehož vyplývá časté spojení tabuizovaných motivů s démonickými bytostmi.
Text analyzuje tematizaci klíčového fenoménu dějin 20. století a současně i osy poválečné židovské identity – holocaustu/šoa v českých zemích, s přesahy do střední Evropy. V opozici k tezím známého politologa Pavla Barši (holocaust se stal základním stavebním kamenem židovské identity až na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy jím Stát Izrael argumentoval v rámci své okupační politiky arabských území a pro západní myšlení začala být klíčová morální kategorie nevinné oběti) se snaží doložit, že se holocaust, pro který v tomto případě používá hebrejský termín šoa, stal pilířem židovské identity už po skončení druhé světové války. Tehdy ho také začala využívat pro své zájmy sílící komunistická propaganda, jež zcela ovládla veřejný prostor po únorovém převratu (1948). Paralelně příspěvek popírá, že by v tematizaci šoa/holocaustu dominovali Židé jako oběti; jak menšinová židovská, tak většinová česká reprezentace pracovala v poválečných desetiletích se dvěma kategoriemi: oběti rasismu a bojovníci proti fašismu, byť komunistická reprezentace (včetně židovských komunistů) od počátku vytěsnila židovský odboj na západních frontách a také téma jedinečnosti fenoménu holocaust.
Veľa mladých slovenských Židov patriacich do tzv. tretej povojnovej generácie sa o svojom židovstve dozvedelo až neskôr v ich živote, keď vonkajšie impulzy – či už spolužiakov komentár alebo hodina histórie o holokauste – vyvolali otázky, na ktoré im doma poskytli prekvapujúcu odpoveď. Štúdia sa zameriava na rodinné tajomstvá, ich produktivitu a spoločenské tabu, ktoré informácia o židovskom pôvode predstavuje, a to v kontexte vnímanej neistoty pre tri generácie slovenských Židov. Pozerajúc sa na spôsob, akým sa mladí ľudia o svojom židovstve dozvedeli a ako im bola táto informácia podaná najbližšou rodinou, ktorá ju dovtedy pred nimi tajila, spolu s varovaním, aby o tom nikomu nerozprávali, táto štúdia ukazuje silnú formatívnosť tejto informácie pre vnímanie seba samého, ako aj vzťahu k ostatným. Autorka na základe zistení z etnografického terénneho výskumu v židovskej komunite v Bratislave rozoberá, ako mladí Židia – vnúčatá preživších holokaust – navigujú odhalené rodinné tajomstvo a akým spôsobom sa vyrovnávajú s narušením kontinuity ich životného príbehu a medzigeneračným prenosom neistoty a nedôvery, ktorý podporuje využívanie stratégií opatrného zahaľovania „odlišnosti“, ovplyvňujúc ich každodenný život a vzťahy.
Príspevok sa venuje dojčeniu ako významnému sociokultúrnemu fenoménu. Skúma dojčenie na verejnosti a ambivalentné postoje k nemu v súčasnej slovenskej spoločnosti. Opiera sa o teoretické východiská štúdia kultúrneho tabu, rodu, intímnosti, sexuality a telesnosti, využívania verejného priestoru. Sústreďuje sa na otázku verejného tlaku a interpretácie fenoménu tzv. dobrej matky. Sleduje historické aspekty dojčenia, jeho podoby a význam v tradičnej kultúre, ako aj zmeny v súčasnej slovenskej spoločnosti. Osobitne sa venuje mediálnym, politickým a inštitucionálnym vplyvom na praktiky pri dojčení, analyzuje aktivizmus verejnosti v tejto otázke. Ťažisko práce sa viaže na stredoeurópsky sociokultúrny priestor. Štúdia prináša zistenia z výskumu realizovaného metódou obsahovej analýzy diskusných príspevkov na internetových fórach. Tieto texty podrobuje kvalitatívnej analýze, pričom sa zameriava na samotné obsahy výpovedí, ako aj spôsoby vyjadrovania sa o téme.
Článek představuje sémioticko-etnologickou analýzu dvou československých hraných filmů (Zítra se bude tančit všude, 1952; V pátek není svátek, 1979, které vznikly a zároveň se odehrávají v období tzv. reálného socialismu. V obecnější rovině se studie pokouší odpovědět na otázku, do jaké míry lze filmovou produkci socialistické éry považovat za specifický pramen pro studium tehdejší kultury každodennosti. V předloženém kontextu je socialismus interpretován nejen jako ideologicko-ekonomický systém, ale i jako kulturně formativní epocha. Tedy jako specifický způsob života projevující se ve specifických kulturních projevech lidí, kteří byli nuceni v tomto řádu žít. Studie se dále systematicky zaměřuje na analýzu obou filmů z hlediska funkčnosti implicitních a explicitních sdělení, která jsou ve zkoumaných výstupech socialistické kinematografie zakódována.
